Nedávno jsme obdrželi krátkou nótu od Kanadského ministerstva kultury, že jsme se už dlouho v rohovoru nevěnovali kanadské kapele. Trochu jsme se zastyděli a protože nóta byla doručena v nočních hodinách a to formou kamene do okna, rozhodli jsme se tuhle organizaci vyslechnout a poohlédnout se po další kapele z Kanady, čímž jsme účast kapel z této země v našich rozhovorech udrželi na hezkých 25%.

Tentokrát jsme se spojili s Out Of Order z Montrealu. Ti mají naopak blízko k Česklé republice a my jsme je díky tomu mohli už několikrát vidět na pódiu v Praze. Kromě toho, že to je jedna z oblbených kapel mnoha mých přátel, tak kapela právě vydává na Randale records nové album. A to album je skvělé. Další báječná kapela z Kanady, další parta která žije tím co miluje a další sympaťáci co mají co říct. Dámy a pánové: Out Of Order. Na naše otázky odpovídal zpěvák Scott.

Vím, že jste začali někdy kolem roku 2001, což z vás už dělá docela solidní veterány scény. Jaký je příběh zrodu Out Of Order, pokud si ještě pamatujete detaily? Jak jste se dali dohromady a co vás tehdy vedlo k tomu založit kapelu? Byla to spontánní věc mezi kamarády, nebo jste už měli jasnou představu o tom, jakou hudbu chcete hrát?

No, detaily jsou z těch časů trochu rozmazané. Byla nás parta, která zabrala byt jednoho kamaráda. Byl v obrovském domě v desátém patře s výhledem na halifaxský přístav v Novém Skotsku. Ten kamarád se nakonec odstěhoval a nás, bandu zvířat, tam nechal, takže jsme to místo postupně proměnili ve squat. Každý den jsme chodili do baru kousek po ulici, který se jmenoval Sam’s Place. Dorazili jsme tam třeba v poledne a odcházeli až kolem čtyř ráno – každý den. Džbán piva za pět dolarů a kuřecí křidýlka za deset centů. Byl to přesně ten typ baru, kde sis musel z piva nejdřív vylovit nedopalky cigaret.

Jednou v noci jsme se potáceli k dalšímu kamarádovi domů a rozhodli se udělat spontánní jam. Jeden můj kámoš vzal do ruky basu, ale bohužel ty dvě unce hub, které ten den snědl, se moc nesnesly s pohybem jeho prstů, takže jsem sledoval, jak se doslova rozpouští do podlahy půdy, kde jsme zrovna hráli. Říct, že to bylo spontánní, by bylo hodně slabé slovo.

Můj další kamarád hrál na bicí, jeho sestra vzala basu a začali jsme spolu dělat nějaký hluk. Tenkrát jsme si to vůbec neuvědomovali, ale byl to vlastně zárodek Out Of Order. Já jsem už jako teenager párkrát hrál v kapelách, které ale nikdy pořádně nevznikly. Když jsme se ale tehdy dali dohromady a začali hrát, velmi jasně jsem viděl směr, kterým bychom se mohli ubírat. Ten bratr se sestrou spolu hráli už roky, ale když jsem přišel já, přinesl jsem do hudby jasnější zaměření, aranže a strukturu.

V Halifaxu tehdy, podobně jako v mnoha menších městech, byla subkulturní scéna hodně nasáklá metalem a D-beatovou hudbou. Já jsem chtěl hrát hudbu, kterou jsem měl rád – syrový, hymnický punk rock. Oi! hudbu, kterou si můžeš zpívat spolu s kapelou, plnou energie a naléhavosti. Ta kapela nám umožnila vypustit ven formu vyjádření, která nám tehdy na scéně chyběla.

Hraje někdo z členů i v jiných kapelách nebo se věnuje dalším hudebním aktivitám? Je pro vás hudba spíš způsob, jak okořenit každodenní život, nebo je to hlavní vášeň a pracovní týden je jen čekání na pátek, kdy zase dupnete na pedály a vyrazíte na pódium?

Náš bubeník Andy hraje ještě v jiné kapele v Manchesteru, která se jmenuje Burnt Kit. Pro mě je ale tahle kapela v podstatě celý můj život. Pracuju jen proto, abych mohl všechno zase vracet zpátky do tohohle stroje. Je to moje vášeň a zabírá většinu mého času i energie.

Pic by Eric Brousseau

Jak jste se vlastně každý z vás dostali ke scéně? Vždycky mě zajímají osobní příběhy za tím vším, protože mě fascinuje, co motivuje lidi zůstat u subkulturní hudby celý život. Odkud se vzala ta vášeň pro tři akordy?

Je to docela těžké shrnout.
Ale tu vášeň bych neomezoval jen na tři akordy. Pro mě to ale dává jasný smysl. Vždycky jsem byl trochu stranou od davu. Přijal jsem tu outsiderovskou mentalitu subkultury. Tahle hudba ke mně promlouvala už od velmi raného věku. Hudbou jsem byl posedlý vždycky, ale punk rock pro mě tu debatu rozšířil. Píseň, emoce – žádné téma nebylo tabu. Punk rock hlásal svobodu. Byl úplně jiný než to prefabrikované svinstvo, které tehdy všem cpali do hlav.

