The Upsessions

The Upsessions jsou kapelou, kterou milovníci early reggae, ska, rocksteady i klasického reggae znají víc než dobře a právem k ní chovají velký respekt. Patří mezi klíčová evropská uskupení, která se dlouhodě věnují autentické interpretaci jamajské hudby a zároveň ji posouvají vlastním směrem. Jejich tvorba není jen pouhou poctou starým mistrům – je to živý, pulsující důkaz, že tahle hudba má i dnes co říct.

Kapela si během let vybudovala silné jméno nejen díky svým nahrávkám, ale i energickým koncertům, které stojí na pevných základech tradice i upřímné vášně pro věc. Kromě vlastní tvorby se The Upsessions mohou pochlubit i spolupracemi a vystoupeními po boku některých legend jamajské hudby, což jejich pozici na scéně jen potvrzuje. Nejde přitom o náhodu, ale o výsledek dlouhodobé oddanosti žánru, hlubokého respektu ke kořenům a schopnosti přenést tuhle hudbu do současnosti bez ztráty autenticity.

O jamajské hudbě jako takové, o subkultuře, která ji obklopuje, o hudební stránce věci, ale i o radosti z koncertování a zkušenostech ze spolupráce s legendárními jmény jsme si popovídali s Bossem – ústřední postavou téhle nizozemské kapely. Rozhovor nabízí pohled nejen do zákulisí fungování The Upsessions, ale i do širšího kontextu evropské reggae scény a jejího propojení s jamajskými kořeny.

Jak ses poprvé dostal k hudbě s karibskými kořeny? Byla to spíš čistá hudební zvědavost, nebo ses k tomu dostal přes subkultury jako skinheadi, mods nebo rude boys?

Bylo mi dvanáct, když jsem poprvé slyšel nizozemskou reggae kapelu Doe Maar. Bylo to na kazetě mého bratra. Kromě toho, že tahle kapela byla největší v historii Holandska – vyprodané koncerty, hity na prvních příčkách hitparád a doslova beatlemánie – mě úplně dostaly ty reggae rytmy. Hudbu jsem měl rád už předtím, ale nic takového jsem nikdy neslyšel. Ten groove reggae a ska, ta hypnotická síla rytmu. Bylo to jako zjevení.

Potom jsem hodně poslouchal hity Boba Marleyho, byly v pohodě, ale něco mi tam chybělo. Pak jsem si koupil LP od The Specials – další moment čisté radosti – a následovali The Selecter, Madness a The Beat.

Pamatuješ si nějaký konkrétní moment nebo desku, která tě opravdu dostala? Byla to nějaká klasická jamajská nahrávka, nebo spíš britské kapely, které tuhle hudbu přinesly do Evropy?

O pár let později jsem zjistil, že v Amsterdamu hraje kapela, která dělá staré jamajské soundy. Jmenovali se Rude Rich & The Highnotes. Byl jsem zrovna ve zkušebně a během pauzy na kafe jsem je slyšel hrát. Bylo to neuvěřitelné. Jezdili turné po celé Evropě a zrovna hledali hráče na kontrabas.

Okamžitě jsem věděl, že tím novým basákem chci být já, i když jsem na kontrabas nikdy předtím nehrál. Měl jsem dva týdny do konkurzu, půjčil jsem si bráchův kontrabas a zavřel se doma. Hrál jsem, dokud mi nekrvácely prsty – a tu práci jsem dostal. Začala nová kapitola: s Rude Rich jsme projeli Evropu, hráli velké festivaly v Holandsku a dělali doprovodnou kapelu pro Derricka Morgana, Altona Ellise, Dennise AlCaponea a Rica Rodrigueze.

Co tě na jamajské hudbě fascinovalo nejvíc? Byl to rytmus, zvuk kapel, estetika starých nahrávek, nebo spíš historie a kultura, která tuhle hudbu obklopuje?

Na začátku to byla hlavně estetika a zvuk starých nahrávek a také skladatelský přístup. Ale čím víc jsem tu hudbu poznával – včetně životního stylu a módy kolem ní – tím víc mě to všechno pohlcovalo. Skvělé obaly desek, krásná kultura a výborný styl oblékání.

