Fearless Veterans patří ke kapelám, které nestaví na módních trendech ani na pečlivě budovaném obrazu na sociálních sítích. Jejich hudba vychází z Oi!, punku, hardcore i skinhead reggae, ale především z více než třiceti let života ve scéně. V jejich textech se prolínají vzpomínky na divoká devadesátá léta, loajalita, přátelství, násilí, dospívání i střet ideálů s realitou dospělého života.
V rozsáhlém rozhovoru jsme se bavili o madridské skinheadské scéně, jejích proměnách i rozdílech mezi minulostí a současností. Řeč přišla na vznik kapely, inspirace, vztah k vinylům, fanzinům a digitálnímu světu, ale také na to, proč je podle nich největším nepřítelem člověka často on sám. Nechybí pohled na současnou španělskou scénu, doporučení kapel, vzpomínky na devadesátá léta ani zamyšlení nad tím, jak se s přibývajícími roky mění pohled na subkulturu, přátelství, hudbu i život.
Pokud vás zajímá otevřený pohled lidí, kteří jsou součástí madridské scény už více než tři desetiletí a stále si jdou vlastní cestou, jste na správném místě.
Název vaší kapely obsahuje slovo „Veterans“. Jak dlouho už jste součástí skinheadské subkultury? Pamatujete si ještě okamžik, kdy jste poprvé nazuli své první Dr. Martensky?
Ahoj kluci, především děkujeme za váš čas a za tenhle skvělý rozhovor. A taky díky za trpělivost. Máme hodně nabité životy a někdy prostě není možné sejít se a odpovědět na všechny otázky.
Začínali jsme jako teenageři v devadesátých letech. Tehdy byla hudba pro všechny subkultury v našich městech naprosto zásadní. Já (David) jsem začínal u známých tvrdých kapel z thrash hardcore a punkové scény – jak domácích, tak zahraničních. Později jsem objevil 2 Tone kapely a různé kompilace, například Skandal, kde se objevovaly skvělé skupiny jako Mr. Review nebo No Sports (jedna z mých nejoblíbenějších) a mnoho dalších. Právě tehdy jsem se poprvé setkal se skinheadskou kulturou. Postupně jsme se dostávali hlouběji k anglickým Oi! klasikám, skinhead reggae, ska a rocksteady.
To všechno bylo před více než třiceti lety…
Toni si mimochodem velmi dobře pamatuje, kdy si poprvé obul pořádné boty. Bylo to při vandalizování budovy okresního soudu, hehehe.
Byla to hudba, která vás do subkultury přivedla jako první, nebo vás spíš přitáhla parta lidí, kteří dělali na ulicích rozruch?
Já (David) můžu říct, že to byla jednoznačně hudba. Díky ní jsme se poznali, vyměňovali si fanziny, desky a chodili společně na koncerty. Měli jsme štěstí, že jsme vyrůstali v době, kdy se všechny zážitky odehrávaly přímo na ulici. Právě tam vznikaly místní party a crews. A pak začal ten správný chaos, hehehe.
Naše město bylo plné různých subkultur a bylo skvělé, že jsme se mezi sebou navzájem potkávali. Člověk mohl být skinhead nebo taky ne. Všichni jsme se scházeli, jen jsme patřili do různých part nebo gangů. Někteří z nás se postupně víc ponořili do skinheadské scény.
Ve skladbě 90s Oi! označujete devadesátá léta za „romanci“. Jak tehdy vypadala madridská scéna ve srovnání s dneškem?
Na tuhle otázku asi nejlépe odpoví Iñaki, protože text napsal on. Texty jsou ale vždycky otevřené různým interpretacím. Za mě (David) byla devadesátá léta skutečně obdobím romantiky. Bylo to o tom milovat svůj věk, svou energii a mít odhodlání dobýt svět prostřednictvím skinheadské kultury.
Dnešní scénu ani dnešní Madrid s tehdejší dobou vůbec nelze srovnávat. A vlastně ani nás samotné. Nic už není stejné.
Iñaki dodává: „Ta píseň je o Oi! hudbě, o lásce k naší subkultuře a o tom, jak jsme ji tehdy prožívali. Byla to čistá hudba bez zájmu trhu nebo komerčního využití. Naše přátelství vzniklo právě v devadesátých letech, kdy hudba i celá doba vyzařovaly násilí i eleganci zároveň. Chodili jsme do ulic dobře oblečení, upravení a hrdí na to, že jsme uliční kluci z dělnické třídy.
