Savage Beat ve své tvorbě míchají řadu vlivů, které vycházejí ze stylů jako punk, rock’n’roll nebo Oi!. Jejich hudba rozhodně není nudná — naopak si posluchače dokáže povodit středem obrany jako držitel Zlatého míče. Na scéně se pohybují už nějaký čas a aktuálně vypouštějí do světa novou desku.

S Rogierem a Gilianem jsme si povídali o tom, co je formovalo, jak vnímají dnešní hudební svět a celý rozhovor se přirozeně točí kolem jejich smyslu pro humor i osobitého pohledu na svět.

Tahleta sympatická parta přichází s albem, které bude na konci roku bezpochyby patřit k tomu nejlepšímu — a to teprve otevíráme březen. Dámy a pánové, tohle jsou Savage Beat z Amsterdamu.

Hudba Savage Beat kombinuje vlivy rock’n’rollu, glamu, garage rocku, Oi! a amerického punku 70. let. Jaký byl původní plán, když kapela vznikala, a jak moc se vaše představa o hudebním směřování kapely v průběhu času změnila?

Rogier: Původní plán byl založit kapelu ovlivněnou punkem 70. let a Oi!, s příměsí rock and rollu pro dobré okořenění. Postupně jsme do toho začali přidávat víc rock and rollu a trochu glamu, ale obecně myšlenky, které za naší hudbou stojí, zůstaly víceméně stejné.

V jakých kapelách působili členové před Savage Beat? Podařilo se vám udržet stabilní sestavu, nebo během existence kapely docházelo ke změnám?

Rogier: Naši členové mají spoustu zkušeností z mnoha různých kapel, jako jsou The Shining, The Works, The Anomalys, Heros & Zeros, The Phantom Four, Armistice, Wanderlust, The Tony Slug Experience a spousta dalších. Během let jsme měli hodně kytaristů. Nicméně poslední tři roky je sestava poměrně stabilní.

Hodně mě zajímá, jak jste se dostali k hudbě a co vás ovlivnilo. Jaké byly klíčové momenty, které vás formovaly, a které kapely a styly ovlivnily vaši hudební cestu? Jaké desky vám v pubertě změnily život?

Rogier: Všichni jsme vyrůstali v 80. a 90. letech na pravidelné dávce punku, hardcore, Oi!, garage rocku a rock and rollu. Pro mě (Rogier) byl nejzásadnějším momentem okamžik, kdy mi otec dal svou sbírku desek, která obsahovala asi 200 punkových nahrávek. Tyhle desky se víceméně staly základem našeho zvuku. Jak můžeš šlápnout vedle s kapelami jako The Saints, Ramones, Motörhead, The Clash, Sex Pistols, Speedtwins, Angelic Upstarts, Stiff Little Fingers, The Stooges, MC5 a tak dále? Je to ta nejlepší hudba, jaká kdy vznikla.

Gilian: Když mi bylo 14, byl pro mě hodně silný moment, když jsem viděl spolužáka, od kterého jsem opisoval při hodinách matematiky, jak večer hraje na basu v hardcore kapele, skáče z pódia a crowdsurfuje, zatímco hraje v moshpitu. To a první poslech Minor Threat byly rozhodně zásadní zlomové okamžiky. O pár let později to bylo chození do zapadlého garage rock’n’rollového baru jménem The Diepte a objevování všeho, co předcházelo punku. To mi otevřelo obzory a začal jsem se vracet zpátky až ke country a blues.

Jaký je váš vztah k punku, Oi! a hardcore jako hudebním vlivům? Jak vnímáte tuhle část undergroundové scény a jak vás ovlivnila během života?

Rogier: Jak už jsem říkal, všichni jsme vyrostli na punkové/hardcore/Oi! scéně a stále jsme její aktivní součástí. Máme to v krvi. Svoji ženu jsem poznal díky punku, práci učitele jsem získal díky lidem ze scény… DIY etika nás naučila jít ven a dělat věci po svém a během posledních více než dvaceti let nás dostala po celém světě. Bez undergroundu by to nešlo.

