Yeah! Tahle australská mlátička ze Sydney na mě udělala silný dojem už před lety, kdy jsem je měl možnost vidět naživo. Skvělá show a desky Nail It Shout a Know The Code mám zatraceně rád. Když se objevila zpráva, že Rebellion Records vyhrabal z archivů nahrávku, která se dlouho jevila jako ztracená, a chystá se ji vydat, nebyl jsem si úplně jistý, co si pod tím představit. Původně jsem si myslel, že půjde o záznam živého vystoupení (ani vlastně nevím proč), ale nakonec se ukázalo, že jde o studiový materiál, který z nějakého důvodu nikdy nespatřil světlo světa. To ve mně vzbudilo nemalá očekávání – hlavně proto, že nejde o žádný revival, ale o nahrávku vzniklou v době skutečného fungování kapely. A když se mi tohle album dostalo do rukou, moje nadšení šlo rychle nahoru.

The Corps byli vždy popisováni jako mix hard rocku a streetpunku/Oi!. Nejčastěji jsou zmiňovány kapely AC/DC, Rose Tattoo a Motörhead jako hlavní inspirační zdroje. Upřímně řečeno mě nenapadá žádné originálnější přirovnání, takže se tohohle budu držet – vystihuje to kapelu naprosto přesně. The Corps si ale zároveň udržují dravost zvuku, nesklouzávají k žádným ubrečeným baladám a nechybí jim špinavost pouličního soundu. Dvě kytary tu vytvářejí plný a hutný zvuk, který dává prostor jak sólům, tak celkovému tlaku kapely. Vokál perfektně zapadá do hardrockového vyznění desky a celek působí vyzrále a kompaktně.

Album obsahuje celkem osm songů. Hned úvodní Burning The Candles je totální kladivo, které by klidně mohlo zaznít jako soundtrack k americké motorkářské road movie. Někde se deska hudebně posouvá víc k hard rocku a klasickému metalu, třeba v písních Don’t Stop nebo Golden Age. Jinde kapela přitvrdí směrem ke streetpunkovému zvuku s důrazem na refrény, jako ve skladbách Show Me The Ropes nebo Feel The Darkness. Do mojí misantropické nálady dobře zapadá Making Enemies – skladba, která mi zpočátku úplně nesedla, ale postupně jsem si ji dost oblíbil. Ke konci přichází A Thousand Cuts, kde opět řádí sólová kytara, a celé to uzavírá hitovka Watch It Burn s výrazně melodickým refrénem. A pak už jen přehazuju jehlu a pouštím to celé znovu. A znovu. A znovu.

V součtu bych řekl, že v Rebellion Records vytáhli z trezoru skutečný poklad, který v něm ležel dlouhých třináct let. Tohle album rozhodně drží úroveň předchozí tvorby a pořád patří k tomu nejlepšímu, co může undergroundová scéna nabídnout – i když je zde zvuk výrazně ovlivněný kapelami s globálním věhlasem. Upřímně dodnes nechápu, že jsem The Corps viděl v klubu pro osmdesát lidí, když by tahle deska mohla z fleku fungovat jako předskokan kurva velkých kapel. I když je otázka, jestli by o to The Corps vůbec stáli. Každopádně tohle musí kurva bavit každého, kdo má rád kytarovou hudbu, a to klidně i napříč žánry.

TOP TRACKY: Burning The Candles, Making Enemies, Watch It Burn