Australští The Clinch nejsou na stránkách Tighten Up žádnými nováčky. Melbournská parta se už nějaký čas pohybuje na pomezí Oi!, streetpunku a poctivého rock’n’rollu a letos se vrací s třetí deskou Time’s Up. Albem, které je možná o něco temnější a osobnější než předchozí tvorba, ale pořád v něm najdete všechno, co k The Clinch patří – silné refrény, melodie, hospodskou energii i texty o životě, přátelství, stárnutí, ztrátách, boji a schopnosti nevzdat se.
Právě textům jsme tentokrát věnovali hodně prostoru. Probrali jsme ale i začátky kapely, Melbourne a tamní punkovou scénu, bojové sporty, existenciální úzkost, psy v bomberech, Sisyfa, ninji, kebaby, několikadenní tahy během nahrávání a samozřejmě novou desku Time’s Up. Výsledkem je jeden z nejrozsáhlejších rozhovorů, které jsme v poslední době na Tighten Up připravili, a zároveň docela dobrý pohled na to, co se skrývá za hudbou The Clinch.
A načasování nemůže být lepší. The Clinch se v nejbližších týdnech poprvé vydají do Evropy, kde je čeká série koncertů po boku kapel jako The Last Resort, Bonecrusher nebo Toledo Panic. Po letech, kdy jim první pokus o evropské turné překazil covid, se tak konečně dostanou na naši stranu světa.
Takže si pusťte Time’s Up, přečtěte rozhovor a hlavně – pokud budou The Clinch hrát někde ve vašem dosahu, zvedněte zadek a běžte je podpořit. Podle odpovědí níže jsou to sympaťáci, se kterými si po koncertě můžete dát pivo a pokecat o muzice i o hovnech.
The Clinch jsou konečně na cestě do Evropy. Tak je pojďme pořádně přivítat.
The Clinch jsou: Steve – zpěv; Brendan – basa; Luke – kytara; Andy – kytara; Sammy – bicí.
The Clinch fungují už několik let a Time’s Up je vaše třetí album. Když se ohlédnete zpátky k začátkům kapely, máte pocit, že The Clinch jsou pořád stejnou kapelou, jakou jste tehdy založili, nebo jste se během těch let výrazně změnili?
Brendan: Řekl bych, že jsme pořád stejná kapela. Cestou se k nám přidal Andy, což samozřejmě byla skutečná změna, ale tuhle kapelu jsme zakládali v době, kdy nám všem bylo přes třicet, takže už tam nebyl takový prostor pro změny, jako kdybychom začínali jako teenageři. Nějakým způsobem jsme dnes všichni trochu víc jebnutí v hlavě, ale to, kým v jádru jsme a proč to celé děláme, zůstává stejné.
Luke: Změnili jsme se hlavně ve způsobu, jakým skládáme písničky. Začínali jsme jako čtyřčlenná Oi! kapela, ale s příchodem dalších členů a tím, jak jsme se zlepšovali jako muzikanti, jsme se výrazně posunuli. Pořád ale zastáváme stejné hodnoty a pořád jsme banda trochu neřízených střel.
Co bylo hlavním impulzem k založení The Clinch? Byl to dlouhodobý sen hrát v kapele, nebo spíš potřeba něco říct a založit si vlastní kapelu v rámci melbournské scény?
Luke: Se Stevem jsme blízcí kámoši od šestnácti a vždycky jsme byli součástí punkové/Oi! scény v Melbourne. Během spousty opileckých večerů jsme se bavili o tom, že založíme Oi! kapelu, až jsem nakonec jedno pondělí po divokém víkendu opravdu zamluvil zkušebnu pro nás dva. Krátce nato jsem sehnal Sammyho na bicí, později se přidal Brendan a nakonec, o pár let později, Andy.
Brendan: Já jsem jen chtěl být cool, mít pití z backstage a chodit zadarmo na koncerty! Když se mě Luke zeptal, jestli se nechci přidat, myslel jsem si, že chce, abych hrál na kytaru. Když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že na ni hraju dost dobře, odpověděl mi: „Ty budeš hrát na basu, čuráku.“ A vzhledem k tomu, že jsem mizerný kytarista, se mi vlastně docela ulevilo. Basa je sice trochu trapná, ale je o dost jednodušší.
Steve: Basa je trapná jenom tak, jak na ni hraješ ty, kámo. Rock’n’roll nestojí za nic, pokud tě nedonutí se pořádně naparovat.
Co vás i po všech těch letech pořád motivuje psát nové písničky a hrát koncerty? Co je tím důvodem, kvůli kterému vám stojí za to věnovat kapele všechen ten čas a energii?
Brendan: Mít důvod zajít do hospody je docela silná motivace. Vlastně mě baví sledovat všechny ty další věci, kterými lidé přispívají – grafiku koncertních plakátů, ziny a recenze, skvělé fotky, zvučení koncertů, natáčení videoklipů a podobně. Je super, že existuje spousta lidí, kteří každý svým vlastním způsobem přispívají k jedné společné věci.
Steve: Pro mě je docela dobrým ukazatelem toho, jak moc jsem ve stresu nebo jak jsem spokojený, jestli pravidelně beru do ruky kytaru. Když se mi v životě daří lépe, mívám větší inspiraci ke skládání. Myslím, že jiní lidé píšou hudbu, aby vyjádřili a zpracovali těžší věci, vybili ze sebe frustraci nebo protože je něco štve či kolem sebe vidí nějakou nespravedlnost. U mě to ale většinou přichází spontánně ve chvíli, kdy jsem v pohodě.
Luke: Miluju skládání muziky. Ten moment, kdy do sebe všechno najednou zapadne, se jen těžko něčemu vyrovná. Ale ze všeho nejvíc miluju to bratrství mezi námi.
Co je podle vás samotným jádrem identity The Clinch? Je něco, co musí být přítomné v každé písni, aby pořád zněla jako „The Clinch“?
Luke: Velký koule, malej penis.
Brendan: S tím se nedá nesouhlasit!
Když si dnes poslechnete svoje nejstarší nahrávky, co se vám na nich pořád líbí a co byste dnes naopak udělali úplně jinak?