Jak vznikl nápad založit The Upsessions? Byl to od začátku jasně definovaný projekt s konkrétní hudební vizí, nebo spíš přirozený výsledek setkání s lidmi, kteří měli podobný hudební vkus?

Po několika letech hraní s Rude Rich & The Highnotes jsem začal cítit potřebu rozjet něco vlastního. Rude Rich hráli hlavně covery, takže jsem neměl prostor psát pro kapelu vlastní věci. A přesně to jsem chtěl – psát nové jamajské skladby, ne jen opakovat to, co už tu bylo. Pamatuju si, jak jsem jednou seděl v tour busu a poslouchal skinhead reggae album od Derricka Morgana. Když jsme mu dělali doprovod, hrál jen svoje ska věci – stejné beaty, stejné groove, ale pořád jen ska. A najednou přišel další hudební šok, když jsem slyšel skinhead reggae: tohle je svatý grál. Ta syrovost nahrávek, groove v rytmu, způsob, jakým muzikanti hráli, i samotné skládání – jednoduché, ale strašně krásné – všechno.

Potom jsme sice pořád poslouchali ska a sweet rocksteady, ale já už toho měl dost. Skinhead reggae byla moje nová cesta. V hlavě už se mi rodili The Upsessions. Odešel jsem od Rude Rich a spolu s Gielem Mulderem – trombonistou, kamarádem a milovníkem skinhead reggae – jsme The Upsessions založili.

Jaký byl původní hudební záměr kapely? Chtěli jste se držet co nejblíž klasickému jamajskému zvuku, nebo jste už tehdy přemýšleli o vlastních vlivech?

Byl jsem naprosto zamilovaný do starého skinhead reggae soundu, takže jsem věděl, že takhle chci znít. Zároveň mi ale bylo jasné, že hraní coverů mě nenaplní. Chtěl jsem skládat, přinášet nové melodie a nové písně. Ne jen dokola opakovat Money Man nebo The Israelites. Zároveň jsem chtěl do jamajské hudby dostat i jiné vlivy šedesátých let – třeba surfové kytary, mariachi trumpety nebo prvky instrumentálního funku.

Když se ohlédneš za začátky kapely, jak moc se The Upsessions v průběhu let změnili? Držíte se pořád původního směru, nebo se váš zvuk přirozeně vyvíjel?

Jasně, že jsme se změnili. A je to nutné, pokud se chceš posouvat dál. Jinak bys nahrával pořád to samé album dokola. Ale třeba po nahrání desky The Upsessions, která byla čistě ska, jsem cítil potřebu udělat album Boss Capone plné syrového skinhead reggae. To je nakonec můj základ.Postupně jsem si taky uvědomil, že moje nejoblíbenější období jamajské hudby je mezi lety 1965 a 1975. To ti dá mnohem širší prostor při nahrávání více desek – nechci se držet jen skinhead reggae.Když jsem nahrával album Boss Capone & Patsy, měl Patsy tak krásný hlas, že jsem do skladeb musel aranžovat smyčce. Když si pustíš reggae z raných sedmdesátek, smyčce tam jsou taky – jenže tehdy používali Mellotron, jeden z prvních klávesových nástrojů, který imitoval smyčce. Zní to hodně uměle, ale přesně to jsem potřeboval. A když jsem psal písně pro Strangera Colea, chtěl jsem, aby deska zněla víc jako ska a doo-wop ze šedesátých let. Protože přesně tak začínal.

Máte za sebou víc než dvacet let historie. Mohl bys popsat hlavní fáze vývoje kapely? Byla období, kdy se kapela výrazně změnila?

Když jsme nahráli první album The New Heavyweight Champion, reakce byly šílené – začaly chodit nabídky na koncerty i turné. Po druhé desce Beat You Reggae jsme už byli jasný headliner. Bylo to skvělé, ale mělo to i druhou stránku: ne všichni muzikanti byli připravení být pořád na cestách. Někdo studoval, někdo měl rodinu, někdo měl problémy se sluchem. Takže jsem musel najednou vyměnit čtyři členy kapely.

