Heroes 2 None jsou parta z dánského Aarhusu, která produkuje poctivý a energický Oi! punk. Její členové se na scéně pohybují už zatraceně dlouho a rozhodně patří mezi pamětníky několika generací punkové subkultury. Kytarista Steen, který odpovídal na naše otázky, je její součástí už od roku 1977.
V rozhovoru jsme se bavili nejen o muzice a historii kapely, ale také o punkové subkultuře, stárnutí, životních zkušenostech a o tom, jak se během desetiletí proměnil svět kolem nás. Řeč přišla i na to, jak se změnila komunita, kterou máme rádi, a jak dnes funguje v realitě, která je v mnoha ohledech úplně jiná než ta, v níž se na konci sedmdesátých let začal psát příběh punku.
Vraťme se úplně na začátek – jak ses vlastně dostal k punkové, skinheadské nebo Oi! subkultuře? Byla to hudba, fotbal, lidé kolem tebe, nebo prostě pocit, že nikam jinam nezapadáš? Pamatuješ si okamžik, kdy ti došlo, že to nebude jen krátká pubertální epizoda, ale něco, co s tebou zůstane celý život?
Léto roku 1977 jsem strávil v Anglii. Koupil jsem tam některé z prvních punkových desek a přivezl si je domů. Bylo mi čtrnáct let a hudba už tehdy byla velkou součástí mého života. Poslouchal jsem glam rock a rané KISS, ale cítil jsem, že se děje něco nového a vzrušujícího. Ukázalo se, že je to přesně to, co jsem hledal, a okamžitě jsem tomu propadl. Miloval jsem ten hlučný rock’n’roll, přístup i vzhled.
Zapojil jsem se do budování scény tady v Dánsku. Postupně se do všeho dostáváš čím dál víc a čím dál víc to miluješ. Budování něčeho nového, tvoření, setkávání se s hromadou fantastických lidí. Proč bys s tím měl přestávat?
Jaké bylo dospívání ve tvé části Dánska? Bylo snadné být mladým punkáčem nebo skinheadem v Aarhusu? Setkával ses s nepochopením a konflikty, nebo už tehdy existovala silná komunita, která tě okamžitě přijala?
Schytávali jsme spoustu sraček a spoustu výprasků! Lidé nám nerozuměli a mysleli si, že jsme hrozní. Média se soustředila jen na šokující stránku věci a na negativní historky. Musel sis dávat pozor na záda a dobře zvažovat, kam jdeš. Žádná punková ani skinheadská komunita tehdy neexistovala. Tu jsme museli nejdřív vybudovat.
Jak vypadaly tvoje úplně první koncerty – ať už jako fanouška, nebo muzikanta? Máš nějakou historku, která dokonale vystihuje, jak absurdní, chaotická a zároveň krásná dokáže undergroundová kultura být?
Můj první koncert byl první dánský punkrockový festival v roce 1978 (později známý jako Pære Punk Festival). Cestou domů jsme se rozhodli, že chceme založit kapelu. V roce 1979 debutovala moje první kapela THE ZERO POINT na stejném pódiu. Byla to naprostá magie a obrovské vzrušení. Jako by ve vzduchu byla elektřina. Dělo se něco nového a bylo to úžasné.
A historka? Jasně. Ten první dánský punkový festival byl zároveň prvním punkovým koncertem, který kdy navštívil jistý Harley Flanagan z CRO-MAGS. A jeho úplně první punková kapela Little Big Boss byla součástí rané punkové scény v Aarhusu.
V biografii kapely se píše, že členové působili v kapelách jako The Zero Point, The Guv’nors nebo Last Seen Laughing. Co ti každá z těch kapel dala osobně? Byly to různé životní etapy, různé pohledy na scénu, nebo prostě jen další záminky tahat aparaturu do zakouřených klubů?
Těch kapel bylo mnohem víc a někdy jsem hrál v několika současně. Prostě miluju hudbu a všechno kolem ní. Ano, myslím, že některé z nich vznikly proto, abychom mohli ve scéně dělat něco trochu jiného. Třeba když jsme založili WAR OF DESTRUCTION, která byla čistě hardcoreová, zatímco Zero Point stále fungovali. Některé kapely skončily a my založili nové. Já prostě nesnáším nehrát.
