Reckless Upstarts

Kanadská Oi! scéna má svoje legendy i čerstvou krev, a Reckless Upstarts patří někam mezi – parta, která si tvrdě vydřela svoje jméno poctivou prací, koncertama a věrností tomu, co Oi! vždycky znamenalo: hudba, postoj a komunita. Pochází z Windsoru, města na samém jihu Kanady, hned přes řeku od Detroitu, takže jejich sound má v sobě trochu britské tradice, trochu americké dravosti a hlavně ten syrový, poctivý přístup, který nelze naučit – buď ho máš, nebo ne. Bavili jsme se o začátcích kapely, o kanadské scéně, o rozdílech mezi Severní Amerikou, Kanadou a Evropou, o tom, proč Oi! pořád něco znamená, i o tom, jak vypadá život kapely, která hraje z lásky k hudbě a přátelství, ne kvůli lajkům na netu.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkali s Oi! punkem? Kdo nebo co vás do něj původně vtáhlo – kapela, parta, nebo nějací starší kamarádi?

Každý z nás se k punku a Oi! dostal trochu jinak. Ať už to bylo přes nějakou náhodně objevenou písničku od Ramones na kompilačním CD, díky rodinné historii, nebo třeba přes skateboarding… všichni jsme se do toho zamilovali a nakonec skončili na stejném místě.

Jaký byl první Oi! nebo punkový koncert, na který jste kdy šli? Jak vypadala kanadská scéna v době, kdy jste do ní vstupovali?

V devadesátých letech byla kanadská scéna mnohem menší, takže my z Windsoru jsme často jezdili na koncerty do Detroitu, který je hned za řekou. V devadesátkách působili ve Windsoru The Lager Lads, místní Oi! kapela, která byla pro scénu zásadní, ale hrála často i v Detroitu. Vyrostli jsme také na spoustě hardcore kapel, a mezi těmito scénami bylo hodně propojení.

Byl pro vás Oi! spíš o hudbě, nebo o životním stylu a postoji? Co vás na tom tehdy nejvíc chytlo – melodie, texty, nebo ten syrový skinheadský pocit?

Oi! je o všem dohromady – o hudbě, životním stylu i postoji. Všechno to spolu souvisí. Na Oi! je krásné to, že je přístupné každému, kdo to chce dělat. Není tu místo pro ega ani pro elitářství. Je to hudba dělnické třídy pro dělnickou třídu.

Které kapely byly na začátku vaší největší inspirací? A které staré dodnes zůstávají vaším „nedotknutelným základem“?

Každého z nás inspirovalo něco jiného – ať už Oi! kapely jako Cock Sparrer, The Oppressed nebo The Business, nebo Motörhead, The Clash, AC/DC a Suicidal Tendencies. Každý z nás má kapely, které ho formovaly během let.

Myslíte, že lidé dnes chápou Oi! jinak než před deseti nebo patnácti lety?

Rozhodně se změnil jak styl, tak samotná hudba Oi! oproti době před deseti lety. Všechno se vyvíjí – bylo by nudné, kdyby to zůstalo stejné. Internet scéně v mnoha ohledech pomohl – usnadnil kontakt mezi kapelami, domlouvání koncertů i sdílení hudby. Ale zároveň vytvořil i spoustu „internetových skinů“, kteří nechápou naši historii a existují jen ve virtuálním světě.

Jak byste popsali kanadskou Oi! scénu někomu z Evropy, kdo o ní moc neví?

Kanada je obrovská země, ale málo zalidněná. Máme štěstí, že žijeme v jižním Ontariu, kde jsou kratší vzdálenosti mezi velkými městy, ale v jiných částech země můžete jet přes 10 hodin a pořád nejste v dalším velkém městě. To ztěžuje koncertování, ale zároveň to vytváří kulturní kapsy s vlastními scénami po celé zemi. Montreal je bez debat epicentrem kanadského Oi!, ale i místa jako Vancouver, Calgary, Toronto nebo náš Windsor mají své vlastní scény a historii.