Byla to dost těžká situace a samozřejmě to kapelu změnilo. Navíc to přišlo těsně před létem plným velkých mainstreamových festivalů, turné a dokonce i rádiového vysílání v Holandsku. Naštěstí jsem našel skvělé nové muzikanty, kteří byli připravení jet naplno.

Další změna přišla kolem pátého alba, které obsahovalo víc ska skladeb – tehdy jsme se rozhodli hrát se dvěma dechovými nástroji. Bylo to potřeba, protože jsme měli ve setu víc ska věcí. Dneska jsme zpátky u jednoho dechu a vracíme se ke starému skinhead reggae soundu. Dokonce se do kapely vrátili i někteří původní členové.

Byly během těch let momenty, kdy jsi měl pocit, že je kapela na rozcestí – jestli pokračovat, změnit směr, nebo projekt na čas úplně zastavit?

Jo, ten moment, kdy jsem musel vyměnit čtyři členy najednou, byl hodně těžký. Ale takových situací bylo víc. Kromě všech těch skvělých věcí – koncertů, úspěchu, skvělých lidí na shows, použití našich skladeb ve filmech a seriálech, nahrávání s legendárními jamajskými hudebníky, cestování a „život na cestě“ – existuje i odvrácená strana. Drogy jsou pořád někde poblíž, turné je náročné a konflikty mezi členy kapely na cestách se prostě stávají.

Pamatuju si období kolem roku 2017, kdy jsem měl úplně zničený sluch. Nikdy jsem nepoužíval špunty do uší a postupně mě to dohnalo. Zjistil jsem, že jen asi 5 % času věnuju samotné hudbě a zbytek – 95 % – organizaci (turné, kalendáře atd.). Tehdy jsem cítil, že musím dát The Upsessions pauzu. Chtěl jsem se zase vrátit k psaní hudby, nebýt pořád na cestách nebo řešit logistiku. Zpátky tam, kde vzniká ta skutečná magie – psaní dobrých songů. Sedět u piana a hledat ten jeden magický moment, který z písně udělá něco výjimečného.

Chtěl jsem vypnout hlavu od organizování a nechat volně plynout kreativitu. Měl jsem nějaký příjem z autorských práv, takže jsem si mohl dovolit delší pauzu. Bylo to skvělé a nutné. Když jsem se chtěl vrátit k projektům, přišel covid, takže jsem musel čekat ještě déle. Mezitím jsem si koupil kvalitní špunty do uší a začal znovu psát, produkovat a vydávat desky a jezdit turné. Myslím, že tu pauzu jsem opravdu potřeboval. Když se na to dívám zpětně, byl jsem tak soustředěný na turné a organizaci, že jsem zapomněl si to užívat. Dneska si toho vážím mnohem víc – cítím vděčnost za to, co jsme vytvořili a pořád děláme. Hrát pro ty nejlepší lidi na světě, užívat si to na pódiu, poznávat nová místa a lidi, vidět, jak si někdo kupuje naše desky… a být součástí té nejlepší komunity – ska a reggae scény.

Jak vzpomínáš na úplně první koncerty The Upsessions? Pamatuješ si moment, kdy ti došlo, že tenhle projekt má skutečný potenciál?

Náš úplně první koncert byl ve Francii – hráli jsme jako předkapela na rozlučkovém koncertě kapely Western Special. Tahle kapela tam byla obrovská a my jsme hráli před 800 lidmi. Na tak velké publikum jsme vůbec nebyli připravení. Byli jsme z toho úplně vedle. Upřímně je lepší hrát nejdřív pro 25 lidí a postupně si budovat větší publikum.

Ale tu noc jsem se strašně moc naučil. Myslím, že asi o pět koncertů později už jsme byli „tam“ – lidi měli rádi naše album, začali jsme získávat pozornost, rozjelo se turné a naše koncerty byly čím dál lepší. Věděl jsem, že rosteme a že budoucnost je před námi.

Jak dnes vznikají nové skladby The Upsessions? Přichází někdo s hotovým nápadem, nebo se písně vyvíjejí společně na zkouškách?

Dneska je to vlastně dost jednoduché. Písně píšu doma na kytaru nebo piano, nahraju demo, kde jsou jasně slyšet všechny party, a to pak pošlu ostatním muzikantům. Sejdeme se, zahrajeme si to spolu – a skladby jsou hotové.