Mimochodem, nikdy jsem nebyl v The Guv’nors. To je Søren. Nabídku jsem ale dostal.
Když se ohlédneš za všemi projekty, kterých ses účastnil – jaké byly nejlepší a nejhorší momenty? Co člověka naučí roky strávené v dodávkách, hospodách a zkušebnách, co se jinak naučit nedá?
Kdysi jsem odehrál spoustu mizerných koncertů, protože jsem byl příliš opilý. Když jsme kapelu znovu rozjeli, rozhodl jsem se, že už se to nikdy nestane. Lidé si koupí vstupenku. A i když si ji nekoupí, stejně se rozhodli věnovat svůj čas tomu, aby se na tebe přišli podívat. Vždycky chci odvést maximum a podat nejlepší výkon, jakého jsem schopný. Jsi závislý na svých spoluhráčích a oni na tobě. Je to jako rodina.
Jedním z naprosto skvělých momentů byl comebackový koncert THE ZERO POINT na festivalu ANTI-FEST v České republice.
Jak vlastně vznikli Heroes 2 None? Byl to dlouho plánovaný projekt, nebo spíš spontánní „kašli na to, pojďme zase založit pořádnou Oi! kapelu“?
Bylo to tak, že LAST SEEN LAUGHING skončili. THE GUV’NORS v podstatě nefungovali a ZERO POINT dlouho nic nedělali. chtěli jsme prostě znovu rozjet pořádnou kapelu. Dělat to, co máme nejradši – nakopat někomu prdel. Vyrazit na cesty. Nahrávat nové věci. Trávit čas spolu a tvořit.
Název Heroes 2 None působí ironicky a zároveň zvláštně upřímně. Co pro tebe znamená? Je to komentář ke scéně, společnosti, stárnutí, nebo prostě uvědomění, že po koncertě většina z nás stejně skončí s kebabem v ruce a bolestí zad druhý den ráno?
Možná to bylo inspirované písní „Nobody’s Hero“ od Stiff Little Fingers. Když stojíme dole v davu, jsme úplně stejní jako všichni ostatní. A tak by to na scéně mělo být. Na druhou stranu je to prostě jen název a přišlo nám, že zní dobře. Každopádně rozhodně nejedeme žádné rockstar manýry.
Myslíš si, že Oi! a streetpunk mají dnes stejnou energii a význam jako kdysi? Nebo se část scény proměnila spíš v nostalgický svět lidí, kteří dnes řeší hypotéky, děti a bolavá kolena místo pouličních bitek?
Myslím, že jsou stejně důležité jako vždycky. Je to náš způsob, jak se bavit a jak dát najevo svůj názor. Existuje spousta skvělých nových kapel a mnoho starých stále funguje. Už to není jen hra pro mladé. Na scéně jsou lidé všech věkových kategorií a to je opravdu fajn.
Je to docela vtipné: Záleží na tom, ve které části Evropy nebo světa se nacházíte, nebo dokonce ve kterém městě se nacházíte, jak široký je věkový rozdíl. Spousta starých známých se vrací zpátky a to je sakra skvělé. Samozřejmě bych rád viděl i více mladých lidí.
Co tě dnes ve scéně drží? Protože po určitém věku už to nikdo nedělá kvůli „cool image“. Je to komunita, identita, potřeba něco tvořit, nebo prostě závislost na hlasité hudbě a pivu?
Tohle je naprosto zásadní součást mé identity. To jsem já. To je to, co dělám. A to je to, co miluju. A součástí toho je být členem komunity, mít svobodu a možnost tvořit.
A ANO, jsem zatracený rock’n’rollový závislák a hudební nerd. O tom není pochyb.
Jak dnes vnímáš rozdíl mezi undergroundovou kulturou a komerčním rockovým světem? Myslíš, že si underground stále drží určitou autenticitu, nebo se i z něj někdy stalo místo, kde jsou ego, merch a Instagram důležitější než samotná hudba?
Myslím, že spousta undergroundových kapel zůstává věrná svým kořenům. Úspěch je dobrá věc a vůbec mi nevadí, když si někdo hudbou vydělá nějaké peníze. Ale pokud to děláš jen kvůli penězům, smrdí to. Dělej to, co miluješ. A nesnáším rockstar přístup. Komerční hudební průmysl byl vždycky pokřivený, a právě proto jsme vytvořili tohle monstrum jménem punk a Oi!
