Tohle je první deska The Reapers, původně vydaná v roce 2019. Tehdejší verzi, která vyšla ve spolupráci Rebellion Records a LSM Records, jsem nestihl, a tak jsem sáhl po repressu z roku 2024, kterou už vydal samostatně Rebellion Records. Tahle verze vyšla na stříbrném vinylu a obsahuje intro plus čtrnáct songů. Oproti původnímu vydání je navíc zařazen jeden dosud nevydaný song z původní nahrávací session, takže tahle reedice má smysl i pro ty, kteří už původní desku znají.

The Reapers z Utrechtu a Rotterdamu hrají Oi! punk v opravdu vysoké světové kvalitě, a to je potřeba říct hned na začátku. Posluchač tu dostane dávku prvotřídního subkulturního nákladu od kapely, která podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co současná scéna nabízí. The Reapers vznikli z muzikantů, kteří působili v projektu Discharger, takže nejde o žádné začátečníky, ale o zkušené hráče, kteří přesně vědí, co chtějí svou hudbou říct.

Přijde mi, že kapela tady s naprostou lehkostí vyprodukovala sadu skvěle odsýpajících songů, které dohromady tvoří silný a kompaktní materiál. Je to chytlavé, kytary jsou nabroušené, rytmika šlape a výrazné singalongy tomu dávají atmosféru hospody po vyhraném sobotním zápase. The Reapers umí napsat song – postavit ho na melodickém základu, postupně ho vygradovat v refrénu a následně okořenit kytarovými sóly. Tenhle recept tu používají opakovaně a funguje jim výborně. Přestože je výsledkem hudba, která se poslouchá velmi snadno, rozhodně nejde o jednoduchý nebo primitivní Oi! punk. Za chytlavou formou je slyšet dobře promyšlený a propracovaný sound, který doplňuje výrazný working-class postoj.

Deska navíc drží velmi dobře pohromadě jako celek. Jednotlivé skladby mají vlastní charakter, ale zároveň do sebe zapadají a album díky tomu nepůsobí jako náhodná sbírka songů. The Reapers se nesnaží posluchače ohromit zbytečnou komplikovaností, jejich síla spočívá především v tom, jak dobře dokážou spojit melodii, energii a jednoduchou přímočarost s kvalitními aranžemi. Přesně tenhle typ Oi! podle mě funguje nejlépe naživo, kde se silné refrény a kytarové motivy musí okamžitě dostat mezi lidi.

The Reapers mají svoje texty postavené na životě dělnické třídy a vůbec by mě nenapadlo jim to nevěřit, protože tohle jsou boje, které vede velká většina z nás. Občas na internetu narazím na lidi, kteří se snaží prezentovat skinheadskou scénu jako módní molo pro předražené značky. Prezentují přístup typu: „Kup si správnou bundu za stovky eur a pojď si s námi zazpívat o tom, jak jsme working-class parta.“ Tahle kombinace je vlastně úplně směšná, ale na někoho evidentně funguje. Nejčastěji ji vídám ve spojení s některými podobami casual fotbalové kultury.

The Reapers tady ale vystihují každodenní problémy pracujících, které všichni známe: nedůvěru k politikům, bídné postavení na pracovním trhu, i když děláš práci, která je zatraceně potřeba, fotbal, alkoholové úniky z každodenního života, vztahy, které se podělaly, občasné násilí, zkušenosti s policajty a všechny další problémy, které patří k tomu, že každý den makáš a snažíš se nějak fungovat. Nejde o abstraktní představu working class života, ale o věci, které jsou mnohem jednodušší a zároveň mnohem opravdovější.

Právě v tom podle mě spočívá jedna z největších předností téhle desky. The Reapers nepoužívají Oi! jako kostým nebo jako muzeální připomínku minulosti. Vezmou klasické ingredience žánru – melodické kytary, výrazné refrény, energii, singalongy a témata každodenního života – a dokážou z nich postavit nahrávku, která působí současně a autenticky. Skvělá deska od kapely, která má co nabídnout a která přesně ukazuje, proč má dobře zahraný a dobře napsaný Oi! punk vždycky svoje místo.