Steve: Na každém albu je pár věcí a skladeb, které mi vždycky připadaly trochu nedotažené. Přál bych si, abychom jim tehdy věnovali o něco víc času nebo byli otevřenější zkoušení různých věcí. Myslím si ale, že každé album má svoje místo a ta jednodušší, osekanější podoba našich starších věcí má určité kouzlo. Podle mě jsou některé z nejlepších skladeb z našich alb přehlížené kvůli algoritmům. Lidé často začnou poslouchat od první skladby, což zvýhodňuje songy na začátku desky, a tenhle efekt se pak dál sám posiluje. Z pohledu digitálního světa a budování publika je dnes vlastně šílené vydávat celá alba, protože mnohem větší pozornost získáš vydáváním jednoho singlu za druhým. My ale tenhle formát pořád milujeme, takže ať jdou všichni do prdele.
Brendan: První dvě alba miluju, ale když je dnes poslouchám, je zároveň naprosto jasné, že jsme se postupně zlepšovali. Za každým dalším albem bylo trochu víc přemýšlení, měli jsme víc času udělat věci správně a přidat různé produkční detaily. Pořád si ale nemyslím, že se nám na některé z nich podařilo zachytit sborové vokály tak, jak znějí naživo. To se nám snad jednou konečně povede!
Luke: Miluju naše stará dema. Máme skoro celé album nevydaných sraček nahraných na telefony a podobně… Mně znějí skvěle. Zachycují lo-fi sny bandy buranů.
Andy: Dokud jsem nepřišel já, stálo to za hovno!
Měli jste od začátku jasnou představu, kam se chcete hudebně ubírat, nebo se zvuk The Clinch vyvíjel postupně podle toho, co jste zrovna poslouchali a co vás bavilo?
Luke: Jo, chtěli jsme hrát čistokrevné Oi!, ale ono to stejně nikdy nedopadne přesně tak, jak si představuješ. Já v podstatě poslouchám jen punk, Oi! a metal, takže je to prostě to, co to je. Jakmile jsme do kapely dostali Andyho, tedy někoho, kdo opravdu umí hrát, přidali jsme do toho trochu rock’n’rollu.
Time’s Up vychází šest let po Basecamp. Co se během té dlouhé doby změnilo ve vašich životech a uvnitř kapely a nakolik se tyhle změny promítly do nového alba?
Steve: Můj život se změnil docela výrazně. Několik let jsem chodil na večerní studium práv a dokončil ho přibližně v době, kdy vyšel Basecamp. Začal jsem tedy úplně novou kariéru. Dnes pracuju v oblasti soudních sporů, především v pracovním právu, a je to poměrně náročné. Nemyslím si ale, že by to nějak výrazně ovlivnilo moje skládání. Na nějaké hlubší úrovni, odkud moje písničky skutečně vycházejí, se totiž se svou prací zase tolik neztotožňuju. Jsou pro mě důležitější jiné věci.
Luke: Většinu muziky jsem napsal nedlouho po Basecamp, ale mezitím jsme se museli vypořádat s věcmi jako covid, členové kapely měli děti a tak dále.
Andy: Měl jsem dítě, koupil barák, změnil práci – prostě komplet všechno.
Kdy jste si poprvé uvědomili, že už máte dost materiálu na nové album? Vznikaly skladby postupně během těch let, nebo přišlo nějaké konkrétní období, kdy se dala dohromady většina desky?
Steve: Spoustu materiálu jsme měli už dlouho, ale několik let jsme na něm v podstatě seděli a byl docela problém sejít se a pořádně na něm pracovat. Některé skladby už byly očividně hotové a způsob, jakým jsme je hráli, se ustálil, zatímco jiné byly pořád trochu hrubé nebo nedodělané. Nakonec jsme prostě stanovili datum nahrávání, abychom měli nějaký deadline. Několik songů by si před nahráváním určitě zasloužilo ještě víc rozpracovat, jenže práce, kterou potřebovaly, se dala udělat hlavně společným hraním a opakovaným jamováním, ne tím, že by na nich každý pracoval sám. A to se prostě nemělo stát, takže jsme je nakonec nahráli, aniž bychom přesně věděli, co z toho vyleze. Většina dopadla dobře, pár skladeb jsme ale museli vyřadit, protože byly sice blízko dokončení, ale ještě ne dost. Chtěl bych sehnat piano a saxofon a z jedné vyřazené skladby Detonation Code a dalšího songu Breakin’ Rocks, který se na nahrávání těsně nedostal, udělat boogie Oi! singl.
Luke: Většinu muziky jsem napsal během covidu, když jsem byl úplně na mizině a utrácel podpory za desky.
Brendan: Založil jsem další kapelu Resolver a věnoval čas jí, zatímco ostatní pracovali na muzice. Takže z mého pohledu to působilo, jako by se najednou z ničeho nic objevilo celé album. Ani jsem si neuvědomoval, že některé z těch skladeb vznikaly několik let.
Název Time’s Up zní dost definitivně. Co pro vás znamená? Je to varování, zúčtování, pocit, že čas utíká, nebo něco úplně jiného?
Brendan: Je v tom od všeho trochu. Máme pocit, že jsme udělali kurevsky dobrou desku, a že si díky ní zasloužíme trochu uznání – že náš čas právě přišel. Zároveň to má i druhou stránku. Pokud to lidi nebude bavit, je těžké říct, kam se odtud vlastně posunout, a možná by to znamenalo, že čas kapely prostě vypršel. A když se na to podíváš v širším měřítku, čas je jediná část života, kterou skutečně nemůžeš změnit. Ať jsi bohatý, chudý, tvrďák, slaboch, šťastný nebo cokoliv jiného, máš k dispozici jen krátké životní okno a nakonec vyprší čas i tobě.
Steve: Já jsem chtěl, aby se deska jmenovala Tale of the Tape.
Luke: Já taky. Jdi do prdele, Brendane.
Celým albem se prolíná dost silná kombinace vzteku a určitého smíření s realitou. Bylo to něco, čeho jste chtěli záměrně dosáhnout, nebo tenhle pocit přirozeně vyplynul během psaní?
Steve: Lidi mi pořád říkají, že zním naštvaně, ale já to tak opravdu necítím. Ve světě se děje spousta špatných sraček, takže důvodů ke vzteku je dost. Buď si něco nalhávám a myslím si, že jsem mnohem vyrovnanější, než ve skutečnosti jsem, nebo je ta část mě, která působí naštvaně, jednoduše dobře začleněná do mojí osobnosti a nijak mě nenarušuje ani neovládá. Nevím. Život dokáže být dost drsný a má ve zvyku postupně rozmotat všechny uzly, pokud jsi ochotný něco vydržet a protrpět.