Co se týče madridské scény, byla stejně násilná jako naše životy. Madrid byl tehdy nepřátelské město a vytvářel nepřátelskou scénu plnou šílenců i zábavných lidí, kteří si života příliš nevážili. Právě v takovém prostředí mezi námi vzniklo opravdové kamarádství.“
Které kapely vás v začátcích ovlivnily nejvíc? Byly to spíš madridské kapely, nebo zahraniční klasiky?
Řekl bych, že obojí. Zahraniční kapely pro nás tehdy představovaly jakési vzory, od kterých jsme se učili. Člověk doslova šílel, aby sehnal jejich desky nebo jakékoli informace o nich.
Současně jsme ale budovali vlastní scénu a učili se od lidí, kteří byli jen o něco starší než my a prošli osmdesátými lety. Velký vliv na nás měly kapely jako Decibelios, Skatalà, Zakarrak a vůbec celý baskický a katalánský punk. Víš, o jakých kapelách mluvím – především o těch, které vyšly z baskické scény osmdesátých let. Mě (Davida) tehdy nejvíc ovlivnily skupiny RIP, Hertzainak, Zarama, Vomito, Cicatriz a Soziedad Alkoholika.
Na místní úrovni nás formovaly nejen tyto kapely, ale také madridské skupiny jako Larsen, Commando 9mm, La UVI, Parálisis Permanente, Delincuencia Sonora, Kañamones nebo 37 Hostias. A zároveň se k nám začaly dostávat i anglické Oi! klasiky.
Potom přišla éra Oi! demáčů. Objevily se kapely jako Quinta Asamblea, Puñetazo, Highlanders, Remences a později Pilseners, Opció K-95, Non Servium, Suburban Rebels, Steelcap, Oi! The Arrase a mnoho dalších.
Ve skladbě Remember zpíváte, že jste se tehdy „cítili jako bohové“. Je těžké si tenhle pocit udržet i s přibývajícím věkem?
Haha, ano, kamaráde, je to opravdu těžké. Do čtyřicítky si člověk připadá téměř nezničitelný, ale pak se začnou objevovat první nedostatky – některé větší, jiné menší. Když se ale s těmi ranami života naučíš vypořádat, projdou čtyřicítky celkem v pohodě a pořád si v sobě zachováš mladého ducha a chuť pokračovat dál. Vedle pracovních a rodinných povinností je naší největší vášní pořád hudba a všechno, co se kolem ní točí. Snažíme se být její součástí všemi možnými způsoby, stejně jako jsme to dělali vždycky.
Kapela vznikla v roce 2018. Jak vlastně všechno začalo? A kdy jste si uvědomili, že už nejste jen parta kamarádů popíjejících pivo ve zkušebně, ale opravdová kapela?
Známe se prakticky celý život a během let jsme spolu hráli v různých kapelách a sestavách. Fearless Veterans byl zpočátku jen další projekt, se kterým přišli Iñaki a Toni ve zkušebně. Později se bez nějakého velkého plánu přidal David. Neměli jsme žádný konkrétní cíl, ale postupně z nás začaly padat opravdu silné skladby.
Nakonec jsme odehráli první koncert v legendárním heavymetalovém baru v našem rodném Alcorcónu společně s další kapelou našich dlouholetých přátel. A právě tam se všechno naplno rozjelo.
Proč právě dobrman? Co pro vás tohle plemeno symbolizuje?
S dobrmanem to vlastně vzniklo úplnou náhodou. Náš bubeník Toni měl dobrmana a když uhynul, nesl to opravdu těžce. Na začátku to byla pocta jeho čtyřnohému kamarádovi, ale postupně se z něj stal symbol a maskot celé kapely.
Našli jsme ilustraci od jedné výtvarnice, která se nám moc líbila, koupili jsme od ní práva a následně ji upravili – přidali jsme řetěz a další detaily, aby odpovídala identitě kapely.
A mimochodem – zdravíme všechny psy!
Svůj zvuk popisujete jako „domácí směs, kterou buď milujete, nebo nesnášíte“. Jak byste ho popsali vy sami? A co je podle vás tou nejdůležitější ingrediencí zvuku Fearless Veterans?
