To, co navazuje na jejich první nahrávku, je streetpunk s rock’n’rollovými vlivy, zahraný ve středním až pomalejším tempu a s důrazem na kytarové linky. Fitz se nesnaží za každou cenu hnát všechno dopředu. Místo toho dávají jednotlivým skladbám prostor, nechávají vyniknout melodie a staví na přímočarém základu, který doplňují zapamatovatelnými refrény.

Fitz na to jdou většinou tak, že nejprve nasadí rytmickou linku, na ni navážou hlavním zpěvem a všechno doplní singalongy a několika nápady, které skladbám dodávají něco navíc. Není to žádná komplikovaná formule, ale v jejich podání funguje. Když jsme s Fitz dělali rozhovor, zaujal mě také jejich pohled na svět. Je inteligentní, kritický a pořád v sobě má dostatek rebelství. V podobném duchu se nese i tvorba na Absolution, a to jak hudebně, tak textově.

Začínáme pomalejší skladbou Sins of the Fathers s pochmurným textem, která posluchače uvede do atmosféry desky. Následující Hashtag Rebellion přichází s jedovatou ironií a trefným komentářem k pózám, které se často schovávají za rádoby revoluční postoje. Potom už dostáváme punkovější Goner, věnovanou sobotní zábavě s fotbalovou partou. Mým favoritem ze strany A je ale parádní Creepshow. Ta do streetpunkového základu přimíchává pořádnou dávku rock’n’rollu a chytlavé singalongové popěvky. Přesně tenhle typ skladby mě na Fitz baví nejvíc. Má tah, výraznou melodii a refrén, který si snadno představím v rukou publika pod pódiem.

Strana B začíná výrazně punkověji a rychleji než ta první. Off With Their Heads si svou tematickou předlohou přímo říká o trochu agrese a kapela ji dodává prostřednictvím důraznějšího tempa a ostřejšího projevu. Je to hudební doprovod k představě tance ostří na popravišti, kterou skladba vykresluje. Následuje můj osobní favorit z celé desky, fotbalová The Pitch The Glory. Tady se znovu potkává všechno, co mi na Fitz sedí: rock’n’rollový nádech, chytlavá melodie a energie, která se nesnaží být za každou cenu zběsilá, ale dokáže posluchače spolehlivě vtáhnout.

V Trench Rider se Fitz tematicky vracejí do zákopů, tedy k motivu, který se objevil už na jejich prvním EP. Závěr pak patří titulní skladbě Absolution, která se nese ve svižnějším tempu a uzavírá desku s potřebným tahem. Kapela přitom zůstává věrná svému rukopisu a nesnaží se na poslední chvíli přijít s něčím, co by na album za každou cenu přineslo nečekaný zvrat.

Mně osobně z téhle desky nejvíc sedí skladby, které naplno využívají rock’n’rollové prvky ve své stavbě. Konkrétně The Pitch The Glory, Absolution a Creepshow s odpíchnutou kytarou mě baví nejvíc. Právě v těchto momentech podle mě Fitz nejlépe ukazují, co jejich pojetí streetpunku nabízí. Nejde jen o rytmus a společné pokřikování refrénů, ale také o melodickou stránku, která jednotlivým písním dodává vlastní tvář.

Tematicky se Fitz pohybují ve světě fotbalových sobot, pitek s kamarády a ironického komentování korporátního světa. Jejich přístup mi sedí právě tím, že vedle hospodské a fotbalové poetiky nechává prostor i pro kritický pohled na okolní realitu. Výsledkem je streetpunk, který se nemusí brát smrtelně vážně, ale zároveň se nespokojí jen s několika obecnými hesly. A tahle kombinace mě baví.

Deska vyšla v nákladu 100 kusů na červeném vinylu a 250 kusů na žlutém. Obě barevné varianty mají také vlastní barevné provedení obalu, takže si přijdou na své i sběratelé. Fitz z Bělehradu odvedli na Absolution slušnou práci a nabídli vlastní, osobitě pojaté podání streetpunku. Pokud tě baví kombinace středního tempa, kytarových melodií, rock’n’rollových vlivů a refrénů, které si chceš zakřičet společně s kapelou, tohle album stojí za pozornost.

TOP TRACKY: The Pitch The Glory; Absolution; Creepshow