Brendan: Právě kombinace těch dvou věcí způsobuje, že to funguje. Realita, omezení toho, co můžeš v životě ovlivnit, nebo způsob, jakým se život některým lidem vyvine, dokážou být neuvěřitelně frustrující. Část toho, o co se snažíme, je právě hledání způsobu, jak se s tím vypořádat nebo jak o tom přemýšlet, místo toho, abychom prostě jen řekli: „Seru na celý svět.“
Myslíte si, že je Time’s Up osobnější album než vaše předchozí nahrávky?
Brendan: Nemyslím si. They Disappear z prvního alba byla o mém strýci, který zemřel při autonehodě, a o tom, jak se snažíš udržet vzpomínku na něj živou, ale s postupem času je to čím dál těžší. A Atoms z minulého alba byla o tom, jak jsme s manželkou přišli o dítě během těhotenství a jak vlastně vůbec nevíš, co dělat, když se takovou zprávu dozvíš. Jsem hrdý na to, že jsme do naší hudby vnášeli určitou osobní upřímnost už od začátku, ale zároveň se nám ji dařilo podávat prostřednictvím muziky, která působí poměrně optimisticky a pozitivně.
Nakolik jsou jednotlivé skladby společným dílem celé kapely? Přinese obvykle někdo hotovou píseň a ostatní na ní potom pracují, nebo většina materiálu vzniká společně ve zkušebně?
Luke: Většinou napíšu hudbu, potom přijdou na řadu texty a nakonec sólové party a další propracovanější detaily.
Steve: Většina skladeb na Time’s Up začíná tím, že Luke napíše nějakou hudbu. U tohoto alba přinesl několik songů po hudební stránce už hotových nebo téměř hotových. Jindy ale může přijít třeba jen s intrem, slokou a přechodem a refrén dopíšeme až později nebo to nějak podobně poskládáme. Brendan píše texty a posílá je mně. Já je potom buď napasuju na Lukovu hudbu – někdy je trochu upravím nebo přidám pár slov – nebo použiju text, který jsem napsal sám. Někdy napíšu úplně nový, protože slova, melodie vokálu i jeho rytmus občas vyplynou přímo z hudby. Potom Andy pracuje na sólech a kytarových vyhrávkách, Sammy na bicích a nakonec si skladbu společně zahrajeme a doladíme jednotlivé části. Samozřejmě existují výjimky. Například Stray Dogs napsal téměř kompletně Andy. U skladeb, ke kterým píšu hudbu já, mám nahrávky, kde je hraju a zpívám jen akusticky, a je šílené, jak odlišně nakonec znějí, když projdou naším „Oi! filtrem“, tedy přes The Clinch. V zásadě je to tedy společná práce celé kapely, jen většinu jednotlivých částí vytváříme každý samostatně, místo aby všechno vznikalo společně ve zkušebně.
Nakolik už od samotného začátku procesu skládání přemýšlíte nad texty a jejich významem? Je výchozím bodem většinou hudba, nebo často máte konkrétní myšlenku, kolem které pak celá skladba postupně vzniká?
Steve: Když píšu text, většinou mám jednu základní myšlenku a od ní pak všechno rozvíjím. Inspirace přichází z úplně náhodných míst. Třeba venčím psa a všimnu si něčeho v přírodě, co mě přivede k myšlence rozkladu a obnovy, nebo čtu knihu a něco mě při tom napadne. Někdy se ale text musí přizpůsobit hudbě. Některé části skladby můžou působit povzbudivě nebo uvolňovat napětí, takže se tomu přizpůsobí i text a stane se součástí určitého oblouku nebo cesty, kterou skladba prochází. Ze začátku texty příliš nepřepisuju ani nepilujeme do posledního detailu. Občas ale zjistíš až při zpěvu, že se některá slova špatně vyslovují nebo znějí kostrbatě, takže je musíš upravit tak, aby se dobře zpívala.
Luke: U mě je to všechno o muzice. Ani nevím, o čem je polovina našich textů, natož co vlastně znamenají.
Brendan: Já neumím psát hudbu, takže pro mě je to stoprocentně o textech. Většinou dostanu nějaký nápad a snažím se z něj vytáhnout celý song. Potom se k němu pořád vracím a znovu ho upravuju, dokud nemám pocit, že dosáhl dostatečné úrovně. Je ale kurva skvělé potom sledovat, jak Steve některé věci změní, dá určitým pasážím jiný důraz a celé to spojí s Lukovou hudbou. Některé věci, které jsem napsal, se nakonec proměnily natolik, že jejich frázování a celkový rytmus jsou úplně jiné, než jak jsem si je původně představoval v hlavě.
Time’s Up mi pořád zní jednoznačně jako The Clinch, ale místy na mě působí temněji a především osobněji. Snažili jste se na novém albu vědomě posunout svůj zvuk jiným směrem, nebo jste prostě nahráli skladby tak, jak se přirozeně vyvinuly?
Steve: Rozhodně jsme neměli v plánu znít temněji. Vždycky se snažíme zachovat určitou pozitivitu. Samozřejmě existuje falešná pozitivita, o kterou nestojíme, a potom skutečná pozitivita, která existuje navzdory problémům nebo přímo tváří v tvář jim. Snažíme se soustředit na věci, které pro nás něco znamenají. Já jsem například neskutečně vděčný za to, že mám kolem sebe bratry, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout mnohem víc, než se dá od lidí běžně očekávat. Album začínáme skladbou One Generation From Despair, která je trochu ponurá, ale končíme Chosen Way Of Life, která je podle mě naopak dost pozitivní.
Brendan: Myslím, že One Generation From Despair pro nás představovala určitý odklon a posun k temnější poloze. Nejsem si jistý, jestli je v ní nějaký moment vykoupení jako v některých dalších skladbách, ale zároveň mám pocit, že velmi dobře vystihuje současnou dobu. Lidé jsou znovu skutečně nervózní a nejistí z toho, co přinese bezprostřední budoucnost.
Pojďme se podívat na některé texty z nového alba… „Another day, another try“ z úvodní skladby One Generation From Despair zní skoro jako manifest vytrvalosti. Odkud tahle věta pochází a co jste jí chtěli říct?
Steve: Přesně tak to je. Vnímám to tak, že entropie působí každý den, takže v sobě musíš pokaždé najít něco, čím se jí dokážeš postavit.
Ve stejné skladbě se objevuje silný obraz „zlaté klece“, ze které se lidé potřebují dostat. Co je podle tebe dnes tou největší „zlatou klecí“, ve které lidé dobrovolně zůstávají?
