V poslední době se náš zine hodně zaměřil na kanadské kapely. Nebyl to žádný záměr, prostě to tak nějak vyplynulo samo. Určitě je to tím, že v Kanadě momentálně vzniká spousta zajímavých projektů. Jedním z nich jsou The Buzzers, na jejichž poslední nahrávku si u nás můžete přečíst recenzi. Protože se trochu známe s Mikem, slovo dalo slovo a vznikl z toho tenhle rozhovor. Jako vždycky nás zajímaly zkušenosti, které kdo má se světem subkultur, pohled na lokální scénu i globální kontext, radosti a starosti ze života muzikantů – a samozřejmě i to, kdo si doma tajně pouští pop. Takže, dámy a pánové – The Buzzers.

Kdy a jak vznikli The Buzzers? Pamatujete si moment, kdy jste si řekli: „Jo, budeme kapela!“?

BENNY: No, ten nápad přišel koncem roku 2018, ale čekalo nás ještě hodně věcí k vyřešení – hlavně co se týče sestavy a dalších překážek. Neřekl bych, že jsme byli opravdu „kapela“, dokud jsme nezačali hrát ve čtyřech v současné sestavě, takže možná někdy kolem roku 2023?

Jak jste vybrali název The Buzzers – a co vlastně znamená?

BENNY: To bylo těžký! Upřímně, je to docela trapnej příběh… Přemýšleli jsme nad několika názvy, jak už to bývá, a jednoho dne jsem si tak „vyřizoval věci“ na záchodě, kouknul jsem na svůj strojek na vlasy (říkám mu buzzers) a napadlo mě, že ten název už určitě někdo má. Ale po hledání a dotazování se ukázalo, že ne. Tak bylo rozhodnuto.

Kdo byl u samotného začátku a jak se v průběhu času měnila sestava?

BENNY: Na začátku jsem byl já, a pak se kolem vystřídalo pár dalších lidí, kteří ale nebyli naladění na stejnou vlnu z různých důvodů. V roce 2020 jsme se dostali do bodu, kdy to vypadalo, že z kapely nic nebude. Nedokázal jsem to ale prostě vzdát, a tak jsem nahrál sólovou desku (Cutting It Close). Neuměl jsem na nic pořádně hrát, ale měl jsem půlku bicí soupravy, koupil si mizernou kytaru a basu a šel do toho. Mike projevil zájem hrát na kytaru, což mi dodalo energii pokračovat. Zkoušeli jsme s pár dalšími lidmi a nakonec se nám podařilo přetáhnout Lauren na basu a Matta na bicí.

Pamatujete si svou první zkoušku – jak probíhala? Kdo přinesl první pivo na zkoušku?

BENNY: Těžko říct, která zkouška byla první, ale někdo přinese pivo vždycky, haha. I když zrovna někdo z nás „nepije“, přineseme mu aspoň nealko pivo. Naproti přes ulici od naší zkušebny je skvělý pivovar, takže to taky pomáhá. Myslím?

Co vás tehdy motivovalo hrát Oi!/streetpunk? Nebo jak byste popsali svůj zvuk vlastními slovy?

MIKE: Když je tahle otázka na mě, asi tím ovlivním odpověď za zbytek kapely, ale „tehdy“ pro mě znamená skoro před 30 lety! Do hraní v kapele jsem spadl tak trochu náhodou – koupil jsem si jako teenager basu, ale nikdy s ní nic nedělal. Když mi bylo asi 18, potkal jsem jednoho kluka (dodnes jsme kamarádi), a když u mě doma uviděl kufr od basy v rohu, zeptal se, jestli na ni hraju. Řekl jsem, že vlastně ne… Tak mi řekl, že je to snadné, že mi to ukáže – a než jsem se nadál, byl jsem v kapele! Měli jsme pár vlastních věcí, ale hlavně jsme hráli covery od kapel jako Last Resort, The Business, Blitz atd.

Jak byste popsali svůj hudební vývoj od prvních skladeb až po současnost?

BENNY: Určitě se to s časem „vyvinulo“ a zlepšilo. Na začátku jsem psal rychlejší a naštvanější věci – ne že by teď nebyly, ale když si poslechneš ty starší, pochopíš, co tím myslím. Díky současné sestavě se náš zvuk hodně utáhl a ovlivnilo to i to, jak píšu – což všechno posunulo o level výš.

Jak vaše písně vznikají – je to týmová práce, nebo má někdo poslední slovo?