Máte nějaké překvapivé vlivy mimo Oi!/punk (reggae, soul, hardcore, metal, cokoliv dalšího…)? Co posloucháte v dodávce na turné?

Rogier: Všechno možné. Někdy trochu metalu, blues, soulu, ujetej devadesátkovej house. Na co si vzpomeneš.

Gilian: Hraju i v jiné kapele jménem The Phantom Four, kde mícháme instrumentální surf, cumbii, blízkovýchodní folk a afrobeat. Jsem taky vinyl DJ a kromě rock’n’rollu a punku pouštím hodně tropické hudby jako ska, rocksteady, roots reggae, ale i soul, rhythm’n’blues a country.

Mám pocit, že Oi! stále patří mezi vaše hlavní hudební kořeny. Co pro vás dnes Oi! znamená jako subkultura? Je to především o hudbě, komunitě, identitě, nebo o něčem jiném?

Rogier: Určitě má své místo v našem zvuku. Nejsme sice skinheadi, ale máme v té scéně spoustu přátel a občas si rádi vezmeme hezké martensky a nějaké stylové polo. Dneska jsme v podstatě parta týpků, co si užívá hraní koncertů a pití s kapelami, se kterými sdílíme pódium, a s lidmi, které potkáváme na turné. Je skvělé potkávat po celém světě lidi, kteří sdílejí stejné ideály a vkus. Kamkoli přijedu, skoro vždycky tam mám přátele. A to platí pro nás všechny. Když pak vidíš fotky z dovolené našeho zpěváka Marka, jak pije s Jamiem z Tear Up, je to kurevsky vtipné — ale je to taky výsledek toho, že jsme součástí téhle věci.

Změnil vás punk/Oi! zásadně na osobní úrovni? Je to pro vás postoj a způsob, jak dělat věci, nebo jen hudební styl? Jak důležitá je pro vás DIY etika?

Rogier: Hodně. Prostě jdi ven a dělej to. Založ kapelu, label, fanzin, zorganizuj koncert, choď na koncerty, když můžeš, kupuj desky a merch. Pokud má tahle scéna pokračovat, musíme se navzájem podporovat. Udělalo mě to tím, kým jsem dnes, a neměnil bych.

Během své existence jste spolupracovali s několika významnými labely, jako jsou Longshot Music, Crossbar Records, Rebellion Records, TKO Records a Wap Shoo Wap (label vašeho kytaristy Giliana). Jak důležitá je pro vás spolupráce s labelem a jaké s nimi máte zkušenosti?

Rogier: Je pro nás velká čest, že jsme mohli spolupracovat s těmito labely a že můžeme lidi jako Mikea z Longshotu, Woutera z Rebellion nebo Marka Rainyho nazývat přáteli. Pomohli naší kapele dostat se víc do povědomí a vydávali naše věci proto, že jim přišly dobré. Hlavně Mike a Wouter jsou s námi od začátku a nemůžeme jim dost poděkovat. Tyhle labely jsou strašně důležité pro udržení scény živé a aktivní, takže je radost s nimi pracovat. Naše zkušenosti s nimi byly jen pozitivní. Je to tvrdá práce, která často zůstává nedoceněná. Naše nové LP vychází u Longshot, Wap Shoo Wap Records a Mendeku Diskak. Bohužel Mendeku má momentálně pauzu, protože Eduard si potřeboval dát oddech. Je to náročná práce a měli bychom lidi, kteří ji dělají, oslavovat.

Gilian: Wap Shoo Wap Records jsem založil, abych něco vrátil scéně po 25 letech hraní a koncertování po celém světě. Zažil jsem během té doby jedny z nejlepších momentů svého života a velká část toho byla možná díky podpoře nezávislých labelů, u kterých jsme tehdy vydávali. S Wap Shoo Wap Records se zaměřujeme hlavně na mladé a začínající lokální punkové a rock’n’rollové kapely a snažíme se jejich hudbu dostat mezi lidi, aby mohly co nejvíc koncertovat. Myslím, že je důležité takhle scénu udržovat při životě, protože všichni stárneme, a pokud nepřijde nová mladá krev, scéna postupně zemře.

