Pokračujeme v recenzích na alba z posledních let, která stojí za zmínku — ať už proto, že jsou jednoduše skvělá, nebo proto, že zůstala tak trochu neprávem ve stínu. Jedním z nich je deska War od Oi!/streetpunk kapely Strike First z Atlanty. Poprvé jsem tuhle partu zaznamenal v roce 2020, kdy vydali album Wolves. Už tehdy bylo jasné, že jedou na vlně šťavnatého streetpunku/Oi!, který umí vyplivnout song s výrazným hitovým potenciálem. Kapelu jsem objevil hlavně díky Wynnovi, jehož obličej jsem znal z obalů desek Fatskins. Když jsem pátral dál, zjistil jsem, že stál už u jejich debutu Thinkin’ Like A Fatskin z roku 1997 — což z něj bez debat dělá veterána scény. Jeho jméno se navíc objevuje i u dalších atlantských projektů jako Antagonizers ATL nebo Drink & Destroy Crew. Tohle všechno dává desce War, vydané v roce 2022, solidní zázemí a kontext.

Z bookletu na mě kouká skunx sestava, která přesně odpovídá tomu, co slyším z repráků. Kdybych to měl nějak pojmenovat, vzal bych zvuk pozdějších EP od Fatskins (Viva! z roku 2015 nebo split s Old Glory ze stejného roku) — tedy Oi! v pomalejším tempu, s důrazem na kytary a hutný vokál. K tomu bych přimíchal špetku výbušnějšího streetpunku à la Oxymoron nebo Bonecrusher a celé to jen velmi lehce zakápnul melodickými refrény ve stylu Ducky Boys. Možná to není úplně přesné, ale atmosféru to myslím vystihuje.

Desku otevírá intro ve stylu Mechanického pomeranče a Strike First bez zdržování pálí nekompromisní hymnu Pure Impact. V jejich podání to zní vlastně lehce, skoro samozřejmě, ale skladba je skvěle vystavěná a nutí tě buď zvednout pivo nad hlavu, nebo skočit z pódia rovnou do davu. Text tomu odpovídá — oslava subkulturní cesty životem. Následuje lehce melancholická a zpěvná Canton Street. Není to žádná ufňukaná litanie nad „starými dobrými časy“, ale spíš střízlivé ohlédnutí — přesně ten typ balancu, který u podobných skladeb funguje nejlépe.

Pak přichází dvojice přímočarých streetpunkových věcí Integrity a Ready To Strike, po kterých nastupuje další silný moment desky — Hate. Tady perfektně fungují singalong pasáže v kombinaci s textem o odcizení od většinové společnosti. Stranu A uzavírá punkovější It’s Getting Old, která drží tempo a nenechá desku zbytečně zpomalit.

Stranu B otevírá Voluntary Action, kde oceňuju hlavně text — jestli něco chceš, běž si za tím; jestli chceš něco změnit, začni jednat. Ať už je to kapela, zine, booking nebo vlastní podnik, všechno stojí na iniciativě. Standing Strong sází na povedené střídání motivů a drží si tah, který následně vystřelí Talk Is Cheap. Tam si kytara konečně víc „zařádí“ a refrén „actions speak, talk is cheap“ mi zní v hlavě.

Následuje cover I Never Needed You od The Partisans, který kapele přirozeně sedí, a po něm Street Rock’n’Roll, který drží desku pevně v jejím stylovém rámci. V závěru přichází Carry On, lehce načichlá estetikou Dropkick Murphys — možná za to můžou bicí v úvodu nebo práce s vokálem v refrénu. Celé to pak uzavírá titulní War, další silná věc s hitovým potenciálem, která mi okamžitě připomene energii Thunder And Glory a jejich nahrávky z roku 2017. Tohle je přesně ten moment, kdy si řekneš: jo, tohle funguje.

Deska vyšla na silném labelu Rebellion Records a nabízí celkem 13 skladeb ve velmi slušné produkci, což je víc než poctivá porce. O vizuál se opět postaral Ramon z GD Art a booklet obsahuje všechny texty, což vždycky potěší. Za mě jedno z přehlížených alb posledních let, které by si zasloužilo mnohem víc pozornosti. Navíc to vypadá, že kapela v poslední době nahrávala nový materiál — takže je rozhodně na co se těšit.

TOP TRACKY: Pure Impact, Hate, War