Myslíte, že Kanada má nějaký specifický zvuk nebo přístup k Oi! punku?

Myslím, že kanadský zvuk je směsicí různých stylů. Díky naší blízkosti k USA máme silný vliv hardcore-punku a jeho postoje, ale zároveň je tu spousta kapel s tradičnějším Oi! zvukem. Je to směs všeho možného.

Jak velká je scéna ve srovnání s USA nebo Evropou?

Scéna je menší, což souvisí s geografickými vzdálenostmi a menší populací oproti USA nebo evropským zemím. Evropská scéna je úžasná – díky hustotě měst a států je pro kapely jednodušší jezdit turné a pro fanoušky zase navštěvovat koncerty.

Které kanadské kapely si podle vás zaslouží víc pozornosti?

Je tu spousta skvělých kanadských kapel, které by si zasloužily větší pozornost: Street Code, First Attack, The Prowlers, The Enforcers, The Buzzers, Toy Tiger, No Heart, Ain’t Right, Beton Armé, La Gachette, Hundred Proof, Cult Crimes, Psychic Void, Pure Impact atd. Kompilace New Noise From The North, kterou vydaly Last Years Youth a Rebellion Records, je čistě kanadský Oi! výběr a krásně ukazuje, jak silná je naše scéna právě teď.

Vidíte v kanadské scéně novou generaci mladých kapel?

Objevuje se spousta nových kapel. The F-Bombs z Toronta jsou mladší parta a mají obrovské srdce. Stejně tak Convikt z Niagara Falls, se kterými jsme hráli před pár měsíci. Je skvělé sledovat, jak nastupuje nová generace.

Jaké máte zkušenosti s publikem v různých městech – třeba v Torontu, Montrealu nebo Vancouveru?

Montreal vždycky přijde na koncerty. Je to opravdu největší a nejlepší scéna v Kanadě, ale hráli jsme skvělé koncerty i v jiných městech. Toronto je pro nás jako druhý domov a nedávno jsme tam hráli dvakrát – jednou v červenci s The Templars a minulý týden s Pist ‚N‘ Broke. Stejně jako kdekoliv jinde záleží zkušenost s publikem hlavně na tom, jaké další koncerty se ten večer konají, jak dobře je akce propagovaná a jaké další kapely hrají. Žádné dva koncerty nejsou stejné, a i když někdy nepřijde moc lidí, můžou se z toho stát ty nejpamátnější večery – když je tam správná parta.

Existují nějaké typické rozdíly mezi anglicky a francouzsky mluvící částí kanadské scény?

Kromě jazykových rozdílů vlastně ne. Scénu spojují věci, které jazyk přesahují.

Jak vnímáte propojení mezi Oi! a hardcore/punk scénou v Kanadě? Jsou si blízké, nebo spíš fungují odděleně?

Je mezi nimi hodně překryvů, obzvlášť v našem městě, kde často hrajeme koncerty spolu s hardcore nebo punkovými kapelami. Těch je u nás víc než čistě Oi! kapel, takže kdybychom se navzájem nepodporovali, obě scény by byly slabší. Zvláštní pozdrav posíláme našemu kámošovi Nateovi a jeho kapele Hell Is Other People.

Má kanadská scéna své vlastní ziny, labely nebo klíčové osobnosti, které ji drží pohromadě? Co se vám vybaví, když někdo řekne „kanadská Oi! scéna“?

Last Years Youth je zin, který vychází od roku 2020 a je asi největším subkulturním zinem, jaký v Kanadě máme. Máme také skvělý label Insurgence Records, se kterým spolupracujeme už od začátku. Scénu ale tvoří spousta lidí. Je tu třeba Mike Longshot, který hraje v kapelách The Buzzers a No Heart a zároveň vede label Longshot Music. Dále Brian a Shane, kteří pořádají v Torontu parádní reggae/ska/soul noc Knockout, nebo Sylvain z The Prowlers, který je nejen členem jedné z nejlepších a nejdéle fungujících kanadských Oi! kapel, ale také pomáhá organizovat Montreal Oi! Fest. Když někdo zmíní kanadskou Oi! scénu, tenhle festival je určitě to první, co mě napadne.