Jednou z praktických výzev pro reggae a ska kapely je počet muzikantů a nástrojů. Jaké máš zkušenosti s hledáním správných lidí a udržením stabilní sestavy?

Postupem času jsem změnil přístup. Miluju koncertování a když hrají The Upsessions, musím být u toho. Ale je to jako ve fotbalovém týmu – musíš mít víc hráčů na každou pozici. Turné musí být pro všechny zábava.

Takže jsou muzikanti, kteří jezdí skoro všechna turné, ale zároveň střídám třeba hráče na varhany nebo basu. Funguje to. Někdo má normální práci a zvládne třeba jen 15 koncertů ročně, někdo hraje i v jiných kapelách. Někdo má rád krátké víkendové akce, jiný delší turné.

Jistota jsem vždycky já, bubeník a kytarista. Ostatní se obměňují, ale všichni vědí, jak hrát skinhead reggae.

V punkové kapele často stačí kytara, basa a bicí. U reggae nebo rocksteady je ale potřeba určitá hudební dovednost a cit pro rytmus. Myslíš, že je tahle hudba náročnější na hraní?

Rozhodně. V první řadě musíš tu hudbu opravdu milovat. A pochopit, že nejde o to ukazovat, jak dobře umíš hrát na svůj nástroj. Technická zručnost není to hlavní – zásadní je rytmus. Když všichni muzikanti hrají pořád dokola to samé, vznikne groove. A přesně o ten nám jde. Hráli jsme i s jazzovými muzikanty, kteří to nedokázali, protože ten princip nechápali. Kytaristi jedou nekonečná sóla, basáci slapují, bubeníci chtějí ukázat techniku… to je pro jiné kapely. Nás to nezajímá. Groove je základ. To je ta magie.

Jakou radu bys dal lidem, kteří milují jamajskou hudbu a chtěli by založit vlastní kapelu? Má smysl do toho prostě skočit a učit se za pochodu?

Přesně tak! Prostě do toho jdi. Já na tom makám už přes dvacet let, abych byl tam, kde jsem dnes. Život muzikanta může být náročný, ale přináší obrovské odměny.

Vnímáš The Upsessions jako kapelu se silnými subkulturními kořeny? Mám na mysli publikum ze skinheadské, rude boy nebo podobné scény, které mají historicky blízko ke ska a reggae.

Rozhodně – The Upsessions by bez skinheadské a rude boy scény vůbec nevznikli. V Holandsku je hudba často konzumovaná jako fast food – umělci rychle vyletí nahoru a za rok po nich neštěkne pes. My máme štěstí, že v každém městě existuje malá scéna. Ať je jakkoliv malá, pořád tam je. Lidi, pro které hrajeme, jsou extrémně loajální – chodí na koncerty, kupují naše desky a dávají nám najevo, že nás mají rádi. Co víc si můžeš přát?

Jak dnes vnímáš pozici kapel hrajících early reggae, ska nebo rocksteady? Je to spíš uzavřený svět oddaných fanoušků a sběratelů, nebo má tahle hudba pořád potenciál oslovit širší publikum?

Vtipné je, že kapely jsou automaticky tlačené do té „scény“, ale když hrajeme na festivalech pro běžné publikum v Holandsku, lidi to mají rádi taky. Hráli jsme pro velké davy napříč různými skupinami lidí – a fungovalo to, lidi tančili a bavili se. Podle mě je důležité být součástí scény, ale zároveň se ukazovat i mimo ni. Upřímně moc nechápu ten „undergroundový“ přístup – na ska a reggae může tancovat úplně každý. Obzvlášť když má kapela na sobě zeleno-žluté teplákovky 🙂

Vnímáš rozdíly mezi publikem na reggae nebo ska koncertech a na punkových akcích? V čem jsou si ty scény podobné a v čem se liší?

Záleží na místě, ale ve většině případů hrajeme pro stejné publikum. Z nějakého důvodu se Oi! a punk přirozeně prolínají se starým reggae a ska. Třeba v Baskicku a Katalánsku jsme hráli koncerty s Pioneers pro čistě punkové publikum. Zbytek line-upu byl mnohem tvrdší než to, co jsme hráli my.