Ve třinácti jsem stopoval do města do klubu pro všechny věkové kategorie, který se jmenoval Cafe Olé. Tam jsem se poprvé setkal s undergroundem. Každý víkend jsme se tam namačkali a děti visely ze stropu, zatímco šílely na tuhle hlasitou a zesílenou novou formu hudebního vyjádření. Byla to zábava. Bylo to vzrušující. Bylo to plné energie a bylo to úplně naše.

Nejenže to ke mně promlouvalo – nějak se to zavrtalo hluboko do mé psychiky. Chytilo mě to a skoro o čtyři desetiletí později je to pořád kormidlo, které určuje směr mého života.

Pamatujete si první punkovou nebo Oi! desku, která vás opravdu zasáhla a změnila způsob, jakým se díváte na hudbu? Byla to deska, koncert, starší kamarádi, nebo něco úplně jiného?

Pamatuju si, že mi bylo asi třináct, když Bad Religion vydali album Stranger Than Fiction. Když jsem ho slyšel poprvé, byl to úplný game changer. Krátce nato mi jeden kamarád dal kazetu, na které byly vlastně tři desky – UK Subs Another Kind of Blues, GBH Charged a album Bad Brains od Bad Brains. Ta kazeta byla jako kdybys si přímo do mozku píchl injekci adrenalinu.

Pamatuju si také, jak jsem jel do Halifaxu na koncert kapely Lost Berry Pickers. Zpěvák měl na sobě vojenské kraťasy, oholenou hlavu a hrál na červenou kytaru Flying V. V jednu chvíli slezl z pódia a začal řvát na všechny, kdo nepogovali. Neměl jsem vůbec tušení, na co se vlastně dívám. Bylo to zároveň děsivé i opojné.

Myslíte si, že v dnešním světě třísekundové pozornosti přijde nová generace, která bude mít pořád vášeň pro undergroundovou hudbu a subkulturu? Nebo se svět hudby a scény už změnil natrvalo?

Změna je nevyhnutelná. Přijímejte ty mladé lidi, kteří chodí na koncerty a pořád se snaží přijít na to, o čem to všechno je. Oni jsou budoucnost a jsou důležití. Underground bude vždycky mluvit k lidem a dávat hlas těm, kteří se cítí vyřazení.

Mně vlastně nezáleží na tom, jak se lidé na scénu dostanou. Důležité je jen to, že jsou tady. Užijte si tu jízdu. Je šílená a může vás naplnit pocitem nekonečných možností. Můžete zažít nejlepší čas svého života nebo ten nejhorší, ale právě ta zkušenost je ta cesta.

A já věřím, že tuhle cestu, na které jsme všichni, dokáže nekonečně zesílit rachot kytarového aparátu a malý melodický háček v písni, který vám projede páteří. To je něco, co patří nám.

Pic By Dave Ugly Punk

Co si myslíš o věčné otázce forma versus obsah? Jak vnímáš roli politiky na punkové scéně? Je to něco, co tě spíš štve, nebo je to neoddělitelná součást punku? A není vlastně každé vyjádření svým způsobem politické?

Myslím, že punk rock může být čímkoli, čím chceš, aby byl. Pokud chceš být „politická punková kapela“, tak do toho jdi. Pro mě je to především umění. Mám ale určité obavy z toho, když se to umění začne ohýbat a podřizovat tlaku nebo představám někoho jiného o tom, jak bys ty a tvoje hudba měli vypadat. Nerad jsem mluvčím cizí ideologie.

Myslím si, že samotné vyjádření svobody v umění a hudbě je už samo o sobě politickým prohlášením. Texty mohou být formou podobenství, vyjádřením vzteku nebo sarkastickým komentářem k tomu, jak funguje náš svět. Každý by měl mít možnost vyjádřit se tak, jak mu to vyhovuje. Kodifikovat punk rock do stylu „musíš být takový“ nebo „musíš být makový“ je podle mě v přímém rozporu se svobodou projevu.

Zároveň ale existuje určité základní porozumění lidskému údělu, které je v duchu undergroundu přítomné. Empatické propojení mezi lidmi, které můžeš v naší subkultuře cítit jako jakýsi podprahový proud. Odmítám ale formalismus a jakékoli předem dané šablony toho, jak má vypadat rebelie. Naše hlasy přece nebude měřit někdo podle toho, jak „správné“ je naše politické vědomí – obzvlášť někdo, kdo ještě minulý týden poslouchal elektronickou taneční hudbu. Ty sám rozhoduješ, co a jak chceš vyjádřit.

Které kapely z dnešní scény považujete za spřízněné duše? S kým hrajete nejraději a cítíte, že jste na stejné vlně – hudebně i lidsky?