Steve: Myslím, že nad tím se musí každý zamyslet sám. Jsou věci, které odvádějí naši pozornost prostřednictvím pohodlí nebo zábavy, ale ve výsledku nám toho dávají jen velmi málo. Věci, které nás drží v krysím závodě nebo nás nutí pořád běhat v jednom kole, ať už kvůli strachu, chamtivosti nebo čemukoliv jinému. Věci, pro které žijeme, protože nám určité představy předala rodina nebo společnost, přestože ve skutečnosti vůbec nevycházejí z toho, kým sami jsme. A pak jsou tu věci, za které se schováváme nebo kterými ospravedlňujeme vlastní slabosti a odmítáme převzít odpovědnost. Někdy je také těžké připustit si vlastní privilegia, protože to může narušit naši představu o sobě samých, donutit nás postavit se čelem k vlastním nedostatkům a zároveň nám ztížit ospravedlňování toho, jak žijeme a jak se chováme.
Text skladby The Guard mě opravdu zaujal. Ve srovnání s některými dalšími písněmi je hodně fyzický, místy až násilný, ale zároveň mi připadá dost hluboký. Nebo jsem v něm alespoň našel něco vlastního. Je ta skladba autobiografická, metaforická, nebo je kombinací obojího? O čem je pro vás?
Brendan: Tuhle jsem začal já a původní text byl o úpadku duševních schopností. Vycházel z kombinace toho, že jsem sledoval člena rodiny, u kterého se rozvíjela demence, a zároveň jsem četl VALIS od Philipa K. Dicka, což je částečně autobiografický popis jeho vlastního zhroucení, do značné míry vyvolaného drogami. Steve se toho potom chytil a přidal do textu ty agresivnější části. Když jsme to nakonec spojili s Lukovou hudbou, vznikl z toho kurva dobrej song.
Steve: Jo, Brendanův text o Philipu K. Dickovi jsem trochu zobecnil, aby nebyl tak striktně autobiografický. Pak jsem rozvinul jednu část, která mě zaujala – Brendan tam psal o tom, jak obtížné je převést vlastní prožitky do slov. To podle mě vystihovalo jednak problém, se kterým se potýkáš jako autor, ale zároveň i problém se zpracováním a začleněním extrémně intenzivních stavů vnímání. To bylo jedním z témat původní skladby, protože ten týpek podle všeho bral hromadu drog. Text tyhle dva problémy propojoval, což mi vzhledem k tématu přišlo chytré. Pak se mi líbila část, kde Brendan napsal něco jako: „against the barbed wire, my body’s blown to bits“ – „proti ostnatému drátu, moje tělo rozervané na kusy“ – alespoň takhle ta pasáž nakonec dopadla. Měl jsem pocit, že to dobře zachycuje násilnost a zoufalství spojené s rychlým psychickým rozpadem. A odtud potom vznikly další fyzické a syrové obrazy jako „a bat to my face and my back against the wall“ – „pálka do obličeje a zády ke zdi“ – a podobně. Na jedné straně to zachycuje onu brutalitu a zapadá to do celkového tématu. Zároveň to ale ukazuje i nedostatečnost samotných slov – musíš použít přirovnání a fyzické obrazy, abys vůbec dokázal něco takového vyjádřit. Takže jo, je tam kurva hodně vrstev.
Luke: Kurva, asi se na ten text budu muset podívat znovu. Vůbec jsem netušil, že tam tohle všechno je!
Skladba Melbourne je samozřejmě velmi úzce spojená s vaším městem. Co podle vás člověk z Melbourne pochopí z té písně jinak než někdo, kdo žije třeba v Evropě?
Steve: V písni se mluví o řece a o zálivu, což je hodně typické prostředí Melbourne. Skladba se dotýká také ztráty kultury, ale to je spíš obecnější téma než něco, co by se týkalo výhradně Melbourne. Pokud jde o australská města, Melbourne vždycky bylo skutečným kulturním centrem. Je tu větší zima a máme mnohem horší pláže než Sydney, takže lidem nezbylo nic jiného než zalézt dovnitř a dělat dobrou muziku. Lidé se snaží udržet australskou rockovou kulturu při životě, zachraňovat kluby s živou hudbou a podobně, ale pro lidi, kteří se v tomhle prostředí pohybují, je to tvrdá práce. Nedávno jsem se zapojil do úspěšné kampaně za záchranu The Tote, což je opravdu důležitý klub pro punkovou scénu. Pomáhal jsem hlavně s právní stránkou věci, například se založením neziskové organizace, která by klub zastřešovala, ale lidé, kteří odvedli tu skutečně těžkou práci, udělali neuvěřitelný kus práce. Minulý týden dosáhla svého cíle také další kampaň za záchranu Black Wreath v mnohem odlehlejším Alice Springs, takže ještě není konec. Máme tu také původní domorodou kulturu, jejíž historie v této oblasti sahá minimálně 30 až 40 tisíc let zpátky. Ale i během našeho vlastního života se toho hodně změnilo. Moje dětství bylo divoké a skvělé, zatímco dnešní děti zažívají něco úplně jiného.
Sloky té písně jsou trochu cynické, ale ve výsledku je skladba především o sounáležitosti. Řekl bych, že zasazení do Melbourne vychází hlavně z našeho osobního vztahu k městu, spíš než že by samotná témata byla specifická jen pro Melbourne. Melbournská punková scéna každopádně zůstává nejlepší v celé zemi a máme taky nejlepší tým AFL, Melbourne Demons. Takže byste se měli začít dívat na australský fotbal.
Skladba Coming to Collect na mě působí jako píseň o tom, že se ti nakonec vrátí všechno, co během života vysíláš do světa. Vychází to spíš z osobní zkušenosti, nebo z obecného pozorování lidí kolem vás?
Steve: Popravdě si už vůbec nepamatuju, o kom nebo o čem jsem ten text psal ani co mě k němu přivedlo. Pamatuju si ale, že ze mě vypadl najednou a že jsem měl alternativní text pro druhou sloku… Tohle jsou moje původní pracovní poznámky:
„Ať se snažíš sebevíc předstírat / ozvěny vlastních činů
a všechny lži (hluk), které vytváříš / hořká, krvavá stopa, kterou po sobě zanechávají
je to pořád jen brát, brát, brát / (postižená) (budoucnost) (hluk, který) (plod), který zplodíš
…vrátí se ti to.“
Napadlo mě, že by mohla fungovat nějaká zvláštní sloka postavená na střídání zpěvu ve stylu call-and-response. Zároveň jsem se ale snažil napsat jednodušší song, než jaké obvykle děláme, takže ozvěny činů, krvavé stopy a plody mi připadaly už trochu přehnané. Když jsem to psal, v hlavě jsem si vlastně představoval hlas Ala z Marching Orders.