Má vinylový revival posledních let potenciál přitáhnout nové fanoušky, nebo je to spíš záležitost starších sběratelů? Myslíš, že aspekty fyzického formátu (obal, tištěné texty atd.) jsou důležitou součástí desky?

Gilian: Během covidu byl určitě vinylový boom a právě tehdy jsem založil svůj label. Byla to asi náhoda, ale dobré načasování. Od té doby ale vidím určitou stagnaci. Je to složitý trh — výrobní náklady rostou, inflace taky — snažíme se držet ceny co nejníž, ale pro mladé kluky je to pořád docela velká investice. Přesto si myslím, že pro kapely je prodej vinylů hodně důležitý, aby měly nějaký příjem vedle triček a (většinou) nízkých honorářů za koncerty. Kromě toho, že si myslím, že je ten formát zatraceně cool a podle mě jediný správný způsob, jak dělat DJing, je to podle mě pro undergroundové kapely i způsob, jak přežít. Příjmy ze streamovacích služeb nám totiž nájem za zkušebnu rozhodně nezaplatí.

Jak důležité je pro vás patřit k undergroundu a dělat věci po svém? Je to zásadní součást vaší identity, nebo ne nutně to nejdůležitější?

Rogier: Pocházíme z undergroundu a patříme do něj. Někdy hrajeme větší koncerty, jindy v baru. Obojí je skvělé. Ale patříme do undergroundu.

Gilian: Nekompromitujeme svůj zvuk kvůli větší pozornosti. Trendy přicházejí a odcházejí. Před pár lety byl „egg-punk“, teď je to Oi!, příští rok to může být něco jiného. My budeme dál dělat to svoje: hrát rock’n’roll.

Myslíte si, že je dnes těžší udržet si autenticitu, když je všechno okamžitě viditelné na sociálních sítích? Jak digitální éra změnila přístup kapel a fanoušků k hudbě? Jaký je váš vztah k digitálním platformám?

Gilian: Myslím, že sociální sítě jsou nutné zlo. Nesnáším je, ale jako kapela nebo label jejich součástí prostě být musíš. Beru to jako moderní způsob rozdávání letáků, lepení plakátů na zeď nebo čtení zinů, jak jsme to dělali dřív. Musím ale uznat, že je někdy snazší se díky nim spojit s promotéry a bookery v zahraničí, s podobně smýšlejícími kapelami nebo objevit nějakou obskurní, ale fakt skvělou garage-punkovou kapelu třeba z Mikronésie. Jinak je to ale čistá sračka. No dobře — kromě vtipných kočičích memů.

V březnu vydáváte album Bright Lights, Tall Shadows. Jak ho vnímáte v kontextu vašeho vývoje a mohl bys nám ho krátce představit?

Rogier: Na tu desku jsme hodně hrdí. Má deset skladeb a řekl bych, že je to další logický krok v našem vývoji. Tentokrát psali písně i Gillian a David, takže se zvuk místy trochu proměnil. Myslím, že to udržuje věci svěží. Třeba skladba The Side Hustle je trochu jiná a dodává albu další rozměr. Takže bych doporučil, aby se do ní lidé ponořili a udělali si vlastní názor.

Gilian: Je to první nahrávka Savage Beat, na kterou jsem od svého vstupu do kapely napsal několik skladeb. Bylo to víc než deset let, co jsem naposledy psal punkovou/rock’n’rollovou píseň, takže jsem se na to těšil. Je to možná pestřejší album než ty předchozí, ale myslím, že charakteristický zvuk Savage Beat je slyšet ve všech skladbách. Písně, které píšu já, jsou možná o něco primitivnější než dřívější tvorba kapely a vznikaly s přístupem „méně je více“. Myslím ale, že jako celek to drží pohromadě a funguje to dobře.