Máme spoustu skvělých přátel v Evropě, hlavně v severozápadní části. Vždycky milujeme, když se s touhle partou můžeme potkat. Nedávno jsme hráli na akci Oi at the Pub v Apeldoornu. Skvělá scéna bez zbytečných keců, která opravdu drží pohromadě jako různorodé bratrstvo. Kluci z City Riot to celé pořádají a všechny kapely, které tam hrají, patří ke špičce. Malad, Unrivaled, Vilder, City Riot – to je poctivý Oi!, ke kterému máme blízko.

Z Bostonu je kapela Badterms, kterou mám opravdu rád. Kingsway Flyers ze Stockportu jsou také naši dobří kamarádi, stejně jako Criminal Damage z londýnsko-brightonské party. Máme rádi kluky z Mess z Mexika a máme radost, že letos v létě vystoupí poprvé na Rebellion Festivalu.

Silné pouto máme také s našimi bratry z kapely Bats Out z Reginy v Saskatchewanu a s našimi přáteli z Montrealu, kapelou Ripcordz, se kterými často sdílíme pódium. Nedávno jsme také hostili naše kamarády Lammkotze z Černého lesa a byla to skvělá jízda s nimi trávit čas.

A které současné kapely posloucháš jako fanoušek? Které by podle tebe naši čtenáři rozhodně neměli minout? Co ti v poslední době hraje ve sluchátkách?

Poslouchám hodně různorodou hudbu. Můj vkus je dost široký. Od soulové hudby jako Lee Moses nebo Bobby Womack až po country, třeba George Jones nebo Hank Snow. Miluju The Adverts a klasiky jako The Clash nebo The Damned, ale v poslední době nemůžu přestat poslouchat Hard Evidence, Lost Legion, Battle Ruins, Wheelz a The Baboon Show.

Hodně poslouchám i takové klasiky jako Rod Stewart, Bruce Springsteen, Bob Seger nebo The Jam. Zbožňuju The Pogues a Thin Lizzy. A kdykoli chci cítit rock’n’roll v žilách, pustím si nahlas Motörhead.

Patříte mezi kapely, které pravidelně jezdí na turné do Evropy. Jaké máte zkušenosti s evropskou scénou? Jaké rozdíly vidíš mezi severoamerickou scénou a tou evropskou?

Jsem vždycky vděčný za to, že můžeme jezdit hrát kamkoli. Je to splněný sen cestovat po světě a hrát lidem hudbu. A ještě surrealističtější je zažít, když hraješ na druhé straně planety a lidé tam zpívají tvoje písně zpátky na tebe. Turné po Evropě je vždycky skvělé. Tamní scéna opravdu chápe hodnotu podpory a pohostinnosti. Potkali jsme tam spoustu lidí, kteří se pro nás stali skoro rodinou.

Myslím, že hlavní rozdíl mezi Evropou a Severní Amerikou je právě ta pohostinnost. Severoamerická scéna je mnohem víc ve stylu „postarej se sám o sebe“. V Evropě ale pohostinnost nekončí jen u organizace koncertu – zahrnuje jídlo, ubytování a celkovou péči o kapely. Ta energie podpory je vždycky úžasná. Snažím se něco z toho přenášet i na koncerty, které pořádám v Montrealu, když tam vítám kapely na turné.

Myslíš, že bys za normálních životních okolností reálně mohl tolik cestovat po Evropě? Může být možnost cestovat, objevovat jiný kontinent a hrát tam koncerty motivací pro mladé kapely? Přineslo ti hraní v kapele dobrodružství, která bys jinak nezažil?

Když jsem byl mladý, hodně jsem cestoval. Ve svých raných dvaceti jsem stopoval po celé Evropě i Severní Americe, a to bez luxusu turné autobusu. Vždycky jsem ale říkal, že být v kapele je vlastně takové dotované cestování. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že díky hudbě zažiju některé věci, které jsem zažil, a jsem za to nesmírně vděčný. Když ale cestuješ s dalšími pěti lidmi, musíš dělat kompromisy. Kapela je na prvním místě a musíš počítat s tím, že ne každý chce dělat to, co chceš ty. Jsme skupina a navzájem se o sebe staráme. Musíš hledat společnou řeč a zároveň zajistit, aby hudba a koncert byly vždy tím hlavním ve všem, co plánuješ a děláš. I tak je ale obrovské štěstí, že můžeme tenhle putovní cirkus přivézt na spoustu míst, kam bych se sám nejspíš nikdy nedostal.

Z tvého pohledu – změnila se evropská scéna od vašeho prvního turné až dodnes? Vidíš nějaké posuny, ať už v publiku, způsobu organizace koncertů nebo v celkové atmosféře?