Brendan: Když to hrajeme, připadám si drsně. Luke ten song zase tolik nemusí, ale pro mě je rozhodně jedním z nejoblíbenějších, které hrajeme naživo.
Journeyman je jedním z nejtemnějších textů na albu. Mluví o boji, stárnutí, smrti a vůli přežít. Odkud tenhle silný text vzešel? A co pro tebe v kontextu skladby znamená opakující se věta „You gotta fight“?
Steve: Řekl bych, že je to téma, které se v různých podobách táhne celým albem. V Crown Electric, která se správně měla jmenovat Skinhead Elvis, je věta: „Je to pomalé plazení, snaha vydržet navzdory rozkladu.“ A s přibývajícím věkem to tak opravdu cítím. Mám pocit, že život na člověka tlačí čím dál víc. Když mi bylo dvacet, měl jsem fyzičku na rozdávání, haha. Když jsem tenhle text psal, přemýšlel jsem nad věcmi, o které v životě usilujeme, pro co vlastně žijeme, jakou to všechno má hodnotu a která část nás může přežít smrt – nebo alespoň které části ji nepřežijí, protože na to se odpovídá jednodušeji. Možná je v životě určitý druh smíření, kdy naše připoutanost k těmhle věcem postupně slábne.
Psát o smrti je samozřejmě v určitém smyslu temné, ale nemá to být depresivní ani negativní. Pokud ta skladba mluví o marnosti, pak jde o marnost určitých věcí, za kterými se v životě ženeme. A když si uvědomíme jejich pomíjivost a marnost, možná nám to pomůže zaměřit se na věci, které jsou skutečně důležité. Je v tom něco o samotné cestě životem a doufám, že se nám to do té skladby podařilo dostat.
A taky je to song o boxu, což je kurva skvělej sport.
Brendan: Zasranej Skinhead Elvis. Díky bohu, že se to tak nakonec nejmenuje. Člověk si musí dávat na ty pracovní názvy bacha!
Mám pocit, že Stray Dogs a Fed patří mezi skladby, ve kterých je nejsilněji cítit život lidí pohybujících se někde na okraji společnosti. Baví vás víc psát o konkrétních lidech a jejich příbězích, nebo vás spíš zajímají širší společenská témata?
Andy: Jo, Stray Dogs je o mém rodném městě v Irsku. Je to jediný text, který jsem pro The Clinch napsal, ale doma jsem podobné věci vídal běžně, takže jsem rád, že se mi tuhle zkušenost podařilo v písni zachytit.
Brendan: Fed je tak trochu moje představa toho, jaké by to bylo, kdybych přišel o všechny dobré věci, které v životě mám, a začal se propadat po spirále dolů. Jedna z nejtěžších věcí v životě je sledovat, jak se někomu prakticky přes noc úplně změní život kvůli nemoci, nehodě nebo rozpadu vztahu. Těžko se vysvětluje, proč jsem si chtěl představovat, jaké by to bylo, kdyby se něco podobného stalo mně. Myslím ale, že je v tom něco o tom, abychom věci nebrali jako samozřejmost a dokázali si zachovat určitý nadhled nad tím, jak žijeme a jak se chováme k ostatním lidem.
Crown Electric (Skinhead Elvis) je melancholická skladba o rozkladu, ztrátě a vzpomínkách, ale zároveň se v ní opakuje nadějná věta „It’s love that lifts you up“. Je za touhle skladbou nějaký konkrétní příběh? Láska jako cesta ven není zrovna nejběžnějším tématem Oi! kapely. Co pro tebe tahle skladba znamená?
Steve: A jaká je lepší cesta ven? Jen se neptej Brendana, protože poslední dobou čte až moc Alberta Camuse. Ale je dobré v sobě lásku rozvíjet, protože prospívá jak tobě, tak tomu, komu ji dáváš. A vůbec – jak skvělí jsou psi, co? Mám křížence staghounda a německého krátkosrstého ohaře jménem Cass a je kurva nejlepší. Koupil jsem jí bomber s kožešinovým límcem, abychom spolu vypadali drsně.
Brendan: Musíš si představovat, že Sisyfos je šťastný. Pořád nemůžu uvěřit, že se nám odkaz na Sisyfa dostal už na první album. Jsem si jistý, že kdyby Luke uměl číst, zatrhl by nám to.
Luke: Co je kurva Sisyfos?
Chosen Life na mě působí jako určitý protipól k One Generation From Despair. Na jedné straně je beznaděj a na druhé vědomé rozhodnutí něco změnit. Vnímáte album jako cestu od zoufalství směrem k nějaké formě naděje?
Brendan: Dobrý postřeh, takhle jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlel.
Steve: Ano, pro mě je to zamyšlení nad procesem osobního růstu. Když jsem byl dítě, začal jsem dělat karate – i když se tomu tehdy říkalo ninjitsu, což mi zpětně přijde docela vtipné, ale hádám, že v devadesátkách byli ninjové pořád velká věc. Během dospívání jsem prošel řadou tradičních bojových umění – karate, taekwondo, japonské jiu-jitsu, dokonce i nějaký Cotton Fist a podobně – a bral jsem to opravdu vážně. Účastnil jsem se soutěží, zkoušek na vyšší stupně a tak dál. Protože jsem ale svoje schopnosti nikdy pořádně neotestoval v reálném kontaktu, uvěřil jsem takovému tomu klišé o „tajných smrtících technikách“ tradičních bojových umění. Na některé bojové sporty jsem se díval trochu svrchu, protože mi připadaly až příliš zaměřené na sportovní stránku věci. Někde uvnitř jsem ale vždycky cítil, že za tím z mojí strany byla určitá nejistota. Když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct, přišel jsem do gymu na Muay Thai a jeden z trenérů mi tam pořádně rozkopal nohy. Upřímně řečeno to možná trochu přehnal. Přál bych si, abych tehdy byl připravený nechat si srazit ego, ale bohužel jsem nebyl. Místo toho jsem si dál budoval falešné představy o sobě samém. Když mi bylo asi devatenáct nebo dvacet, začal jsem s jiu-jitsu a kickboxem. Byla to docela náročná zkušenost, která mě donutila ke skromnosti, protože jsem se musel vzdát vlastních představ a fantazií a skutečně začít znovu jako úplný začátečník. Jen díky tomu, že jsem si přiznal pravdu, jsem ale dostal možnost skutečně se přiblížit tomu, za koho jsem se předtím jen vydával. Nakonec ani ty předchozí roky nebyly úplně ztracené, protože spousta dovedností, které jsem si z tradičních bojových umění odnesl, byla užitečná. Jen je bylo potřeba pořádně prověřit realitou, místo aby existovaly pouze ve světě představ. Takže tahle skladba má být vlastně docela praktická. Psal jsem ji především sám pro sebe, ale zároveň má lidi povzbudit, aby k sobě byli upřímní a dokud mají možnost, snažili se být tou nejlepší verzí sebe samých.