Myslíš, že subkultury jako skinheadi, mods nebo rude boys hrají stále důležitou roli v udržování téhle hudby při životě?

Rozhodně. Jak už jsem říkal – bez skinheadů, mods a rude boys by The Upsessions nikdy nepřežili. Jsou důvodem, proč existujeme.

Myslíš, že hudba s jamajskými kořeny má dnes ještě šanci prorazit do širšího hudebního prostoru – třeba do rádií nebo na velké festivaly?

Pokud je cílem festivalu vydělat peníze, jamajskou hudbu do line-upu většinou nezařadí. Pokud je cílem přinášet kulturu, program je mnohem pestřejší. Napsal jsem skladbu a nahrál ji s Montym Neysmithem – jmenovala se Reggae Christmas. Byla venku asi týden a už se objevila ve velké reklamě v USA. Přesně takový track hledali. To jen ukazuje, že reggae nikdy nezmizí – ale pro spoustu lidí je to jen „příjemná feel-good hudba ke grilování“, bez hlubšího vztahu k rytmu a tomu, co ta hudba opravdu znamená.

Nebo si myslíš, že přirozenější cestou je spolupráce s kapelami z příbuzných žánrů, jako je třeba současný soul nebo rhythm & blues?

Upřímně – já osobně nehledám větší publikum. Jsem naprosto spokojený s tím, co máme. Můžu psát, nahrávat a hrát hudbu, kterou miluju. A to je ten důvod, proč to dělám. Takže do spoluprací s jinými styly se nijak nehrnu.

Vidíš v Evropě země, kde má tahle hudba dnes obzvlášť silné zázemí? Třeba já mám pocit, že Německo vytvořilo před pár lety velkou vlnu zájmu kolem labelu Grover.

Jo, Německo je pro nás pořád klíčová země. Máme tam skvělé publikum a koná se tam spousta výborných ska a reggae festivalů, jako třeba This Is Ska, Freedom Sounds nebo trojice festivalů v Mohuči (Mainz).

Španělsko má taky silnou scénu kolem labelu The Liquidator a kapel jako Los Granadians nebo The Pepper Pots. Sleduješ tuhle scénu?

Jo, tyhle kapely jsme potkali několikrát na turné. Los Granadians jsou fakt skvělí! V listopadu jedeme na tří týdenní tour po Španělsku, Francii, Baskicku, Katalánsku a Portugalsku, takže uvidíme, jak ta scéna aktuálně vypadá.

Jak vnímáš scénu ve Spojených státech, kde si kapely jako The Slackers nebo The Aggrolites vybudovaly silnou fanouškovskou základnu?

Slyšel jsem, že to tam jde nahoru a dolů. Od evropských kapel, které tam jezdí na turné, slyším jak dobré, tak špatné zkušenosti. Já jsem si jednou zahrál na festivalu SuperNova v USA s Boss Capone & Patsy – bylo to neuvěřitelné! Cítil jsem se jako malá popová hvězda. Po koncertě za mnou chodilo spoustu lidí, chtěli se fotit, podepisovat desky a říkali, že jsou velcí fanoušci The Upsessions.

Samozřejmě bych si rád někdy zahrál turné po USA, ale vím, že dostat se tam není jednoduché – obzvlášť v dnešní politicky složitější době. A co se týče The Slackers a The Aggrolites – obrovský respekt k tomu, co dokázali vybudovat.

A co zbytek světa? Objevil jsi v posledních letech nějaké zajímavé kapely nebo projekty mimo Evropu a USA?

Rozhodně. Naprosto miluju Travelers Allstars z Mexika. To, co dělají – a hlavně jak to dělají. Občas se prostě objeví něco úplně odnikud. A tihle kluci jsou přesně ten případ.

Které období ve vývoji jamajské hudby je pro tebe osobně nejdůležitější? Jsou to ska roky, období rocksteady, nebo rané reggae?

Jednoznačně období 1968–1971. V těch letech vzniklo neskutečné množství nahrávek. Jednou jsem slyšel, že na ostrově tehdy bylo jen pár páskových rekordérů, a přitom se nahrávalo tolik hudby. Měl tam běžet magnetofon každou minutu dne i noci. Ale kromě toho mám rád i ska období předtím a taky rané roots a dub reggae, které přišlo později.