Náš zvuk byl vždycky hodně osobitý. Nikdy jsme se nedrželi běžných skladatelských postupů a často vznikají písně, které – jak sami říkáme – buď opravdu milujete, nebo vás vůbec neosloví. Jedno je ale jisté: nezní jako to, co běžně slýcháte.
Samozřejmě jsme nevynalezli nic nového, ale každý z nás má velmi široké a zároveň odlišné hudební vlivy. Když se to spojí s osobním pohledem každého z nás, není vždycky jednoduché to skloubit dohromady. Proto někdy přijdou období, kdy se nám skládá těžko a zasekneme se. A pak najednou přijde den, kdy se všechno pohne správným směrem a všichni tři jsme s výsledkem spokojení.
Tou nejdůležitější ingrediencí je asi naše tvrdohlavost a široká paleta hudebních inspirací, které každý z nás filtruje přes vlastní zkušenosti a pohled na svět. A stejně důležité je i to, že je nám v podstatě jedno, co si o naší kapele myslí ostatní.
Jaký pocit nebo dojem by si měl fanoušek odnést z koncertu Fearless Veterans?
Nejsme tady kvůli soutěži krásy ani nejsme kapela postavená na momentálním trendu. Máme svůj vlastní přístup a chceme lidem otevřeně ukázat, kdo jsme a co cítíme. Nejsme komerční produkt a nesnažíme se zavděčit každému.
Na pódiu prostě uvidíte tři chlapy, kteří po všech těch letech stále dělají to, co milují. Hudbě, kterou hrajeme, jsme oddaní celý život a snažíme se ji předat s maximální energií, agresivitou a silou, jakou dokážou tři lidé na pódiu nabídnout.
Pojďme k textům. Píšete anglicky i španělsky. Jak se rozhodujete, který jazyk se ke konkrétní skladbě hodí víc?
Na to neexistuje žádný přesný recept. Nejlépe na to asi odpoví Iñaki, protože je hlavním textařem kapely. Většinu textů přináší už hotových. V jiných případech si společně sedneme, házíme na stůl různé nápady, domluvíme se, o čem by měla skladba být, a Iñaki pak všechno zpracuje svým vlastním stylem.
Co se týče jazyka, já (David) většinou přemýšlím a píšu první verzi textu ve španělštině. Myšlenky si nejdřív uspořádám a teprve potom je překládám do angličtiny. Ve většině případů se text do angličtiny skládá snáz a také přirozeněji zní.
Iñaki zase říká, že o volbě jazyka často rozhoduje samotný zvuk nebo hloubka textu. Někdy si skladba prostě sama řekne, jestli bude fungovat lépe ve španělštině, nebo v angličtině.
Skladba Traitors působí velmi agresivně. Je „nůž do zad“ i dnes běžným problémem skinheadské scény v Madridu?
Není to problém typický pro naši scénu. Ta píseň je spíš o životě obecně. Čas od času prostě musíš své okolí pročistit od krys a lidského odpadu.
A mimochodem… máme i mnohem agresivnější texty než Traitors, hehehe.
In for Destruction zní dost nihilisticky. Je sebedestrukce neodmyslitelnou součástí rock’n’rollu, nebo je tahle skladba spíš varováním?
Především musím říct, že já (Iñaki) o textech moc nerad mluvím. Dobrý text totiž žije vlastním životem a jeho význam nezávisí jen na autorovi, ale také na tom, kdo ho poslouchá.
Tohle je přesně ten případ. Někdo v něm může vidět nihilismus, jiný extrémní násilí. Já osobně ho vnímám spíš metaforicky – jako příběh o tom, jak něco vybudovat z prázdnoty a o osobním růstu. Takže… kde je pravda, kamaráde? Řekl bych, že ve všech těch významech zároveň. Ale kdo ví?
Na druhou stranu je v rock’n’rollu vždycky kus sebedestrukce. Aby člověk mohl rock’n’roll opravdu žít, musí ho prožít naplno. A život vždycky zanechá nějaké jizvy.
Ve skladbě Strength Thru Oi! zpíváte o „nových deskách, starých labelech a příbězích ze zadních ulic“. Jste sběratelé vinylů? A která deska je ve vaší sbírce tou úplně nejzásadnější?