A abych byl úplně upřímný, nemůžu vystát autotune a „kapely“, které jsou „kapelami“, aniž by hrály na nástroje. V tomhle směru se svět úplně zbláznil a naše scéna je relevantnější než kdy dřív.
Dánsko asi není první země, která lidi napadne, když se řekne Oi! nebo streetpunk. Jak bys popsal dánskou scénu někomu, kdo o ní vůbec nic neví? Má vlastní mentalitu, zvuk nebo charakter?
Dánská streetpunková a Oi! scéna v podstatě neexistuje. Myslím, že kromě nás jsou tu už jen jedna nebo dvě další kapely. Je to smutné, ale taková je realita.
Když už mluvíme o historii – které kapely, kluby nebo osobnosti podle tebe nejvíc formovaly dánskou Oi!/punkovou scénu? Existují jména, která by lidé mimo Dánsko měli znát, i když se nikdy nestala mezinárodně slavnými?
Kapely jako SODS, BRATS, LOST KIDS, KLICHÉ a DREAM POLICE byly průkopníky a velkou inspirací pro ranou scénu. Krátce nato se k nim přidaly kapely CITY-X, BOLLOCKS, NORMALS, THE FUCKIN’ GHOST, RAZOR BLADES a moje vlastní kapela THE ZERO POINT. Na začátku dánské scény vlastně neexistovala žádná skutečná Oi! kapela, ale hodně skinheadů se přiklonilo právě k THE ZERO POINT. Na konci devadesátých let vznikly THE HOOLIES a THE OUTFIT jako první opravdové Oi! kapely. Později přišli THE GUV’NORS s více rock’n’rollovým přístupem a LAST SEEN LAUGHING jako klasická Oi! kapela. Z Kodaně pak THE STOKES a URBAN ELITE. Většinu těchto kapel dnes najdete na všech streamovacích platformách.
Myslíš si, že geografická blízkost Velké Británie – kde se Oi! zrodilo – měla na vaši scénu vliv? Cítili jste se vždy propojeni s britskými kapelami a kulturou, nebo si skandinávské kapely časem vytvořily vlastní identitu?
Naše scéna byla s britskou scénou propojená vždy. A platí to především pro Oi! a streetpunk.
Jak bys popsal současnou situaci v Aarhusu a v Dánsku obecně? Objevují mladí lidé stále Oi! a streetpunk a zakládají nové kapely, nebo je to už hlavně svět stárnoucích veteránů, kteří odmítají zmizet?
V Aarhusu jsme jen my. Nikdo další. Žádní noví skinheadi a žádné nové Oi! kapely. Na druhou stranu, když hrajeme koncerty, spousta nových lidí díky nim objeví Oi! a streetpunk. A když hrajeme na punkových, hardcoreových nebo metalových akcích, hodně lidí se to líbí. Největší a nejdůležitější metalový časopis v Dánsku, Metalized, právě ohodnotil naše nové album devíti body z deseti. Rozhodně umíme rozvířit stojaté vody.
Co podle tebe dnes drží scénu při životě? Koncerty, DIY labely, malé ziny, sběratelé vinylů, nebo pořád hlavně osobní vztahy a přátelství?
Je to šťastná kombinace všech těchto věcí. Ale osobní vztahy a přátelství jsou určitě jednou z nejdůležitějších součástí. Mám rád osobní kontakt a pro mě je to hodně o poznávání nových lidí, navazování přátelství a setkávání se starými kamarády.
Jak se undergroundová scéna změnila od doby, kdy ses do ní zapojil? Je něco důležitého, co ti z minulosti chybí? A naopak, je něco na dnešní scéně, co považuješ za lepší?
Je to celosvětová záležitost pro podobně smýšlející lidi a to je skvělé. Obrovský rozdíl podle mě udělal internet. Tenkrát se koncerty a turné domlouvaly klasickou poštou. Dnes jsi během vteřiny ve spojení s celým světem. Můžeš si poslechnout neznámé kapely z druhého konce planety a objednat si jejich nahrávky. To je obrovská změna.
Co se týče kapely, stále zůstáváme věrní původnímu streetpunkovému a Oi! zvuku, ale zníme jako kapela, která své skladby napsala a nahrála v roce 2026.