A ještě poslední poznámka k ninjům. Když mi bylo něco přes dvacet, dělal jsem docela dost kaskadérské práce pro televizi a divadlo, mimo jiné právě jako ninja a s tradičními zbraněmi. Takže ono se mi to nakonec vlastně k něčemu hodilo. Ta škola bojových umění ale byla opravdu bizarní. Byla plná vyšinutých děcek, která sbírala nože a další zbraně. A my jsme skutečně nosili kompletní ninja gi, občas včetně tradiční masky přes obličej, plížili jsme se kolem a podobně. Ve skutečnosti to nakonec nebylo nic jiného než Shotokan karate se zbraněmi, jen přejmenované tak, aby to přitáhlo děti posedlé ninji. Totální kravina a naprostý úlet.
Když píšete texty, je pro vás důležité, aby si je posluchač mohl vyložit po svém, nebo máte za některými skladbami velmi konkrétní příběhy, které chcete, aby lidé pochopili?
Steve: Doufám, že texty lidi nějak povzbudí. Jestli jim přesně porozumí, je mi vlastně celkem jedno. Hlavně doufám, že z toho cítí rock’n’roll.
Brendan: Moje oblíbené skladby jsou většinou ty, ve kterých při každém dalším poslechu nacházíš nové interpretace a postupně jim rozumíš trochu jinak. Nechceš být zase nějakej kokot a napsat detektivní román, ale je svým způsobem uspokojující, když se člověk musí k významu písně trochu propracovat. Já většinou začínám velmi konkrétní událostí nebo myšlenkou, kolem které má skladba vzniknout, a potom zkouším, kolik dalších vrstev na ni dokážu nabalit, než zajdu příliš daleko a původní význam přestane být rozpoznatelný.
Luke: Já jim většinou taky nerozumím, takže je mi úplně u prdele, jestli jim rozumí někdo jinej.
Která skladba z Time’s Up je pro vás osobně důležitější než ostatní, i když třeba nemusí být tou největší koncertní peckou?
Brendan: V Lies je věta: „And unless you fall in love, there’s nothing good in you baby“ – „A pokud se nezamiluješ, není v tobě nic dobrého, zlato.“ Pro mě je to nejsilnější věta na celém albu. Vlastně ani nevím, co přesně znamená, ale pokaždé, když ji slyším, nutí mě o ní dlouho přemýšlet.
Luke: Asi Stray Dogs. Za život jsem poznal hromadu nejrůznějších divokých existencí a ten song mi několik z nich dost připomíná.
Andy: Jo, pro mě taky Stray Dogs. Vrací mě to domů a nutí mě vzpomínat na dobu, kdy jsem byl mladší.
Steve: Záleží na konkrétním dni a na tom, v jaké jsem zrovna náladě. Většinou jsou mi ale nejbližší skladby, které mě povzbuzují, abych se držel a zvládal všechno, co život přináší. Takže Chosen Way Of Life a refrén ze Skinhead Elvis.
The Clinch jsou často označováni jako melbournská streetpunk/Oi! kapela. Co je podle vás na vašem zvuku specificky australského nebo melbournského?
Brendan: Asi to, že je pro nás jednodušší otevřeně se hlásit k našim rock’n’rollovým kořenům. Všechny ty pubrockové kapely a staré věci, které hrály v rádiu a na kterých jsme vyrůstali, byly skutečné dělnické kapely hrající jednoduchou muziku. Můžeš na tenhle základ navázat, přidat k němu svoje vlastní věci a posunout ho někam dál, ale je to skvělé dědictví, ze kterého můžeš vycházet.
Luke: Upřímně vůbec netuším, jak na tohle odpovědět.
Australská punková scéna má dlouhou a velmi osobitou historii. Cítíte přímý vliv starších australských kapel, nebo vás po hudební stránce vždycky víc ovlivňovalo evropské a americké Oi! a streetpunk?
Luke: Když jsem začal chodit na koncerty, ovlivňovaly mě australské kapely jako GGF a Hippy War Generals. Ale hlavní vlivy stejně přicházejí ze zahraničí.
Brendan: Melbournští Bastard Squad jsou asi pořád moje nejoblíbenější punková kapela vůbec. Ovlivnila mě spousta různých kapel a žánrů, ale právě u nich mi došlo, že i undergroundová australská kapela může být stejně dobrá jako kterákoliv kapela kdekoliv na světě.
Jak byste popsali současnou melbournskou Oi! a punkovou scénu někomu, kdo o ní vůbec nic neví? V čem podle vás spočívají její největší přednosti? A když už jsme u toho, doporučte nám nejlepší současné kapely nebo projekty, které bychom rozhodně neměli minout.
Brendan: Bohužel se toho zase tolik neděje.
Steve: Vyloženě Oi! scéna tu není nijak obrovská, ale funguje tu spousta punkových kapel a kapel, které se pohybují někde kolem punku. Dnešní mladí mají podle všeho trochu jinou představu o tom, jak by měl punk znít, ale minimálně pořád chodí na koncerty a hrají nějakou formu rocku nebo punku. Nedávno jsme hráli s Resistance, což je skvělá d-beatová kapela. Někteří kluci z No Class teď mají kapelu Cantona, která je taky výborná. Docela často hrajeme s Blowhole a Convict Class – ti jsou z jihozápadní Victorie, odkud pocházím i já. Brendan hraje v další kapele Resolver. Nedávno jsme hráli s dobrou crustovou kapelou The Pass. Nedávno jsem taky viděl The Vee Bee’s, což je možná ta nejaustralštější kapela, jakou kdy uslyšíte. Je tu hromada dobrých věcí. Teď je tu navíc obrovská hardcore scéna, hlavně kolem Frankstonu. Grim Reality zase hrají a představují takový klasický melbournský hardcore. Mick Lambrou, který dělá spoustu grafiky pro hardcoreové a punkové kapely, právě rozjíždí novou hardcore kapelu Padded Cell. Brendanova odpověď na tuhle otázku je pěkně odfláknutá. Ten týpek chodí na koncerty prakticky každý týden a pak nedokáže doporučit ani pár kapel. Každopádně byste si měli poslechnout Lukovu starou kapelu The Worst. Je to skvělá klasická melbournská kapela a podle mě je silně nedoceněná.