Ano, všichni tři sbíráme vinyly už od dětství.
V mém případě (David) si pamatuju, že když jsem začínal sbírat hudbu, neměli jsme moc peněz na kupování desek. Hodně jsme si proto nahrávky mezi sebou vyměňovali a kopírovali na kazety. Dodnes mám krásné vzpomínky na první alba, která jsem si mohl koupit. Právě tyhle desky jsou pro mě nejdůležitější – ne proto, že by nutně byly nejlepšími alby těch kapel, ale protože jsou spojené s obdobím objevování hudby a mají pro mě silnou osobní hodnotu.
Mezi takové zásadní nahrávky patří Master of Puppets od Metallica, Coma of Souls od Kreator, Seasons in the Abyss od Slayer, No Te Muevas od RIP, Larga Vida al Oi! od Zakarrak, Caldo de Pollo od Decibelios, Amets Prefabrikatuak od Hertzainak, Skinhead Anthems od Last Resort, Cause for Alarm od Agnostic Front, One Step Beyond od Madness, Successfools od No Sports nebo Keep the Fire Burning od Mr. Review. To všechno jsou pro mě naprosto nepostradatelné desky, hahaha..
Já (Iñaki) se naopak nepovažuji za sběratele vinylů v tom smyslu, že bych je hromadil jako sběratelské kartičky. Prostě chci mít doma dobré desky – takové, které ve mně vyvolávají silné vzpomínky, případně nové nahrávky, které mě opravdu nadchnou. Zbytek bych klidně prodal.
Ve skladbě Carne Cruda útočíte na média. Jak se díváte na digitální dobu? Pomáhá scéně, nebo ji naopak zabíjí tou „pornografií bídy“?
Někdy je zajímavá, jindy zase strašně nudná. Pro hudební nadšence je samozřejmě skvělá, protože díky ní můžeš každý den objevovat nové kapely. Jenže živá hudba je to, na čem opravdu záleží, a pro promotéry je čím dál těžší vozit špičkové kapely, když lidé raději zůstávají doma.
Nakonec je to hlavně o tom, umět digitální svět používat rozumně – učit se díky němu, rozvíjet se, rozšiřovat si obzory a zároveň ignorovat všechno, co ti nic nepřináší.
Ve skladbě Remember zpíváte o „skutečném nepříteli“. Kdo je tím nepřítelem v roce 2026?
Ve skladbě Remember není „skutečný nepřítel“ žádná konkrétní osoba ani přesně definovaná věc. Stejně jako tehdy je i v roce 2026 skutečným nepřítelem všechno, co tě ničí zevnitř – strach, frustrace, každodenní rutina, úzkost a všechny problémy běžného života, které člověku pomalu berou jeho ducha.
Ta píseň vzpomíná na dobu, kdy jsme se na ulicích cítili jako bohové. Na nedy, hooligans, hoods, násilí, loajalitu a bratrství. Každý kout měl svůj krvavý příběh, ale to nejdůležitější bylo nikdy se neschovávat, nikdy neutíkat a být hrdý na to, odkud pocházíš. Právě tyhle zkušenosti z nás udělaly lidi, kterými jsme dnes.
Pro nás je skutečným nepřítelem všechno, co tě nutí zapomenout, kdo jsi a odkud pocházíš. Remember je o boji proti tomu. O tom držet se svých jizev, vzpomínek a lidí kolem sebe, aby tvůj duch nikdy nezemřel. Protože právě ten samý život, který ti přináší jizvy, ti zároveň dává i ty nejopravdovější a nejsvobodnější okamžiky.
Jak u vás probíhá skládání nových písní? Začíná všechno textem, kytarovým riffem, nebo se skladby rodí z chaosu ve zkušebně?
Je to kombinace všeho. Nová skladba může vzniknout z riffu, který někdo přinese z domova, z nápadu, který se objeví během zkoušky, nebo z textu, který jsme měli už delší dobu napsaný a najednou se ukáže, že se k nové hudbě perfektně hodí.
A někdy se také stane, že někdo přijde téměř s hotovou písní a my už jen společně doladíme hudbu i text do finální podoby.
Na obalu alba Hard as Fuck je mapa Madridu. Kterou čtvrť považujete za svůj domov?
