Takže ty máš rád Ramones? Nebo spíš The Damned a Stiff Little Fingers? Nebo melodický punkrock ala Bad Religion či Lagwagon? Anebo tě víc berou Violent Way a Oi!? Říkáš si, že nemůžeš mít všechno najednou a musíš si vybrat? Počkej chvíli – co když existuje kapela, která tohle všechno míchá dohromady a dává tomu vlastní tvář? Přesně takovou jsou Taker z Buffala se svou deskou Sons And Daughters. A jak to celé dohromady zní? Naprosto skvěle – je to jízda od začátku do konce.
Upřímně, tuhle desku neumím úplně přesně zaškatulkovat. Neustále se tu střídají vlivy výše zmíněných kapel a stylů v tak přirozeném sledu, že mě jednoduše baví ji poslouchat a užívat si ji naplno. Taker sice nejsou první, kdo kombinuje melodický punkrock s Oi! chorály a přimíchává k tomu rock’n’rollové vlivy – tomu se věnovali třeba Vanilla Muffins – ale zatímco ti sázeli na lásku k fotbalu, Taker přidávají především silnou náklonnost k odkazu Ramones. Ještě bych doplnil že v kapele se vyskytují členové projektů Violent Way, Corvo, Healer, They Live, Big Dog, Big School, Candy a dalších.
Deska startuje písní Reach Out, která ve mně okamžitě vyvolá vzpomínky na dobu, kdy jsem hltal melodický punkrock plnými doušky. Kapely jako Bad Religion nebo Lagwagon, walkman v kapse a skateboard pod nohama – to všechno se mi vrací zpátky, jako bych byl zase patnáctiletý. Vokál tu navíc lehce připomíná Ramones, i když zatím jen nenápadně, někde v pozadí. Druhý song For You rozjíždí melodická vyhrávka a s nástupem zpěvu mám pocit, že stojím na Rockaway Beach a poslouchám Ramones v jejich pozdější éře. Ve skladbě Big Step pak vliv Ramones začíná koketovat s vzdorovitostí Oi! a i textově se posouváme blíž tomuhle žánru. Ještě víc to rozvíjí We Don’t Call You s tematikou 1312. Dravější energii dodává závěru strany A hostující vokál Jenny Woo v Boots, který skladbu ještě víc nakopne, přesto tu ale zůstává silný melodický refrén.
Druhá strana otevírá skladba Work, která opět čerpá z odkazu Ramones – a to nejen hudebně, ale i textově, svými malými příběhy o víře v zázraky a obyčejném životě, které dávají hudbě zvláštní, pozitivní náboj. Na melodii staví i další pasáže, aby kapela vzápětí přitvrdila a přepnula blíž ke stylu Bad Religion nebo Lagwagon. V tom pokračují Alias a No Score, které drží tempo i energii vysoko. Game Of Pricks je pak skvěle zvládnutý cover od indie rockových Guided By Voices z Ohia a přináší do desky příjemné stylistické osvěžení. Poslední skladba lehce evokuje Vanilla Muffins, což podtrhuje i klavírní linka – tu mimochodem na jejich desce Ultra Fine Day nahrál Frankie Flame.
Tohle album rozhodně není pro puristy. Není to čisté Oi!, není to jen punk a vlastně se to vzpírá jakémukoli jednoduchému zařazení. Je to ale skvěle namíchaný, zábavný a energický koktejl, který uteče jako voda a nutí tě ho pustit znovu. Některé skladby znějí jako Ramones ve svých nejlepších momentech, pak přijde Alias a člověk má pocit, že poslouchá něco na pomezí Bad Religion a Lagwagon. A aby toho nebylo málo, v Game Of Pricks se kapela posune až do lehce indie popové roviny. Výsledkem je silně návyková deska, kde hlavně první strana sype jeden hit za druhým.
Album vyšlo u labelu Contra Records v nákladu 350 kusů pro Evropu a kapela si zároveň vydala vlastní verzi pro USA v počtu 100 kusů. Potěší i to, že deska obsahuje kompletní texty, což si zaslouží si pochvalu.
Jestli máš možnost, sáhni po ní co nejdřív. Tohle je přesně ten typ desky, který si tě získá hned napoprvé – a nepustí.
TOP TRACKY: For You, Work, Big Step
