Toledo Panic možná patří mezi novější jména na americké Oi! a streetpunkové scéně, jejich příběh ale začal dávno před vznikem samotné kapely. Martin má za sebou více než čtyři dekády v punkové scéně a Jagger se po více než deseti letech mimo kapelu vrátil zpět k mikrofonu. Společně dnes staví na zkušenostech, které nasbírali v kalifornském undergroundu, a na klasickém spojení Oi!, streetpunku, energie a piva. V rozhovoru jsme se bavili o jejich cestě ke scéně, starém Los Angeles a Bay Area, DIY přístupu, proměnách subkultury, sociálních sítích, vinylových deskách i o tom, proč má podle nich smysl držet underground stále při životě. Kromě toho si u nás můžete přečíst recenzi na jejich první LP Till The Work Is Done.
Na úvod – Toledo Panic jsou stále relativně nová kapela, ale už jste na sebe strhli poměrně velkou pozornost. Jak kapela vznikla a co vás inspirovalo k jejímu založení?
Martin: Vždycky jsem chtěl založit pořádnou Oi! kapelu, ale protože žiju v malém městě, kde je jen pár skinheadů, neměl jsem nikoho, kdo by mohl být frontman kapely. Když jsem poznal Jaggera a zjistil, že žije ve městě a že už dříve působil jako frontman v Nuts & Bolts, věděl jsem, že jsem našel svého zpěváka!
Jagger: Jo, Martin zničil můj plán na anonymní život a stáhl mě zpátky do divokého světa hraní v kapele. Přes deset let jsem v žádné kapele nepůsobil a vlastně jsem si nemyslel, že se k tomu někdy vrátím. Po setkání s Martinem to ale začalo dávat až příliš velký smysl. Oba žijeme v menším městě, máme většinu stejných hudebních vlivů a při založení kapely jsme měli také hodně podobné cíle a ambice. Myslím, že když jsou v malém městě dva nebo více skinheadů, tak je skoro jejich povinností založit kapelu!
Než vznikli Toledo Panic, jaká byla vaše osobní cesta k punku, Oi!, hardcoru nebo skinheadské a streetpunkové subkultuře? Co vás do tohoto světa původně přitáhlo?
Martin: Někdy kolem roku 1985, ještě na střední škole, jsem začal chodit na punkové koncerty a začal jsem tam vídat skinheady. Skinheady jsem také vídal v soulovém/ska klubu v Hollywoodu. Čím víc jsem se o subkultuře dozvídal, tím víc jsem chtěl být její součástí.
Jagger: Vyrůstal jsem v Miami na Floridě. Nebyla tam zrovna obrovská punková scéna a pro kapely bylo náročné do Miami jezdit, protože prakticky neměly jinou možnost než se vracet stejnou cestou, kterou přijely. Spousta kapel se tam proto vůbec neobtěžovala jezdit. Poprvé jsem skinheady viděl na koncertě Sick Of It All v klubu Kitchen v Grove. Rozhodně mě zaujali a začal jsem zjišťovat, o co vlastně jde. Pak jsem někdy v polovině devadesátých let viděl v malém klubu v Miami hrát The Business a byl jsem definitivně chycený. V posledním ročníku střední školy jsem se koncem devadesátých let přestěhoval do oblasti Bay Area v Kalifornii. Podle mě tam tehdy hrály ty nejlepší místní kapely. Většina kapel na turné se v Bay Area zastavila, takže jsem měl obrovské štěstí, že jsem byl v nejzásadnějším věku svého života vystaven těm nejlepším kapelám na světě.
Když jste vyrůstali v jižní Kalifornii, jak vypadala vaše místní scéna? Které kluby, kapely nebo lidé vás ovlivnili nejvíc?
Martin: Za více než 40 let jsem zažil spoustu změn. Ze začátku byly v podniku Fenders celé gangy skinheadů, ale v Hollywoodu byl také Geno’s, kam chodili především reggae/soul skinheadi, na rozdíl od punkověji a Oi! zaměřených skinheadů. V Long Beach byly dva dobré kluby, Jets a Grand Central Station, kde DJs pouštěli klasické ska, reggae, rocksteady a soul. Díky tomu se tam vytvořila soudržná a postupně se rozrůstající scéna.
Jagger: Já jsem žil v Bay Area. Když jsem tam působil, hrály tam skvělé kapely jako Reducers S.F., Workin’ Stiffs, United Blood, Swingin’ Utters nebo One Man Army. Obrovský vliv na mě měl Orlando Xavier z Special Forces, United Blood a Intrepid A.A.F. Byl starší skinhead, vzal mě pod svá křídla a ukázal mi cestu. Byl také prvním zpěvákem, kterého jsem viděl a který mě opravdu inspiroval k tomu, abych chtěl zpívat v kapele a pokusil se na pódiu předvádět stejnou energii jako on.