Které interprety, producenty nebo studia bys označil za své největší inspirace?

Uf, toho je hodně. Ale zkusím to: The Pioneers, Desmond Dekker, Symarip, Prince Buster, Derrick Morgan, Laurel Aitken, Lee Perry, The Upsetters, raný Bob Marley, The Melodians, Dice the Boss, King Stitt, U-Roy, I-Roy, Prince Jammy.

Jsou nějaké méně známé nahrávky nebo interpreti, které bys doporučil lidem, kteří chtějí jít v jamajské hudbě víc do hloubky?

Pro mě bylo album Reggae Fire Beat od King Stitta úplně orgasmické. Ten zvuk, nástroje, způsob hraní, produkce i jeho hlas – všechno je perfektní. Ale třeba i Long Shot od The Pioneers nebo Love Me Forever mě dokážou skoro rozbrečet.

Jak vnímáš třetí vlnu ska z 90. let, kdy se ska míchalo s punkem, popem nebo hardcorem?

V té době to bylo zjevení. Byl jsem mladý a většinu hudby v televizi a rádiu jsem nesnášel. A pak jsem najednou dostal CD Give ’Em the Boot, sampler kapel z Hellcat Records. Vedle toho tu byli No Doubt, Green Day… objevil se úplně nový zvuk. Byly to moje první kroky k hudbě, kterou dnes miluju. Díky tomu jsem se dostal k punku 70. let i ke ska.

Na jednu stranu tahle vlna přinesla ska k mnohem širšímu publiku, ale zároveň vytvořila spoustu komerčních hybridů. Jak se na ten vývoj díváš dnes s odstupem?

Cokoliv, co dostane ska a reggae k širšímu publiku – i když je to komerční – může být pro lidi impulz, aby objevili opravdu dobrou hudbu. Kapely jako Hepcat možná vznikly právě díky téhle vlně.

Hraní naživo je pro kapely jako ta vaše zásadní. Jak důležité jsou pro The Upsessions koncerty a turné?

To celé kolem koncertování má v sobě určitou magii. Být na cestě, objevovat nová města a lidi. Stát na pódiu a vidět, že lidi mají rádi to, co děláme. Všichni víme, že na tom nikdo nezbohatne, ale děláme to, protože to milujeme. Je to pro nás strašně důležité.

Vnímáš velké rozdíly mezi publikem v různých zemích, pokud jde o reggae nebo ska koncerty?

Ani ne. Přijde mi, že lidi na ska/reggae scéně jsou všude milí, ochotní a přátelští. Občas si říkám, že by bylo super, kdyby celý svět fungoval jako tahle scéna. Lidi jsou její součástí, protože umí mít rádi – protože milují hudbu. A když umíš milovat, děláš svět lepším místem. (Zním teď trochu jako guru, co?)

Máš nějaký koncert nebo turné, na které obzvlášť rád vzpomínáš?

Většinou si pamatuju spíš ty malé kluby nebo koncerty, kam nepřišlo moc lidí. Třeba když dorazí jen 12 lidí, ale nakonec z toho je skvělá párty. Nebo když tam je 15 hooligans, kteří nás „nepustí“ z pódia, protože udělají ze svých těl bariéru (samozřejmě v dobrém a vtipném duchu).

Nedávno jste vydali nové album, na kterém spolupracuje Monty Neysmith ze Symarip. Jak k té spolupráci došlo a jaké to bylo pracovat s někým, kdo je součástí historie téhle hudby?

Před dvěma lety mě můj label (Aggrobeat) požádal, abych napsal a produkoval vánoční reggae song s Montym na vokálech. Napsal jsem Reggae Reggae Christmas, poslal mu to a dopadlo to fakt skvěle.

Byli jsme v kontaktu a přišel mi jako super týpek. Když jsme pak chtěli dělat westernové album, byl první, kdo mě napadl. Navíc jsem věděl, že bude vypadat skvěle jako kovboj.

Na práci s legendami jako Monty, Keith & Tex nebo The Pioneers je nejlepší to, že jsou pořád normální lidi. Žádná arogance, jen milí a přátelští lidé.

