Hudebně nečekej žádné pokusy o vysoké umění. Tohle je špinavej, lo-fi Oi! punk, jak má být. Zvuk je zastřenej, místy až garážově zahuhlaný, zpěv jak kdyby lezl ze sklepa po probdělý noci. Ale právě v tom je síla. Není to sterilní, je to živý. Má to pach piva, potu a ulice. Textově se kapela drží toho, co k tomu patří. Odříznutí od společnosti, chlast, víkendy na hraně a pocit, že svět nahoře si jede svoje, zatímco dole se žije jinak. Není to póza – spíš kronika malých průserů a velkých večerů. A jo, i když němčina není pro každýho, sdělení pochytíš rychle. Zbytek si přeložíš v bookletu.
První strana jede víc na přímo. Rychlý věci typu Punks & Skinz nebo Ich Kotzt Mich An drží klasickou linii – jednoduchý riffy, tah na bránu, refrény co se řvou po druhým pivu aspoň foneticky. Vedle toho ale kapela umí i ubrat a pohrát si s náladou, třeba v Was Willst Du Mir Erzähln. Nechybí ani songy postavený hlavně na refrénu, jako Fresch Aus Frankreich – přesně ten typ válu, co si zapamatuješ po prvním poslechu. Silnej moment přichází s Saufen An Der Donau, kde se pracuje s tempem a gradací, ale vrchol strany je jasnej: Samstagnacht. Rychlá, kousavá věc, která vystihuje sobotní realitu – hluk, bordel, rozbitý sklo a pocit, že tohle je aspoň na chvíli tvoje hřiště.
Druhá strana lehce mění náladu. Ne že by kapela změkla, ale zvuk je o chlup čitelnější. Úvodní Bomber 19 dokonce překvapí atmosférou, která lehce šahá po post-punku, aniž by ztratila špínu. Pak se to ale vrací zpátky na zem. Téma dělnický identity tu jede naplno, nejvíc v Kleinkunst, kde si kapela bere na paškál nafintěnou kulturní scénu a buržoazní mladou generaci. Kontrast je jasnej – místo galerií okovaný boty. Rache je pak čistá punková rána, zatímco Hunde Des Krieges jde proti politice a válečný ekonomice. Ke konci deska nabírá soudržnější tón. Stolz & Frei působí jako manifest kapely – jasný přihlášení k tomu, odkud jsou a kam patří. A závěrečná Zusammenhalt trochu vybočí ska rytmem, ale dává to smysl – není to experiment pro efekt, spíš jiná forma, jak říct to samý: je důležité držet při sobě.
Celkově tohle není deska, kterou si pustíš kvůli perfektnímu zvuku. Je to deska, kterou si pustíš, protože ti něco připomíná. Možná starý kapely z konce osmdesátek a začátku devadesátek z východního bloku. Možná dobu, kdy věci nebyly tak uhlazený. A možná jen to, že Oi! punk nemusí být složitej a plnej vyhrávek, aby fungoval. Bomber 19 tady nehledají nový cesty. Jen jdou po tý svojí – rovně, špinavě a bez omluv.
TOP TRACKY: Zusammenhalt, Samstagnacht, Kleinkunst
