Stále netrpělivě čekáme, až do Contra Records dorazí očekávaná vinylová verze nové desky Nonchalant – When I Lost My Heart, kterou už ale můžete sjíždět v digitální podobě. A právě teď je ideální příležitost podívat se téhle německé kapele trochu pod pokličku. Christian v rozhovoru odpovídá na naše otázky týkající se prvních punkových zážitků, skateboardingu a dospívání, místní scény kolem Freiburgu a Lahru, DIY přístupu i fungování několika kapel, jejichž členové tvoří tak trochu jednu velkou rodinu. Hlavní prostor samozřejmě dostala nová deska, její nostalgická atmosféra, osobní texty, power popové melodie a hledání vlastní identity někde mezi dospíváním a dospělostí. Dojde ale také na nostalgii, toleranci, individualitu a důvody, proč má pořád smysl hrát punk rock, i když vás v pondělí ráno čeká práce.
Začněme úplně od začátku. Jak jste se vlastně dostali k punku a Oi!? Vzpomínáš si na okamžik, kdy sis poprvé uvědomil: „Jo, tohle je přesně ono“?
Velmi dobře si pamatuji, kdy jsem poprvé ztratil srdce.! Bylo mi tehdy asi patnáct. V té době frčel skateboarding, což pro některé z nás platí dodnes. Byli jsme malá skupinka outsiderů a bavilo nás odlišovat se od ostatních, a to nejen osobně, ale i hudebně. Já osobně jsem tomu propadl, když jsem objevil The Misfits, ale také syrovější věci, jako jsou Loikaemie. Na jedné straně mě fascinovala agresivita té hudby, na druhé její jasné a upřímné hodnoty. Právě tenhle kontrast mě dostal a od té doby jsem své srdce už nikdy nenašel zpátky, haha!
Co tě na punku přitahovalo, když jsi byl mladší? Šlo hlavně o hudbu, energii, texty, oblečení, lidi kolem tebe, nebo prostě o pocit, že jsi konečně našel místo, kam patříš?
Jak už jsem zmínil v předchozí odpovědi, řekl bych, že šlo o kombinaci všeho, co v otázce zmiňuješ. Když to mám upřesnit, miloval jsem kontrast mezi syrovostí, frustrací a agresivitou na jedné straně a jasným postojem hudby i lidí kolem scény na straně druhé. Vždycky jsem měl tak trochu pocit, že se všichni kolem mě snaží hrát roli někoho, kým ve skutečnosti nejsou. Všude kolem jsem viděl falešné úsměvy, ale nikdo nedával prostor všemu tomu posranému, co se odehrává uvnitř nás i kolem nás. Nedařilo se mi najít žádnou scénu, která by byla tak upřímná, pokud jde o naše pocity a pokrytectví naší společnosti. Takže když to shrnu, přitahovala mě především autenticita.
Vzpomínáš si na svůj první koncert nebo na první kapelu, která tě naprosto odrovnala? Co v tobě ten zážitek zanechal?
To se těžko říká. Když mi bylo osm, byl jsem na koncertě Die Toten Hosen. To na mě určitě nějaký vliv mělo. Ale řekl bych, že opravdu nakažlivé koncerty jsem zažil v klubu Walfisch ve Freiburgu. Když mi bylo kolem patnácti, viděl jsem tam hrát Loikaemie a The Last Resort. Tehdy jsem konečně získal pocit, že jsem našel místo, kde má upřímnost stále nějakou váhu.
Když se ohlédneš za vámi jako za teenagery, kteří právě objevili punk, kolik z těch tehdejších kluků v sobě máte dnes?
Vždycky jsem byl člověk, který touží po intenzivním životě. Punk tehdy zaplnil prázdné místo, které jsem v sobě měl, a rozhodně to platí i dnes. Z punkové hudby mi pořád běhá mráz po zádech. Dobré koncerty mi stále dávají pocit, že vím, kam patřím. Punk je jednou z hlavních věcí v mém životě, které naplňují a uspokojují mou potřebu intenzity. Kromě piva a vína, haha.
Spousta lidí po pár letech punk opustí. Vy jste zůstali, pořád zakládáte kapely, nahráváte desky a chodíte na koncerty. Co vás po všech těch letech pořád žene dál?