BENNY: Píšu a nahrávám základní dema našich songů, pak si je všichni poslechneme a rozhodneme, co se nám líbí a co ne. Jsme na stejné vlně, takže jakékoli nápady nebo úpravy se dělají snadno. Některé naše nahrávky jsou nové verze starších věcí, které si zasloužily druhou šanci, takže je fajn, že jsme jim ji dali.

Jak důležité jsou pro vás texty ve srovnání s hudbou?

BENNY: Stejně důležité. Naše písně jsou o všech těch běžných věcech, se kterými se většina z nás může ztotožnit, ale snažím se nebýt příliš doslovný. Chci říct, co mám na srdci, rychle a s emocí. Oi! je na to naprosto ideální. A i když někdo třeba moc nerozumí anglicky, ale zůstane, aby si poslechl song, pravděpodobně ten pocit stejně nějak vnímá.

Co chcete, aby si lidé odnesli z vašich koncertů?

MIKE: Bohužel jsme zatím odehráli jen pár koncertů (v době rozhovoru čtyři), takže se to těžko hodnotí. Ale v Montrealu na Oi! Festu v dubnu 2025 jsme si to parádně užili a reakce byly hodně pozitivní, což nám dodalo sebevědomí. Celkově bereme kapelu vážně, ale nechceme být příliš vážní… Takže doufáme, že si lidé z našeho setu odnesou úsměv a dobrou náladu.

Kdybyste měli svou vlastní píseň shrnout třemi slovy, jaká by to byla?

LAUREN: Chytlavá, srozumitelná, melodická.

Které kapely nebo alba byly vaší úplně první inspirací, když kapela vznikala?

BENNY: Ty klasiky, samozřejmě – ale taky trochu starý country, rock atd. Konkrétně třeba Cock Sparrer, Menace, Partisans, Vanilla Muffins, Slade, CCR a podobně! Inspirace je zrádná věc – těžko se o ní mluví, aniž by to znělo, že někoho napodobuješ. Prostě se snažím psát písně, které bych sám chtěl poslouchat.

Jakou desku si vždy berete s sebou na turné? A posloucháte vůbec někdy svoje vlastní nahrávky, nebo je to divné?

LAUREN: Na opravdové turné jsme zatím ještě nevyrazili! Ale předpokládám, že si s sebou vezmeme všechno, co jsme kdy nahráli. Nemyslím si, že je divné poslouchat vlastní věci – člověk by měl být hrdý na to, co vytvořil. Navíc poslouchání vlastní tvorby je skvělý způsob, jak zlepšit riffy nebo zkusit něco jiného.

Máte mezi sebou někoho, kdo tajně poslouchá pop nebo jazz – a přistihli jste ho při tom?

BENNY: Haha, jo! Já! Mám slabost pro Carly Rae Jepsen, starou Katy Perry – ty dobré roky, opravdové pecky haha. Ale jazz mám zničený kvůli jedné špatné zkušenosti s houbama, když mi bylo asi osmnáct. Nikdy předtím jsem je nezkoušel, byl jsem ve strašné náladě a ještě jsem netušil, že je to ta nejhorší kombinace. Myslel jsem si, že už to horší být nemůže, tak jsem jich sežral celý kotel. Strašně moc. Chtěl jsem jít malovat graffiti, abych se uklidnil. Pustil jsem si Miles Davise a začal kreslit… o půl hodiny později jsem viděl samotného ďábla. Drogy jsou špatné, hippies!

Byli jste víc ovlivněni britskou, evropskou nebo americkou Oi! tradicí?

BENNY: Asi spíš britskou, ale skvělé věci vznikají všude, takže těžko říct. I ta kanadská scéna má svoje!

Co vás inspiruje víc – politika, každodenní život, nebo prostě špatný den v práci?

BENNY: Těžká otázka! Svět se od doby, co jsme kapelu založili (a vlastně i předtím), jen zhoršuje. Nevím. U mě osobně je to asi všechno, co mě sere – a toho je fakt hodně.

Máte nějaký „kapelní rituál“ před koncertem?

LAUREN: Žádný společný rituál zatím nemáme. Spíš si jen zkontrolujeme, že máme pivo na pódiu po ruce a že nemáme zbytky jídla mezi zuby.

Co vás přitáhlo ke skinheadské/punkové subkultuře?

LAUREN: To, že člověk je někde dole na společenském žebříčku, dře jako mezek a přitom zůstává pořád na stejném místě… A k tomu navíc ten sjednocující prvek – pocit, že jsi mezi lidmi, kteří to mají stejně. I když patříme k mizící sociální vrstvě, pořád se dokážeme sebrat, vyladit styl a vypadat zatraceně dobře.

Credit: https://www.instagram.com/domdphoto/

Jaká byla vaše první zkušenost s Oi! koncertem?