Tehdy jsme měli několik skvělých klubů. Pound v San Francisku byl obzvlášť nezapomenutelný, protože byl někde úplně uprostřed ničeho a panovala tam vždycky taková apokalyptická atmosféra ve stylu „dělej si, co chceš“. Samozřejmě tu byl také Gilman St. v Berkeley, kde jsme neustále bojovali s ochrankou a dost nešikovně se snažili dodržovat pravidla. Měl jsem rád i Cocodrie v sanfranciské čtvrti North Beach. Viděl jsem tam spoustu klasických kapel. Přes den tam pořádali koncerty přístupné všem věkovým kategoriím a večer pak koncerty pro lidi od 21 let. Když jsem ještě nebyl plnoletý, chodil jsem na odpolední koncerty, mezi jednotlivými akcemi se schoval na záchodě a pak se proplížil ven, abych se dostal i na večerní koncert pro 21+. Skvělé místo. Mezi kapelami jsem chodil po ulici do herny a zahrál si pár her na pinballu, než jsem se zase vrátil. Po tom místě se mi stýská.
Kalifornie má dlouhou a specifickou punkovou historii. Jak podle vás do téhle tradice zapadáte? Cítíte spojení se staršími generacemi kapel z vašeho regionu?
Martin: Já se s ní rozhodně cítím spojený, protože jsem její součástí byl, ha ha. Měl jsem skinheadskou kapelu Headstrong, kde jsem byl frontmanem. Hrál jsem také na kytaru v Oi! kapele Lion’s Pride. Hudebně je to sice trochu jiné, protože tehdy jsem byl ještě teenager, zatímco dnes moje psaní písní ovlivňují desítky let poslouchání a objevování hudby.
Jagger: Myslím, že v našem bezprostředním okolí, tedy ve Ventuře a Oxnardu, do místní scény úplně nezapadáme, ale lidé nás přijímají a oceňují. Historicky byly kapely z tohoto regionu mnohem rychlejší a víc zaměřené na thrash než my. Nemyslím si, že bychom se hudebně s místními kapelami a scénou úplně propojovali, ale všichni se dokážeme spojit díky naší společné lásce k pivu, zábavě a potřebě trochu ze sebe dostat agresi.
Vaše hudba přirozeně kombinuje Oi! a streetpunk. Byla to od začátku vaše vize, nebo se váš zvuk vyvinul přirozeně, když jste spolu začali psát?
Martin: Díky za to. Myslím, že je to prostě moje láska k oběma těmto žánrům. Myslím, že i ve většině svých předchozích kapel jsem si vždycky bral něco z různých punkových žánrů a spojoval je dohromady.
Jagger: Po vokální stránce mě ovlivňuje tolik různých kapel a žánrů, že je vždycky těžké přesně určit, jak chci, aby moje muzika zněla. Většinou se prostě řídím tím, co ze mě přirozeně vyjde, když tu muziku cítím. U některých songů se snažím jejich zvuk trochu nasměrovat jedním nebo druhým směrem, ale většinou mám rád, když věci nechám volně plynout, a doufám, že to bude fungovat.
Vaše texty se často točí kolem života dělnické třídy, loajality, frustrace a každodenních problémů. Odkud tato témata čerpáte? Vycházejí z osobních zkušeností, pozorování, nebo z obojího?
Jagger: Texty rozhodně čerpám ze svého každodenního života. Hodně pracuju, hodně cestuju a vždycky se zdá, že mě něco sere. Nejlepší způsob, jak se toho všeho zbavit, je pro mě psát songy, které pak můžu hrát naživo a dostat ze sebe všechnu frustraci ze světa kolem mě. Snažím se nepsat o věcech, které jsou příliš velké nebo příliš politické, ani nepoužívat příliš složitá slova. Jsem docela jednoduchý člověk a naseru se opravdu snadno, takže tu frustraci chci přenést i na tebe. Není zač.
Co pro tebe dnes znamená Oi! subkultura? Jde především o muziku, nebo stále představuje také určitý způsob pohledu na život?
Martin: Zdá se, že dnes existuje tolik subžánrů Oi!, že se k němu hlásí nejrůznější lidé. Takže možná už jde méně o způsob života a více o vášeň pro tuhle muziku?