Proč se vzdávat něčeho, co ti dává pocit, že můžeš aktivně ovlivňovat svůj život? Řekl bych, že jsem vždycky věděl, co je pro mě dobré a co ne. Nikdy jsem ale nebyl velkým fanouškem trendů. Místo toho, abych dělal to, co všichni kolem mě, mě vždycky víc lákalo držet se toho, co jsem si sám vybral, protože mi to přinášelo největší uspokojení.
Navíc jsme se už všichni tak nějak usadili v typické každodenní rutině. Práce, děti, rodina… Dneska mám rád, že jsem víc nohama na zemi. Už si tolik nelámu hlavu otázkami, kdo jsem, kým chci být a podobně. Přesto jsem vždycky považoval život bez trochy šílenství za nudný. A můžu vám říct, že hraní v kapelách, nahrávání desek a ježdění na koncerty nebo hraní na nich je čisté šílenství, haha.
Jak bys popsal současnou punkovou a Oi! scénu v okolí Lahru a Freiburgu někomu, kdo o ní vůbec nic neví? Čím je vaše místní scéna výjimečná?
Upřímně řečeno, pokud jde o scénu ve Freiburgu a Lahru, jsem spíš pesimista. Máme pár lidí, kteří se pořád scházejí a rozjíždějí nové projekty, jež samozřejmě určitým způsobem přitahují i lidi z okolí. Ve Freiburgu už ale punkrocková hudba v podstatě nikoho dalšího nezajímá. Zůstalo nám tedy jen pár lidí, kteří jsou do toho opravdu zapálení. Raději budu mít několik nadšených lidí než velkou, anonymní scénu.
Když se podíváš na kapely kolem sebe, pořád narážíš na stejné lidi – Drinking Squad, Nonchalant, The Lads, Nowitschok a další. Je pro tebe punková scéna spíš jedna velká komunita, nebo už je to skoro druhá rodina?
Rozhodně rodina! A dost incestní rodina, haha. Máme asi čtyři nebo pět různých kapel, ale zároveň v nich hraje jen nějakých čtyři nebo pět lidí. Každopádně mám tu výsadu, že díky hraní v kapele poznávám spoustu lidí. Na těchto lidech si opravdu cením toho, že mě dokážou inspirovat. Když někoho poznám, nijak zvlášť mě neohromí, pokud je to jen můj vlastní odraz. Když pořád hledáš podobnosti, sám sebe omezuješ.
Lidé, které mám tu čest znát a se kterými hraju v kapelách, si uvědomují, jak důležitá je individualita. A co je ještě důležitější, nemáme potřebu svůj pohled na individualitu vnucovat ostatním. Na dogmatismus jsem docela alergický!
V punku se pohybuješ už docela dlouho, takže musíš vidět obrovský rozdíl mezi scénou, do které jsi kdysi vstoupil, a tou dnešní. Co se podle tebe změnilo k lepšímu a co ti ze starých časů chybí?
Když jsem do scény vstoupil, bylo docela módní být „nepolitický“. Dnes je scéna mnohem političtější. Řekl bych, že je to změna k lepšímu i k horšímu zároveň. Dnes žijeme v úplně jiné době než tehdy, když jsem se do scény dostal. Myslím, že přišel čas, aby každý zaujal nějaký postoj a převzal odpovědnost tváří v tvář lidem, kteří se nám snaží vzít možnost žít vlastní život podle sebe. Většina scény tuto odpovědnost přijímá a jasně rozlišuje mezi tím, co je přijatelné a co už ne. A to je změna k lepšímu.
Musím ale přiznat, že velká část scény bere tuhle odpovědnost až příliš vážně. Punk byl vždycky antidogmatický. Zdá se, že nová generace nějakým způsobem chápe punk jako dogma a snaží se ostatním vnutit vlastní ideály. „Tolerance“ je podle všeho přípustná jen tehdy, když odpovídá vlastním představám, což mi nedává smysl. Punková scéna je výrazem individuality a rozmanitosti. Ironií je, že ti, kteří požadují rozmanitost, se někdy zdají být stejně netolerantní jako lidé, které sami kritizují.
Toleranci chápu jako přijetí něčeho, i když to úplně neodpovídá tomu, čemu sám věřím. Zdá se, že jsme tak trochu zapomněli, že konstruktivní diskuse funguje jedině tehdy, když bereme v úvahu různé úhly pohledu. Samozřejmě i tolerance má své hranice. Netřeba snad vysvětlovat, kde podle mě ty hranice v současnosti leží!
