Tuhle recenzi píšu jen krátce poté, co svět obletěla zpráva o smrti Strangera Colea – člověka, který byl součástí jamajské hudební scény už od jejích nejslavnějších začátků. Ještě před svým odchodem stihl v roce 2025 vydat na Aggrobeat Records album, na kterém spojil síly se zpěvačkou Patsy. Podle tradované historky ho zaujala během společného cestování autobusem na turné. Když uslyšel její zpěv, připomněla mu jeho dávnou duetovou partnerku Milliecent „Patsy“ Todd. Natolik ho oslovila, že ji pozval do studia, aby spolu natočili společnou nahrávku. Výsledkem tohoto setkání je právě album Royal.

Pokud stejně jako já trpíte slabostí pro staromilské pojetí reggae, ska a milujete rocksteady, budete tady bezpochyby ve svém živlu. V dnešním světě, kde se často volně žongluje s názvy žánrů, kdy jsou za rocksteady označov áni Los Fastidios a každá druhá středoškolská kapela s dechovou sekcí bývá označena za ska, dostanete zde skutečné ska s výrazným rocksteady podtextem. Jedenáct perfektně vystavěných skladeb v pomalejších rytmech stojí na hudební hravosti, řemeslné jistotě a dokonale vybudované atmosféře. Je z nich cítit hluboká znalost žánru i upřímná láska k jeho kořenům. Produkce vznikla pod dohledem Bosse Caponeho z The Upsessions, se kterými jste si ostatně mohli na našich stránkách přečíst rozhovor. Už jen jeho jméno je samo o sobě zárukou kvality.

Inspirace a ukotvení alba jsou naprosto zřejmé. Šedesátá léta, tradiční postupy ska a rocksteady a zvuk, který ještě nebyl ovlivněn pozdějšími odbočkami žánru. Royal se pohybuje především ve vodách ska, ale rocksteady zde zanechává velmi silnou stopu. Skladby jsou většinou pomalejší, přesto má každá svůj vlastní charakter a osobitost.

Najdeme zde ryzí ska vály jako What A Bam Festival nebo Hot Like Cooking Pot ale i ska-rocksteady perly postavené především na vokálu Patsy, například Tomorrow (I Will Be Queen). Zajímavě působí také songy Mahalia nebo Lonely Girl, ve kterých se objevují vlivy pozdějšího britského zvuku – ano, ty smyčce nepřeslechnete. Na desce je dost prostoru pro emoce, na kterých tento styl vždy stál, ale zároveň i dostatek skladeb, které si přímo říkají o taneční parket. Dusty Brown je bezpochyby hit. Stylově by bez problémů zapadl na legendární kompilaci Rudi Got Married od Laurela Aitkena, kterou před lety vydali Grover Records. Právě tato kompilace podle mě odvedla obrovský kus práce při otevírání dveří novým generacím posluchačů ska.

Na celé desce mě ale nejvíc těší něco jiného. Stranger Cole zde jasně dokazuje, že tento způsob hraní a skládání hudby je stále živý, relevantní a má co nabídnout i v roce 2025. Když se navíc potkají lidé se stejnou vášní a respektem ke kořenům, může vzniknout album, jako je tohle. Staromilské, ale zároveň živé. Tradiční, ale nikoli muzeální. Patsy navíc rozhodně nehraje roli pouhého doprovodu slavného jména. Se Strangerem Colem svádí naprosto vyrovnaný souboj a jejich hlasy se vzájemně skvěle doplňují. Pokud by někdo měl pocit, že jde o projekt postavený na oživování staré legendy, ke které byla přizvána zpěvačka jen kvůli lepším prodejním výsledkům, byl by úplně vedle. Patsy zde podává vynikající výkon a její vokál je pro výslednou podobu alba naprosto zásadní.

Royal je skvělá deska pro všechny milovníky ska a rocksteady. Je vlastně až trochu neuvěřitelné, že se Aggrobeat Records v roce 2025 rozhodli vydat takto tradičně pojatou nahrávku, protože ta míří především k uším skutečných fanoušků žánru. O to větší radost její existence přináší. Vynikající album a zároveň krásná připomínka posledních let Strangera Colea, který touto hudbou evidentně žil až do posledních dnů svého života. A za to mu můžeme být jedině vděční.