La Gachette patří už téměř tři desetiletí k nejvýraznějším jménům frankofonní Oi! a streetpunkové scény. Na naše otázky odpovídal frontman Erik, který otevřeně vzpomíná na začátky kapely, montrealskou scénu i proměnu punkové subkultury v průběhu let. Řeč přišla také na DIY přístup, politiku, sociální sítě, streamovací služby i současný stav punkové a Oi! scény. Povídali jsme si o vzniku nového alba, spolupráci s Randale Records i o tom, jak osobní život ovlivňuje jeho texty. Erik se zamýšlí nad tím, co dnes znamená být punkem a skinheadem, proč je důležité zůstat sám sebou a co ho i po téměř třiceti letech stále žene dopředu. Pokud vás zajímá upřímný pohled na minulost, současnost i budoucnost undergroundové scény, tenhle rozhovor by vám rozhodně neměl uniknout.
La Gachette fungují už od roku 1998. Jak jste se tehdy dostali k punku, Oi! a skinheadské subkultuře? Co vás jako mladé kluky přitahovalo nejvíc – hudba, styl, pocit sounáležitosti, nebo prostě rebelie? A pamatujete si okamžik, kdy jste si řekli: „Přesně sem patřím“?
Tehdy jsme byli dva mladí punkeři s beatboxem. Poslouchali jsme spoustu starých francouzských punkových a Oi! kapel. Pocházíme z malého města Granby, které leží asi hodinu od Montrealu. Nebylo tam moc lidí, kteří poslouchali stejnou hudbu jako my. Většina našich kamarádů jela spíš skatepunk nebo grindcore, ale to nikdy nebylo nic pro nás. I proto jsme až do roku 2001 neměli bubeníka.
Se skinheady jsme se začali stýkat až po našem prvním koncertě v Montrealu, který se konal 30. ledna 1999. Potom jsme hráli s The Prowlers u nás doma v Granby, ale ten koncert vůbec nedopadl dobře. Lidé se pod pódiem začali rvát.
Od roku 2016 hraju právě v The Prowlers a pokaždé se tomu večeru společně zasmějeme. Vždycky jsem měl rád koncerty, kde člověk nikdy neví, jak skončí, když se začne něco dít. Jako spousta teenagerů jsem tehdy byl přitahovaný nebezpečím, protože mi bylo úplně jedno, jaké to bude mít následky.
Jaká byla montrealská punková a Oi! scéna na konci devadesátých let? Přijala vás mezi sebe, nebo jste si museli své místo tvrdě vybojovat?
Se scénou jsem začal fungovat už v roce 1995 a svoje místo jsme si opravdu museli vybojovat.
První punkovou kapelu jsem založil v patnácti letech. Když jsme odehráli první koncert v montrealském Café Chaos, starší punkeři nás šikanovali a snažili se nás zastrašit. Byli jsme tehdy hodně mladí. Měli jsme strach jako blázen, ale stejně jsme je poslali do prdele.
Pak jsme zahráli náš set co nejhlasitěji, protože jsme věděli, že právě tam patříme.
Vaše první nahrávky byly demo kazeta a následně album En Route Vers Demain, obojí vydané vlastním nákladem. Jak na ty úplné začátky vzpomínáte? Bylo to hlavně čisté punkové nadšení bez větších zkušeností, nebo jste už tehdy měli jasnou představu, jakou kapelou chcete být?
Bylo to čisté punkové nadšení bez jakýchkoliv zkušeností. Vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že bychom měli seriózní kapelu.
Byli jsme příliš mladí na to, abychom řešili budoucnost. V té době jsme byli dost bezstarostní a vůbec jsme nepřemýšleli nad tím, co bude dál.
Jak moc vás ovlivnily francouzské kapely jako Bérurier Noir, Komintern Sect nebo Les Sheriff? Co vás na francouzské scéně přitahovalo – samotná hudba, společenská témata, nebo mentalita těch kapel?
Francouzské punkové a Oi! kapely jsou u nás velmi populární, protože žijeme ve frankofonní části Kanady.
Když jsme zakládali La Gachette, byli jsme hodně ovlivnění Bérurier Noir. V Québecu byli tehdy velmi známí a v devadesátých letech u nás několikrát koncertovali. Když jste mladí, Bérurier Noir vás úplně pohltí. Později jsme ale objevili kapely z kompilace „Chaos en France“, samozřejmě především Komintern Sect. Jakmile jsme je poznali, připadaly nám mnohem lepší a mnohem provokativnější.
