An Slua. Kapela, která dovede propojit melodičnost Oi! s nekompromisní úderností anarchopunku a která místo ohraných hospodských rýmovaček o víkendovém pití piva zpívá o vystěhovávání z domovů, revoluční historii Irska a osvobození zvířat.
Tohle je syrová zpráva ze západního pobřeží, kde se humor potkává s každodenní mizérií a hlubokým respektem k tradici odporu proti útlaku. V otevřeném rozhovoru se Mic rozpovídal o tom, proč v roce 2026 stále dává smysl vytahovat píky zpod došek, jaké to je vyhrát válku s majitelem bytu o střechu nad hlavou, proč nejsou na Spotify a co pro něj znamená být součástí oi punkové rodiny, která by neměla nikoho nechat stát stranou.
Co byla ta hlavní jiskra, která po návratu Mica z Kanady přeměnila „kecy u piva o kapele“ ve skutečnou formaci?
Původně jsme my čtyři hráli v kapelách už předtím, než jsem se odstěhoval do Vancouveru, abych byl se svou polovičkou, která je Kanaďanka. Takže když jsme se rozhodli přestěhovat zpátky do Irska, začít zase hrát s klukama mi přišlo úplně přirozené. Shane, náš kytarista, je můj mladší brácha a David, druhý kytarista, vyrostl hned přes pole, takže k nám pořád chodil a vyrůstal s námi v podstatě jako bratr. Eugene je taky z naší malé vesnice a kamarádíme se od dospívání. Bernard, alias Dregin (Obr z Donegalu), se k nám přidal na basu až po vydání LP, protože mně fakt nešlo dělat obojí (zpívat i hrát) zároveň, haha. Náš původní záměr byl: „Pojďme prostě udělat EP a uvidíme, co se stane,“ a naštěstí labely, které vedou naši přátelé, to chtěly vydat! Jsme si moc dobře vědomi toho, jaké máme štěstí, že se nám dostává vůbec nějaké pomoci.
Micu, strávil jsi sedm let ve Vancouveru. Jak moc ti tenhle odstup od Irska pomohl ujasnit si, o čem by An Slua měli být? Zapojil ses do života tamní subkulturní scény a inspirovala tě nějak?
Punková scéna ve Vancouveru je úžasná. Hodně jsem se tam naučil. Tady v Irsku jsou koncerty často v hospodách, ale tam to byl zdravý mix DIY prostorů, akcí pod mosty a podobně. Miluju tu militantnost tamní DIY kultury. Kapely jako Alternative Action, Bishops Green, No Heart, Phane nebo Buzzers z Britské Kolumbie jsou moji dobří přátelé a byly pro mě obrovskou inspirací.
Bylo to na 100 % punks a skins a já to miloval. Rád si myslím, že jsem si kus toho přístupu přivezl s sebou zpátky.
Název An Slua (v irštině „Zástup“ nebo „Dav“) zní hodně kolektivně. Co to pro vás znamená? Je to pro vás vyjádření toho, že kapela je hlasem širší komunity?
Runnin Riot mají na An Slua obrovský vliv. Kdykoliv jsem je viděl, všichni zpívali s nimi. Byla to samozřejmě Oi! kapela, ale zpívali úplně všichni – crusteři, punkeři, HC děcka i skinheadi. Byla to čistá hudba jednoty, dělaná pro každého. Takže když jsme začali s An Slua, rozhodně jsme si dali za cíl dělat hudbu, se kterou se dokáže cítit propojený celý dav.
Co vás po těch pěti letech na scéně pořád žene dopředu? Je to čistý vztek, nebo v tom vidíte i nějakou formu terapie?
Mám pocit, jako by to byl teprve rok, a i po pěti letech si říkám, že jako kapela teprve začínáme. Takže to je myslím dobré znamení, haha.