Jagger: Pro mě to vždycky bude o něčem víc než jen o hudebním stylu. Je to o odmítání rasismu, o hrdosti na to, kým jsi, a o silné pracovní morálce. Muzika je jen způsob, jak nás spojit a předat nějaké poselství. Jde o to, že když na ulici nebo na koncertě uvidíš jiného skinheada, víš, že má většinou stejné hodnoty jako ty, a víš, že s ním můžeš zajít na pivo, aniž bys měl chuť ho uškrtit.
Když se ohlédneš zpět, co pro tebe znamenalo stát se součástí scény, když jsi byl mladší? A co to pro tebe znamená dnes? Jak důležitý je ve vašem životě DIY přístup?
Martin: Když jsem byl mladší, byla to rozhodně víc taková bratrská sounáležitost, kdy jsme s kamarády brázdili ulice. Dnes je to pořád o udržování přátelství, vysedávání v hospodách, chození na koncerty nebo jejich hraní, ale už ne tolik o brázdění ulic, haha.
Jagger: Pro mě to znamenalo všechno. Pocit, že někam patřím, a jak říká Martin, určitá bratrská sounáležitost – to je přesně to, co mi v tak mladém věku v životě chybělo. Být obklopený tolika staršími a vlivnými lidmi ze scény v oblasti Bay Area mi opravdu otevřelo oči a ukázalo mi budoucnost, o které jsem předtím ani nevěděl, že existuje.
DIY je pro mě všechno. Dělám si sám všechno, co můžu, nebo se učím, jak to dělat. Vždycky jsem se nejdřív snažil věci dělat sám a teprve potom se obracel na odborníky. Myslím, že je důležité, když něco neumíš, pokusit se to naučit, nebo alespoň podpořit někoho dalšího, kdo si věci dělá sám, než to vzdáš. Myslím, že je to obrovská vlastnost, která odlišuje naše undergroundové scény od té sračkové mainstreamové.
Americká Oi! scéna měla během desetiletí své vzestupy i pády. Jak se díváš na její historii? Které kapely nebo momenty považuješ za nejdůležitější pro formování toho, kde se scéna nachází dnes?
Martin: Pro mě to možná byli Anti-Heroes. Když jsem je slyšel poprvé, byl to pro mě velký vliv a pravděpodobně i pro spoustu dalších lidí. Reducers SF byli další důležitou kapelou pro Kalifornii. V poslední době rozhodně dochází k jakémusi znovuzrození Oi!
Jagger: Když jsem vyrůstal, téměř každý americký skinhead, kterého jsem znal, měl někde na sobě americkou vlajku. Dnes ji téměř nevidíš, nebo musíš být připravený na to, že tě lidé okamžitě zařadí mezi Trumpovy příznivce, pokud ji nosíš. Často o tom přemýšlím. V současné době je těžké být hrdým Američanem, ale myslím, že můžeš být hrdý na svou zemi nebo na to, odkud pocházíš, a zároveň nesouhlasit se vším, co tvoje země dělá. To je podle mě ta nejlepší část toho, co znamená být Američanem, a také důvod, proč byla tahle země založena. Myslím, že mnoho dřívějších amerických kapel bylo ve svých názorech konzervativnějších, zatímco dnes jsou kapely rozprostřené napříč celým názorovým spektrem. Doba se mění, USA i celý svět jsou dnes úplně jiné než v osmdesátých a devadesátých letech.
Myslíš, že mladí lidé dnes vstupují do punkové a Oi! scény jinak než předchozí generace? Co se změnilo nejvíc?
Martin: Je to rozhodně jiné. Dřív člověk musel vynaložit hodně úsilí, aby našel kapely, dostal se k muzice a dozvěděl se něco o subkultuře. Stejně jako u všeho ostatního dnes internet nabízí veškerou muziku a obsah, který máš čas vstřebat. Takže jsou rozhodně lépe informovaní, než jsem byl já, když jsem s tím začínal.
Jagger: Ano, rozhodně je to jednodušší a dostupnější. Ale myslím si, že pokud tě něco opravdu zasáhne a cítíš to v srdci, časem se ukáže, jestli to myslíš vážně. Ti, kteří do punkové nebo skinheadské scény nepatří, si vždycky nějak najdou cestu ven.
Jak se v průběhu let změnil tvůj vlastní pohled na subkulturu? Jsou nějaké názory, kterých ses kdysi pevně držel, ale dnes ses na ně začal dívat jinak?
Martin: Nic mě nenapadá, snad jen to, že už mi dnes nepřipadá tak cool skandovat na koncertech „skinhead, skinhead“, haha.