Jaká je hlavní myšlenka nového alba — je to osobní výpověď, komentář ke scéně, nebo spíš odraz určité životní etapy?

Rogier: Je to osobní i politické zároveň. Nejsme nejmladší a dělat tuhle věc si na nás vybírá daň. Ale i když je to někdy náročné na játra nebo celkový stav organismu, nehodláme přestat. A zároveň je kolem nás dost věcí, které člověka serou, takže v pravém punkovém duchu je tam i pár pořádně naštvaných songů.

Gilian: Název alba i skladba Bright Lights, Tall Shadows mají osobní i širší, společenský rozměr. V průběhu dějin se ti, kdo jsou u moci, vždy prezentovali jako nositelé světla s téměř mesiášským sebevědomím, ale často přinesli spoustě lidí hlavně utrpení. Na osobní rovině podle mé zkušenosti ty nejvyšší vrcholy často doprovázejí i hluboké pády. Obal alba je fotografie hlavní ulice v Amsterdamu z počátku 70. let. Myslím, že tuhle myšlenku vystihuje docela dobře. I když jsem se tehdy ještě nenarodil, dívám se na tu dobu v mém rodném městě a na své dospívání v 80. a 90. letech s určitou — možná někdy falešnou — nostalgií. V mnoha ohledech je dnes situace lepší než tehdy… ale v některých zase horší.

Liší se energie nové desky od vaší předchozí tvorby z hlediska textových témat? Jaká témata nebo momenty vás při psaní textů inspirují?

Rogier: Je dost věcí, které člověka můžou naštvat. Ať už je to Trump, nebo moje bolavá záda… vzteklej jsem stejně, haha.

Gilian: Rogier je hodně dobrý v psaní o širších tématech. To bych já nezvládl. Text ke The Side Hustle jsem napsal hodně osobně. Inspirovalo mě to, že vedle své „skutečné“ práce od devíti do pěti, která platí účty, dělám ještě svůj label. Není to vždycky jednoduché a člověk tomu musí leccos obětovat. Ale nakonec je to všechno z lásky k rock’n’rollu.

Nové album vychází v době, kdy je Oi! a různé žánrové fúze opět hodně viditelné. Cítíte se být součástí nové vlny, nebo jdete úplně svou vlastní cestou mimo trendy?

Rogier: Mícháme to po svém. I když slibujeme, že se budeme držet dál od všech těch new wave nesmyslů, které zase začínáme slýchat. Zůstaneme radši u prvního LP od Blitz, díky.

Gilian: Oi! šílenství je teď určitě na vrcholu, ale osobně Savage Beat nepovažuji za Oi! kapelu. Jsou tam náznaky — ve velkých sborových refrénech nebo v energii a přímočarém přístupu našich skladeb — ale v jádru jsme prostě rock’n’rollová kapela. Sdílíme ale pódium s mnoha Oi! kapelami a je skvělé, že lidé z téhle scény přijímají i náš „street boogie“.

Jak vypadá váš proces skládání písní? Je to spíš kolektivní práce, nebo máte lídra, který určuje směr, zatímco ostatní přispívají svými nápady?

Rogier: Máme víc autorů. Většinou někdo přinese riff nebo hotovou kostru písně a společně ji dotáhneme ve zkušebně. Texty většinou píšu já, ale jinak je to hlavně týmová práce.

Nedávno jste vydali skvělé video ke skladbě Unhinged. Jak důležitá je podle vás vizuální prezentace kapely v digitální éře? Hrají vizuály a videoklipy dnes zásadní roli při oslovování nových fanoušků?

Gilian: Je to první skutečný videoklip Savage Beat po deseti letech existence kapely. Dnes si myslím, že určitě pomáhá mít nějaké vizuální ztvárnění své hudby, a myslím, že režisér Rene Nuijens s tím v tomhle klipu odvedl skvělou práci. Určitě to může pomoct při oslovování nových fanoušků a třeba i při získání místa na větších festivalech. Sám jsem promotér a už víc než deset let pořádám koncerty v oblasti Amsterdamu — a je prostě snazší prodávat lístky, když máš k propagaci akce i dobrý videoklip. Bookeři v klubech dnes už navíc často neberou jen odkaz na album na Spotify.