Myslím, že scény potřebují lokální kapely, kolem kterých se lidé mohou srotit a zpívat s nimi. Já potřebuju ostatní kapely, ziny a promotéry stejně tak, jako lidé potřebují An Slua, jestli to dává smysl. Je nám jedno, jestli budeme velcí nebo vyděláme peníze, ale to, že můžeme být součástí tradice irského punku a Oi!, pro nás znamená strašně moc. Rozhodně je to terapie, haha!
V recenzích se často píše, že propojujete ducha Oi! se zvukem UK82 a anarchopunkem. Byl to záměrný hudební „plán“, nebo se tyhle vlivy prostě přirozeně potkaly ve zkušebně?
Nemyslím si, že by to bylo nějak super záměrné. Hudebně, když píšeme riffy, přirozeně z nás leze Oi!. Ale myslím, že díky tomu, že miluju i anarchopunk, tak ten vokál má v sobě ten styl protestního skandování jako Flux Of Pink Indians nebo Exit-Stance. Máme rádi i UK82, takže nám přišlo přirozené zahrnout do An Slua i nějaké ty rychlejší elementy. Ten zvuk prostě nic nepřekoná.
Jak vnímáte ten rozdíl? Oi! je často o hrdosti a síle, anarchopunk o kritice a analýze. Jak tyhle dvě energie v kapele vyvažujete?
Myslím, že punk a Oi! by měly mít ve svém jádru odpor proti útlaku. Na Oi! ale miluju to, že ti dovoluje psát politické songy s trochou nadsázky a humoru, aniž by se vytratilo to původní poselství. Je to pro mě stejné jako tradiční irská hudba. Můžeš psát vážné písně a zároveň tam mít prvky humoru a pořád to neztratí svůj říz. To je lidskost. Hrát si na to, že jsi jako kapela 100 % času vážný, není skutečné. Ale stejně tak je hloupé bát se psát texty, které jsou politické nebo by mohly lidem být nepříjemné. Musíte být tím, kým jako kapela jste, a ukázat každou svou tvář. Hodně kapel jede ty tvrdé „tough guy“ pózy v textech, což mi přijde nudné a málokdy upřímné. Jsem všemi deseti pro to se poprat, když je to potřeba, ale nahrát celou desku o tom, jak jsi tvrdej, je prostě srabácké.
V nějakém rozhovoru jste zmínili vliv Runnin’ Riot z Belfastu. Co pro vás tahle kapela a jejich odkaz dnes znamenají? A jaké další kapely ovlivnily váš vkus?
Pořád je to moje nejoblíbenější kapela a rozhodně i nejoblíbenější kapela ostatních členů An Slua. Náš basák hrál v Runnin Riot chvíli na kytaru, což je super vizitka, haha! Byli pro nás základní šablonou. Textově byli tvrdí jako hřebíky, ale do všeho dávali ten irský sarkasmus. Tady se prostě někdy musíš bídě smát, abys přežil. Všechny jejich tři desky jsou 10 z 10.
The Brass byli obrovským vlivem při zakládání An Slua, jejich EP „Desperation“ je pořád ten nejlepší sedmipalec, co jsem kdy slyšel. Takže i The Press a The Oppressed byli zásadní. Taky Oi Polloi, od kterých jsme toho evidentně dost vykradli, haha. Z těch lokálnějších kapel by to byli Section 4, Skint, Ructions a The Jollars – ti nás ovlivnili při startu a ovlivňují nás pořád. The Pogues jsou pro An Slua taky obrovští. To, jak Shane MacGowan v textu dokázal spojit lásku a mizérii, se nedá ničím nahradit. To v Irsku prostě umíme.
Vaše hudba má silné melodie, které by se daly zpívat na stadionech, ale texty jsou velmi ostré. Je tohle kontrast, kterého chcete vědomě dosáhnout?
Myslím, že všichni píšeme s tím, že chceme mít v písničce nějaký popový „háček“. V každém songu, co poslouchám, v podstatě čekám na refrén jako od Ramones, haha. A co se týče textů, asi bych je neuměl filtrovat tak, aby byly vágnější. Jsem nejspíš až moc přímočarý a polopatický, haha.