A co tě na dnešní scéně opravdu sere? A naopak, co tě pořád přesvědčuje o tom, že punková scéna má smysl a není jen nostalgickým vzpomínáním na minulost?
Myslím, že z mé předchozí odpovědi už je docela jasné, co mě sere. Pojďme ale mluvit o tom, proč punk není jen nostalgie. Stačí se podívat, kolik nových kapel právě teď vzniká. Viděl jsem děcka ve skateparku, jak si pouštějí punk z repráků. Myslím, že se scéna v určitém smyslu stala progresivnější a otevřenější novým věcem. Tahle doba přináší spoustu nových podnětů, včetně vlivů z new wave scény. Experimentální věci jsem vždycky miloval, a tak jsem rád, že se punk a Oi! už nesvazují tak přísnými hranicemi. Punková scéna má pořád smysl a podle mě se dál rozvíjí. Jsem docela zvědavý, kam se bude ubírat. Doufám, že naše projekty nějakým způsobem přispívají k tomu, čím scéna je.
Jak důležitá je pro tebe DIY stránka punku? Mohlo by to celé fungovat bez lidí kolem vás – bez koncertů, labelů, zinů, kamarádů a veškerého zázemí, které za tím stojí?
To je základ úplně všeho. Naše projekty by nikdy nebyly tím, čím jsou, bez celé té sítě lidí, která za nimi stojí. Čas od času jsem se sám pokoušel pořádat koncerty, ale musel jsem si přiznat, že na to rozhodně nemám dostatek talentu. Je docela pohodlné prostě dorazit na koncert, postavit si aparaturu, dát si něco k jídlu a pár piv a mít kde přespat. To je obrovské privilegium.
Na druhou stranu si dlouhé hodiny na cestách a nutnost jít v pondělí ráno do práce, i když jsi pořád tak trochu v kocovině, vyberou svou daň. Scéna potřebuje všechny možné typy lidí, z nichž každý přispívá vlastním způsobem. Dokud nejsi jen pasivní konzument, který si na všechno stěžuje, jsem naprosto spokojený!
Myslíš, že je dnes těžší vybudovat skutečnou komunitu než před dvaceti lety, kdy neexistovaly sociální sítě a člověk musel vyrazit ven a lidi skutečně poznávat?
To se těžko posuzuje. Díky sociálním sítím jsem poznal spoustu lidí ještě předtím, než jsme se setkali osobně, a většinou to dopadlo přesně tak, jak jsem očekával. Myslím, že je důležité věnovat lidem pozornost a mít určité pochopení pro jejich povahu. Sociální sítě samozřejmě pomáhají lidem navazovat kontakty, ale najít „ty pravé“ funguje úplně stejně jako v reálném životě. Docela rychle poznáš, kdo je autentický a kdo si na něco jen hraje.
Nonchalant jsou personálně úzce propojení s Drinking Squad. Pověz nám o tom něco víc. A jaké další projekty máš na svědomí? Jen se pochlub!
Ve skutečnosti se naše sestavy od doby, kdy jsme spolu začali dělat muziku, příliš nezměnily. V našem rodném Lahru jsme neměli moc možností, takže jsme si všechno museli zařizovat sami. Mezitím se většina z nás přestěhovala do Freiburgu a tři z pěti členů zároveň hrají v Nowitschok. Nonchalant jsou poměrně uhlazení a jejich zvuk má blíž k popu. Právě proto jsou pro mě Nowitschok tak důležitým projektem – jejich hudba je mnohem syrovější a agresivnější.
S Kostjou jsme také rozjeli projekt zaměřený na new wave a máme hotové tři skladby. Nějak se nám je ale nikdy nepodařilo vydat, protože jsme banda pitomých idiotů. Simon je navíc ten, kdo nahrává a mixuje veškerou naši muziku. Celý náš okruh kapel mu hodně dluží.
Mezi kapely, ve kterých jsem působil, patří Drinking Squad, The Lads, Proto, $.A.D, Nowitschok, Bomber 19, Brutal Bravo a Gewohnheitstrinker.
Když hraješ v několika kapelách současně, dokážeš mezi ně rozdělit různé části své osobnosti, nebo se všechny tvoje projekty nakonec nějak překrývají?
