SHAM 69: If the Kids Are United… They Will Never Be Divided!

Příběh kapely, která vytvořila soudrack pro ulice, fabriky, sídliště i fotbalové tribuny.

Title photo: Erica Echenberg/Redferns

Sham 69 se stali subkulturní legendou a inspirací, ale jako u každé legendy o jejich existenci a tvorbě často zaznívají jen útržkovité informace nebo opakující se fráze. Tento článek se snaží sebrané informace složit do plastičtějšího obrazu, který zachytí tvorbu kapely, její genezi a současně i kontext doby. Sham 69 byli a jsou kapelou, která nehrála pro kritiky, ale pro publiku. Tenhle článek je naším pokusem zachytit jejich historii, hudbu, texty a vliv na dvě subkultury, které média často považovala za nepřátele — punks a skinheads – které spojil hlasitý refrén: If the Kids Are United.

Sham 69 – Kids United z Hershamu

Úvod

Na konci 70. let se v Británii rozjel punk jako uragán – ale zatímco Sex Pistols provokovali establishment a The Clash experimentovali s reggae a politickými manifesty, v jednom odstrčeném předměstí jihovýchodně od Londýna vznikla kapela, která chtěla mluvit k obyčejným lidem. Sham 69 nebyli umělci z uměleckých škol a ani se nesnažili být módními ikonami. Byli to kluci z ulice, z prostředí, kde se fotbal hrál na parkovištích, hospodská rvačka byla běžnou součástí víkendu a životní horizont často končil plotem místního průmyslového areálu.
Frontman Jimmy Pursey měl jasný cíl – udělat kapelu, kterou budou poslouchat lidi jako on: dělníci, učni, pouliční povaleči, skinheadi i punkáči. Věřil, že hudba může spojit lidi, kteří se v každodenním životě potkávají v pubu, na stavbě nebo na tribuně. Jejich jednoduché, chytlavé písně, plné fotbalem ovlivněných sborových refrénů, se rychle staly hymnou pro mládež bez budoucnosti, bez ohledu na její styl nebo původ.

Sham 69 stáli na hranici punku a něčeho, co se později začalo nazývat Oi! – street punkové hudby s důrazem na pracující třídu, fotbalovou kulturu a kolektivní prožitek. Ačkoliv pojem Oi! tehdy ještě nikdo nepoužíval, jejich vliv na tento subžánr byl z dnešního pohledu zásadní. Texty Sham 69 často čerpaly z osobní zkušenosti: „Borstal Breakout“ vyprávěla o útěku z nápravného zařízení pro mladistvé, „If the Kids Are United“ byla manifestem jednoty mládeže napříč styly, „Hurry Up Harry“ oslavovala hospodské večery a kamarádství, a „Angels with Dirty Faces“ byla poctou frustrované generaci mladých delikventů.

Jenže s popularitou přišly i problémy. Koncerty začaly přitahovat násilníky, fotbalové hooligans a politické extremisty. Kapela se ocitla v nechtěném středu konfliktu mezi levicovými a pravicovými skinheady, což nakonec výrazně ovlivnilo jejich kariéru. Přesto – nebo možná právě proto – zůstává jejich odkaz živý dodnes, ať už na vinylu, na stadionech nebo v inspiračních zdrojích streetpunkových kapel po celém světě.

Vznik a raná léta (1976–1977)

Píše se rok 1976 a v Hershamu, nenápadném městečku v hrabství Surrey, jihozápadně od Londýna, se parta místních kluků rozhoduje založit kapelu. Jimmy Pursey (zpěv), Neil Harris (kytara), John Goode (kytara), Albie Slider (baskytara) a Billy Bostick (bicí) se znají z okolí a začínají společně hrát v garážích a po hospodách. Název Sham 69 je inspirovaný graffiti na zdi – zbytkem nápisu „Walton & Hersham ‘69“, připomínajícím místní fotbalový úspěch.*

*Sham 69 dostali své jméno podle zbytků graffiti v oblasti, které odkazovalo na dobu, kdy Walton a Hersham Football Club v roce 1969 zajistili titul v Aténské lize. Wiki: https://en.wikipedia.org/wiki/Hersham

Sham 69 se od začátku lišili od tehdejších londýnských punkových kapel. Nešli cestou velkohubé provokace pro média, ale chtěli mluvit jednoduchým jazykem dělnické třídy. První koncerty hráli v malých klubech a na školních sálech, často před publikem, které se skládalo z místních skinheadů, mods a punkerů. Hudebně sázeli na jednoduchost – tři akordy, rychlé tempo, chytlavý refrén, který může křičet celé publikum s kapelou.