Ale dokud je tam dobrý refrén, ty vážné texty se lidem líp tráví.
V Oi! punkovém žánru je pití piva a „víkendová revolta“ v podstatě povinné téma. Vy se mu evidentně vyhýbáte. Proč to tak je? A jak to máte s pitím vy?
Já jsem nikdy nepil, jsem celý život Straight Edge a v hospodách moc nepobývám, leda když je tam koncert. Jsem v tomhle takový skinheadský poustevník.
Všichni ostatní v kapele pijou, stejně jako 99 % mých kamarádů. Takže mi to nevadí, ale čím jsem starší, tím míň mám trpělivost být kolem lidí, co jsou z chlastu nebo drog úplně „rozbití“.
Jaký je váš proces psaní textů? Jsou to momentální výbuchy hněvu, nebo nad tím sedíte jako nad politickým manifestem?
Řekl by, že obojí. Většinou mám nejdřív název songu, skoro pokaždé. A pak kolem toho názvu píšu text. Je to zvláštní způsob, ale když je název hodně konkrétní, nutí mě to udržet text u jednoho tématu.
Také si dávám záležet na tom, abych používal fráze a nápady specifické pro západní Irsko. Vždycky se mi líbilo, když kapely dávaly najevo, odkud jsou, místo aby si hrály na to, že jsme všichni z Londýna nebo Kalifornie. Texty píšu hodně „hustě“, nenechávám tam moc mezer, což není úplně záměr, jen prostě nemám rád dlouhé pasáže bez zpěvu. Díky tomu to zní naléhavěji.
V textu Plan of Campaign zmiňujete Constance Markievicz a Jamese Connollyho. V Agrarian Agitation zase sestry O’Halloranovy. Můžete lidem, co neznají irskou historii, přiblížit tyhle osobnosti a proč jsou pro vás důležité i v roce 2026? A co by si mysleli o dnešním Irsku?
Constance Markievicz a James Connolly byli legendární irští revolucionáři a socialisté. Oba pocházeli z úplně jiného prostředí. Constance pocházela z anglo-normanské vyšší třídy, zatímco James Connolly se narodil ve slumech v Edinburghu. Oba ale roky bojovali za práva dělníků a byli ostře antikapitalističtí. Oba bojovali v povstání roku 1916. Jamese Connollyho nakonec popravili na židli, protože kvůli zraněním nebyl schopen při popravě stát.
Sestry O’Halloranovy zase se svou rodinou odrážely exekutory a policii, kteří je chtěli vystěhovat z domova v hrabství Clare. Byly to tehdy v podstatě teenagerky – prostě legendy.
Můžete nám ještě objasnit slovní obrat „vytáhni píku zpod došek“ (pull the pike from under the thatch), který používáte v songu Fed Up?
Během povstání v roce 1798 a dalších rebelií jsme neměli moc pušek. Takže nejlepší zbraní byly dlouhé píky pro boj a ty se často schovávaly pod doškovými střechami, ukryté před britskými jednotkami.
Jak vnímáte odkaz IRA? Je to pro vás uzavřená kapitola historie, nebo stále živé téma, které formuje irskou identitu?
Myslím, že doba ozbrojeného boje v Irsku už skončila. Znovusjednocení musíme dosáhnout tím, že všem ukážeme, že Irsko, které se stará o lidi víc než o americké nebo evropské korporace, je to Irsko, které potřebujeme. Takové, kde je rasismus smeten a o každého je postaráno. Tím ale neříkám, že odsuzuju kohokoliv, kdo použije sílu proti okupační vládě. Britská vláda je v tomhle konfliktu ten skutečný zločinec.