Nejde ani tak o osobnost. Myslím, že jsme ve všech projektech víceméně stejní lidé. Spíš jde o profil, který si jako kapela vytváříte – pokud jde o zvuk, vzhled, texty nebo celkovou estetiku. Nakonec nemůžu popřít, že se naše projekty v některých ohledech stejně překrývají.
Nonchalant zní mnohem melodičtěji, citlivěji a někdy dokonce romantičtěji než ostatní kapely, ve kterých hraješ. Byl tenhle rozdíl záměrný už od začátku? Dokážeš s Nonchalant vyjádřit něco, co by v ostatních projektech nefungovalo?
Upřímně řečeno, už jsme nemohli vystát hraní skladeb Drinking Squad a The Lads se v té době rozpadli kvůli osobním neshodám. Rok 2021 tak byl ideální chvílí pro založení nového projektu. Power pop byl vždycky mým guilty pleasure, takže si myslím, že jsme záměrně chtěli dát kapele odlišnou tvář i zvuk.
Žánr samozřejmě do určité míry určuje, jak bude hudba znít. Skladba jako Prettiest Girl in Town by v Nowitschok nikdy nefungovala. Přesto se nijak výrazně neomezujeme jen proto, že nám daný žánr nabízí určité základní struktury. Na nové desce je několik poměrně vážných a melancholických skladeb, což pro power pop není úplně typické. Když musím hrát příliš mnoho veselých písniček, začnou mě po nějaké době pěkně srát.
Vznikli Nonchalant proto, že jste chtěli dělat něco, co se jednoduše nikam jinam nevešlo? Co ti tehdy v hudbě chybělo?
Řekl bych, že Nonchalant vznikli především jako protipól k Drinking Squad a The Lads. Když jsme se rozhodli Nonchalant založit, neměli jsme vlastně úplně jasnou představu, proč to chceme dělat.
Pořád vnímáte Nonchalant jako vedlejší projekt, nebo už je to plnohodnotná kapela s vlastním charakterem a vlastním životem?
Jednoznačně to druhé. A to samé platí i pro Nowitschok, naši další aktivní kapelu!
Co pro tebe vlastně znamená název Nonchalant? Proč jste si vybrali zrovna tohle slovo?
Power pop nemá úplně vážnou atmosféru a svým způsobem může působit i bezstarostně. Znáš ten pocit z dětství, kdy jsi neměl žádné povinnosti ani starosti? S Nonchalant se snažíme působit trochu sebeironicky, protože se pořád chováme jako nezkušení teenageři, kteří se nic nenaučili a nejsou ochotní přiznat si, že už dávno vyrostli. Mimochodem, v roce 2021 teenageři slovo „nonchalant“ zrovna moc nepoužívali, ale je docela ironické, že dnes už ho používají, haha.
Když jste Nonchalant zakládali, měli jste už jasnou představu o tom, jak má kapela znít, nebo jste si její zvuk postupně našli během prvních zkoušek, koncertů a skládání songů?
Platí ta druhá možnost! Měli jsme určité vzory, například The Reaction, ale Nonchalant vnímáme jako neustále se vyvíjející proces. Právě proto si myslím, že první album zní úplně jinak než náš současný materiál.
Vaše hudba se pohybuje někde mezi punkem roku 1977, power popem, rock’n’rollem a Oi!. Které kapely vás při vzniku Nonchalant nejvíc ovlivnily a kdo vás inspiruje dnes?
Jak už jsem zmínil, inspirovali nás The Reaction, ale rozhodně také The Undertones a Conmen, kteří zase nejsou příliš známí. V poslední době mě hodně inspirují Coeur á l’index. Je velká škoda, že se rozpadli.
Když skládáte songy, je pro tebe důležitější skvělá melodie, která se ti okamžitě zasekne v hlavě, nebo texty, ve kterých se lidé dokážou sami najít?
Řekl bych, že v první fázi je důležitější melodie, protože nabízí mnohem větší prostor pro osobní interpretaci. Nakonec je ale samozřejmě důležitá chytrá kombinace obojího.
Na Nonchalant se mi líbí jeden konkrétní kontrast – hudba je často chytlavá, optimistická a energická, zatímco texty mohou být mnohem vážnější, osobnější nebo naštvanější. Je tenhle kontrast záměrný?