Myslíš si, že internet scéně pomohl, nebo ji částečně zabil? Na jedné straně máme okamžitý přístup ke kapelám z celého světa, ale na druhé možná zmizelo kouzlo hledání desek, výměny kazet a čekání několik měsíců na další zin.
Ano, myslím, že se to tak dá říct. Podle mě je to ale pozitivní věc. Všechno je jednodušší a komunikace je nesrovnatelně rychlejší. Na druhou stranu si myslím, že pořád hledáme desky v obchodech, když se do nich dostaneme, a pořád kupujeme tištěné fanziny.
Když už mluvíme o technologiích – jaký máš vztah ke streamovacím platformám? Udělaly hudbu demokratičtější a dostupnější, nebo z ní udělaly rychle konzumovaný obsah, který lidé projíždějí stejně jako videa na sociálních sítích?
Trvalo nám dlouho, než jsme si uvědomili, že streaming je jako sex. Přišel a zůstane tu, takže se s tím musíš smířit.
Myslím, že je to směs obojího. Pro mnoho lidí je hudba jen rychle konzumovaný obsah a trochu se tím vytratil koncept celého alba. A to mě štve.
Já streaming používám hlavně k objevování nových kapel a nových nahrávek. Když se mi něco líbí, koupím si fyzickou kopii.
A co vinyl? Má pro tebe stále zvláštní význam? Je to nostalgie, sběratelská posedlost, nebo pořád nejlepší způsob, jak hudbu skutečně prožít?
Sbírám jak vinyly, tak CD. Ve skutečnosti si myslím, že dobře zmastrované CD zní o něco lépe než vinyl, nebo minimálně stejně dobře. Výhoda CD je v tom, že vždycky zní jako nové. Žádné škrábance. Na druhou stranu miluju celý koncept vinylové desky. Je tam mnohem víc prostoru pro grafiku, fotografie a podobné věci. Mám rád i barevné vinyly. Ale asi na to musí být člověk trochu sběratel.
Vaše nové album A Waste Of Time And Money má skvělý název – skoro jako dokonalé shrnutí života v undergroundové kapele. Jak album vznikalo a v jakém rozpoložení jste ho psali? Je agresivnější než vaše předchozí tvorba, nebo spíš připomíná staré bastardy, kteří se smiřují se světem kolem sebe?
Díky, jsem rád, že se ti ten název líbí. My rozhodně nejsme na žádné mírové misi! Ve skutečnosti nám trvalo několik let, než jsme dali dohromady všechny skladby. Navíc jsme během té doby prošli několika personálními změnami. Prostě jsme čekali na okamžik, kdy budeme mít dvanáct skladeb, které budou dost dobré na nahrání. Pak jsme je nahráli. Myslím, že některé písně jsou o něco agresivnější. Zároveň jsme ale chtěli zkusit i něco trochu jiného. „Going Home“ je pomalejší a má temnější atmosféru. A „Lessons To Be Learned“ je spíš hospodský rock’n’rollový stomper.
Co mohou posluchači od nového alba očekávat po hudební i textové stránce? Snažili jste se tentokrát vědomě udělat něco jiného, nebo jste se prostě soustředili na psaní silných a přímočarých streetpunkových skladeb tak, jak jste je vždy chtěli mít?
Vždycky se snažíme zůstat věrní streetpunkovým a Oi! kořenům. Jak už jsem ale říkal, na této desce jsme zkusili pár věcí udělat trochu jinak. Ve výsledku se ale všechno stále drží konceptu čistého, přímočarého streetpunku, který tě praští do obličeje. Vždycky jsme měli rádi humor a nikdy jsme se nebrali příliš vážně. Myslím, že je to slyšet i v textech. Objevuje se v nich kamarádství a soudržnost na scéně, pivo, dobré časy i osobní životní problémy.
Jak probíhá skládání písní v Heroes 2 None? Existuje jeden hlavní motor kapely, který přináší kostry skladeb, nebo je to spíš kolektivní chaos, kdy někdo přinese riff, někdo refrén a někdo hlavně pivo?