Lidé často romantizují boj proti Británii do roku 1921, ale kohokoliv, kdo bojoval za nezávislost potom, označují za teroristu, což je pro mě šílenství. Irský svobodný stát neudělal pro Iry v šesti severních hrabstvích dost. Udělala IRA špatné věci? Rozhodně. Ale musíme si pamatovat, že na jedné straně byli civilisté s minimálními vojenskými zkušenostmi a na druhé impérium. Nikdy to neměl být vyrovnaný boj. Mám obrovský respekt ke každému domorodému člověku, který bojuje proti kolonialismu kdekoli na světě.
Sjednocení Irska je v songu popsáno jako něco, co se „jen odkopává před sebou“. Věříte, že se ho dožijete?
Jo, rozhodně věřím, že se to stane do 15 let. Jsem věčný optimista, ale ta debata se naštěstí posunula. Británii je těch šest hrabství u zadku. Moje vize je nové, zdravější Irsko pro všechny.
Songy jako Agrarian Agitation nebo Work Shy řežou do živého v tématu bydlení. Jak moc tohle téma ovlivňuje vás osobně nebo lidi ve vašem okolí v Galway?
Moje žena, já a naše tříleté dítě jsme čelili vystěhování z našeho domova tři roky. Naštěstí jsme se spolu s jedním sousedem bránili. Majitel vymaloval byty a pak zvedl nájem o 1000 €. Když nenašel lidi, co by to platili, udělal z nich AirBnB. My jsme do nich ale tvrdě šlapali a nakonec s AirBnB skončili. Vyhráli jsme i spor s majitelem a museli vystěhování zrušit. Naštěstí jsme s ženou měli kliku a nedávno jsme koupili 200 let starou chalupu v hrabství Mayo za peníze, které jsme horko těžko poskládali s pomocí půjček. Je to malé a studené, ale můžeme si pěstovat zeleninu a už nemáme majitele! Haha.
Každý, koho znám, dostává výpověď a majitelé z bytů dělají nelegální AirBnB, která jsou všechna neregistrovaná a nezákonná. Je to teď největší problém v Irsku a nejspíš i na celém světě.
Galway bývalo město umělců a rebelů. Jak moc ho podle vás zničil turismus a AirBnB?
Myslím, že hodně. Galway je úžasné, ale jako mnoho evropských měst je teď prostě zaplavené turisty. Už mi to nepřipadá jako město, kde se normálně žije. Vláda se musí přestat podbízet turismu a udělat z toho dostupné místo pro všechny, co tu bydlí.
Cítíte v Irsku narůstající napětí kvůli rozevírání sociálních nůžek?
Jo, a bohužel spousta rasistických magorů z toho viní imigranty místo těch multimilionářských a miliardářských parchantů, kteří nás všechny odírají.
V songu Big Man Yeah? zmiňujete industriální zónu Liosbán. Je pro vás důležité do textů dávat konkrétní místní reálie?
Vždycky jsem miloval, když kapely zpívaly o svém každodenním životě a o tom, kde žijí. Chci mít z textů představu o tom, odkud ta kapela je. Jak svět víc a víc infikují sociální sítě, lokální umění mi připadá méně lokální – mohlo by být odkudkoliv.
Song On Your Plate je na Oi! scénu velmi radikální s jasným poselstvím. Jak na něj reagují „tradičnější“ skinheadi a punkeři, kteří si bez klobásy a piva neumí představit víkend?
Zvláštní je, že jsme zatím nezaznamenali žádný odpor, haha. Znám tolik skinheadů, kteří věří v osvobození zvířat, ale je to téma, které v punkové subkultuře obecně dost zapadlo. Text k „On Your Plate“ jsem psal v hlavě každou sobotu, když jsem protestoval před jatkami. Pořád si při těch slovech vybavím ta kuřata nacpaná v přepravkách a dělníky, co musí ten smrad celý den dýchat. Čisté peklo pro všechny – kromě ředitele firmy.
V songu věnujícímu se právům zvířat Mountain of Rubbish zpíváte, že jsme jen „navoněné oholené opice s božským komplexem“. Je pro vás veganství logickým vyústěním filozofie rovnosti?