Ano i ne. Jako na každém místě se věci mění a lidé se mění. Promotéři, kapely i fanoušci ze scény odcházejí, ale naštěstí se vždy objeví noví, kteří zaplní vzniklé mezery. Všiml jsem si, že spousta kapel si dnes domlouvá turné během letních měsíců, což byla dlouhou dobu pro evropské bookování taková mrtvá sezóna. Nikdo nechtěl riskovat turné během prázdnin a dovolených. Objevuje se také stále více festivalů a právě ty pomáhají živit koncertní a turné scénu.

Pozoruhodná věc je, že pohostinnost pořád zůstává. Neztraťte ji. Právě to je důvod, proč se lidé vracejí. Je osvěžující a opravdu skvělé cítit se na náročné cestě vítaný a mít pocit, že je o vás postaráno.

Jak se díváš na návrat vinylů? Zajímá mě jak pohled člena punkové kapely, tak i tvůj názor na vinyl v širší hudební kultuře mimo subkulturní scény.

Já jsem byl vždycky vinylový snob. Pro mě není album dokončené, dokud není vylisované na desce. Je to nejlepší způsob, jak poslouchat hudbu, a má to úplně jiný zvukový i fyzický prožitek. Obal, artwork, to teplé praskání desky při přehrávání – všechno dohromady vytváří hmatatelný zážitek.

Pokud jde o současný zájem mainstreamu o vinyl, myslím si, že to nakonec odezní jako spousta jiných trendů. Prozatím ale vzniklo hodně lisoven specializovaných na vinyl, takže je dnes mnohem snazší vydat hudbu na desce než kdykoli od 80. let.

Pic by Eric Brousseau

Myslíš si, že streamovací platformy jsou pro subkulturní hudbu přínosem, nebo pro malé scény vlastně moc neznamenají?

Můj osobní názor je, že streamování hudby nemůžu vystát. Naprosto ho kurva nesnáším. To, že ti algoritmus neustále něco podsouvá, zatímco kapely dostávají jen zlomky centů, se bohužel stalo nutností. Pokud chceš dnes dostat svou hudbu do světa, musíš tu technologii přijmout.

Já jsem ale posluchač staré školy. Mám rád objevování hudby přes doporučení mezi lidmi a sdílení. Ta cesta k objevu je součástí celého zážitku. Možná jsem jen starý chlap, který kope do plechovky na ulici, ale právě objevování dává pocit, že ta hudba je tvoje. Patří ti. Dostal ses k tajemství, které teď můžeš předat někomu dalšímu.

Nemyslím si, že Jeff Bezos nebo kdokoli jiný, kdo ti sype do hlavy binární algoritmy, může nahradit pocit, když dostaneš třeba kazetu s osmou generací kopie mixu kapel, které miluješ, ale možná ani nikdy nezjistíš jejich jména.

Co si myslíš o konceptu Bandcampu, kde mohou kapely nabízet hudbu přímo fanouškům? Může podle tebe taková přímá podpora posluchačů kapelám skutečně pomoct?

Nejsem z Bandcampu tak nadšený jako spousta jiných lidí. Pořád si berou poměrně velkou provizi z prodeje, přestože toho vlastně moc nedělají. U fyzického merche si vezmou velký podíl a než dostaneš svoje peníze, zůstane ti jen zlomek hodnoty.

Pořád je to ale menší zlo, a pokud to pomáhá dostat hudbu mezi lidi, tak tím lépe. Jsem ale opravdu rád, že zakázali hudbu vytvořenou pomocí AI – to je krok, který plně podporuji. Pokud chcete kupovat hudbu, dělejte to přímo od kapely nebo od labelu, který kapelu podporuje.

Jak v této fázi života zvládáš balanc mezi kapelou, prací a rodinou? Přeci jen je rozdíl mezi nadšením teenagera a věkem, kdy tě ráno bolí záda a místo večera v baru někdy musíš jít na narozeninovou oslavu svého dítěte.

Já nic z tohohle nedělám. Moje kapela je můj život. Ta vášeň s věkem nikdy neochabla. Jen jsem ji začal prožívat jinými způsoby. Pro mě je ale největší věc, kterou jsem kdy v životě dokázal, to, že dokážu vytáhnout nápady z ničeho a vytvořit něco skutečného, co na nějaké úrovni rezonuje s cizími lidmi na druhé straně světa.

Je to jako magie. A mít možnost se toho dotknout je neuvěřitelně vzrušující. Ten hon za tím vším pořád pohání mou životní cestu.

V poslední době mě zajímá vztah lidí v kapelách k alkoholu. Na jednu stranu je běžnou součástí klubové kultury, na druhou stranu existuje hnutí straight edge. Jak to vidíš ty? Patří alkohol k atmosféře koncertů, nebo se tvůj vztah k němu časem změnil?

Můj vztah k alkoholu se během let rozhodně změnil. Obzvlášť pokud jde o hudbu. Myslím, že dřív jsem ho používal jako berličku. Myslel jsem si, že se musím dostat do určité míry opilosti, abych byl schopný vystupovat. Ve skutečnosti mi to ale jen brzdilo vývoj. Už nepotřebuji alkohol k tomu, abych se zbavil zábran. Tu roli dnes plní samotná hudba. Můžu se zlepšovat a zdokonalovat ve svém řemesle a dosahovat věcí, které by mi alkohol dřív nikdy nedovolil. Neber to špatně – pořád si občas rád dám drink, ale je to spíš výjimečné a nikdy nepiju před vystoupením.