Jagger: Zjistil jsem, že jsem se stal spíš samotářem, než abych pořád někde běhal s partou. Dřív jsem se držel své party kamarádů a nevydával se tolik mezi ostatní, jak bych asi měl. Myslím, že jsem si postupem času začal být jako člověk jistější sám sebou a méně se spoléhat na své kamarády. Hlavně proto, že jsme všichni starší a každý z nás dnes žije někde jinde po světě.
Autenticita byla vždy důležitou hodnotou punku. Co pro tebe znamená být autentický v roce 2026?
Martin: Pořád podporovat scénu, podporovat svoje kamarády a přispívat k tomu, aby scéna dál fungovala.
Myslíš, že je dnes stále těžší rozlišit mezi lidmi, kteří touhle kulturou skutečně žijí, a těmi, kteří si jen osvojili její vzhled?
Martin: Protože žiju v malém městě, skinheady, které neznám, potkávám v podstatě jen tehdy, když jedu do Los Angeles. Takže vlastně moc nevím, co jsou ti lidé zač. Možná se na punkových koncertech najdou lidé, kterým jde víc o vzhled, zatímco pokud jsem na koncertě Oi! nebo rocksteady, pravděpodobně tou kulturou skutečně žijí.
Jagger: Kdo jsem já, abych někoho soudil podle vzhledu nebo oblečení? Myslím, že lidé přispívají ke scéně mnoha různými způsoby. Jak už jsem říkal, lidé, kteří do ní nepatří nebo v ní jsou ze špatných důvodů, si vždycky nějakou cestu ven najdou.
Jaké rozdíly vidíš mezi undergroundovou scénou před érou sociálních sítí a tou dnešní? Co jsme získali a co jsme naopak ztratili?
Martin: Rozhodně je dnes jednodušší navazovat kontakty s dalšími kapelami a promotéry. Všechny naše koncerty si bookuju sám a nikdy bych dřív nevěděl, jak zařídit turné po východním pobřeží USA nebo po Evropě. Lidé také mnohem snadněji najdou naši muziku. Dnes mám kamarády po celém světě. Nejsem si úplně jistý, co jsme ztratili, kromě toho, že jsem si dřív myslel, že jsem součástí malé a výjimečné subkultury. Dnes je to mnohem větší věc a možná už to nepůsobí tak výjimečně?
Jagger: Chybí mi telefonování. Myslím, že sociální sítě a psaní zpráv výrazně odstranily lidský aspekt komunikace. Je něco jiného slyšet, jak se někdo směje nebo pláče, než vidět emoji. Chápu, že takhle dnes komunikace funguje a že tak bude fungovat i v budoucnu, ale prosím, nelekej se, když ti zavolám a budu chtít vědět, že opravdu mluvím s tebou.
Dřív bylo být v kapele hlavně o psaní songů, hraní koncertů, obalech desek, samolepkách a letácích. Dnes k tomu musíš přidat celou novou vrstvu dovedností spojených se sociálními sítěmi, se kterými většina z nás, zvlášť starší kapely, vůbec neumí pracovat. Okamžité uspokojení a potvrzení vlastní hodnoty, které sociální sítě přinášejí, někdy dokáže zabít duši toho, co děláš. Swipe doprava, další příspěvek, ještě než jsi vůbec stihl zpracovat, co jsi právě viděl.
Jaký máš vztah ke streamovacím službám jako Spotify nebo Apple Music? Jsou podle tebe užitečným nástrojem pro nezávislé kapely, nebo podrývají DIY přístup?
Martin: Mám rád, když se naše muzika dostane mezi lidi, takže si myslím, že je to skvělá věc. Hráli jsme například v Montréalu a viděl jsem lidi, jak zpívají naše songy s námi, takže je evidentně objevili online. Navíc je těžké dostat se pod nějaký label, takže Spotify nabízí možnost nespoléhat se na vydavatelství a zpřístupnit svou muziku všude.
Jagger: Apple Music mám rád a používám ho každý den. Většinou ho používám jako nástroj k objevování nových kapel a poslouchání věcí, o kterých jsem předtím ani nevěděl, že existují. Zároveň se snažím kupovat fyzické nosiče věcí, které se mi líbí, od kapel, které objevím na iTunes.
A co sociální sítě? Dokázala by se dnes nová kapela reálně vybudovat bez Instagramu nebo podobných platforem? Pomohly podle tebe sociální sítě undergroundové muzice, nebo jí nakonec spíš uškodily?
