The Stress z New Yorku jsem poprvé zaregistroval díky jejich desce More Than You’ll Ever Be. Vyšla v roce 2024 a povedeně kombinovala street punk, Oi! a rock’n’roll. Byla to moje první ochutnávka muziky od téhle party a musím říct, že mi mimořádně zachutnala. Teď je venku jejich druhá dlouhohrající deska Here First, Here Last. Ta vychází ve spolupráci labelů Try And Stop Me Records, Longshot Music a Pils Records, takže je postaráno o distribuci v Evropě, USA i Kanadě. Pro mě je ale zásadní hlavně to, že v téhle kantýně pořád vaří stejný šéfkuchař a výsledek mi chutná úplně stejně jako minule.

Na desce najdeme intro a deset songů. Základ zůstává stejný – pohybujeme se na pomezí street punku a Oi!, které kapela průběžně okořeňuje rock’n’rollovými vlivy. Právě díky nim ale výsledný mix nepůsobí jednotvárně. Když jsem album začal poslouchat, několikrát jsem měl pocit, jako bych přeskakoval mezi několika lehce odlišnými kapelami. Jindy to zase působilo jako průřez tvorbou party, která už má za sebou pěknou řádku koncertů a během let si stihla osvojit různé polohy. The Stress se totiž nedrží jedné osvědčené šablony a nemají potřebu hnát všechno jedním směrem. Jednou přitlačí na pilu, jindy nechají víc prostoru melodii nebo rock’n’rollovému švihu. Výsledkem je zvukově pestrá deska, na které se střídají různé nápady, aniž by se vytrácel její jasný charakter. Pořád je to především muzika pro bootboys, která má tah na branku, chytlavé refrény a dostatek energie, aby fungovala nejen ve sluchátkách, ale hlavně naživo.

Najdeme tu streetpunkové songy ovlivněné hardcorem a jeho rytmikou, jako je Reap What You Sow, rock’n’rollovější vály typu Preach to the Choir, který mi připomíná tvorbu Badterms, i přímočařejší punkové záseky Here First, Here Last a South Ward Serenade. Pak jsou tu vypalovačky Rich Luke a False Pride, postavené na skandovaných Oi! refrénech a pořádné dávce údernosti. Na opačném konci téhle pestré palety stojí velmi melodická streetpunková halekačka If I Don’t See You, která se snadno zavrtá pod kůži. Trochu atypickou polohu představuje pomalejší Skinhead All Alone. Ta stojí na rock’n’rollové rytmice a frázovaném zpěvu, který postupně graduje do intenzivnějšího refrénu. Právě podobné odlišnosti dělají z alba víc než jen sbírku žánrově zaměnitelných songů. The Stress si umí pohrát s tempem, náladou i způsobem, jakým jednotlivé skladby staví, ale přitom neztrácejí vlastní tvář. Deska by mohla sednout fanouškům kapel jako No Time, Impact Driver, Fuerza Bruta nebo Badterms. The Stress vycházejí pevně z punkových kořenů, ale svůj sound se snaží neustále obohacovat, aby nesklouzával ke stereotypu.

Co mě navíc potěšilo, je fakt, že se The Stress v bookletu bez ostychu přiznávají ke svým inspiracím a vypisují kapely, které je ovlivnily. Tohle staromódní zakončení mi připomnělo, proč jsem si kdysi začal kupovat desky. Právě podobné seznamy oblíbených kapel mě totiž často přivedly k dalšímu objevování – člověk se pak nořil do mailorderů, zinů a dalších tištěných zdrojů ve snaze najít něco nového, co by mu jinak snadno uniklo. V době internetu, dvousekundové pozornosti a umělé inteligence, která stále častěji nahrazuje klasické vyhledávání, mi to připomnělo dobu, která vlastně není zase tak vzdálená, ale přesto už působí trochu jinak. Na chvíli jsem se znovu cítil skoro jako Indiana Jones, který se s neutuchajícím zápalem vydává na další výpravu za ukrytými poklady. A přesně tenhle pocit má pro mě pořád svoje kouzlo.

Dobrá deska od kapely, která má co říct.

TOP TRACKY: False Pride, Rich Luke, Preach To The Choir