Rozhodně. Myslím, že bychom měli odstraňovat útlak, kdekoliv je to možné. A pokud nemusíme zabíjet, abychom žili zdravě, tak bychom neměli, ne?
Myslím, že pokud si za tím stojíš a dokážeš o tom mluvit, nemusíš se v textech vyhýbat ničemu.
Zařadili jste song Saoirse don Phalaistín v irštině. Proč jste zvolili právě rodný jazyk pro téma Palestiny?
Moje irština není nic moc, ale snažím se v ní poslední roky zlepšovat. Ideálně bych chtěl zpívat jenom irsky, ale to bude ještě pár let trvat. Nebyl to záměr napsat to zrovna v irštině, prostě to k té hudbě tak nějak sedlo.
Vidíte jako Irové v palestinském boji odraz své vlastní historie kolonizace a odporu? Z mého úhlu pohledu je tam tolik odlišností, že to moc nesedí. Ale rád si to nechám vysvětlit..
Myslím, že irští lidé se vždycky cítili propojení s Palestinou nebo Baskickem. Pravděpodobně proto, že ty samé jednotky, které opustily Irsko v roce 1922, odjely do Palestiny okupovat tamní obyvatele. To neznamená, že přesně víme, jak se cítí třeba kmen Ojibwe v Severní Americe, ale máme asi lepší základ pro to jim rozumět než spousta jiných zemí. Irsko bylo první anglickou kolonií a prototypem pro to, co pak dělali po celém světě. Takže s jinými kolonizovanými národy se rozhodně ztotožnit dokážeme.
Jaké jsou reakce na vaši otevřenou podporu Palestině na koncertech mimo Irsko?
Dostali jsme nějaké negativní ohlasy od sionistů, co psali, že vyhazují naše desky a tak. Ale je nám úplně u prdele, co si myslí. Většinou jsou ale reakce velmi pozitivní. V Irsku naštěstí každý podporuje Palestinu už dlouhá léta.
Existuje podle vás něco jako „irská národní povaha“? Je to ta schopnost dělat si ze všeho legraci i v nejhorších časech?
Myslím, že jsi to trefil – naše největší dovednost je najít humor v životní mizérii.
Jak vnímáte celosvětovou irskou diasporu? Cítíte se být součástí nějaké globální irské sítě? Vidím to třeba u nás na webu, kdykoliv napíšeme cokoliv o čemkoliv irském, další Irové to lajkují a sdílí – u nikoho jiného to takhle silně nefunguje.
To, že jsme Irové, nám jako kapele rozhodně pomohlo. Tolik lidí po celém světě má irskou babičku nebo rodiče a hledají v Irsku hudbu.
Když jsme u toho, rovnou nám nahoďte doporučení na další irské kapely, které by jsme určitě měli znát.
Mrkněte na: Sympos, United Bottles, Section 4, Skint, The Jollars, Ructions, Grit, Rant, Takers n Users, Rural Hate, Flower Power, Surge, Special Branch, Bartape, Mucker, Axis Of, Strong Boys, Hunger Pains, Native, The Nilz, Rats Blood, Okus, Fiend. A taky dělám basu v nové kapele Local Battalion, brzy nám vyjde LP!
V songu Gifts From Galway je cítit silná lokální hrdost a láska k místu, odkud jste. Co by člověk, který tam zavítá, neměl v tomhle městě určitě minout? A myslím jak památky, tak kluby a bary.
Conamara je nebe na zemi, nádherná část světa. Čtyři z nás jsou z vesnice Dunmore, ale ta zrovna moc krásná není, haha.
Skvělý na tradiční hudbu, kterou máme všichni rádi, je bar The Crane.
Grafika vašich nahrávek je unikátní a snadno poznatelná. Jak vznikla spolupráce se Seanem Fitzgeraldem? Do jaké míry Seanovi mluvíte do toho, co má na obalech být? Jsou tam vyobrazená konkrétní místa? Něco extra, co by člověk neměl přehlédnout?