V roce 1977 vydali svůj první singl „I Don’t Wanna“ na Step Forward Records – malém labelu, který vedl Miles Copeland (později manažer The Police). Píseň byla čistokrevným punkovým protestem, ve kterém Pursey odmítal být součástí systému a diktátu autorit. Z dnešního pohledu jde o typický ranný punk singl. B-strana obsahuje songy „Ulster“ a „Red London“.

I DON’T WANNA EP

Syrový, tříakordový nářez si rychle získal pozornost Johna Peela, který je pozval k nahrání session pro BBC Radio 1. Tato session obsahovala i ranou verzi „Borstal Breakout“, jejíž téma čerpalo z Purseyho fascinace životem mladých delikventů a myšlenkou útěku z ústavů pro mládež. Syrová energie, absence rockových manýrů a autentické texty okamžitě odlišily Sham 69 od „umělejších“ punkových kapel.

Kapely si díky úspěchu na nezávislé scéně všiml velký label Polydor Records. V té době se měnila sestava, baskytaru už převzal Dave Tregunna a kapela začala pracovat na debutu.

Průlomové období (1978–1979)

Rok 1978 byl pro Sham 69 okamžikem, kdy se z garážové kapely stala hlasitá tvář britské dělnické třídy. Pod Polydor Records vydali během jediného roku dvě zásadní desky – Tell Us the Truth a That’s Life. Obě jasně ukázaly, že Sham 69 nejsou „punk pro avantgardní umělce“, ale hudba pro hospodu, pro ulici a pro tribuny.

Tell Us the Truth (únor 1978)

Debutové album je zvláštností samo o sobě – půlka desky jsou živé nahrávky, půlka studiové záznamy. Jimmy Pursey chtěl ukázat, jak kapela zní „v reálu“, s řevem publika a neuhlazeným chaosem koncertu. Bylo to zároveň gesto proti kritice, že punk v nahrávkách ztrácí svou syrovost a vzdaluje se původnímu rebelskému duchu. Odtud se také odvozuje občasně používaný termín „realpunk“.

Album bylo nahráno v sestavě Jimmy Pursey – zpěv, Dave Parson – kytara, Dave Tregulla – baskytara a Mark Cain – bicí. Deska má rychlé tempo, jednoduché akordy, refrény jako dělané pro sborový zpěv. V textech se objevují témata rebelie proti autoritám, nepokojů v Severním Irsku, kauza nespravedlivě odsouzeného George Davise nebo hymna mladistvých delikventů „Borstal Breakout“.

That’s Life (listopad 1978)

Druhá deska je považována za koncepční – sleduje jeden obyčejný den typického mladého Angličana z dělnické třídy. Kapela tu kombinuje hrubost punku s vyprávěním, které má skoro až divadelní nádech. Mezi skladbami jsou mluvené vsuvky a zvukové efekty, aby posluchač slyšel „celý příběh“. Hudebně je deska pestřejší – některé skladby jsou pomalejší a více melodičtější, ale pořád s jasnou tribunovou energií. Zvuk už je čistší než na debutu, což některé fanoušky nadchlo a jiné popudilo.

Tematicky se songy věnují frustraci z rodičů a starší generace, přijetí tvrdého života, každodenního přežívání v bezútěšné finanční situaci nebo další hymna problémové mládeže „Angels With Dirty Faces“. Na desce je ale možné slyšet i mírnější polohu kapely, jako například v písni „Everybody’s Right Everybody’s Wrong.“

The Adventures of the Hersham Boys (1979)

Třetí album přineslo zásadní zlom – Sham 69 se stali hitparádovou kapelou. Zvuk se tu posunul směrem k stadionovému rocku – velké refrény, melodičtější kytary, přístupnější aranže. Také se ale přiblížil k tomu, proti čemu se punk vlastně vymezoval. Komerční úspěch byl ze všech desek největší, ale album bylo hodnoceno i výrazně kriticky a na koncertech se dál stupňovaly problémy s násilím a s extremistickými skupinami v publiku.

Titulní skladba „Hersham Boys“ je nostalgická pocta místu, odkud pocházejí. Přestože text mluví o tvrdém životě a bezútěšných uličkách, refrén má nakažlivou, skoro popovou melodii. Album obsahuje pravděpodobně největší hit skupiny „If the Kids Are United“ –výzvu k jednotě mladých proti rozdělující politice a mediální manipulaci.

Na konci 1979 už byla situace napjatá. Pursey začínal být unavený z toho, že musí na pódiu neustále řešit rvačky a politické provokace místo hraní hudby. Přesto tahle éra zanechala tři alba, která jsou dodnes považována za základní kameny street punku a inspiraci pro první vlnu Oi! kapel.