Martin: Jsem si jistý, že sociální sítě nám pomohly dostat se tam, kde dnes jsme. I když nejsme zrovna dobří v tom, abychom dělali veškerou tu propagaci na sociálních sítích, je to dobrý způsob, jak se lidé můžou dozvědět, kde hrajeme a jestli vydáváme nový materiál.
Jagger: Nový svět, nové způsoby. Myslím, že se musíš přizpůsobit tomu, jak dnes svět funguje. Celkově si myslím, že sociální sítě jsou pro undergroundové kapely skvělým nástrojem. Díky nim se skvělá muzika a různá poselství dostaly k lidem po celém světě, kteří by je jinak možná nikdy neslyšeli. Myslím, že je to dobrá věc. Kolik hodin denně strávíš scrollováním a sledováním videí s lidmi, kteří se perou na ulici, už je tvoje vlastní morální dilema.
Nemáš někdy pocit, že je dnešní svět zahlcený obsahem? Ztížil neustálý boj o pozornost situaci smysluplné muzice a myšlenkám, aby se prosadily?
Martin: Je tu spousta kapel, takže ano, rozhodně je těžší vyniknout. Ale myslím, že je skvělé, že lidé pořád něco dělají, vydávají muziku a udržují tenhle zvuk při životě.
Jagger: Kvalita si vždycky najde cestu na povrch. Pokud jsi dost dobrý a tvrdě pracuješ na tom, čeho chceš dosáhnout, můžeš to dokázat.
Internet udělal muziku okamžitě dostupnou, ale nevzal nám zároveň trochu vzrušení z objevování kapel prostřednictvím obchodů s deskami, fanzinů, výměny kazet nebo díky doporučením od kamarádů?
Martin: O kapele se můžu dozvědět od někoho z kamarádů nebo si o ní přečíst a během několika vteřin si ji pustit. Takže mně to vyhovuje. A taky když jsem v obchodě s deskami, můžu si desku prohlédnout, poslechnout si jednu nebo dvě skladby a pak se rozhodnout, jestli stojí za to ji koupit.
Jagger: Trochu mi chybí to hledání pokladů. Chybí mi doba, kdy jsem o nějaké kapele nic nevěděl, ale věděl jsem, který z mých kamarádů by měl informace, které potřebuju. Dnes je mým nejlepším kamarádem internet a ten ví všechno. Jestli mu ale věřit, nebo ne, už je na tobě.
Jakou roli dnes ve vašem životě stále hrají fyzické nosiče? Jsou vinylové desky a CD stále nezbytnou součástí téhle kultury, nebo se z nich staly spíš sběratelské předměty?
Martin: Vinyl pořád sbírám. U ostatních lidí si ale myslím, že je to individuální – někteří ho sbírají, jiní ne, a vůbec bych nikomu nevyčítal, pokud to není jeho věc. Zvlášť u mladších lidí, protože vinyl pro ně nikdy nebyl součástí života, když vyrůstali, tak jako pro mě. To bylo všechno, co jsme měli – desky a možnost sdílet muziku s ostatními prostřednictvím kazet.
Jagger: Vinyl je v mém životě úplně všechno. Svoje dovolené vždycky hodnotím podle toho, s jakými deskami se vrátím domů. Všechny hotely si vybírám podle toho, kde jsou obchody s deskami. Miluju to, že desky vlastním, jejich vůni, pocit, když je držím v rukou. Miluju prohlížet si všechny ty věci navíc, které dostaneš u fyzického nosiče a které online nemáš. Obal, poděkování, vzkazy typu „fuck you“, fotky kapely. Baví mě sledovat, jak je všechno uspořádané a s jakými novými a zajímavými nápady kapela přišla při vydání desky. Miluju, když můžu svou sbírku sdílet s lidmi, kteří přijdou ke mně domů, procházet s nimi desky a pustit jim něco nového nebo starého, co třeba neznají. „Hele, poslechni si tohle, tohle jsou Cock Sparrer ještě předtím, než se jmenovali Cock Sparrer.“
Vydali jste svou muziku v době, kdy může kdokoliv během několika minut nahrát album online. Usnadňuje to cestu k posluchačům, nebo to jen vytváří ještě větší množství šumu?
Martin: Bez online přítomnosti bychom rozhodně nebyli tam, kde jsme dnes. Zároveň je ale kolem nás obrovská konkurence. Můžeš jen doufat, že máš zvuk, který se od ostatních alespoň trochu odlišuje.