Jsem rád, že někdo poslouchá naše songy natolik pozorně, aby si tohohle kontrastu všiml, haha. Ano, je to záměr. Jak už jsem zmínil, rád experimentuju a nechci se omezovat jen kvůli tomu, co se od určitého žánru očekává. Jinak bychom pořád poslouchali ty samé staré sračky.
Pojďme se trochu víc ponořit do vašich textů. Spousta z nich působí velmi osobně. Vycházíš při psaní ze skutečných situací a lidí, nebo jsou texty především způsobem, jak dostat vlastní pocity z hlavy?
Většina textů je velmi osobní a autobiografická. Přesto se snažíme vytvořit určitý vypravěčský pohled, který se od našeho vlastního trochu liší. Rád čerpám inspiraci z toho, jak ostatní lidé vnímají svět kolem sebe. Snažím se proto pozorovat jejich pocity, nálady a projevy a potom o nich napsat song. Dobrým příkladem je skladba Underneath Your Skin.
Teenage Heart mi připadá jako dokonalý příklad toho, o čem Nonchalant jsou. Je to nostalgie po mládí, nebo spíš přiznání, že některé věci v nás nikdy úplně nezmizí?
Přesně tak. Teenage Heart je skrytá titulní skladba a odráží koncept celého alba. Je o nostalgii, ale také o tom, jak nás naše dospívání formuje i dnes. Z psychologického hlediska podle mě nikdy nemůžeš skutečně zjistit, kdo jsi, aniž by ses pořádně podíval na to, kým jsi byl v mládí. Proces utváření identity vrcholí právě v dospívání a album i samotnou skladbu vnímáme jako pozvání k zamyšlení nad tím, kým jsi byl tehdy a kým jsi dnes.
V Teenage Dreams se vracíte ke skateboardingu, útěkům před policajty, mladické bezstarostnosti a pocitu svobody. Když na tyhle vzpomínky hledíš zpětně, chybí ti nějaké konkrétní období života, nebo spíš lidé a to, jací jste tehdy byli?
Řekl bych, že mnoha z nás se občas po dospívání zasteskne. V té skladbě jsou ty roky samozřejmě trochu idealizované, ale nakonec jde jen o vypravěčský pohled na to, jací jsme tehdy byli. Abych byl upřímný, být teenagerem mi často připadalo dost otravné. Tolik otázek, tolik trápení kvůli lásce a žádná jasná představa, co se svým životem. Možná jsme přece jen dospěli, haha.
Naštěstí je kolem mě pořád většina lidí z té doby a do života mi vstoupila také spousta nových tváří. Cítím se požehnaný, že je všechny znám.
Myslíš, že je možné zůstat „mladý duchem“, aniž by člověk uvízl v minulosti? Kde podle tebe končí zdravá nostalgie a začíná život v minulosti?
To je přesně to nebezpečí, na které poukazuješ! Uvíznout v minulosti může být samozřejmě časem dost frustrující, protože se snažíš vrátit do období, které už jednoduše neexistuje. Jak už jsem ale zmínil, myslím, že se o sobě můžeš hodně dozvědět, když se budeš snažit pochopit, kým jsi byl, kým jsi teď a kým chceš být.
I Hate Mondays je něco úplně jiného – každodenní frustrace, nedostatek spánku, práce, nervy a pondělní ráno. Je pro tebe punk pořád způsobem, jak ze sebe dostat věci, které tě v běžném životě serou?
Rozhodně! Kdo nezná typické pondělní ráno, kdy tě serou úplně všichni a všechno? Lidé mají tendenci svoje frustrace a problémy odsouvat stranou. Možná máš kolem sebe štěstí na lidi, kteří tvé frustraci skutečně rozumějí a dokážou k ní přistupovat citlivě a empaticky, což je bohužel docela vzácné. Nebo můžeš svoji frustraci jednoduše vyjádřit songem, jako je I Hate Mondays!
Let You Go je velmi osobní skladba o vztazích. Je pro tebe těžší psát o vlastních vztazích a zranitelnosti než o vzteku nebo společenských problémech?
Upřímně řečeno, baví mě obojí. Drinking Squad byli podle mě mnohem političtější, takže s Nonchalant možná jednoduše přišel čas změnit témata.