Obal alba zobrazuje mapu Madridu a jeho jižní části. Naším skutečným domovem ale vždycky budou zadní ulice Alcorcónu a Móstolesu.
V jedné z nových skladeb zpíváme: „Good and evil on 13th Streets, free minds or total underclass. If you want, you could run away. We call it HOME.“
(„Dobro i zlo ve Třináctých ulicích, svobodné duše nebo naprostá spodina. Jestli chceš, můžeš utéct. My tomu říkáme domov.“)
Kdybych přijel na víkend do Madridu, které místo bych rozhodně neměl vynechat?
Určitě bychom doporučili navštívit Potencial Hardcore Shop, klub Let’s Go Rock!, obchod Liquidator Shop, tržnici Nueva Numancia Market, podnik Urban Pub v Móstoles a Siempre a Tope Pub v Alcorcónu.
Kdysi podobných míst existovalo mnohem víc. Musíme ale přiznat, že dnes už netrávíme tolik času jen tak na ulicích. Většinou vyrážíme hlavně na konkrétní koncerty nebo akce.
Jak vypadá typický páteční večer Fearless Veterans? Je to pořád „chaos, pogo a alkohol“, jak zpíváte ve svých skladbách?
My tři z Fearless Veterans jsme si za ta léta užili chaosu, poga i alkoholu opravdu víc než dost, kamaráde. Ostatní členové kapely by ti mohli vyprávět svoje vlastní historky, ale za sebe (David, baskytarista) musím říct, že tyhle „typické pátky“ už jsou pro mě spíš minulostí – s výjimkou opravdu speciálních příležitostí.
Důvod je jednoduchý. Pracuji na směny a někdy se stane, že tři víkendy po sobě musím vstávat velmi brzy. K tomu připočti rodinu, běžné životní povinnosti a zdraví, a zjistíš, že některé návyky prostě časem opustíš. Je to součást života – člověk se musí přizpůsobit a přijmout, že roky přibývají a odpovědnosti jsou čím dál větší.
To ale neznamená, že by zmizel ten správný duch. Když se chystá dobrý koncert, výjimečný večer nebo nás zavolá scéna, jsme tam. Stárnutí totiž neuhasí oheň – jen trochu změní rozvrh.
Máte za sebou split EP s kapelou Ofensiva. Jak ke spolupráci došlo? Jaké vztahy máte s ostatními madridskými kapelami? Jak dnes vypadá scéna ve vašem městě a ve Španělsku obecně? Která města jsou podle vás nejdivočejší a které kapely bychom rozhodně neměli minout?
Ofensiva je skvělá kapela a s několika jejími členy nás pojí dlouholeté přátelství. Hudebně dělají výbornou klasickou Oi! muziku – silnou, energickou a postavenou na chytlavých sborových refrénech.
Celá spolupráce začala díky našemu zpěvákovi Iñakimu a jejich bývalému baskytaristovi Danielemu. Oba mají silné osobnosti a obrovské nadšení pro to, co dělají, takže bylo od začátku jasné, že spolu jednou něco vytvoří. Když nám představili nápad na společný split, byli jsme nadšení. Líbila se nám myšlenka propojit dvě scény, které byly dlouhá léta vnímány jako poměrně oddělené – Katalánsko a Madrid. Je skvělé vidět, že dnes spolu přirozeně spolupracují. Navíc našeho zpěváka Juana i současného baskytaristu Lluíse známe už řadu let z koncertů a celé scény.
Nedávno jsme společně odehráli několik koncertů v Madridu a Baskicku a fungovalo to skvěle. Poznali jsme i zbytek kapely a jsou to lidé, se kterými bychom bez váhání podepsali jakýkoli další společný projekt.
S ostatními madridskými kapelami máme obecně velmi dobré vztahy. Po tolika letech se z většiny z nás stali přátelé, až na pár výjimek. Určitě doporučujeme poslechnout si kapely Adrenalina, Knock Out, Belial, Bardeo, Sangre Salvaje, La Cruz, Hetairoi, Casus Belli, Tanke nebo Porntuck.
Mimo Madrid máme velmi blízko ke kapele Social Combat z Valencie, kterou bychom doporučili každému, kdo ji ještě nezná. A jednou z kapel, které jsme objevili v poslední době a opravdu nás nadchly, jsou Sindy Berbenas z Baskicka.