Když porovnáte své úplně první nahrávky s novým albem, co zůstalo stejné a co se naopak změnilo nejvíc? Je dnešní La Gachette stále stejnou kapelou jako v roce 1998?
Změnilo se úplně všechno. Od roku 1998 jsem se nikdy neohlížel zpátky. Pokaždé, když začínáme pracovat na nové desce, dívám se jen dopředu.
Vaše hudba vždy balancovala mezi streetpunkem, Oi!, punk rockem a občas i epičtějšími nebo melancholičtějšími prvky. Bylo pro vás důležité nezůstat uvěznění v jednom stylu? A nebáli jste se někdy, že část fanoušků ty změny nepřijme?
Každé album odráží určitou etapu našeho života. Nikdy jsem se nebál, že budou lidé zklamaní z toho, jak se vyvíjíme.
Během pandemie jsem se rozhodl udělat v kapele velké změny a právě z toho vzniklo album Dans les tranchées, které je stoprocentně skinheadskou deskou.
Předtím byla kapela mnohem víc punkrocková, protože bývalý bubeník i původní baskytarista, který s námi hrál dvaadvacet let, vůbec nebyli skinheadi. Když oba odešli, náš zvuk se zásadně změnil.
Ve vašich textech se často objevují témata identity, hrdosti, historie, mezilidských vztahů nebo společenského napětí. Odkud čerpáte inspiraci? Z osobních zkušeností, knih, historie, každodenního života, nebo odjinud?
Vlastně jste si na tu otázku už odpověděli sami. Většina mých textů vychází z osobních životních zkušeností. Jsou směsí toho, čím jsem si prošel dřív, a toho, kde se nacházím dnes. Zároveň mě velmi baví psát i o historii.
Mnoho kapel časem sklouzne k tomu, že opakují pořád stejná témata. Jak se tomu vyhýbáte? A myslíte si, že je v punku ještě prostor pro opravdu originální témata?
Samozřejmě že pro nová témata pořád existuje prostor. Nemyslím si ale, že právě já jsem ten, kdo je objevuje. Já chci hlavně se svými kamarády dělat dobrou, nasranou hudbu pro skinheady a pankáče.
Nové album působí temněji a dospěleji než část vaší starší tvorby. Byl to záměr? Odráží současnou dobu, vaše osobní životy, nebo jde prostě o přirozený vývoj kapely?
Nové skladby vznikaly během velmi těžkého období mého života. Téměř rok jsem se staral o nemocnou maminku. Když zemřela, byl jsem úplně vyčerpaný. Dostal jsem se až na pokraj vyhoření a skoro rok jsem nepracoval. Potřeboval jsem se dát dohromady, a tak jsem všechnu energii vložil do psaní nových skladeb místo toho, abych dělal kraviny.
V několika skladbách se věnujete historii a válečným tématům. Co vás na historii fascinuje? A myslíte si, že punk může lidi přivést k zájmu o historii lépe než škola?
Jako teenager jsem ve škole moc nevynikal a historie mě tehdy vůbec nezajímala. Až v dospělosti jsem se začal zajímat o války, které změnily běh dějin. Dnes si myslím, že je důležité se o takové věci zajímat.
Jako lidstvo jsme udělali spoustu dobrých i špatných věcí a měli bychom se z vlastních chyb poučit. Minulost nikdy nevymažeme a je důležité na ni nezapomínat. A ano, myslím si, že hudba dokáže lidi přivést k zájmu o historii i o další společenská témata.
Francouzština je naprosto zásadní součástí identity La Gachette. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste zpívali anglicky, aby byla kapela přístupnější mezinárodnímu publiku? Nebo by to už jednoduše nebyla ta pravá La Gachette?
Za těch osmadvacet let jsme napsali jen dvě písně v angličtině, ale La Gachette budou vždy zpívat francouzsky. Francouzština je nádherný jazyk a myslím si, že se k Oi! i punkové hudbě skvěle hodí.
Jak vnímáte rozdíl mezi frankofonní scénou v Québecu a anglicky mluvící punkovou scénou v Kanadě? Existují mezi nimi kulturní rozdíly i v rámci samotné subkultury?