Jak těžké je pro kanadské Oi! kapely vydat desku na vinylu nebo vyrazit na turné mimo Kanadu?

Nemyslím si, že je to nějak extrémně těžké – kapely si to můžou vydat samy, nebo najít label, který to udělá za ně. Turné mimo Kanadu může být složitější, záleží, kam chcete jet. Do USA je to těžší kvůli přísným vízovým podmínkám pro muzikanty, zatímco do Evropy je sice dražší let, ale celkově se tam turné organizuje snadněji a vzdálenosti mezi městy jsou kratší.

Jak byste popsali scénu ve Windsoru – jaká je tam atmosféra?

Windsor je menší město na jihu provincie Ontario. Leží na hranici s Detroitem v americkém Michiganu, ale je daleko od ostatních větších měst provincie i země. Díky tomu je naše scéna hodně soběstačná. Zatímco větší města přitahují lidi z okolí, my se spoléháme sami na sebe – a funguje nám to skvěle. Naše scéna je směsí různých žánrů a všichni se navzájem podporujeme, abychom ji udrželi při životě. I když jsme Detroitu tak blízko, moc lidí z americké strany na koncerty k nám nejezdí.

Je ve vašem okolí aktivní punková a Oi! komunita, nebo jde spíš o pár jednotlivců, kteří si dělají svoje?

Komunita je aktivní, ale menší, protože i naše město je malé.

Jste geograficky blízko Detroitu. Jak moc vás ovlivnila tahle blízkost k USA – ve zvuku nebo v postoji? A jak to ovlivňuje vaši lokální scénu a koncerty?

Na náš zvuk to vliv nemělo, ale Detroit má silnou historii v hardcore a punk scéně a to určitě ovlivnilo i tu naši. Detroitské koncerty na naši scénu ale nemají zásadní dopad a lidé z Detroitu k nám na koncerty skoro nejezdí, i když jsme tak blízko. Náš kytarista Matt pochází původně z oblasti Detroitu, ale už 22 let žije ve Windsoru. Nedávno jsme si zahráli s legendárními Suicide Machines v malém klubu v Londýně (Ontario), což byl skvělý zážitek.

Cítíte se víc jako součást kanadské scény, nebo vás to táhne přes řeku do Detroitu?

Jako kapela se určitě cítíme víc součástí kanadské scény, ale individuálně je to různorodější. Máme rodiny a spoustu přátel v USA, takže se tomu sdílenému propojení prostě nevyhneme.

Existuje v Kanadě nějaká rivalita mezi jednotlivými regiony, nebo se spíš lidé podporují?

Lidé a scény napříč zemí se obecně hodně podporují. Rivalita existuje třeba mezi městy jako Toronto a Montreal, ale to má spíš co do činění s historií a rivalitou hokejových týmů než se skutečnou scénovou soutěživostí.

Které město podle vás v současnosti vede kanadskou Oi! scénu?

Montreal. O tom není pochyb.

Jak vypadají koncerty ve vašem městě – hraje se spíš v malých klubech pro pár desítek lidí, nebo jde o větší akce?

Koncerty ve Windsoru jsou většinou menšího rozsahu, protože řada středně velkých klubů už zavřela. Na naše koncerty tu obvykle přijde kolem 80–100 lidí.

Je těžké cestovat a pořádat koncerty mezi jednotlivými kanadskými městy, když jsou od sebe tak daleko? A který nedávný koncert nebo akce vás naprosto dostaly?