Pic by Eric Brousseau

Můžeš nám něco říct o vašem posledním evropském turné? Kde jste hráli, jak reagovalo publikum, s kým jste jeli na turné, jak všechno probíhalo – a ze kterých klubů vás už případně stihli vyhodit?Pic by Eric Brousseau

V Evropě jsme v roce 2025 absolvovali pár turné. Loni v květnu jsme přiletěli na kontinent a v srpnu jsme jeli turné po Velké Británii. Letní koncertování jsme zakončili vystoupením na festivalu Rebellion v Blackpoolu v Anglii. To byl naprosto šílený víkend. Takové punkové Vánoce.

I naše poslední cesta po kontinentu byla skvělá. Měli jsme úžasné koncerty v Metách, Apeldoornu, Berlíně a Mnichově. Praha je vždycky skvělé místo a většinou si plánujeme cestu do Česka tak, abychom měli v tom krásném městě alespoň jeden den volna. Reakce publika byly fantastické a měli jsme velkou radost, že jsme skoro vyprodali většinu merche, který jsme s sebou přivezli. Celý výlet jsme zakončili v Černém lese v sídle Randale Records. Vždycky je skvělé tam s těmi skvělými lidmi chvíli pobýt. Začínáme přemýšlet o návratu někdy příští rok.

Jak vypadá undergroundová a subkulturní scéna ve vašem městě a okolí? Jaké kapely, kluby nebo DIY prostory by měl punk nebo skinhead navštívit, kdyby se přestěhoval do vašeho města?

Montreal a vlastně celá Kanada jsou do velké míry takovou Mekkou punk rocku. Ze zdejší scény vychází spousta skvělých umělců a muzikantů. Máme velké štěstí, že v Montrealu existuje opravdu silná DIY tradice a grassroots přístup. Jsme v mnoha ohledech v čele undergroundové subkultury.

Je tu jedno hodně DIY místo jménem Thrashcan, které je jakýmsi praporem montrealské scény. Roste tu také silná all-ages komunita, která pořádá spoustu spontánních koncertů, na které se hrnou davy mladých lidí plných energie.

V centru je bar jménem Pirhana, který nás vždy podporoval – právě tam budeme vydávat naše nové album. Pak jsou tu stálice jako Barfly nebo L’Esco, které drží živou hudbu už dlouhá léta.

Po celé Kanadě je spousta skvělých kapel, které teď vydávají opravdu výbornou hudbu. Kapely jako Enforcers, Toy Tiger, The Buzzers, Terminal City Rats, The Territories, Borderguards, Bats Out, Broadcast Zero, Random Killing, Armed and Hammered, Boots, Hang The Landlord, Förx, The Beta 58s, The Infectors, The Hacked, General Chaos, Bad Objection, Authority Fails, Constrictor, La Gauchette, We Told You So, Crooked Jacks, Jenny Woo, Forgotten Rebels, Ballistix, Ripcordz a mnoho dalších právě teď tvoří skvělé věci. Máme štěstí, že jsme obklopeni tolika skvělými kapelami, které udržují ducha subkultury živého.

Jak vidíš generační proměnu ve vaší lokální scéně? Přichází nová mladá krev, nebo jde spíš o komunitu lidí, kteří jsou na scéně už dlouho?

Je opravdu skvělé vidět novou generaci, která chodí na koncerty a úplně šílí v kotli. Vzniká nová scéna, ze které vychází hudba vysoké úrovně. Ta scéna je trochu zvláštní, ale já ji miluju.

Děcka chodí na koncerty nalíčená jako kabuki juggalos, s klaunskými barvami na obličeji, a úplně trhají moshpit na kusy. Je to hodně pestré a strašně vzrušující to sledovat. Objevují se spontánní venkovní koncerty, kam dorazí klidně pět set lidí a užívají si novou generaci scény. Nevím, jak se tam vzali, ale je mi to jedno. Teď tu jsou – a je skvělé to vidět.

Jak vidíš vztah mezi subkulturou a sociálními sítěmi? Pomohly scénu propojit, nebo naopak spíš rozdělují lidi a podporují konflikty?

Myslím, že v tuhle chvíli jsou sociální sítě už hluboce zakořeněné v našich životech. Je to ale rozhodně dvojsečná zbraň. Na jednu stranu díky nim můžeš mnohem snáz komunikovat s fanoušky a publikem. Zároveň ale dokážou lidi i rozdělovat.