The One vyjadřuje úplně jinou emoci – touhu najít někoho, s kým chceš sdílet úplně všechno. Myslíš, že punk může být stejně tak o lásce jako o vzteku, politice nebo společenských sračkách?
Mohl bych teď dát nějakou standardní odpověď ve stylu: „Punk nemá žádná pravidla a můžeš zpívat o čemkoli.“ A samozřejmě můžeš zpívat o lásce stejně jako o vzteku. Jde ale o postoj a autenticitu, které s tím souvisejí. Velmi důležité je také to, jak kreativně a progresivně k danému tématu přistoupíš, místo abys jen opakoval něco, co už před tebou zaznělo tisíckrát. I když to někdy může být dost těžké…
Hate Overflow a Psycho Killer jsou mnohem temnější a agresivnější skladby. Kde v nich končí nadsázka a začíná skutečný vztek? A pomáhá ti hudba takové emoce ze sebe dostat?
Každý z nás má v sobě nějakou temnou stránku. Většina lidí ji dokáže v běžném životě úspěšně potlačovat. Tyhle dvě skladby jsou právě o téhle temné stránce a punk byl vždycky způsobem, jak se s ní vyrovnávat – prostřednictvím frustrace vyjádřené v textech a hudbě.
Existuje nějaká starší skladba Nonchalant, na kterou se dnes díváš úplně jinak než v době, kdy jsi ji napsal? Změnil se pro tebe její význam?
Vždycky byly skladby, které jsme měli raději než jiné. Řekl bych, že je to naprosto přirozené. Nemyslím si, že bych dnes některou z nich vnímal úplně jinak, ale občas mám pocit, že bych některé už znovu nevydal, jednoduše proto, že se mi dnes už tolik nelíbí.
V roce 2023 jste vydali Teenage Dreams a teď přicházíte s novou deskou When I Lost My Heart. Když obě alba postavíš vedle sebe, v čem slyšíš největší posun?
Při nahrávání Teenage Dreams jsme na sebe vyvíjeli příliš velký tlak. Práce na When I Lost My Heart byla mnohem delším procesem. Největší změna rozhodně spočívá v tom, že jsme si celé album When I Lost My Heart nejprve nahráli jako demo v GarageBandu. Díky tomu jsme měli spoustu příležitostí přidávat nové nápady a během samotného nahrávání každý přesně věděl, co má dělat.
Myslím, že se to výrazně projevilo na kvalitě a že jednotlivé skladby měly mnohem více času dozrát. Podle mě je docela zřejmé, že mezi Teenage Dreams a When I Lost My Heart je z hlediska kvality značný rozdíl.
Za tu dobu jste se změnili jako muzikanti i jako lidé. Promítly se tyhle změny také do nových skladeb?
Rozhodně! Všechno, co člověk prožívá, se vždycky nějak projeví v tom, co dělá, co cítí, jak věci vnímá a podobně. Každý člen kapely si od dospívání prošel nějakým těžkým obdobím, stejně jako každý člověk v životě zažívá náročné chvíle. Dalo by se dokonce říct, že se album snaží zachytit právě tuhle změnu jako určitý proces.
Máš pocit, že When I Lost My Heart jsou pořád stejní Nonchalant jako na Teenage Dreams, nebo jste se nakonec dostali někam úplně jinam?
Podle mě mezi těmi dvěma alby došlo k docela výraznému posunu. Moje předchozí odpovědi ti nejspíš napověděly, jak a proč k tomu došlo!
Už samotný název When I Lost My Heart působí velmi osobně a trochu melancholicky. Co pro tebe znamená? Skrývá se za ním nějaký konkrétní příběh, člověk nebo období života?
Mám v hlavě konkrétní období a dokonce i několik jasných obrazů, protože své srdce jsem poprvé ztratil v patnácti letech. Ztratit srdce pro mě ale nemusí nutně znamenat něco melancholického. Svým způsobem to tak samozřejmě je, ale názvem chceme především zdůraznit, že v mém životě nebylo mnoho událostí nebo lidí, kteří by na něj měli tak silný vliv a dokázali ho změnit tak zásadním způsobem.
Každopádně v patnácti šlo hlavně o holky, skateboarding a pocit, že patříš k něčemu výjimečnému. Tehdy byl život bezstarostný, ale všechno začalo být vážnější, jakmile mi poprvé někdo zlomil srdce. To je ve zkratce celý koncept alba, haha.