The Game (1980) a konec klasické éry Sham 69

Čtvrtá studiová deska The Game, vydaná v roce 1980, představuje pro Sham 69 zvláštní okamžik – na jednu stranu jde o hudebně vyzrálé album s pestřejšími aranžemi, na druhou stranu kapela už byla uvnitř silně rozhádaná a navenek stále víc spojovaná s problémy na koncertech. Deska v UK vyšla opět na labelu Polydor. Má čistší zvuk, s důrazem na melodii a vrstvené kytary, méně syrový než mají první tři alba.

The Game obsahuje mix sociálních komentářů, politických témat i osobnějších zpovědí. Hudebně je slyšet vliv mod revivalu a i trochu new wave – rychlost punku se mísí s chytlavějšími refrény, občasným využitím kláves a melodičtějšími kytarovými linkami.

Sham 69 byli čím dál častěji terčem pozornosti médií kvůli násilným střetům mezi fanoušky, zejména kvůli přítomnosti krajně pravicových skupin na jejich vystoupeních. Stoupá Purseyho frustrace, chtěl dělat hudbu, která spojuje, ne slouží jako záminka pro rvačky. Opakovaně přerušoval koncerty a vyháněl skinheady, kteří hajlovali nebo útočili na jiné fanoušky.

Na konci roku 1980 Jimmy Pursey oznámil odchod z kapely. Sham 69 se na několik let rozpadli, a Pursey se krátce spojil s Dave Tregunnou (baskytarista Sham 69), Paulem Cookem a Stevem Jonesem (Sex Pistols) v projektu Sham Pistols, který ale rychle skončil.

Tím se uzavřela první éra Sham 69 (1976–1980) – období, kdy kapela vydala čtyři alba, definovala zvuk street punku a stala se symbolem hlasu britské dělnické mládeže.

Návrat na scénu: 1988–1992

Po osmi letech od rozpadu se Jimmy Pursey a Dave Parsons rozhodli znovu oživit jméno Sham 69. Punk v té době procházel proměnou – Oi! se etablovalo jako samostatná scéna, hardcore punk dominoval v USA a v Británii se objevovaly nové kapely čerpající z původní vlny. Sham 69 chtěli ukázat, že mají stále co říct. Sham 69 se v té době odklonili od syrového street punku k hudbě, která měla blíž k rocku. Texty byly méně fotbalové, méně hospodských halekaček a více sociálně-politické, často s globálním dosahem. Pursey se snažil reflektovat proměněný svět po studené válce, zatímco Parsons držel kytarový základ stále na punkových základech. V éto éře vyšli následující alba.

Volunteer (1988)

Album vychází v UK na labelu Polydor, produkují jí Jimmy Pursey a Dave Parsons. Album má mnohem čistší, rockovější zvuk než rané nahrávky – je méně neuhlazené, obsahuje více mid-tempa a propracovaných aranží. Témata se posouvají od pouličních příběhů k širšímu společenskému komentáři.

Information Libre (1991)

Toto album zachycuje výrazný posun směrem k alternativnímu rocku a dokonce dotekům s indie zvukem začátku 90. let. Vydáno bylo na labelu Legacy Records.

The A Files (1992)

Toto album bylo experiment – směs punku, post-punku a elektronických efektů. Fanoušci staré éry byli rozděleni – někteří ocenili odvahu, jiní považovali desku za úkrok stranou. Vyšla na Dojo Records.

Revival a éra dvou Sham 69 (2006–současnost)

Po několika letech sporadických návratů na pódia se začátkem nového tisíciletí Sham 69 opět stali aktivními. Publikum tvořila směs starých fanoušků, mladých skinheadů i lidí z nové punkové vlny. Jenže v roce 2006 došlo k zásadnímu zlomu – vznikly dvě verze Sham 69.
Předcházela tomu situace, kdy v letech 2000 – 2005 kapela vydávala koncertní a kompilované materiály (Live at CBGB’s, Greatest Hits Live). Vydala několik nových singlů, které se držely původního street punkového zvuku, ale už s modernějším mixem. Pursey veřejně kritizuje násilí na punkových akcích a snaží se spojit různé subkultury.