Sociální sítě často podporují konflikty mezi lidmi, kteří se v životě ani nepotkali. Já osobně mám radši dobu, kdy se problémy řešily tváří v tvář, než když na sebe lidé štěkají z bezpečné vzdálenosti internetu. Na internetu může kdokoliv říct cokoliv a zjistil jsem, že stejně moc nezměníš názory lidí v prostředí, které je postavené na tom, aby posilovalo jejich už existující přesvědčení.

Nevidím moc smysl v online hádkách. Každý žije ve své bublině a jakýkoli nesouhlas se hned bere jako osobní útok. Já raději mluvím s lidmi osobně, kde můžeme zvážit důsledky svých slov a činů, místo abychom jen posilovali vlastní názory v ozvěnové komoře.

Na druhou stranu se sociální sítě staly důležitým nástrojem, který nám dává o něco větší svobodu a možnost jít si vlastní cestou.

Pic by Eric Brousseau

Jak dnes obvykle vznikají vaše písně? Přinese někdo na zkoušku riff, nebo máte nějaký jasně daný proces skládání?

Každá píseň vzniká trochu jinak. Žádná není napsaná úplně stejným způsobem. Někdy přijde kytarista s riffem, jindy mám já melodii a text. Je to ale hodně kolektivní proces. Jako zpěvák se snažím kapelu co nejlépe řídit a držet směr. Obvykle skládám i aranžmá, ale máme určitý postup a při psaní rádi zkoušíme různé věci. Nejdůležitější je vždy to, co nejvíc prospívá samotné písni a hudbě jako celku.

Jak důležité jsou pro tebe texty? Jsou spíš osobní, společenské, nebo se snaží zachytit určitou náladu či moment?

Texty jsou pro mě naprosto zásadní. Při jejich psaní se s nimi doslova trápím a hodně nad nimi přemýšlím. Podle mě právě ony definují naši hudbu. Moje slova vycházejí z duše a při jejich vytváření jsem velmi pečlivý. Je to poezie, která zůstane navždy vyrytá. Je pro mě důležité říkat nějakou formu pravdy, kterou budu ochotný opakovat po zbytek života.

Mnoho písní vychází z velmi osobních zkušeností. Nemám jedno konkrétní téma, na které bych se zaměřoval. Může to být pocit nebo emoce, příběh nebo imaginární událost. Někdy jde o historickou událost, jindy o vztek vůči životu, lidem nebo různým situacím. Často píšu něco jako podobenství nebo lekce, které mi existence sama dala. Slovo je pro mě nástroj, kterým komunikuji sám se sebou i s lidmi kolem. Vytvářet texty promyšleně a smysluplně je pro mě naprosto klíčové. Je to někdy až trochu manický proces, ale dávám si záležet, aby to bylo správně – především pro mě samotného.

Změnil se tvůj přístup k psaní textů během let? Píšeš dnes o jiných věcech než na začátku kapely?

Trochu ano. Když jsem byl mladší, žil jsem víc na hraně než dnes, takže mnoho tehdejších textů bylo lehkovážnějších než to, o čem píšu dnes. Nemyslím si ale, že bych byl dnes takovým autorem, kdybych neprošel tím vývojem, který přišel právě v těch raných letech, takže se na to nedívám s pohrdáním. Důležitost psaní textů jsem si uvědomoval už od začátku. Texty pro mě vždy byly způsobem, jak se vyjádřit, a vždy jsem psal přímo od srdce.

Co považuješ za největší výhodu toho být tolik let v kapele? A naopak – co je na tom nejtěžší?

Není to jednoduchá cesta. Vyžaduje oběti a velkou vytrvalost, abys to dělal tolik let. Výhodou je, že můžu naplňovat svou vášeň a vytvářet něco, co vychází z velmi osobních zkušeností. Hudba nás dokáže povznést a přenést někam jinam v tomhle světě.

Neobejde se to ale bez ceny. Když přijde těžké období, někdy začneš pochybovat o sobě i o svých rozhodnutích. Vždycky jsem říkal, že asi 70 % života v kapele je jen vyrovnávání se s různými blbostmi. Zbylých 30 % je ale naprosto úžasných. Naštěstí je těch 30 % tak skvělých, že vyváží všechno to ostatní.

Stejně jako život má i hudební kariéra své vrcholy a pády. Užij si vrcholy, když přijdou, a přežij pády, když nastanou. Ty skvělé momenty mohou být pomíjivé, takže si jich važ, když přijdou, protože mohou zmizet během okamžiku. Máme štěstí, že můžeme žít tenhle rock’n’rollový život, tak ho přijmi – protože slunce stejně každý den vyjde a zapadne.

Je nějaký koncert, na který nikdy nezapomeneš? Ať už kvůli atmosféře, chaosu nebo něčemu úplně absurdnímu?

Za ty roky jsme odehráli asi tisíc koncertů a pamatuju si každý z nich. Je tolik silných momentů, že je těžké vybrat ty nejvýraznější.

Před lety jsme hráli s kapelou Crack na jejich posledním koncertě ve Stoke-on-Trent a to je určitě jedna z mých nejoblíbenějších a nejvýraznějších vzpomínek. Byla to skvělá noc a všichni k nám byli neuvěřitelně milí.