Jagger: Rozhodně to usnadňuje cestu k posluchačům, ale právě díky tomu, jak snadné je nahrávat muziku na internet, vzniká obrovská hromada věcí, kterou musíš prohrabávat. Myslím, že každý má svůj vlastní způsob, jak hledat to, co chce, a dobrá muzika si vždycky najde svoje posluchače tak či onak. Online muzika je skvělé místo, kde se můžeš ztratit a narazit na něco, čemu bys možná nikdy nedal šanci, kdybys za to musel zaplatit.
Koncerty byly vždy srdcem punku. Co pro Toledo Panic znamenají živá vystoupení? Je pódium místem, kde kapela skutečně ožívá?
Martin: Rozhodně si myslím, že na pódiu dokážeme naplno ukázat, co v nás je, a Jagger je skvělý frontman. Zároveň si ale myslím, že muzika musí být dost dobrá na to, aby lidi vůbec přitáhla na koncert a mohli nás zažít naživo.
Jagger: Díky, Martine! Opravdu rád hraju naživo. Právě při živém vystoupení se dá energie a vášeň kapely přenést nejlépe. Abys kapelu opravdu cítil, musíš s ní být v jedné místnosti. Právě proto jsem vždycky miloval malé punkové koncerty v malých, podělaných hospodách. Je to jedna z nejlepších věcí na undergroundové hudební scéně. Jednu minutu můžeš sedět u baru a s někým si povídat a o minutu později ten samý člověk stojí na pódiu a dává ze sebe všechno tobě a dalším deseti lidem v místnosti. Tohle osobní spojení nikdy nezažiješ z nahrávky ani na velkém mainstreamovém koncertě. Pro mě platí, že jakmile kapelu vidím naživo a pak si znovu pustím její desky, mám úplně jiný pohled na kapelu, její muziku i její poselství. Doufám, že z koncertu Toledo Panic odcházíš nabitý energií a připravený postavit se celému světu!
Letos na podzim vyrazíte do Evropy na své dosud největší turné. Co pro vás tahle příležitost znamená? Na které země, města nebo festivaly se obzvlášť těšíte a jaké rozdíly očekáváte mezi americkým a evropským publikem?
Martin: Na tohle turné se nemůžu dočkat. Od 15. do 24. října hrajeme v Paříži, Dijonu, Leistalu, Mainzu, Karlsruhe, Kasselu, Drážďanech, Berlíně a Mnichově (v tomto pořadí). Festival Pogorauch v Drážďanech byl a stále je naší hlavní zastávkou, na kterou se těším nejvíc, ale jsem si jistý, že skvělé budou všechny koncerty. Co se týče rozdílů, doufám hlavně v to, že lidi dorazí, protože ve Státech je těžké dostat lidi na koncerty.
Jagger: Hrát v Evropě je něco, co jsem se svou bývalou kapelou Nuts and Bolts nikdy nezažil. Hrát v Evropě proto pro mě bylo v Toledo Panic jedním z velkých cílů. Stejně jako při hraní kdekoliv jinde se těším, že poznám nové lidi a užijeme si to! Baví mě sledovat, jak lidé z různých částí světa žijí, a poslouchat o jejich problémech a o tom, co je v jejich každodenním životě jiné ve srovnání s tím, co řeší Američané. Taky rád poznávám nové kapely, které jsem třeba ještě neslyšel. Obzvlášť se těším na koncert s Bonecrusher v Berlíně v klubu Wild at Heart. Myslím, že to bude skvělý koncert!
Přineslo vám působení v Toledo Panic už nějaké zážitky, které byste jinak nezažili? Nějaké místo, přátelství nebo okamžik, na který nikdy nezapomenete?
Martin: Všechny naše koncerty mimo domov byly skvělé, poznali jsme spoustu nových lidí a kapel. Koncert v Montrealu na Oi Festivalu byl pro nás zásadní – sdílet pódium s legendami jako The Last Resort a Newtown Neurotics a zároveň s několika úžasnými novými kapelami pro nás znamenalo opravdu hodně.
Jagger: V hudebním průmyslu se pohybuji a pracuji už dlouho, takže jsem ve Státech zažil spoustu těch typických věcí, které s tím souvisejí. Díky hraní v Toledo Panic teď ale budu mít možnost zažívat to všechno v nových zemích a s novými lidmi. Na to se opravdu moc těším a už se nemůžu dočkat, až ochutnám pravý švýcarský sýr!
Každá kapela má své příběhy. Je nějaký koncert, který byl naprostý chaos, ale dnes patří mezi vaše nejoblíbenější vzpomínky?