Před mnoha lety panovalo mezi francouzskou a anglickou punkovou komunitou určité napětí. Hodně to souviselo s referendem o nezávislosti Québecu v roce 1995. Anglicky mluvící Kanaďané tehdy kapelám zpívajícím francouzsky příliš nevěnovali pozornost.
Dnes už je ale situace úplně jiná a je to tak dobře. Několikrát jsme hráli i v anglicky mluvící části Kanady a vždy jsme tam zažili skvělé koncerty.
Kanada je obrovská země, ale když se mluví o kanadském punku, většina lidí si představí hlavně hardcore nebo crust. Měli jste někdy pocit, že streetpunk a Oi! stojí trochu stranou hlavního zájmu?
To záleží na tom, odkud pocházíte. Podle mě ale Kanada vždycky měla skvělé Oi! kapely – Gassenhauer, Street Troopers, Discords, Subway Thugs, Emergency, Vacant Lot, Bitter Grin, Impact a mnoho dalších.
Jak moc vás formovalo samotné prostředí Québecu? Myslíte si, že by La Gachette zněli jinak, kdybyste vyrůstali třeba v Torontu nebo někde v Evropě?
To těžko můžu říct. Nikdy jsem nevyrůstal ani v Torontu, ani v Evropě. Jsem stoprocentní frankofonní Kanaďan z Québecu!
Koncertovali jste jak po Evropě, tak v Mexiku. Co vám cestování dalo? Změnilo vás jako lidi nebo jako kapelu? A existuje nějaký koncert nebo zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Nikdy nezapomenu na naše první turné po Mexiku. Publikum tam zpívalo naše písně ve francouzštině. Bylo to neuvěřitelně silné a dojemné. Udělalo nám to obrovskou radost a byli jsme na to opravdu hrdí.
Jak dnes vnímáte evropskou Oi! a punkovou scénu? Vidíte velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi? A kde jste se cítili nejvíc jako doma?
Evropskou scénu milujeme. Kdykoliv se do Evropy vrátíme, máme pocit, jako bychom přijeli domů. A úplně nejvíc to platí pro švýcarskou Ženevu. To město pro nás vždycky mělo něco výjimečného.
Když jste začínali, fungovala scéna úplně jinak než dnes. Co vám z těch starých časů nejvíc chybí? A co naopak dnes funguje lépe?
Když jsme začínali, byla scéna mnohem víc postavená na DIY přístupu. Posílali jsme kazety vydavatelstvím a promotérům spolu s ručně psanými dopisy. Pamatuju si, že naše první album bylo nelegálně vydané v Mexiku. Právě díky tomu se tam o nás lidé dozvěděli.
Dnes se všechno odehrává za počítačem. Je to samozřejmě rychlejší, ale úplně jiné. Kdysi jsme koncerty domlouvali po telefonu. To už dnes prakticky neexistuje.
Sociální sítě a streamovací služby otevřely kapelám celý svět, ale zároveň změnily způsob, jakým lidé hudbu poslouchají. Myslíte si, že moderní technologie scéně více pomohly, nebo jí naopak něco důležitého vzaly?
Myslím, že v něčem scéně pomohly. Na druhou stranu ale ztrácíme skutečný osobní kontakt mezi lidmi.
Máte pocit, že dnešní mladá generace prožívá punk a subkulturu stejně intenzivně jako dřív? Nebo je dnes všechno víc online a méně skutečné?
Rozhodně je to jiné než dřív. Na druhou stranu si umím představit, že lidé, kteří byli součástí scény už v osmdesátých letech, by o nás tehdy říkali úplně to samé.
Co považujete za největší problém dnešní punkové a Oi! scény? Ego? Rozdělení mezi lidmi? Války na internetu? Nedostatek nových nápadů? Nebo něco úplně jiného?
Internetové války dnes scénu rozdělují a nemyslím si, že se to bude časem zlepšovat. Lidé by si měli své problémy vyříkávat tváří v tvář, místo aby se navzájem snažili ukřižovat na internetu.
Na druhou stranu – co vás na dnešní scéně stále baví a dává vám naději, že jen tak nezmizí? Jsou věci, které dnes fungují lépe než před dvaceti lety?