Pocházíte z Amsterdamu, jednoho z velkých evropských měst. Jak vnímáte tamní hudební scénu? Jaká jsou tam klíčová místa pro rock’n’roll — kluby, bary, obchody s deskami, důležitá setkávací místa muzikantů?

Gilian: Punková scéna v Amsterdamu na konci 90. let a na začátku 2000s doslova kvetla. Na každém rohu byl squat a koncert. Po zákazu squattingu a postupném stárnutí scény (staří páprdové chodící na koncerty jiných starých páprdů) přišel covid — a pak najednou v Nizozemsku vybuchla vlna nových mladých punkových kapel. Myslím, že scéna je teď tady mladší a větší než kdekoli jinde v Evropě, což je dost cool. Co se týče klubů, je to v Amsterdamu bohužel trochu průšvih. Kvůli pokračující gentrifikaci a přísnějším pravidlům je tu vážný nedostatek malých a středně velkých klubů a hudebních barů. Pokud ale přijedeš do města, určitě se podívej do těchhle míst: Occii, Skatecafe, Checkpoint Charlie, The Minds, Cafe Soundgarden a Maloe Melo. A jen kousek od Amsterdamu, ve městě Haarlem, je skvělý klub Slachthuis a hodně živá lokální scéna. Hráli jsme tam mnohokrát a vždycky to bylo super.

Jak balancujete hudbu s běžným pracovním životem? Je těžké skloubit hraní v kapele s každodenními povinnostmi?

Rogier: Práce, děti, hypotéky a všechny tyhle věci rock’n’rollu trochu stojí v cestě, ale zase už nejsme nejmladší. Děláme, co můžeme, ale měsíční turné už pro mě nepřipadá v úvahu.

Ke kterým kapelám cítíte blízkost? S kým nejraději jezdíte na turné nebo pořádáte společné akce?

Rogier: Máme rádi kapely jako Crown Court, The Covids, Lion’s Law, Rixe, Squelette, No Brains, Claimed Choice, No Heart, Toy Tiger, Collaps, Killer Kin, Nashville Pussy, Nine Pound Hammer a spoustu dalších. Přáli bychom si mít víc času hrát s nimi všemi, ale něco už je v přípravě.

Máte nějaké předkoncertní rituály? Dáváte přednost klubovým koncertům, nebo je pro vás vzrušující energie festivalů a větších pódií?

Rogier: Ne, je to všechno stejné. Hraní koncertů je prostě zábava.

Gilian: Před festivalem nebo klubovým koncertem si vždycky dáme pětiminutové skupinové objetí, které zakončíme tím, že třikrát zopakujeme naši mantru „We Three Chord Disciples, Shall Bring The Boogie Good“. Pak následuje rychlá masáž od našeho osobního shiatsu maséra, který s námi jezdí všude na turné, a krátká lekce jógy. Dělám si srandu samozřejmě. Většinou si dám pár piv, zapojím kytaru do aparátu a řeknu „jdeme na to“.

Jak vnímáte současnou scénu v USA oproti Evropě? Vidíte rozdíly v mentalitě, energii nebo přístupu?

Rogier: Zdá se, že všude je spousta skvělých kapel. Myslím, že na obou kontinentech se děje hodně dobrých věcí a scéna působí živěji než před pandemií. Spousta aktivních labelů, víc desek než kdy dřív.

Gilian: Myslím, že z pohledu undergroundu jsou dnes evropské kapely v USA mnohem víc v hledáčku než kdy dřív. Před dvaceti lety to bylo spíš naopak. Vidím to i u svého labelu — víc než čtvrtina lidí, kteří si ode mě kupovali desky, byla z USA. Tedy alespoň do doby, než ten oranžový skřet v Bílém domě začal se svými celními nesmysly.

Jaké kapely teď posloucháte? Které projekty vás v posledních letech nebo aktuálně zaujaly?