Martin: Koncert v Mexicali s Kaleko Urdangak byl trochu chaos. Náš baskytarista tam nemohl být, takže ho na poslední chvíli zastoupil náš kytarista a zvuk na pódiu byl naprostá noční můra. Nakonec jsme to ale zvládli a skvěle si to užili.
Jagger: A taky nezapomeňme, že na venkovním pódiu bylo ve 22 hodin večer snad 38 °C! Naštěstí je pivo v Mexiku hodně velké a hodně studené.
Na druhou stranu, nastal někdy moment, kdy se věci zkomplikovaly natolik, že jste začali pochybovat, jestli má kapela pokračovat?
Martin: Jsem odhodlaný udělat všechno pro to, aby tahle kapela fungovala. Největší výzvou bylo najít členy, když jsme teprve začínali, ale teď už máme stabilní sestavu.
Jagger: Osobně mi nepřijde hraní v kapele nijak zvlášť obtížné. Dokud si dokážeme vyhradit dostatek času na to, aby kapela fungovala, a všichni máme jasno v tom, co od kapely chceme, myslím, že bychom měli pokračovat.
Jak Toledo Panic funguje uvnitř kapely? Jste prostě spoluhráči, nebo jste se časem stali něčím, co se blíží rodině?
Martin: Myslím, že v kapele musíte být víc než jen spoluhráči. Trávíme spolu čas na zkouškách, na cestách na koncerty i při cestování do zahraničí, takže chcete být obklopeni lidmi, se kterými rádi trávíte čas.
Jagger: Díky kapele jsme se navzájem dobře poznali. Myslím, že stále ještě objevujeme svoje zvláštnosti a učíme se, jak se s nimi vypořádat. Ale být v kapele vás s ostatními členy opravdu hodně sblíží. Je to jako mít druhou nebo třetí manželku. Pořád ještě pracuju na tom, abych svou první manželku nenaštval tím, že trávím se svou kapelou příliš mnoho času.
Jsou nějaké současné kapely nebo labely, které vás v poslední době zaujaly? Budeme rádi za vaše doporučení – nejen z punku a Oi!, ale i mimo tyto žánry.
Martin: Longshot a Contra vydávají spoustu skvělých kapel. Z novějších kapel mě hodně baví Lawmaker.
Jagger: Líbí se mi, co dělá Brute Squad Records se svým distrem a jak vydává nové kapely. Taky Street Rats Records objevují skvělé nové kapely a znovu vydávají některé skvělé desky, které nikdy neměly pořádné vinylové vydání. S čímkoli od Lionheart, Mendeku nebo Randale prakticky nemůžete šlápnout vedle. Je tu tolik skvělých labelů a lidí, kteří se na scéně podílejí a udržují ji v chodu. Je až příliš mnoho skvělých nových kapel na to, abych je všechny vyjmenoval. Nejlepší bude pustit si Stay Rude Radio – Spanky tam hraje všechny ty skvělé nové kapely! Oceňuju také, že stále fungují kapely, se kterými jsem hrával koncerty před patnácti lety, když jsem působil v Nuts and Bolts, jako Strongarm and the Bullies nebo Blue Collar Criminals. Je fakt skvělé se s těmi kluky znovu spojit.
Co osobně posloucháte, když zrovna neposloucháte punk nebo hardcore? Jsou nějací interpreti, kteří by vaše fanoušky mohli překvapit?
Martin: Poslouchám hodně jamajské hudby a taky nějaký soul. Vyrůstal jsem v 80. letech, takže si pořád rád poslechnu new wave. Dokážu přeskakovat od Slayer přes Billie Holiday a N.W.A. až k Hanku Williamsovi staršímu. Je venku spousta skvělé hudby.
Jagger: Poslouchám nejrůznější hudbu. Z nepunkových interpretů byl vždycky zdaleka mým nejoblíbenějším Tom Waits. Jeho hudba byla první, kterou jsem slyšel a která mě opravdu zasáhla. Samozřejmě jsem byl vzhledem ke jménu Jagger povinen poslouchat a milovat Rolling Stones.
Jak vnímáte současnou globální Oi! a streetpunkovou scénu? Máte pocit, že jsou dnes kapely z celého světa propojenější než kdy dřív?
Martin: Rozhodně. Dnes je tak snadné navázat kontakt s kapelami a pokusit se společně něco zorganizovat.
30. Navázali jste přátelství s kapelami z Evropy nebo odjinud, se kterými byste se bez hudby pravděpodobně nikdy nesetkali?