Dnes je mnohem jednodušší domlouvat turné a navíc máme konečně stabilní sestavu. Myslím si, že nás ještě čeká spousta dobrých let.
La Gachette nikdy nepůsobili jako kapela, která by slepě následovala trendy. Bylo pro vás vždy důležité zachovat si vlastní identitu? A dostali jste se kvůli tomu někdy do konfliktu s očekáváním fanoušků nebo s politikou uvnitř scény?
Před několika lety jsem se z osobních důvodů rozhodl, že už do svých textů nebudu tahat politiku. Některým fanouškům se to nelíbilo, ale takový je život. Hudbu nedělám proto, abych někomu lezl do zadku.
Jak u vás probíhá skládání nových písní? Přinese někdo základní riff a zbytek vznikne ve zkušebně, nebo pracujete na aranžích do detailu už od úplného začátku?
Většinou přinesu riff i melodii. Pak na tom společně pracujeme ve zkušebně a texty dokončuji doma.
Vaše nové album působí velmi kompaktně a má silnou atmosféru. Jak probíhalo jeho skládání a nahrávání? Bylo tentokrát něco jinak než u předchozích desek?
Dá se to přirovnat k albu Dans les tranchées. Rozdíl byl v tom, že jsme tentokrát nahrávali ve studiu místo ve zkušebně. Mix i mastering dělal v Calgary Graham Riddle – stejný člověk, který pracoval i na poslední desce The Prowlers. Spolupracoval už s mnoha kapelami z naší scény.
Jaké jsou vaše zkušenosti se spoluprací s Randale Records? Jak ji hodnotíte? Je pro vás výhodou, že jde o evropský label?
Je to už naše druhá deska vydaná u Randale Records a díky nim se nám otevřely nové dveře hlavně v Německu. Poznali jsme nové lidi a na evropských koncertech teď potkáváme mnohem víc skinheadů. Jsme za to opravdu vděční a těšíme se, až se do Evropy budeme moct zase co nejdříve vrátit.
Máte po tolika letech pořád stejný hlad po koncertech a cestování? Co vás žene dopředu i po téměř třiceti letech existence kapely?
Koncertování miluju a přál bych si s kapelou hrát ještě častěji. Když stojím na pódiu, zapomenu na všechen každodenní stres. Právě proto v tom pořád pokračuju.
Když se ohlédnete zpátky, bylo nějaké období, které bylo pro kapelu nejtěžší? Dostali jste se někdy do bodu, kdy jste vážně uvažovali o tom, že La Gachette ukončíte?
V posledních letech jsem několikrát přemýšlel o tom, že s kapelou skončím, hlavně kvůli neustálým změnám v sestavě. Teď už opravdu potřebujeme několik let stability. Upřímně řečeno, už mě neskutečně unavuje začínat pořád znovu od začátku.
Vaše texty působí osobněji a vyzráleji než u většiny streetpunkových kapel. Je pro vás důležité, aby vaše hudba vycházela ze skutečného života a opravdových zkušeností, místo aby stála jen na heslech?
Ano, vždycky pro mě bylo důležité psát o vlastních zkušenostech. Když píšu texty, často si také dělám různé rešerše a zjišťuji si informace. Hesla v písních jsou fajn, protože si je publikum může snadno zazpívat, ale podle mě je stejně důležité psát skladby, které mají skutečný obsah.
Jaký je dnes váš vztah k politice v punku? Myslíte si, že by punk měl být automaticky politický, nebo je důležitější autenticita a osobní vyjádření?
S politikou v punku jsem skončil už v roce 2006. Když jsem byl mladší, psal jsem písně o svých politických názorech, ale dnes přistupuju k psaní úplně jinak. A hlavně nemám potřebu přesvědčovat ostatní, že právě můj pohled na svět je ten správný.
Co pro vás dnes osobně znamená být skinheadem a pankáčem? Změnil se váš pohled s přibývajícím věkem, nebo jsou některé hodnoty pořád stejné jako ve dvaceti?
Určitě se můj pohled na svět během let změnil. Jsem starší a snad i moudřejší než dřív. Pořád jsem ale rebel a odmítám se vzdát. Punk ve mně pořád žije, protože je mi úplně jedno, co si o mně myslí ostatní, a stejně pořád nezapadám do šablony, kterou společnost považuje za normální.