Současná situace není špatná. Jak už jsme říkali, vzniká poměrně dost nových kapel. I když několik legendárních klubů zavřelo, pořád existují místa, kde se dějí zajímavé věci – například Chaos in Madrid.
Pokud jde o nejdivočejší města, těžko vybírat. Vždycky si skvěle užijeme koncerty v Gijónu na severu Španělska. Barcelona má silnou scénu a výborné koncerty. Madrid je náš domov a máme ho rádi, ale také v Murcii nebo Ourense najdete lidi, kteří tvrdě pracují na tom, aby scéna žila dál prostřednictvím kvalitních koncertů.
Rádi bychom také zmínili naše přátele z Portugalska – Fatela Sónica, Miguela Newtona z Maloio, Matarratos a další lidi kolem nich, kteří každoročně pořádají festival, díky němuž se městečko Fatela na pár dní promění v jedno z nejdivočejších a zároveň nejpřátelštějších míst, jaké si dokážete představit.
Jak se díváte na „novou krev“ v Madridu? Jsou dnešní mladí skinheadi stejně divocí, jako byla vaše generace?
Bohužel té nové krve není moc. Za „novou generaci“ dnes vlastně považujeme lidi, kterým je už skoro třicet.
Dnešní doba je úplně jiná a ulice, na kterých jsme vyrůstali my, nemají s těmi dnešními skoro nic společného. Děti ve věku dvanácti, třinácti nebo čtrnácti let dnes přitahuje úplně jiný životní styl, který je tomu našemu hodně vzdálený. Velkou roli v tom hraje společenská situace. Na druhou stranu si myslíme, že stejně jako tehdy existuje i dnes dost důvodů, proč by se naše scéna mohla znovu nadechnout.
Iñaki dodává: „Přesto kolem kapel jako Bardeo nebo Tanke vznikají malé, ale opravdu tvrdé party mladých lidí. S hrdostí jim říkáme new breed – nová generace. Určitě si ty kapely poslechněte!“
Ve skladbě 90s Oi! zpíváte o „pozérech“. Kdo je podle vás typickým pózerem dnešní doby?
Dnes jsou to především lidé, kteří se neustále snaží přitahovat pozornost na sociálních sítích – i když takových najdete spoustu i mimo internet. Jsou potetovaní od hlavy k patě, mají plné peněženky a všechno dělají jen proto, aby vypadali jako „největší a nejlepší skinhead“. Hanba jim! A pokud se navíc rozhodnou založit kapelu, tak jsme opravdu v háji.
Zpíváte o „životě v neposlušnosti“. Jak se dá takový postoj skloubit s běžnou prací a povinnostmi dospělého života?
Nakonec musíme všichni chodit do práce, platit účty a posouvat se životem dál jako každý jiný. Vzpoura přece neznamená být ve čtyřiceti opilý a ležet někde v příkopu. Znamená to nenechat se proměnit v další bezejmenné kolečko v soukolí systému. Pořád si držíme své názory, svůj způsob života i loajalitu k lidem, kteří při nás stáli celý život. Dospělost samozřejmě spoustu věcí změní, ale nemusí člověka úplně zkrotit. Platí to i pro samotnou kapelu. Rodina a pracovní povinnosti nám dnes nedovolují být tak aktivní, jako když nám bylo dvacet.
Jaký je váš pohled na fanziny v roce 2026? Má ještě smysl tisknout je na papír, nebo je praktičtější mít všechno v telefonu?
Myslím, že v roce 2026 je důležitější zamyslet se nad tím, co který formát přináší. Jejich soužití je podle nás nejen možné, ale vlastně i potřebné. Pro nás mají tištěné fanziny obrovský význam. Vyrostli jsme na nich a sami jsme do některých přispívali jako autoři. Dodnes mají váhu, kterou digitální formát jednoduše nedokáže nahradit.
Tištěný fanzin je skutečný předmět – fyzická součást scény. Sbíráš ho, měníš si ho na koncertech, ukládáš ho do krabic, které za dvacet let někdo znovu otevře. Můžeš si ho vzít do autobusu, nechat ho ležet kdekoliv, klidně i na záchodě. Je to také jiný způsob, jak získávat informace, mnohem osobnější a opravdovější. A když si objednáváš desky z distra, fanzin je jejich přirozeným doplňkem. Je to skoro až rituál a právě proto si tenhle formát zaslouží podporu, aby nezmizel.