Můžeš nám nové album trochu představit? Co od něj můžeme očekávat, jak bude znít, kdo ho vydává a kdy přesně vyjde? A je nějaká skladba, na kterou jsi obzvlášť hrdý?
V tomhle případě dovol, abych zkopíroval propagační text:
„Tohle album vypráví příběh našich srdcí. Našich teenagerských srdcí. O tom, jak jsme se zamilovali do vášně a hudby, do úžasných lidských bytostí, z nichž nás někteří hořce zklamali, zatímco jiní po našem boku stojí dodnes. Vypráví příběh naivních teenagerů, kterými jsme ve své hlavě pořád zůstali, a jejich zápasu s dospíváním, realitou a vlastní identitou. Je to příběh srdcí, která se lámou a rozpadají. Srdečně vás zveme, abyste se na tuhle cestu vydali s námi, a doufáme, že při ní zjistíte, že i ve vás stále žije teenager.“
Digitální verze vyšla 11. září a fyzické nosiče by snad měly dorazit do Contra Headquarters v polovině října.
Na zvuku se mi líbí, jak dobře spolu fungují varhany a sólová kytara. Kytara má takový new wave nádech a její kombinace s varhanami má evokovat zvuk osmdesátých let.
Nemám jednu konkrétní skladbu, na kterou bych byl obzvlášť hrdý. Celé album má svůj koncept a strukturu, stejně jako kapela potřebuje vlastní profil. Vytvořit album, na kterém skladby, texty i obal propojuje jedna ústřední myšlenka, je docela náročné.
Když porovnáš první nahrávky Nonchalant s novým albem, co bys řekl, že jste se cestou naučili? A je něco z původní energie, co si nikdy nechcete nechat vzít?
Nonchalant byli přímou reakcí na Drinking Squad, což je jasně slyšet na syrovějším vokálu i celkovém zvuku. Dnes už se ale nesnažíme za každou cenu udržovat při životě syrový punkový sound, alespoň ne v Nonchalant, protože jednoduše příliš neodpovídá tomu, jak zníme.
Jak už jsem zmínil, rádi experimentujeme, a proto jsme se dokonce pokusili do zvuku přimíchat i některé new wave efekty. Je ale klidně možné, že se při příštím vydání budeme chtít vrátit k syrovějšímu zvuku! Kdo ví?
A poslední otázka. Proč to vlastně pořád děláte? Proč dál zkoušíte, skládáte songy, nahráváte desky, hrajete koncerty a investujete do toho svůj čas a energii, když můžete jednoduše zůstat doma?
Přesně tuhle otázku si klademe pokaždé, když v neděli odpoledne po koncertě uvízneme v dopravní zácpě a víme, že druhý den musíme brzy ráno do práce, haha.
Teď vážně. Skončit pro nás nikdy nepřipadalo v úvahu. Před několika měsíci jsem se stal otcem, a proto jsme v poslední době tolik nehráli ani nezkoušeli. Je to velmi výjimečné období a nechci přijít o jediný okamžik, kdy můžu sledovat, jak můj syn roste.
Zároveň si ale uvědomuju, že nechci, aby mě poznal bez jedné z hlavních věcí, které tvoří mou identitu – tedy bez hudby a punk rocku. A to je odpověď na otázku, proč nepřestáváme. Hudba a punk se staly zásadní součástí naší identity a bez nich bychom se vždycky cítili neúplní.
Závěrečné slovo patří tobě. Pokud jsme neprobrali něco důležitého, teď máš příležitost to napravit. Řekni nám cokoli, na co jsem se nezeptal. Díky!
Chtěli bychom poděkovat za vaši nadšenou práci na Tighten Up Zine! Sestavit všechny ty otázky ti muselo zabrat opravdu hodně času, stejně jako psaní všech recenzí. Odpovídat na tak dobře promyšlené otázky pro nás bylo inspirativní a přimělo mě znovu se zamyslet nad některými aspekty kapely i nového alba. Tím bych to rád uzavřel a poděkoval vám, že jste nám dali příležitost vyjádřit se v tomhle rozhovoru!
DISKOGRAFIE:
Nonchalant EP (Punkrock Boys Records , 2022)
Teenage Dreams LP (Punkrock Boys Records , 2023)
When I Lost My Heart LP (Punkrock Boys Records, Contra Records 2026)