MIKE: Zase – když je tahle otázka na mě, tak moje odpověď se asi nebude shodovat s ostatními. Ale můj první opravdový „Oi!“ koncert byl asi na začátku devadesátek, když jsem nějaký čas strávil ve Velké Británii. To zrovna začínalo takové to „obrození“ Oi! scény a konalo se spoustu tzv. all dayer akcí. Nepamatuju si všechny kapely, ale byl jsem v Kentish Town ve Foru na koncertě několika z nich – jestli si dobře vzpomínám, mohli to být Angelic Upstarts, Cockney Rejects, Abrasive Wheels? Bylo tam asi osm kapel a já byl do té doby zvyklý na punkové koncerty doma v Kanadě, kde bylo tak maximálně sto lidí. Takže být na akci, kde byly stovky lidí, kteří poslouchají stejnou muziku jako já, to bylo neuvěřitelné. Ten den jsem se taky poprvé potkal s Tonym ze Step-1! Pro kluka z malého kanadského města to byl zážitek jako hrom…

Jak vypadala vancouverská scéna, když jste začínali?

LAUREN: Vancouverská scéna byla dřív mnohem menší. Dlouhý stín vrhaly dnes už zaniklé kapely jako Lancasters, Subway Thugs, Emergency, Alternate Action atd. Bylo tu pár skinů, ale místní koncerty byly dost vzácné. Situace se začala zlepšovat, když vznikl festival Have a Good Laugh – naši punkoví kamarádi s čírem vždycky zajistili, že v programu bude i Oi! noc, což přitáhlo spoustu skvělých kapel a pomohlo scénu znovu rozhýbat. Oproti jiným velkým městům je to pořád menší scéna, ale teď roste fakt rychle. V poslední době do Vancouveru jezdí výborné kapely – a další teprve přijdou. Sledujte to!

Kdo byli místní hrdinové vaší scény?

LAUREN: Možná to nejsou úplně „místní hrdinové“, ale určitě stojí za zmínku ti, kteří pomáhali formovat scénu do dnešní podoby – Greg Huff, Mike Jo (i když ten žil skoro všude), Will Brydon… určitě jsem na někoho zapomněla, ale tihle kluci jsou naši kamarádi, které si vážíme, a dodnes se aktivně věnují hudbě.

Má kanadská scéna něco specifického, co jinde nenajdeme?

LAUREN: Jo, je to zvláštní – Kanada je obrovská země, ale Oi! scéna je tady přesto překvapivě soudržná, i přes velké vzdálenosti mezi městy. Většina kanadských skinů je zvyklá cestovat napříč zemí na koncerty a festivaly, takže i když bydlíme v různých provinciích, je to docela těsně propojená komunita. A taky – jsme obecně dost klidná parta. Na kanadských Oi! koncertech se moc rvaček nevidí!

Vidíte rozdíl mezi starší a mladší generací punků/skinů?

LAUREN: Odpověď možná trochu povrchní, ale zdá se, že pro mladší generaci punků a skinů je mnohem důležitější online přítomnost. Ale vážněji – když se všichni potkáme na koncertech nebo festivalech, mladší fanoušci přinášejí novou energii a pohled, zatímco starší generace přináší zkušenosti a kořeny.

Jak vnímáte současnou kanadskou Oi! scénu? Co vás na ní baví nejvíc?

LAUREN: Kanadská Oi! scéna teď roste neuvěřitelným tempem. Kompilace BC Bovver a New Noise from the North krásně ukazují, kolik nové hudby u nás vzniká. Jednou z akcí, na kterou se vždycky všichni těšíme, je Montreal Oi! Festival – to je to místo, kde musíš být každé jaro. Funguje to jako obrovské setkání celé kanadské scény.

Je v Kanadě dost klubů, které tenhle druh hudby podporují?

LAUREN: Kluby přicházejí a odcházejí, zvlášť ve Vancouveru, kde nám často zavírají podniky kvůli hlukovým vyhláškám. Ale ano, pořád existují podniky, které vydržely, a mnoho našich přátel vlastní bary a kluby, které dokážou takovou hudbu i její diváky v pohodě zvládnout.

Jak vnímáte rozdíly mezi severoamerickou a evropskou scénou?

LAUREN: Evropa má s tímhle druhem hudby delší historii, takže scény jsou tam mnohem větší a je tam i víc festivalů s legendárními kapelami. Navíc jsou evropská města mnohem blíž od sebe, takže se i snadněji jezdí turné. Na druhou stranu – Kanaďané dělají maximum pro to, aby kapely, které se sem odváží přijet, měly co nejlepší podmínky a pohostinnost. Vždycky proto kapely povzbuzujeme, aby se k nám vydaly – určitě se jim to vyplatí!

