The Sybians je reggae projekt z Amsterdamu. Po prvním singlu z roku 2025 přichází s debutovou dlouhohrající deskou, na které nabízejí třináct skladeb o celkové stopáži 35 minut – což je podle mě pro tento styl naprosto ideální délka. Album vyšlo ve spolupráci labelů Aggrobeat a Canana Records. Stylově potěší především fanoušky ska a rocksteady zvuku šedesátých let, tedy období, kdy se karibské žánry ještě nestihly přetavit do uhlazenější, popovější podoby.

Na podobných projektech mi je sympatické především to, že si kapely jednoduše jedou svůj žánr bez ohledu na komerční kalkul. Je zřejmé, že tuhle muziku dělají proto, že je skutečně baví, ne proto, že by sledovali trendy. Zajímavostí je i fakt, že část členů má zkušenosti z projektu The Upsessions, což může leccos napovědět o jejich hudebním zázemí.

Otvírák Saddle Up je lehce svižnější skladba s pozvolna gradujícím vokálem. Přesně zapadá do současné vlny ska revivalu, která čerpá spíš z pomalejšího rocksteady feelingu než z pozdějších reggae odnoží. Je to zvuk, který zůstává věrný původní karibské estetice a není zásadně ovlivněný ani roots reggae, ani moderní produkcí. Výrazné varhany, lehce funky podkres a precizní instrumentální provedení dělají z amsterdamské party jednoho z čelních reprezentantů tohoto směru. Jako fanouškovi původního rocksteady mi tohle jednoduše sedí.

Ani ve druhé skladbě You Won’t Regret nikam nespěchají. Drží si charakteristický sladký feeling love songu z raných sedmdesátých let. Naughty Boy (Not Rude) pak žánrové klišé – alespoň textově – hrdě nese nad hlavou, ale díky šmrncovnímu vokálu a kompaktní stopáži se skladba nerozpadá a neztrácí tah. Následuje instrumentální Rokjesdag a poté Stir The Pot, která do celkového zvuku vnáší lehce westernovou atmosféru. Pro mě osobně jeden z vrcholů celé desky. Stranu A uzavírá Koo Koo Karoo, pracující s klávesami a promyšlenými změnami tempa v rámci retro aranžmá.

Strana B přináší dalších sedm skladeb. Startuje atmosférickou instrumentálkou Burro Fever. Hodně sladký nádech má následná Love Don’t Turn Me On, která perfektně zapadá do koncepce alba. Osobně sice dávám přednost písním se zpěvem, ale instrumentálka Tinder Touch je natolik silná, že si mě získala bez výhrad. Na parket bez debat vyžene následující Face To Face – tuhle věc bych si rád poslechl naživo v klubu, protože má potenciál pořádně rozpálit publikum.

Svižnější tempo drží i Reggae The Most, která mi svým drajvem připomíná současnou tvorbu kapel typu The Aggrolites. Předposlední ska vypalovačka I’ll Be Waiting si zachovává étos klasického love songu a celé album uzavírá hravá Whale Hunt, můj osobní favorit z béčkové strany.

Sečteno a podtrženo: The Sybians vyprodukovali třináct skladeb, které dávají smysl jako celek a zároveň obstojí i samostatně. Je to deska pro milovníky zvuku z přelomu 60. a 70. let, zahraná s respektem, citem a evidentní radostí. Pokud chceš autentické retro bez nostalgického kýče, sáhni po The Sybians.

TOP TRACKY: Stir The Pot, Love Don’t Turn Me On, Whale Hunt