Martin: Ano. S každou kapelou, se kterou jsme hráli a která nám sedla, zůstáváme v kontaktu a snažíme se s ní znovu zahrát. Spoustu kontaktů jsem získal už v době, kdy jsem hrál s Doug and Slugz, a ty nám teď pomáhají posouvat Toledo Panic dál. Třeba s kapelou Scunthorpe Yobs – po našem prvním společném koncertu se vždycky snažíme domluvit jim nějaké koncerty a oni zase pomáhají nám. Myslím, že během našeho evropského turné to bude fungovat podobně, protože odehrajeme spoustu koncertů s The Clinch z Austrálie. Jsem si jistý, že na konci turné z nás budou dobří přátelé.
Jagger: Jo, doufám, že The Clinch rádi pijí pivo!
Když se podíváte na dnešní publikum, myslíte si, že se koncertní návštěvnost za posledních deset nebo patnáct let změnila? Přichází na scénu nová krev, zatímco starší generace zůstávají aktivní?
Martin: Na koncertech, kam chodím, moc mladších lidí nevidím. Většinou tam jsou starší skalní fanoušci. Ale slyšel jsem, že mladí na scéně jsou – možná jen podporují jiné kapely nebo chodí na jiné koncerty…?
Jagger: Rozhodně jsou tu mladí. Problém je ale najít kluby, kam mohou lidé všech věkových kategorií. Já mám problém chodit na koncerty, kde si nemůžu dát pivo… možná mám problém, nevím.
Myslíte si, že scéna stále funguje jako skutečná komunita, nebo se rozpadla na menší skupiny a online bubliny?
Martin: Pro mě to rozhodně byla komunita na začátku 90. let v Los Angeles. Fungoval tam jen jeden klub, kde se pořádaly akce, takže jsme tam byli všichni a postupně jsme se stali jednou velkou rodinou. Dnes jsou koncerty a reggae DJ nights po celém Los Angeles, takže jsou lidé rozptýlení a možná se drží víc ve svém okolí.
Jagger: Dnes existuje tolik dalších věcí, které můžete dělat, aniž byste museli chodit na koncert nebo jinou akci na scéně, že to scénu může trochu rozdělovat. Z pohodlí domova toho můžete dělat tolik, že někdy není snadné vyrazit ven a aktivně přispívat ke scéně. A nemluvě o tom, že dnes je poměrně drahé někam vyrazit. Cena vstupenek, benzínu, merche, pití, jídla atd. může způsobit, že člověk dlouho zvažuje, jestli vůbec opustit dům. Online přítomnost kapel a koncertů může někdy vytvářet falešný pocit „byl jsem tam“, když jste ve skutečnosti jen viděli video na telefonu. To ale obvykle vede k závistivému pocitu, že jste tam měli být, a snad to lidi příště přiměje na koncert opravdu dorazit.
Pokud by někdo Toledo Panic nikdy neslyšel, kterou nahrávku byste mu doporučili jako první a proč? Jak podle vás kapela zatím hudebně vyrostla a kam se posunula?
Martin: Zatím máme jen jedno LP. Teď pracujeme na nové desce, takže bude zajímavé sledovat, jak nakonec vyzní a jak moc se náš zvuk vyvinul – nebo jestli se stále drží ve stejných kolejích jako naše první deska.
Na vydávání své hudby jste už spolupracovali s nezávislými labely. Jak důležitou roli hrály labely na cestě Toledo Panic? S kým jste spolupracovali a jaké tyto spolupráce byly?
Martin: Naši desku vydal Lionheart Records. Christian byl skvělý a spolupráce s ním byla naprosto bezproblémová. Jedinou komplikací je, že posílat desky do zámoří je dost drahé. Takže si myslím, že někteří lidé, kteří by si desku rádi pořídili, se raději spokojí se stažením z Bandcampu nebo poslechem online, než aby platili vysoké poštovné.
A na závěr máte poslední slovo vy. Je něco, na co jsme se nezeptali a co byste chtěli říct? Máte prostor.
Martin: Hraju hudbu už opravdu dlouho. Je to 40 let v kapelách, které se nikdy úplně nedostaly tam, kam jsem chtěl. Teď konečně nastal ten správný čas. Doufám, že v říjnu přijdete na naše koncerty.
Jagger: Díky, že o nás máte zájem a dali jste nám příležitost říct všem, kteří se chtěli o Toledo Panic dozvědět něco víc, jak to vidíme my sami. Nemůžu se dočkat, až se vám budu při zpívání v Evropě trapně a intenzivně dívat hluboko do očí! A teď už přestaňte být líní a běžte do práce!
DISKOGRAFIE:
Till The Work Is Done LP (Lionheart Records, 2026)