Skvělá otázka! Seán je v Irsku legendární punkový umělec. Žije nahoře v Donegalu a je to můj nejoblíbenější irský umělec vůbec. Jeho věci miluju roky, a když jsme ho požádali o cover, byl do toho na 100 % zapálený. Dělá hodně práce pro aktivisty a pohanské skupiny a já ho prostě žeru! Je obrovskou součástí An Slua. Dolmen na našem EP je z Donegalu a stejně tak pevnost Grianán na LP. Chceme, aby nám Seán dělal každý release. Je to kouzelník.
Jak moc je pro kapelu důležitý vizuální styl v době, kdy většina lidí vidí jen malou ikonku na displeji?
Pro mě je styl v punku a Oi! obrovský. To je to, co nás k té hudbě původně přitáhlo. Baví nás držet se toho drsného punkového vzhledu, ale propojit to s irským výtvarným uměním nás jako celek úplně definuje.
Vaše rozhodnutí nebýt na Spotify je v dnešní době docela unikátní. Co vám tenhle „digitální bojkot“ vzal a co naopak dal?
Cítíme se díky tomu upřímnější vůči poselství kapely. Pokud ředitel té firmy financuje válečnou mašinérii, musíme je „Oi!kotovat“, jak jen to jde. Určitě jsme kvůli tomu přišli o nějaké peníze a fanoušky, ale není to nic drastického. Ideálně bych nepoužíval ani Instagram, ale v tomhle mě ostatní kluci přehlasovali, haha!
Nabízíte svou hudbu na Bandcampu zdarma těm, co si ji nemohou dovolit. Kolik lidí vám napsalo, že si to nemůžou dovolit a desku by chtěli? Jaký to byl pocit?
Pár lidí nám napsalo a mně to připomíná časy, kdy jsem s punkem začínal. Samozřejmě, každý umělec by byl rád aspoň na nule, ale radši budu, když si naši hudbu poslechne každý, kdo o ni stojí. Radši uvidím někoho v pirátsky natištěném tričku naší kapely, než aby ho nemohl nosit vůbec. A když jsi fakt švorc, klidně ti to triko i dáme!
Blížíme se ke konci. Co je pro An Slua „úspěch“? Co by si měl člověk po vašem koncertě odnést v hlavě?
Pro nás to znamená moct pokračovat v tradici irského punku a Oi! a vytvářet co největší jednotu. A také být součástí mezinárodní punkové komunity. Pokud lidé odcházejí z koncertu s pocitem, že v tom nejsou sami, tak je to náš splněný sen.
Je nějaká otázka, kterou jste chtěli dostat a nikdo vám jí nikdy nepoložil? Teď je vaše chvíle. Sem s ní. A rovnou i odpovězte.
Haha, to je těžká! Možná nejoblíbenější kniha? Vždycky mě zajímá, co kapely čtou. Moje by byla od Brendana Behana – Borstal Boy. Je v tom čistá lidskost se vším tím irským šarmem i špínou, kterou bys od toho chtěl.
Tak a to je všechno. Díky za rozhovor a pokud chcete ještě něco říct našim čtenářům, poslední slova jsou vaše.
Upřímně děkujeme, že jste o nás vůbec uvažovali pro váš fantastický zin. V Irsku jsme někdy trochu izolovaní, což může být dobré i špatné, takže si vážíme každé pomoci s tím, aby se o An Slua dozvědělo víc lidí.Zvlášť od zinu, který sám každý týden čtu!
Snažte se pomáhat a zvedat ostatní, jezte zeleninu a „up the Skins and Punx“!
DISKOGRAFIE:
How Ya Gettin‘ On ? EP (Discos Enfermos, Tough Ain’t Enough Records, LSM Records, Mister Face Records, Distr-Oi Records, 2022)
Split: Red Bricks, The Uncouth, An Slua, Reckless Upstarts – Intercontinental Oi (Smith & Miller Records, Insurgence Records, 2024)
Sure Look It LP (Longshot Music, Distr-Oi Records, 2025)