Sledujete nové mladé kapely? Které byste doporučili fanouškům? Máte tip na kapelu, kterou bychom si po tomhle rozhovoru určitě měli poslechnout, i když není moc známá?

LAUREN: Některé naše kámoše z Montreal Oi! Festu! Ne že by byli málo známí, ale pokud jste ještě nedělali rozhovor s Ultra Razzia, Reckless Upstarts, Black Dogs, Pure Impact, Puffer, The Prowlers nebo First Attack, určitě by pro Tighten Up měli pár zajímavých postřehů.

S kým byste nejradši vyrazili na turné?

LAUREN: S jakoukoli z výše zmíněných kapel – byla by to jízda!

Jaké byly reakce na vaši první nahrávku? A později na EP Bloody Minded?

BENNY: Pokud měl někdo nějakou nenávist, asi si ji nechal pro sebe! Haha. Kamarádi i ostatní nás od začátku podporovali a dostávat pozitivní zpětnou vazbu od lidí, kterých si vážíš, to je k nezaplacení. Bloody Minded taky dopadlo fakt skvěle. Myslím, že jsme na to všichni pyšní a moc si vážíme každé podpory, které se nám dostalo – díky!

Máte oblíbený fanzin nebo recenzi, která vás fakt potěšila? A dostali jste někdy úplně bizarní recenzi?

BENNY: Haha, jednou někdo napsal, že zpěvák zní jako „zasranej havran v buřince“ nebo tak něco – to je pořád moje oblíbená! Myslím, že nás ten člověk moc nemusí.

Jak důležité jsou pro vás fyzické nosiče ve srovnání s digitálními verzemi?

BENNY: Hodně! Mike, vezmi si to…
MIKE: Jo, myslím, že pro každou kapelu je vydat desku takový ultimátní cíl – člověk má pocit skutečného naplnění. Ale za ty roky jsem pochopil, že digitální hudba má dnes obrovskou hodnotu, a nakonec jsem ten formát taky přijal. I když pro mě budou vždycky prioritou vinylové desky, možnost oslovit víc lidí přes streamy a sdílet hudbu online je velká věc – pomáhá to nejen budovat jméno kapely, ale i finančně, protože hraní není levná záležitost. Nástroje, zkušebny, nahrávání – to všechno něco stojí.

Cítíte, že vás hudba posunula i osobně, nejen jako kapelu?

BENNY: Rozhodně. Je to skvělý ventil, díky kterému poznáš lidi, které bys jinak nikdy nepotkal, dostaneš se na různá místa… někdy tě to možná dostane i do maléru – ale všechno v dobrém!

Co můžeme od The Buzzers čekat v následujících měsících?

BENNY: Máme v zásobě hromadu nových songů a momentálně řešíme, jak je nahrát. Ještě nevíme přesně, jak je vydáme – mluví se o nějakých kompilacích a splitech, což nás dost těší. Možná z toho nakonec bude i celé album.

Kde byste si nejraději zahráli koncert – vaše vysněné místo?

BENNY: Musíme konečně pohnout prdelí a dostat se do Evropy a Velké Británie. Japonsko je taky hodně vysoko na seznamu!

Co byste chtěli říct lidem, kteří vás poslouchají poprvé?

BENNY: Díky, že nás kurva podporujete. Fakt si toho vážím. Jasně, doufáme, že se vám naše muzika líbí, ale pokud ne – táhněte do háje, uvidíme se v pekle! Haha. Ne, vážně, díky, že jste si nás poslechli, a díky i tobě, Tighten Up! Zůstaňte s námi, dobrý věci přicházejí – pomalu, ale jistě.

Když se ohlédnete zpátky – udělali byste něco jinak, nebo byste nechali všechno tak, jak to je?

BENNY: Když se říká, že zpětně má člověk jasno, tak jo, párkrát jsme promrhali čas, ale to už je pryč. Jinak si vždycky říkám, že jsem mohl udělat víc nebo líp – musíš na sebe být trochu tvrdý, myslím – ale jo, budeme se dál rvát.

Poslední slovo je vaše – je něco, na co jsem se nezeptal, ale chtěli byste to říct?

BENNY: Díky za podporu!

Diskografie:

The Buzzers EP (LSM Records, Longshot Music, Try And Stop Me Records 2022)
Bloody Minded 12″ (Longshot Music, Try And Stop Me Records 2025)

Instagram: https://www.instagram.com/thebuzzersoi/
Bandcamp: https://thebuzzers.bandcamp.com/album/bloody-minded-ep