V začátcích jsme také často jezdili do Toronta hrát v baru našeho kamaráda, který se jmenoval Rearview Mirror. Tyhle výlety byly legendární hlavně kvůli všem možným divokým večírkům a dodnes na ně vzpomínám s velkou nostalgií.

A z poslední doby bude určitě patřit mezi vrcholy náš poslední výlet do Británie, kdy jsme hráli pro úplně narvaný klub na festivalu Rebellion. Máme obrovské štěstí, že tohle můžeme dělat, a za nic bych to nevyměnil.

Je nějaké místo, kde byste si ještě rádi zahráli, ale zatím jste k tomu neměli příležitost?

Je jich spousta. Chci jet všude a hrát pro každého. Později letos nás čeká turné po Jižní Americe, takže si splníme jednu velkou položku na seznamu přání. Do budoucna také zvažujeme nějaké koncerty v Asii. Rád bych se dostal i na místa, kam kapely běžně nejezdí. Kdybychom mohli tenhle náš karneval přivézt třeba do Afriky nebo do asijských stepí, bylo by to pro mě skoro surrealistické.

Jak vypadá ideální koncert z pohledu kapely? Malý narvaný klub, velký festival, nebo něco úplně jiného?

To se těžko přesně určuje. Perfektní koncert poznáš podle atmosféry. Může to být velký festival i malý klub narvaný k prasknutí – všechno záleží na energii toho večera. Častěji ale bývá právě malý, natřískaný koncert tím místem, kde je ve vzduchu ta zvláštní magie, kterou kapely hledají. Pot, syrová energie a dav lidí přímo před tebou – to je esence naší hudby.

Jaký máte vztah k DIY přístupu na scéně? Myslíš, že je pořád důležitý, nebo se scéna postupně profesionalizuje?

DIY je oltář, kterÝ tahle kapela uctívá. Integrita a duch DIY jsou samotnou podstatou Out Of Order. Během let jsme se díky působení na scéně naučili spoustu věcí, které možná dávají naší práci trochu profesionálnější podobu, ale v jádru jsme pořád absolutně „hands-on“ v každém aspektu kapely.

Vytváříme si vlastní artworky, sami si bookujeme turné a organizujeme koncerty. Za ty roky jsem se naučil, že je lepší nespoléhat na ostatní v tom, co si můžeš udělat sám. Když chceš, aby se něco stalo, udělej to sám. Nikdo ti nic nedá jen tak.

Pic by Eric Brousseau

Jak se změnila punková a Oi! scéna od doby, kdy jste začínali? Co je dnes jiné – v dobrém nebo ve špatném?

Věci přicházejí a zase odcházejí. Trendy jsou jeden den tady a druhý den zmizí. Za ty roky jsem viděl vzestupy i pády, vrcholy i propady. My jsme ale zůstali. Jako švábi po jaderné explozi – budeme existovat dál, dokud budeme mít vůli a vytrvalost.

Věřím, že pokud nejsi ochotný vydržet v těch horších časech, nezasloužíš si užívat ty dobré. Integrita je v téhle subkultuře zásadní a lidé, kteří ji ohýbají kvůli krátkodobému zisku, se nakonec stanou závislými na druhých a postupně zmizí.

V jádru je ale underground hlasem outsiderů a těch, kteří se cítí odstrčení. Rock’n’roll je pocit. Každý ho prožíváme jinak, ale všichni jsme krmeni stejným zdrojem – kytarovým crunch soundem, zkreslením a emocí, kterou tahle hudba přenáší.

Co tě po tolika letech pořád motivuje pokračovat? Je to samotná hudba, přátelství v kapele, nebo reakce publika?

Upřímně řečeno, už ani nevím, co jiného bych měl dělat. Nemám žádné jiné zvláštní dovednosti. Ale vážně – motivuje mě všechno. Živé hraní, psaní, nahrávání, práce na grafice. Hudba je pro mě ventil ve všech oblastech života.

Jsem jí trochu posedlý a cítím obrovskou vděčnost za všechny příležitosti, které mi dala. Díky hudbě můžu cestovat po světě a potkávat lidi, kteří mají rádi umění a hudbu, jež definovala můj život. Být v kapele je komplexní věc a nabízí spoustu cest, jak poznávat sebe i svět kolem.

Máš pocit, že se s věkem změnil tvůj pohled na punk? Znamená pro tebe dnes něco jiného než ve dvaceti?

Moje první reakce na tuhle otázku byla ne. Ten základní étos pro mě zůstal stejný. Pak jsem se nad tím ale zamyslel víc. Nejsem stejný člověk jako ve dvaceti, takže ani život neprožívám stejně. Doufám, že jsem se s věkem vyvíjel a učil – a s tím se vyvíjel i můj pohled na věci.