Myslíte si, že mezi australskou Oi!/streetpunk scénou a tou evropskou existují výraznější rozdíly? A nemyslím tím jen samotnou hudbu – zajímá mě spíš atmosféra, publikum, způsob fungování kapel a to, jak funguje scéna jako celek.
Luke: Popravdě nevím. My to vlastně můžeme sledovat jen přes obrazovku, takže se těžko vyjadřuje k některým věcem, na které se ptáš. Sorry!
Austrálie je geograficky obrovská země a zároveň leží hodně daleko od Evropy i Severní Ameriky. Je pro australskou kapelu těžké vybudovat si publikum mimo domácí scénu?
Brendan: Jo, je to docela těžký! Měli jsme štěstí, že se za nás postavili Sunny Bastards Records z Německa a vydali tam naše album. A náš kámoš Master Brille organizuje současné turné, které bychom bez něj nejspíš vůbec nedokázali dát dohromady. Ale jak si má kurva vůbec někdo získat pozornost? Myslím, že právě to je na tom vlastně skvělé. Přestože jsme na druhém konci světa a existuje milion dalších kapel, které můžou lidé poslouchat, pořád se na různých místech najdou lidi, které naše muzika opravdu baví.
Nakolik podle vás internet a sociální sítě změnily situaci australských kapel? Je dnes jednodušší dostat svou hudbu do světa, nebo se naopak něco ztratilo z přirozeného způsobu, jakým dříve vyrůstaly lokální scény?
Brendan: Je to podobné jako u předchozí otázky – má to dvě strany. Je šíleně jednoduché nahrát hudbu na internet a okamžitě ji zpřístupnit po celém světě. Jenže když to samé dělají úplně všichni, jak máš potom vystoupit z davu? Asi nejlepší na sociálních sítích je, že díky nim můžeš mnohem lépe nahlédnout do lokálních scén. Narazíš třeba na krátké video nějaké malé kapely, která hraje pro dvacet lidí, a zní to skvěle. Bez sociálních sítí by ses k něčemu takovému jen těžko dostal. Takže to alespoň trochu vyvažuje některé jejich parazitní stránky.
Letos vás čeká první evropské turné. Jak dlouho jste na tuhle chvíli čekali a co pro vás znamená, že si konečně přijedete zahrát do Evropy?
Brendan: Už s minulým albem Basecamp jsme tomu byli strašně blízko. Začínali jsme řešit různé možnosti, všichni byli s deskou spokojení, Sunny Bastards nás chtěli podpořit a pomoct nám s tím – a pak se všechno rozpadlo kvůli covidu. V tu chvíli jsem měl opravdu pocit, že už další šanci nikdy nedostaneme. Takže i když to nakonec trvalo dlouho, teď jsme z toho neskutečně nadšení a máme pocit, že je to pro kapelu skutečný krok dopředu.
Luke: Jsem z toho kurva nadšenej. Cestování, bratrství mezi námi, možnost zahrát si s našimi idoly, jako jsou The Last Resort. Tohle je pro mě jedna z těch věcí, které si chceš alespoň jednou v životě splnit, a jsem připravenej to tam rozsekat.
Steve: Zahrajeme si koncert ve Švýcarsku. Když jsem vyrůstal v malém městě Portland v Austrálii, fakt bych nečekal, že něco takového jednou budu říkat.
Co byste chtěli, aby si člověk odnesl z koncertu The Clinch, pokud vás na tomhle evropském turné uvidí poprvé?
Brendan: Že jsme fajn chlapi. Milujeme chození na koncerty, sledování dalších kapel, poznávání nových lidí a kecání u piva. Takže doufám, že se lidi budou bavit a bude se jim líbit naše muzika, ale taky že za námi přijdou pokecat a odejdou s vědomím, že si opravdu vážíme možnosti přijet sem a stát se alespoň na chvíli součástí jiné scény.
Steve: Občas něco napíšeš a připadá ti to jako ta nejlepší věc na světě a okamžitě máš potřebu podělit se o to s ostatními. Takže se snažíš co nejlépe zachytit, jak to zní a jaký to má pocit v tvojí hlavě. Jenže je těžké poznat, jak dobře se ti to skutečně povedlo, protože pokaždé, když tu skladbu slyšíš, tvůj mozek v ní slyší to, co slyšet chce. Takže pokud si někdo řekne, že ten song je kurva dobrej, a zároveň dokáže cítit to, co jsme se jím snažili předat, pak jsme opravdu na stejné vlně.
Luke: Je docela vzácný, aby tihle burani zahráli všechny songy správně, takže kdyby za námi přišel alespoň jeden člověk a řekl, že koncert zněl stejně jako deska, byl bych mu opravdu vděčnej.
Máte nějakou představu, co očekávat od evropského publika? Je pro vás zajímavější hrát před lidmi, kteří už kapelu znají, nebo před úplně novým publikem?
Brendan: Já a Luke jsme už Evropu projeli s naší druhou kapelou Marching Orders, takže určitou představu máme. Tehdy jsme si to neskutečně užili a poznali spoustu lidí, takže doufám, že i na The Clinch přijde slušná návštěva. Jestli tohle čtete, kupte si kurva lístek na koncert!
Steve: V Evropě jsem ještě nikdy nehrál, ale docela dost jsem tady cestoval a byl jsem na spoustě koncertů a festivalů. Předpokládám, že přijde pár lidí, kteří naši muziku znají, ale většinu publika budou tvořit lidi, kteří dorazí spíš ze zvědavosti. Je skvělé vědět, že tam bude spousta lidí, které můžeme získat na svou stranu.
Andy: Jsem tak natěšenej, že si z toho snad pochčiju kalhoty!
Je nějaká konkrétní země nebo město, kde se obzvlášť nemůžete dočkat, až si zahrajete?
Steve: Zdá se, že jednotlivé země mají docela odlišné scény a hudební styly, takže je skvělé, že jich během turné navštívíme hned několik. Pokud jde přímo o koncerty, je super, že si zahrajeme s The Last Resort a Bonecrusher, takže na to se opravdu těším. Taky bude skvělé zahrát si v Don’t Panic v Essenu, protože tam sídlí náš label Sunny Bastards. Brille nám ale domluvil hromadu dobrých klubů a koncertů, takže se těším vlastně na všechno.
Luke: Zahrát si v sídle Sunny Bastards v Essenu společně s The Last Resort je kurva úlet.