Na druhou stranu digitální formát nabízí věci, které papír nikdy mít nebude – okamžitý dosah, snadnou dostupnost, nulové náklady a možnost publikovat rozhovory nebo reportáže prakticky ihned. I to scénu posiluje, zvlášť pro mladší generaci, které už může připadat zvláštní fyzické fanziny sbírat nebo doma skladovat.
Dáváte přednost zpoceným malým klubům, nebo velkým festivalům?
Naštěstí, nebo bohužel, většina z nás jako muzikanti zatím nehrála na velkých festivalových pódiích, ale z naší zkušenosti, hlavně jako součást publika, nic nepřekoná dobrý malý klub, kde jste blízko lidem a všechno působí mnohem osobněji.
Jaká je nejšílenější věc, která se vám kdy stala během koncertu?
Upřímně, zažili jsme na pódiu několik opravdu skvělých a zajímavých momentů. Možná ne „šílených“ v tom smyslu divokého chaosu, ale rozhodně takových, na které nikdy nezapomenete. Třeba když si uvědomíte, že představujete album a speciální skladbu v Berlíně společně s jedním ze zpěváků, které jste v 90. letech poslouchali, a najednou o mnoho let později stojíte vedle něj na pódiu. Nebo když jste na festivalu v Portugalsku, ve Fatela, a sledujete jedno ze svých dětí, jak skočí z pódia a proletí se nad davem.
Dalším podobným momentem bylo, když jsme hráli skladbu, kterou jsem před více než dvaceti lety hrával v jiné kapele, tentokrát pro místní fotbalovou firmu, a viděl mladé fanoušky, jak ji zpívají. Kluky, kteří tehdy ještě ani nebyli součástí fotbalové scény, a dnes jsou to právě oni, kdo to celé drží pohromadě. Nebo sdílení pódia s kapelami, ve kterých hrají členové, se kterými jsem před mnoha lety působil v jiných projektech.
To jsou momenty, které si nesete s sebou. Právě takové vzpomínky vám hudba dává. A doufejme, že v tom bude pokračovat i dál.
Máte v plánu koncertovat i mimo Španělsko?
Máme několik nápadů, je to jen otázka sladění termínů s našimi pracovními povinnostmi a osobním životem. Rádi bychom odehráli několik koncertů v Srbsku s našimi přáteli z Fitz, v Jižní Americe s přáteli ze Sudor Obrero a máme také několik dalších nabídek, které bychom chtěli během této zimy proměnit v něco konkrétního.
Od vydání alba „Hard as Fuck“ už nějaký čas uplynul. Co bude dál? Pracujete na novém materiálu pro další desku?
Momentálně píšeme nové skladby pro naši další studiovou nahrávku. Máme už poměrně velké množství materiálu, na kterém chceme dál pracovat a který bychom nakonec rádi vydali.
Nemůžeme ale postupovat tak rychle, jak bychom si přáli, protože jak jsme už zmínili, naše práce a rodinný život nás hodně omezují, především pokud jde o hraní naživo. To znamená, že omezený čas na zkoušení musíme rozdělit mezi přípravu koncertního setlistu a práci na nových skladbách.
Kdybyste si mohli zahrát na jednom pódiu s jakoukoli kapelou (i s takovou, která už neexistuje), která by to byla?
I když máme každý z nás tří trochu odlišný vkus a každý nás táhne trochu jiným směrem, což je vlastně součást té zábavy, když přijde na výběr kapely, se kterou bychom si chtěli zahrát na jednom pódiu, vždy bez váhání padnou dvě jména: Motörhead a Rose Tattoo.