Před setkáním s nimi mám vždycky takový ten „Santa Claus pocit“, že jdu potkat někoho důležitého. Ale pak to skončí tak, že máš pocit, jako bys získal nového kamaráda.

Album je inspirované estetikou spaghetti westernů, která se občas objevovala i v klasických reggae nahrávkách. Jak tě napadlo se k tomuhle tématu vrátit?

Myšlenku na westernové album s The Upsessions jsem měl v hlavě už dlouho. Ale když jsem potkal Montyho a viděl ho, hned jsem věděl, že chci jeho obličej na obalu. A jakmile jsem měl v hlavě tenhle vizuál, šlo skládání písní samo.

Jako první jsem napsal Sheriff Double Gun a bylo jasné, že to bude titulní track. Monty jako šerif, který přijíždí do města někoho zabít.

Westernové motivy jsme už používali i na předchozích deskách. Ta kombinace reggae a westernu mě vždycky fascinovala. Klidně bych na tohle téma mohl udělat dalších deset alb.

Na závěr osobní tip: mohl bys vyjmenovat pět skladeb od současných kapel, které tě v posledních letech opravdu zaujaly? Co se ti na nich líbí a proč by si je lidé měli pustit?

Doufám, že The Moon Invaders jsou ještě dost „současní“, ale ti jsou u mě pořád na vrcholu. Album Breakin’ Free je naprostý klenot. Skvěle zahrané, výborné kompozice – kapela, kde všechno dokonale funguje.

Skladby True & Big Love a Turn Off Your Television od Two Tone Club jsou nadčasové ska hity.

Miluju jejich úderný ska zvuk a samozřejmě zpěváka Lintona Blacka, který má neskutečný výraz a charisma.

Mrkni taky na Jim Murple Memorial z Francie. Viděl jsem je naposledy před deseti lety a znovu je uvidím v červnu 2026. Jejich přístup ke ska je strašně příjemný – kontrabas, skvělý bubeník a celkově krásný zvuk kapely.

Poslední slovo je tvoje. Je něco, co bys chtěl říct a na co jsem se nezeptal?

Díky pro Tighten Up Zine! Přesně takovéhle věci drží scénu pohromadě – a je to strašně důležité. A tvoje otázky byly fakt skvělé, vzpomněl jsem si na spoustu věcí, o kterých jsem si myslel, že jsem je už zapomněl.

A ještě malá zpráva na závěr: letos v létě vyjde early dub album Dub Delique od Boss Capone & Keith Rowe. A v říjnu vyjde další deska ve stylu two-tone ska – s mojí novou kapelou RatRace, kde zpívá Linton Black.

Díky za pozvání!

DISKOGRAFIE:

The Basement Brothers Feat. The Kitchenettes / The Upsessions – You Pick My Love / Yahamutsu EP (Rudeattack Records, 2006)
The New Heavyweight Champion LP (Moon Ska World, 2006)
The Chambermaid / Hold Your Whining EP (Conquering Ruler Records., 2007)
The Upsessions / The Fascinators – The Funky Shark / Bird Rok / 1001 Arabian Nights EP(Funky Shark Records, 2009)
Beat You Reggae LP (Grover Records, 2009)
Below The Belt LP (Grover Records, 2011)
Shake It! LP (Grover Records, 2014)
10th Anniversary EP(Grover Records, 2016)
This Is The Upsessions LP (Grover Records, 2016)
The Moon Invaders / The Upsessions – The Moon Invaders Vs The Upsessions EP (Badasonic Records, 2022)
Reggae Fever EP (Guerrero Records, 2022)
The Prince Of Rudeness Featuring The Upsessions / The Rocksteady Conspiracy Featuring Boss Capone – What A Big Thing / Trouble And Danger EP (Aggrobeat, 2023)
Boss Capone And PatsyFeaturing Tommy Tornado & The Upsessions – I Am The King EP (The Wishful Thinking, 2023)
Boss Capone And Patsy Featuring Tommy Tornado & The Upsessions – Kings And Queens LP (Aggrobeat, 2023)
The Upsessions And Monty Neysmith – Sheriff Double Gun LP (Aggrobeat, 2026)