Většinou někdo přinese několik riffů. Na zkouškách je společně rozpracováváme, dokud nevznikne něco, se čím jsou všichni spokojeni. Dnes jsme to hlavně Mathias (basa) a já, kdo přináší nové riffy. Někdy písně vzniknou přímo na místě společnou prací. Každý má možnost vyjádřit svůj názor a když jsme spokojeni, Søren (zpěv) napíše text.
Kdo je v kapele největší perfekcionista a kdo je ten typ člověka, který po druhém pivu řekne: „Kašli na to, zní to dost dobře“?
Myslím, že všichni chceme psát skvělé písně. Nebo alespoň tak skvělé, jak jsme toho schopni. Osobně musím přiznat, že si často kladu otázky typu: „Je tenhle riff dost dobrý?“ „Zní to opravdu skvěle?“ „Je tohle opravdu skladba, za kterou si chceš stát?“ Mathias je zase ten, kdo opravdu rozumí hudební teorii.
Vaše hudba působí velmi přímočaře a autenticky. Je pro vás důležité zůstat ukotveni v klasickém Oi! zvuku, nebo si myslíš, že kapely musí přirozeně vstřebávat i jiné vlivy, aby se nestaly kopií sebe sama?
Přišlo by mi velmi zklamáním, kdyby AC/DC vydali album, které by neznělo jako AC/DC. Stejně tak kdyby Cock Sparrer nezněli jako Cock Sparrer.
Na druhou stranu je naprosto normální, že cestou nasbíráš inspiraci a různé vlivy. Kvalita zvuku se zlepšuje, časem se naučíš lépe ovládat svůj nástroj. V zásadě se ale snažíme zůstat věrní klasickému streetpunkovému a Oi! zvuku. To je totiž to, co milujeme.
Které kapely byly na tvé cestě skutečně zásadní? A nemyslíme tím jen známá jména jako Cock Sparrer nebo Blitz – zajímají nás hlavně méně známé kapely, které tě možná ovlivnily ještě víc.
Jsme staří dědci, takže hlavní inspiraci čerpáme z klasických punkových a Oi! kapel. Víte, o kterých kapelách mluvím. Søren i já máme rádi staré glamrockové kapely jako Slade, Sweet, Suzi Quatro a dánské Walkers. Já miluju rané KISS, MC5 a Iggyho Popa. Prostě hudbu, která ti utrhne ponožky z nohou.
Co dnes posloucháš? Držíš se hlavně Oi! a streetpunku, nebo se na tvém gramofonu objevují i úplně jiné desky? Dej nám pár doporučení.
Nové album EARN YOUR SCARS (dánský hardcore) je skvělé. The Nimbwits jsou výborná kapela, kterou stojí za to si poslechnout. Několikrát jsem si pustil i nové album Biohazard. Hodně posloucháme také The Interrupters. Většina věcí, které jsem si v poslední době koupil, jsou ale starší nahrávky – například několik alb UK Subs, která mi chyběla ve sbírce, nebo nově vydané staré nahrávky The Heartbreakers a živé záznamy Sex Pistols.
Oi! bylo vždy spojováno s dělnickou kulturou. Myslíš, že je to stále jádro tohoto žánru? Nebo dnes může být Oi! jednoduše o postoji, upřímnosti a energii bez ohledu na to, jestli člověk pracuje na stavbě nebo sedí za notebookem v kanceláři?
Myslím, že funguje i pro lidi za notebookem. Znám několik lidí, kteří celý den pracují u počítače a přesto se cítí být součástí Oi! scény. Řekl bych, že i oni patří k pracující třídě. Když se v tom najdeš, tak se v tom prostě najdeš.
Mimochodem – já na stavbě nepracuji.
Myslíš si, že se význam pojmu „pracující třída“ v Evropě změnil? Dřív bylo všechno spojeno s továrnami, přístavy a hospodami. Dnes žijeme v digitálním světě plném gentrifikace a práce na dálku. Může v takové realitě existovat autentický streetpunk?
Páni! To je otázka! Myslím, že záleží na tom, jak si člověk definuje autentický streetpunk. Všechno se vyvíjí. Stejně tak naše scéna a naše kultura. Nic nezůstává stejné. Můžeš ale zůstat věrný kořenům a přitom se posouvat dopředu.
Jaké koncerty máš osobně nejraději? Malé upocené kluby, kde stojí kapela půl metru od publika, nebo větší festivaly s lepším zvukem a větším publikem, ale méně intenzivní atmosférou?