Cestování po Kanadě je pro kapely dost náročné. Z Windsoru do Toronta, což je nejbližší velké město, to trvá autem čtyři hodiny. Z Windsoru do Montrealu je to deset hodin jízdy. Nemáme tu železniční systém jako v Evropě a letenky jsou drahé, protože neexistují levné nízkonákladové možnosti. Jak už jsme říkali, Montreal Oi! Fest je vždycky skvělý, ale velký dík patří i Brianovi z Toronta, který tam organizuje koncerty a pomáhá rozvíjet tamní scénu.

Spolupracujete s jinými kapelami nebo promotéry napříč zemí?

Ano, samozřejmě. Naším prvním vydáním byl split sedmipalcový singl s kapelou Streetlight Saints z Calgary, objevili jsme se i na několika kompilacích s dalšími kanadskými kapelami a spolupracovali jsme s promotéry ve Vancouveru, Edmontonu, Calgary, Chathamu, Londýně, Torontu, Hamiltonu, Montrealu a určitě i v dalších městech, na která si teď nevzpomenu.

Jak obvykle vzniká vaše hudba – spontánně ve zkušebně, nebo spíš u piva nad hromadou nedokončených nápadů?

Je to kombinace obojího. Mike píše a posílá ostatním dema, ti dají zpětnou vazbu, něco se předělá, doplní texty a tak dál. Někdy přijdeme do zkušebny s nápady a dotváříme je na místě. Mnoho našich prvních písní napsali Curtis a já nad bednou piva a lahví Jamesonu. Nemáme žádný pevný vzorec – necháváme to plynout přirozeně.

Co obvykle vzniká dřív – texty, nebo riff?

Každý z nás k tomu přistupuje jinak. Zase – nemáme žádnou jednotnou metodu.

Máte podobný hudební vkus, nebo se vaše vlivy liší? Možná někdo tíhne víc k melodiím a jiný ke drsnějšímu streetovému zvuku?

Rozhodně máme rozdílné hudební chutě a vlivy. Ale vždycky jsme dokázali najít společný zvuk. Některé písně jsou melodičtější, jiné drsnější, a náš zvuk se v průběhu let vyvíjel, ale v procesu psaní písní jsme vždycky fungovali dobře jako tým.

Odkud čerpáte inspiraci pro texty – z práce, z ulice, z politiky, nebo spíš z pátečních večerů?

Inspiraci bereme ze všeho možného – z toho, co se stane při noční cestě domů, z toho, co se děje kolem nás, v naší komunitě. Máme spoustu napůl napsaných textů nebo jen útržků, které se časem přetvoří v hotovou píseň.

Máte nějakou píseň, která vznikla náhodou a stala se oblíbenou u fanoušků?

Ano, několik takových se najde. Asi před deseti lety tragicky zemřel náš kamarád Shane Knapp. Měl kapelu Bic’d, ve které Matt hrál na kytaru při jejich jediném koncertu. Jedna z písní, které Shane napsal, se jmenovala For The Boys, a my ji začali hrát jako poctu jemu a všem našim padlým bratrům a sestrám. Je v našem setu už asi sedm let a vždycky s ní koncert uzavíráme. Píseň No Spirit napsal původně Matt pro jinou kapelu, ve které hrál před Reckless Upstarts. Napsal pro ni nové texty, přepracovali jsme její strukturu a udělali z ní to, čím je dnes. Tu kapelu tehdy opustil z vážných důvodů – kdo chce vědět víc, stačí si přečíst text té písně.

Co pro tebe osobně dnes znamená Oi!?

Oi! je o hudbě, postoji a skinheadském životním stylu. Je o poutech přátelství a rodiny, o zábavě, ale i o tom, že se postaráš o ty, kteří to potřebují. Oi! je hudba dělnické třídy – o tom, že vyprávíš svůj vlastní příběh.

Myslíš, že být skinheadem nebo punkem v Kanadě znamená něco jiného než v Evropě? Už jste v Evropě hráli – jaká tam podle vás scéna je?