Každé ráno vstávám v pět hodin, jdu do práce, kde si doslova ničím záda, a na konci týdne se stejně jdu se svými kamarády opít do hospody. Protože jsem pořád skinhead. A jsem na to hrdý.
Zvuk La Gachette stojí na výrazných refrénech a dvou kytarách. Byly nějaké kapely, které zásadně ovlivnily váš pohled na skládání hudby nebo aranžování?
Hodně jsem poslouchal rock’n’rollové kapely jako Rose Tattoo, Slade nebo staré AC/DC. Možná právě odtud pochází naše záliba ve dvou kytarách. Tyhle kapely mě dlouhá léta výrazně ovlivňovaly jako kytaristu a myslím, že je to v naší hudbě dodnes slyšet.
V jednom rozhovoru jste zmiňovali silnou montrealskou scénu a kapely jako The Prowlers, Ultra Razzia nebo Béton Armé. Jak důležité je mít kolem sebe silnou místní scénu? Podporují se dnes kapely navzájem stejně jako dřív?
Myslím, že je to hlavně o přátelství mezi jednotlivými kapelami. Spousta muzikantů dnes hraje hned v několika kapelách najednou, takže je vlastně přirozené, že si navzájem pomáhají.
Na scéně jste už téměř třicet let. Co vás hudba naučila o lidech a o životě? A změnil vás punk spíš k lepšímu, nebo vám také něco vzal?
Punk a Oi! hudba mě formovaly a udělaly ze mě člověka, kterým jsem dnes. Jako dítě jsem byl outsider, ale ve chvíli, kdy do mého života vstoupila hudba, začalo všechno dávat smysl.
Když dnes objevíte novou kapelu, co musí mít, aby vás opravdu zaujala? Syrovost? Upřímnost? Energii? Nebo něco úplně jiného?
Řekl bych, že především chytlavou melodii, skvělý refrén a pořádně špinavé, syrové kytary.
Jakou radu byste dali mladým kapelám, které dnes začínají hrát streetpunk nebo Oi!? Má ještě v době, kdy je všechno okamžité a pomíjivé, smysl budovat kapelu pomalu a dlouhodobě?
Řekl bych jim jediné: dělejte si to po svém a nesnažte se být něčím, čím nejste. Dejte si čas vybudovat něco pevného a kvalitního. Až budete připravení, běžte a pořádně to všem natřete!
Jaké kapely dnes posloucháte a doporučili byste je našim čtenářům? Objevilo se v posledních letech něco, co vás úplně dostalo a řekli jste si: „Tohle je naprostá pecka“?
Battle Ruins. Když jsem je slyšel poprvé, úplně mě odrovnali. Dokonalá kombinace Oi! a power metalu. Naprosto to miluju!
Poslední otázku necháme úplně na vás. Je něco, na co jsme se nezeptali, ale podle vás by mělo zaznít? Jakýkoliv názor, příběh, doporučení nebo poslední vzkaz lidem, kteří pořád věří v hlasitou hudbu, levné pivo a špinavé kluby?
Myslím, že jsme probrali všechno. Jsem člověk ze staré školy a na počítači jsem opravdu pomalý. Dokonce jsem musel poprosit přítelkyni, aby mi s vyplňováním tohoto rozhovoru pomohla! Každopádně vám moc děkuju za příležitost. Ať žije Tighten Up Zine!
DISKOGRAFIE:
Demo Inédit MC (DIY, 1998)
Ubat De Flic MC (DIY, 1998)
En Route Vers Demian CD (DIY, 2002)
Ne Renoncera Pas CD (Burnout Productions, 2005)
Split: Charge 69 / La Gachette CD (Trigger Records, 2007)
Quoi Qu II Advienne CD (Trigger Records, 2008)
A Travers Le Temps CD (Trigger Records, 2012)
Split: Moonstomp / La Gachette CD (La Show Box, 2014)
Dans Ta Face LP (La Show Box, 2015)
Split: Hors Controle / 22 Longs Riffs / The Prowlers / La Gachette LP (Maloka, Mass Production, General Strike, Dure Realité, 2016)
20 Ans D’insoumission LP (Ronce Records, Tapage Rock, 2018)
Dans Les Tranchées LP (Randale Records, 2022)
Une Vie à Défendre LP (Randale Records, 2026)