Blížíme se ke konci – rád bych slyšel nějaký pořádný „veteránský“ skinheadský příběh. Něco, co je pokaždé lepší, když to vyprávíte…
Zažili jsme dost víkendů na to, aby z toho vznikla celá kniha, ale existuje jeden „veteránský příběh“, který je pokaždé lepší, když ho vyprávíme. Na začátku 21. století jsme si v našem rodném městě otevřeli malý bar. Bylo léto, nesnesitelné vedro a samozřejmě se nám hned první večer při otevření pokazila klimatizace. Pivní společnost nám zdarma poskytla několik sudů piva, podnik měl kapacitu sotva třicet lidí… a dorazilo jich přes sto, takže se všichni rozlili ven na ulici. V době, kdy došlo pivo, byla úroveň zábavy nebezpečně vysoká a místní policie musela uzavřít celý blok. První večer, první pokuta. Ne úplně špatný začátek.
Ten bar nám dál poskytoval spoustu materiálu na historky. Chodili tam policisté v utajení, objednali si pivo, rozhlédli se kolem sebe a odešli, aniž by ho vůbec dopili. Jednou večer se skupina opilých idiotů pokusila vyvolat konflikt, vyhodili jsme je ven, oni se vrátili s noži, aby se pomstili, a skončili znovu venku. Tohle byl takový rytmus toho místa. Celé tohle dobrodružství trvalo jeden rok.
A pak tu byl výjezd do Francie na Oi! koncert, kde hráli Last Resort. Sotva jsme ujeli dvacet kilometrů, zastavila nás policie. Kufr auta byl plný krabic s pivem jako „zavazadlem“ a policisté si začali jeden druhého volat jen proto, aby se na to přišli podívat.
„Kam jedete s tolika pivem?“
„Na koncert do Francie, pane policisto.“
„Aha, takže ve Francii žádné pivo nemají, že?“
A tím začal další krásný víkend plný chaosu a příběhů.
Existuje otázka, kterou jste vždy chtěli dostat v rozhovoru, ale nikdy vám ji nikdo nepoložil? Teď máte možnost. Jaká by to byla otázka a jaká je odpověď?
Víc než otázka, kterou bychom vždy chtěli slyšet, je to jednoduše zajímavá otázka: „Myslíte si, že všechny části scény si navzájem váží tak, jak by měly?“
Naše odpověď by byla: Přáli bychom si, aby tomu tak bylo, ale ne vždy to tak je.
Pro nás je zdravá scéna ekosystém, ve kterém mají kapely, fanoušci, média (ziny, rádia) i vydavatelství stejnou důležitost. Každá část podporuje ty ostatní. Bez fanoušků nejsou koncerty. Bez kapel není hudba. Bez médií není propagace. Bez labelů nejsou vydané nahrávky. Všechno je propojené.
Co bychom si přáli – a říkáme to s maximálním respektem – je, aby se nikdo uvnitř scény necítil „nadřazený“ ostatním. Ať už kvůli počtu sledujících, číslům, délce působení nebo vlastnímu postoji. Za kapelu můžeme říct, že jsme nekonečně vděční za jakoukoli podporu nebo spolupráci, ať už přichází odkudkoli.
A nakonec – máte nějaká poslední slova pro čtenáře našeho fanzinu?
Všem čtenářům a všem, kteří umožňují fungování tohoto fanzinu, děkujeme za to, že pomáháte udržovat tuto kulturu živou.
Fanziny byly vždy mostem mezi kapelami a lidmi, kterým na hudbě opravdu záleží, a jsme vděční, že můžeme být jejich součástí.
Jsme kapela, která vychází z let hraní, učení se, chybování, znovu budování a zůstávání propojená s undergroundovým duchem, který nás formoval. Nesnažíme se předstírat něco, čím nejsme. Jednoduše hrajeme hudbu, kterou milujeme – s upřímností, energií a stejnou vášní, jakou jsme měli v 90. letech. Pokud se k vám naše skladby dostanou, znamená to pro nás opravdu hodně.
Podporujte undergroundové umělce, objevujte novou hudbu a doufejme, že se brzy někde potkáme na cestě – ať už ve Španělsku, nebo ve vašem městě! Přidejte se k nám! Přidejte se ke psům!!!
DISKOGRAFIE:
Fearless Veterans EP (Radikal 1977 Records, Crom Records, Clockwork Punk Records 2021)
Fearless Veterans / Ofensiva: Split EP (Oi! Fin Del Mundo Records, Bar Crew Records, Radikal 1977 Records, Tough Ain’t Enough, Common People Records, Crom Records, Laketown Records 2022)
Hard As Fuck LP (Crom Records, Still Burning Records, Laketown Records 2022)