Základní hodnoty a přesvědčení zůstaly, ale některé nihilistické stránky mé osobnosti jsou dnes asi o něco víc uhlazené. Jsem o něco měkčí než ve dvaceti. Tehdy snad neuplynuly tři dny, aniž bych se s někým nepopral. Dneska si až moc užívám svůj gauč do „L“. Víš, jak to myslím.

Scéna je ale jako každá jiná – jsou v ní dobří i špatní lidé. Ta sdílená soudržnost a komunita punk rocku je ale něco, co jsem si vybral.

Jak důležité je pro tebe propojení mezi různými subkulturními scénami – punkem, Oi!, hardcorem, ska nebo reggae?

Myslím, že všechny tyhle styly jsou v podstatě odvozené jeden od druhého. Nedůvěřuju skinheadovi, který říká, že nemá rád punk rock. Chápu, že člověk může tíhnout k určitým částem scény víc než k jiným, ale myslím, že mezi nimi existuje silné propojení.

Hodně věřím v kořeny téhle hudby a jsem přesvědčený, že je mnohem víc věcí, které nás spojují, než těch, které nás rozdělují.

Letos jste vydali nové album. Můžeš o něm něco říct? Jak dlouho vznikalo, o čem jsou texty a proč by si ho lidé neměli nechat ujít?

Ano, Lex Talionis vyšlo 6. února na labelu Randale Records. V době, kdy tohle píšu, jsou naše LP právě na cestě poštou k nám. V Montrealu budeme 4. dubna pořádat křest desky.

Psát jsme ji začali krátce po vydání předchozího alba Under the Knife, takže na ní pracujeme už několik let. Na tvorbě hudby mě nejvíc baví sledovat, jak se vyvíjí náš autorský proces. S touhle deskou jsme udělali velký krok dopředu. Naším cílem je vždy zdokonalovat naše řemeslo a být s každou další věcí lepší.

Jsme opravdu spokojení se zvukem, který jsme na téhle desce vytvořili. Dali jsme si na nahrávání čas a udělali to pořádně, bez zkratek. Našli jsme správného mixaře, který náš zvuk posunul ještě dál. Jsme na tu desku hrdí a už teď, i když je teprve krátce venku, dostáváme spoustu pozitivních reakcí.

Témata písní jsou různorodá. Na začátku psaní desky jsem zažil životní tragédii, která mě hodně poznamenala, takže ten zážitek ovlivnil celý proces. Na desce je vztek, smutek i naděje – všechno dohromady. Zveme všechny, aby si ji pustili, protože věříme, že si na ní každý najde něco pro sebe.

Kdyby někdo slyšel Out Of Order úplně poprvé, kterou vaši píseň bys mu pustil jako první – a proč?

To je pro mě jako Sofiina volba. Všechny ty písně jsou moje „děti“, takže je těžké jednu vybrat. Zkusím jich zmínit pár, které podle mě kapelu dobře vystihují.

Z našeho druhého alba Better Days je pro mě velmi silná titulní skladba. Z třetího alba Stuck in the Mud je to The Last Warrior, která podle všeho rezonuje s hodně lidmi. Na splitu s našimi kamarády Bats Out jsme vydali skladbu The Ace Is High, kterou mám hodně rád.

The Grass Is Greener z našeho pátého alba Under the Knife pro mě zachycuje období, kdy přemýšlím o ztracených přátelstvích a časech, které už jsou pryč.

Z nové desky mě pokaždé nakopne Needle in the Park – má v sobě čistého rock’n’rollového ducha. Vždycky mě nutí hýbat boky. Dokonce jsme k ní natočili videoklip, který brzy vyjde.

Taky mě hodně baví Edge of the Tracks, Salt in the Wound a Tonight z alba Lex Talionis.

Poslední slovo je tvoje. Je něco, na co jsem se nezeptal a chtěl bys to říct?

Chtěl bych ti hlavně poděkovat za promyšlené a dobře připravené otázky. Byly opravdu zajímavé a bylo radost na ně odpovídat.

Zastavte se na stránkách Randale Records na randaleshop.de a pořiďte si kopii Lex Talionis spolu s novým merchem a tričky, které jsou exkluzivně k dostání právě u Randale.

Najdete nás také na www.outofordercanada.com, kde jsou odkazy na všechny naše sociální sítě. Sledujte nás – možná brzy přijedeme do města někde poblíž vás. Klidně se ozvěte a přijďte pozdravit.

Díky za váš čas – a vždycky zůstaňte věrní sami sobě.

Diskografie:

Written On The Walls CD (DIY, 2010)
Split Gag Order 7″ (DIY, 2014)
Better Days LP (Vinyl 4 Bootboys Records, 2014)
Stuck In The Mud LP (Randale Records, 2017)
Split Bats Out 7″ (8 Up Records, 2019)
LIfe Sentence LP (Randale Records, Bad Report Production, Rebellion Records, 8 Up Records, 2020)
Under The Knife LP (Randale Records, Bad Report Production, 2023)
Lex Talionis LP (Randale Records, 2026)