Jsem pro obojí. Miluju velká pódia, kde se můžeš pohybovat. Stejně tak mám rád malé kluby, kde máš publikum přímo před obličejem a okamžitě cítíš jeho energii. Vždycky se snažíme podat maximální výkon. Nezáleží na velikosti sálu ani na tom, kolik lidí přijde. Pokud se někdo rozhodne věnovat nám svůj čas a peníze, zaslouží si to nejlepší, co jsme mu schopni doručit.
Má undergroundová kapela v Dánsku šanci prorazit i mimo čistě subkulturní akce? Existuje nějaké propojení se širší alternativní hudební scénou, nebo Oi! stále funguje hlavně jako uzavřený svět pro zasvěcené?
Občas jsme zváni i na hardcoreové a metalové koncerty, ale kromě toho nic moc. Punk nikdy nebyl v Dánsku opravdu velký. Nikdo tu nikdy neměl punkový hit ani nic podobného.
Jaké byly tvoje nejpodivnější nebo nejabsurdnější koncertní zážitky? Zajímají nás všechno – katastrofální promotéři, koncerty pro pět lidí, bizarní situace v zákulisí nebo momenty, kdy sis říkal: „Tohle je moc i na punk.“
Jednou jsme měli předkapelu, která se rozhodla hrát dvě a půl hodiny. A pořadatelé je ani nepožádali, aby přestali.
Kdyby některý z našich čtenářů přijel do Dánska za hudbou a subkulturou, která místa by rozhodně neměl vynechat? Jaké kluby, hospody, obchody s deskami nebo lokace jsou důležité pro vaši scénu?
Upřímně řečeno, v Dánsku toho moc k vidění není.
1000 Fryd v Aalborgu je příjemný alternativní prostor. Von Hatten v Randersu také. Tady v Aarhusu je Sidesporet pro skutečný undergroundový punk. A v Kodani bych zmínil Ungdomshuset. V Kodani je také několik opravdu skvělých obchodů s deskami, například Ooh Aah Records. Ale jinak se toho moc neděje, což je smutné.
Jak se vyrovnáváš se stárnutím uvnitř scény? Punk a Oi! byly vždy spojovány s mládím, energií a určitou dávkou chaosu. Jenže najednou lidé řeší práci, rodiny, bolavá záda a fakt, že zotavení po koncertě trvá tři dny místo tří hodin.
Punk a Oi! se změnily z čistě mládežnické kultury na kulturu pro všechny generace. Je to způsob života a k tomu patří i stárnutí. A to je vlastně skvělé. Není to jen jedna etapa života. Je to celý tvůj život.
Myslíš si, že mladší generace prožívají subkulturu jinak než vaše generace? Jsou dnešní mladí punkáči otevřenější a svobodnější, nebo jim někdy chybí hlad a posedlost, které měla vaše generace v začátcích?
Když jsem začínal, nebylo nic jasně definované. Museli jsme se sami podílet na tom, co vlastně punk bude. Bylo to obrovské kreativní hřiště. Dalo by se říct, že dnes už je spousta věcí daná. Nejsem si jistý, jestli nové generace cítí stejné vzrušení jako my tehdy. Na to se musíš zeptat jich. Jedno je ale jisté: Když si dnes oblékneš bundu se zipy, opasek s cvočky, martensky a obarvíš si vlasy na růžovo, nezpůsobíš ani zdaleka tolik chaosu jako tehdy.
Poslední otázka je úplně tvoje – je něco, na co jsme se nezeptali a mělo by zaznít? Jakýkoli názor, příběh, frustrace, doporučení nebo závěrečné poselství pro lidi, kteří stále věří v hlasitou hudbu, levné pivo a špinavé kluby?
Zůstaňte punk! Zůstaňte skinheadi! Podporujte scénu a udržujte ji při životě!
DISKOGRAFIE:
Villains 2 All 10″ (Oi! The Nische Records, 2018)
50 Fat & Out (The Next Chapter After 40, Fat & Finished) EP (Shout Proud Records, 2020)
More Fat Villans 2 You All CD (Smith & Miller Records, 2020)
A Waste Of Time And Money LP (Smith & Miller Records, 2026)