Rogier: Z novějších věcí mám rád Claimed Choice, Collaps, Killer Kin, Automatic Lovers, Les Lullies, Fuck Fuck Fuck, Bad Terms, No Heart, Ultra Sect, Boss, Lost Legion, Crown Court, Castillo, Mess, The Dogs, The Detained, Buzzers, Slugger, The Covids, No Time, Mala Vista, Videoflip, Beton Arme, Puffer, Traumatizer, Angstmaler, Dodsrit, Exploator… ten seznam je nekonečný…

Gilian: Je tu jedna opravdu skvělá nová lokální kapela, kterou budeme vydávat na Wap Shoo Wap Records, jmenuje se Sick Shooters. Hrají extrémně chytlavý, ale syrový garage rock’n’roll. Jejich debutové album Super Sonic Rock Saga vyjde 19. března, tak to určitě omrkni!

Jsou dnešní mladí fanoušci jiní než před deseti lety? Je nová generace otevřenější, nebo citlivější?

Rogier: Vidím hlavně spoustu mladých lidí, kteří si užívají věci tak, jak je to baví. A tak to má být.

Gilian: Možná je tam o něco víc citlivosti, nebo jak to nazvat, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Mnohem důležitější mi přijde, že scéna omládla a je pestřejší než dřív, než nějaké puntičkářství.

Zpěvák Marko má balkánské kořeny — ovlivnilo to nějak kapelu nebo její zvuk? Máte zvláštní vztah k některým místům na světě, kde jste hráli nebo kde máte přátele či fanoušky?

Rogier: Milujeme Madrid, Paříž, Berlín, Vancouver, Londýn, Essen, Amsterdam, Eindhoven, Bělehrad… sakra, my milujeme jezdit kamkoli, kam nás tahle věc zavede.

Co vás na současné scéně nejvíc baví — a co vám naopak vadí?

Rogier: Miluju, že je tu zase mladá generace. Někdy je ale všechno až moc politické a lidi občas zapomínají, že toho mají víc společného než rozdílného. To mi někdy vadí. Svět je dost posranej sám o sobě — proč bychom se měli hádat ještě v undergroundu? No jo, kázat o jednotě ve 44 letech… ale něco na tom je. Odložit rozdíly stranou a stát při sobě má svůj smysl.

Gilian: Souhlasím s Rogierem. Sektářské blbosti nikdy nikomu nepomohly. Myslím, že existuje větší společný nepřítel, který po celém světě sílí. Odložme všechny ty kraviny a soustřeďme se na tohle. Jinak je konec hry.

Po letech na scéně — co vás pořád drží motivované? Co je těžší: zůstat spolu jako kapela, nebo zůstat věrný sám sobě, když věci občas sklouznou do rutiny?

Rogier: Motivuje mě hudba a dobrodružství. Myslím, že se pořád zlepšujeme jako autoři, tak proč přestávat, když jsme na vzestupu.

Gilian: Osobně si myslím, že těžší je zůstat spolu jako kapela. Když jsi mladý, všechno se zdá strašně snadné a přirozené. Když jsi starší a máš víc životních povinností, může tě to od hudby rychle odvést. Ale zároveň je to dnes v něčem soustředěnější — ten čas, který máš ve zkušebně, musíš využít naplno.

Až se jednou ohlédnete zpět, za co byste chtěli, aby si lidé Savage Beat pamatovali?

Rogier: Chtěl bych, aby si nás lidé pamatovali jako skvělou kapelu složenou z dobrých lidí.

Poslední slova jsou vaše. Je něco, na co jsem se nezeptal a chtěli byste to říct? Je to váš moment.

Oba: Díky, Jaro, a jen tak dál! Jsou to právě ziny jako ten tvůj, které udržují undergroundový svět v pohybu, takže díky za to, co děláš.

Diskografie:

Instagram: https://1url.cz/Se1YJ
Facebook: https://1url.cz/de1Y1
Bandcamp: https://1url.cz/je1Yr