Určité rozdíly tam rozhodně jsou. Například v Kanadě je vzácné narazit na bary s vyvěšenými skinheadskými vlajkami a šálami, jako třeba v Hamburku v Jolly Rogeru. Jedinou opravdovou výjimkou je Yer Mad v Montrealu – ale jak už jsme říkali, Montreal je výjimečné místo. Pro mnoho lidí v Kanadě, dokonce i v našem městě, má slovo „skinhead“ stále negativní nádech kvůli nepochopení historie.
V Evropě jsme už hráli třikrát a příští týden vyrážíme na čtvrté turné – 25. října budeme v Praze v Eternii a 26. října v Hradci Králové v Bajkazylu. Milujeme evropská turné. Scény jsou všude skvělé, lidé neuvěřitelně vstřícní a pohostinní, a historie i kultura se nedají s ničím srovnat.

Myslíš, že má Oi! stále co říct mladší generaci? A je v Kanadě pořád undergroundová, nebo se už trochu dostává na povrch?

Oi! je rozhodně pořád underground. A myslím, že tak to i zůstane. Některé kapely se prosadí a získají větší pozornost, ale není to časté. Větší punkové kapely jako Rancid nebo Dropkick Murphys sice občas odkazují na skinheady nebo mají písně s Oi! vlivy, ale celkově zůstává Oi! převážně undergroundová. Oi! ale vždycky bude mít co říct – je to ten drsný dotek reality, který scénu drží při zemi.

Je pro vás důležitější komunita, nebo samotná hudba?

Komunita je velmi důležitá. Potřebujete lidi se stejným smýšlením, abyste mohli scénu budovat a udržovat ji při životě. Bez komunity hudba umírá. Ve Windsoru jsou komunita a scéna jedno a totéž – i když se občas najde promotér, který se snaží kapely oškubat, protože odmítá mít normální práci mimo „promotérství“.

Pokud má mít Oi! budoucnost – jak by měla scéna vypadat, aby si zachovala ducha a drsnost?

Scéna se musí umět rozvíjet a přizpůsobovat, pokud chce přežít. Tradiční hodnoty, styl, ducha i tvrdost si můžeme zachovat, ale pokud se neotevřeme nové generaci, scéna zemře.

Jak vnímáte subkultury dnes, kdy má každý tisíc outfitů, ale žádný postoj?

Styl a móda byly vždy součástí skinheadské subkultury, ale dnes je až příliš lidí, kteří si na skinheady jen hrají. To, že sis koupil Solovairy a nosíš kšandy, z tebe ještě nedělá skinheada. Přestaň se fotit a radši běž ven a zapoj se do své místní scény.

Jak byste chtěli, aby si vás lidé v Kanadě i mimo ni pamatovali? A na co se můžeme těšit – novou desku, turné, nebo alespoň další příležitost dát si spolu pivo?

Chtěli bychom, aby si nás lidé pamatovali jako kapelu, se kterou si můžeš dát pivo a pokecat, ale která se zároveň nebojí zapojit, když se něco semele. Tento týden začínáme evropské turné 24. října ve Vídni v klubu Arena a zároveň pracujeme na novém materiálu pro další dlouhohrající desku.

Poslední slovo je vaše – je něco, na co jsem se nezeptal, a chtěli byste to dodat?

Chodťe na koncerty, založte kapelu, foťte, kupte si tričko nebo desku – a klidně nám kupte drink. Díky za rozhovor! Na zdraví!

Diskografie:

Rose City Cantos EP (Borders City Records, 2017)
Split with Streetlight Saints EP (Insurgence Records, 2018)
Glory EP (Insurgence Records, Contra Records, 2019)
No Spirit EP (LSM Vinyl, 2020)
Still Standing: The Early Years CD (Insurgence Records, 2022)
We Walk Alone LP (Tough Ain’t Records, LSM Records, Insurgence Records, 2023)
Split with Red Bricks / The Uncouth / An Slua – Intercontinental Oi! LP (Smith & Miller Records, Insurgence Records, 2024)