Brendan: Liestal ve Švýcarsku. Hlavně proto, že už jsem ve Švýcarsku jednou byl, takže až překročíme hranice, budu moct zcela oprávněně zpívat You Come Back to Switzerland od Vanilla Muffins.
Na co se mimo samotné koncerty v rámci evropské scény těšíte nejvíc? Láká vás poznávání dalších kapel, labelů a lidí z různých lokálních scén, nebo se nejvíc těšíte na samotný zážitek z několika týdnů na cestách?
Steve: Jo, těším se hlavně na setkávání s dalšími kapelami a na poznávání tamní scény. Mám pocit, že nás všechny na scéně spojuje hudba a kultura kolem ní.
Brendan: Těším se úplně na všechno! Myslím, že skvělé bude hlavně cestování s Toledo Panic. Odehrajeme s nimi několik koncertů a vypadá to, že si budeme dobře rozumět. Jejich album Till the Work Is Done je skvělé a opravdu se těším, až je uslyším naživo. A mezi koncerty samozřejmě budeme ve velkém testovat místní pivo a kuchyni, což je vždycky příjemná součást turné.
Luke: Já mám vlastně fakt rád jídlo z dálničních odpočívadel, takže se těším, až otestuju nějaké místní speciality.
Andy: Já se děsím představy dvou týdnů na cestách s těmahle mutantama. Tohle bude skutečný utrpení!
Když člověk čte texty The Clinch, neustále se v nich vracejí témata boje, odolnosti a odmítání vzdát se. Je to něco, co vás jako kapelu spojuje i mimo hudbu?
Steve: Jo. Já a Luke používáme stejnou aplikaci na cvičení a vidíme, jestli ten druhej trénuje. Takže když třeba pár týdnů necvičím, přijde mi od něj zpráva, že jsem měkkej, nebo mě naopak nějak povzbudí. Ale kapela je pro nás něco jako rodina. Občas se neshodneme a řešíme nějaký sračky, ale opravdu si navzájem kryjeme záda. A myslím, že život je o něco jednodušší, když máš kolem sebe takovou podporu – snáz pak riskuješ a nebojíš se být sám sebou.
Luke: Láska k tomu zřídit se jak hovado, k násilným sportům a kebabům.
Co vás dnes jako autory nejvíc inspiruje? Lidé kolem vás, politika, město, vaše vlastní životy, stárnutí, vztahy, každodenní rutina?
Steve: Neustálá existenciální úzkost. I když se jí postupně učím dívat přímo do očí.
Brendan: Skutečné zkušenosti lidí s tím, jak se vypořádávají s různými problémy a překážkami. Obrovská část života je o perspektivě a je zajímavé sledovat, jak rozdílné životní zkušenosti a prostředí, ze kterého lidé pocházejí, dokážou úplně změnit jejich reakci na stejnou situaci oproti tomu, jak bys reagoval ty. Když se do toho ponoříš trochu hlouběji, můžeš narazit na opravdu zajímavé náměty pro texty.
Myslíte si, že Oi! a streetpunk mají v roce 2026 pořád schopnost něco skutečně změnit, nebo dnes jejich hlavní síla spočívá spíš v komunitě a ve spojování lidí?
Brendan: Ne, myslím, že dnes už je to hlavně o komunitě a o tom užít si dobrej večer. Svět je teď příliš velkej na to, aby ho punk a Oi! dokázaly nějak výrazně ovlivnit.
Co podle vás dnešní punková scéna dělá lépe než před dvaceti nebo třiceti lety a co naopak během té doby ztratila?
Luke: Dneska je mnohem jednodušší dozvědět se o koncertech a objevovat nové kapely, což je skvělá věc. Zároveň ale možná právě tahle snadná dostupnost připravila scénu o část její někdejší ostrosti.
Brendan: To neustálé rušení kapel je trochu trapné. Když jste banda kokotů, tak je možná fér, že na to někdo upozorní. Ale připadá mi, že každý den někdo obviňuje někoho dalšího kvůli něčemu, co vnímá jako nějakou urážku nebo přešlap. Prostě se trochu uklidněte. Nemusíte být každou minutu každýho dne v pozoru a lekat se každého stínu.
Kdybyste se mohli vrátit v čase do období, kdy The Clinch právě začínali, a dát tehdejší kapele jednu radu, jaká by to byla?
Steve: Věnovat od začátku víc času přemýšlení nad obaly desek a jejich názvy. Hudba a texty nám jdou dohromady hrozně snadno a většinou jsme v tom všichni na stejné vlně, ale do prdele, u vizuální stránky bychom opravdu mohli mít nějaký lepší systém.
Brendan: Opít se ještě před nahráváním sborových vokálů, aby zněly podobněji jako naživo. A možná taky Lukovi poradit, aby před posledním dnem nahrávání prvního alba nevyrazil na několikadenní tah. Pár kytarových partů se totiž nakonec na desku rozhodně nedostalo!
Luke: Nevyrazit během nahrávání prvního alba na kurevsky velkej tah.
Co bude dál? Máte už nějaké plány na dobu po evropském turné – nové nahrávky, další koncerty, nové projekty – nebo si teď chcete hlavně užít období kolem Time’s Up?
Brendan: To nás vlastně vrací zpátky k otázce kolem názvu Time’s Up. Pokud se téhle desce a turné bude dařit, můžeme pokračovat dál a posouvat se výš. Jestli to nezafunguje, možná to tím pro nás končí.
Steve: Chci z těch dvou vyřazených songů udělat boogie Oi! singl. Saxofonistu už mám.
Luke: Teď se soustředíme hlavně na to, abychom tohle turné pořádně rozsekali. V novém roce začnu psát další songy. A bylo by super příští rok zase pořádně rozjet Marching Orders.
Poslední slova jsou vaše. Jestli je něco, na co jsem se nezeptal a o čem byste chtěli mluvit, nebo chcete něco vzkázat čtenářům, teď máte prostor.
Brendan: Přijďte na koncert a přijďte nás pozdravit. Pro nás je tohle naprostý dobrodružství – žádná práce, žádný účty, žádná zodpovědnost. Takže si dáme pár piv a budeme kecat o hovnech!
Steve: Přesně jak říkal!
Luke: Dejte si něco pořádnýho, vy vypálený hovada.
Andy: Doufám, že na některý z koncertů dorazí pár mých irských kámošů. Už je to nějaká doba.
Sammy: Hraju na bicí.
DISKOGRAFIE:
Our Path Is Gone CD (Osu! Records, 2018)
Basecamp LP (Sunny Bastards, 2020)
Time’s Up LP (Sunny Bastards, 2026)