Jimmy Pursey odchází v roce 2006 po neshodách s ostatními členy ohledně směřování kapely. V říjnu 2006 zveřejnil deník NME Parsonsovo prohlášení, ve kterém stálo: „Sham 69 opustili Jimmyho Purseyho v předvečer svého 30. výročí. Kapela byla čím dál více unavená z Jimmyho nezájmu o živé hraní a neustálého zklamávání promotérů i fanoušků tím, že na poslední chvíli odstupovali od koncertů.“

Od roku 2006 tedy existovali dvě verze kapely. První Sham 69 s původním zpěvákem Jimmym Purseyem, s původním hlasem kapely. Jejich koncerty byly méně časté, někdy chaotické, a kapela nevydávala skoro žádné nové nahrávky. Fanoušci často kritizovali, že Pursey spíš žije ze staré slávy. Druhá verze byla se zpěvákem Timem V (Tim V Shepherd), v letech 2007 – 2011 v této verzi vystupovali Dave Parson a Ian Whitewood. Tahle verze byla aktivnější: hodně koncertovali po Evropě i mimo ni. Nahráli i nové desky, např. Western Culture (2007). Na labelu SOS Records vydaná deska, obal fotil Gavin Watson. Byl to návrat k syrovému punku s rychlými tempy. Tematicky obsahuje kritiku západního materialismu, odhodlání stát si za svým i přes tlak společnosti a frustraci a vzpouru proti establishmentu. Navázala tedy na původní tvorbu kapely. Pro řadu fanoušků šlo o „živější“ a věrohodnější pokračování Sham 69 než Purseyho verze.

Obě verze nadále koncertují a vydávaly živáky, často ze stejných festivalů, ale pod svými labely, často i s podobnými setlisty, lišily se pouze sestavou. Timova V verze se drží spíše rychlého, chuligánského street punku; orientace na Oi! publikum a festivaly jako Rebellion, Punk & Disorderly. Purseyho verze se pak soustřeďuje na hudbu s větším rozptylem žánrů, občas prvky indie rocku, větší důraz na lyriku a politický přesah.

Oba tábory si po vizuální stránce udržují silný vizuální odkaz na klasické období 70. let: bloková typografie, černobílé fotografie, fotky publika a pouličních scén. Gavin Watson (fotograf subkultury) opakovaně spolupracoval s Parsonsovou verzí. Pursey často využívá své vlastní fotografie a koláže.

Třetí verze Sham 69 (od roku 2011)

V roce 2011 se objevuje další varianta: Sham 69 s Jimmym Purseyem, Davem Tregunnou a Davem Parsonsem – tedy skoro původní sestava z přelomu 70./80. let.
Nějakou dobu fungují tři verze Sham 69 naráz: Purseyho kapela, verze s Timem V a „původní reunion“. To samozřejmě působilo v komunitě hodně zmatků.

Shrnutí hudebního vývoje Sham 69 (1976–současnost)

Sham 69 prošli od svého založení v Hershamu v roce 1976 zajímavým vývojem. Z původního pub-punku ovlivněného Dr. Feelgood a Sex Pistols se rychle stali jedním z hlavních pilířů britského street punku a Oi!. Jejich hudba kombinovala syrovost a jednoduchost s fotbalovou tribunovou energií – refrény zpívané celým davem se staly jejich poznávacím znamením.

1976–1979 – První vlna

V této éře kapela produkuje syrový, chytlavý punk s jednoduchými kytarovými riffy. Texty jsou o každodenním životě dělnické třídy, pouličních rvačkách, fotbale, nezaměstnanosti a frustraci mládeže. Největší hity jsou: „If the Kids Are United“, „Hurry Up Harry“, „Borstal Breakout“.

1980–1983 – Politizace a experimenty

V této éře se textově přesouvá větší důraz na sociální komentář („Hersham Boys“, „Tell Us the Truth“). Zvuk je více propracovaný, místy s reggae vlivy a pomalejším tempem. Kapela se ale rozpadá kvůli vnitřním neshodám a násilí na koncertech.

1988–1992 – Návrat a rockovější zvuk

V tomto období přichází comeback s deskami Volunteer, Information Libre, The A Files. Hudebně můžeme mluvit o méně syrového punku, více rocku a alternativy. Objevují se témata s globálním dosahem (politika, média, gentrifikace).

2000–2005 – Občasné návraty

Kapela vydává živá alba, účastní na festivalů. Obnova kontaktu s fanoušky původní scény i mladými punkery.

2006–současnost – Dvě/tři verze Sham 69

Tim V. verze je spíše pro Oi! a punk publikum. Purseyho verze je více stylově rozmanitá, politicky orientovaná. Obě verze si udržují věrné fanoušky a vystupují na mezinárodních punkových festivalech. Později se přidává třetí verze, prezentovaná jako původní sestava.

Vliv na skinhead a punk subkulturu

Sham 69 jsou zásadní pro pochopení propojení punku a skinheadů. Jejich jednoduché, hymnické refrény a texty o pracující třídě přitahovaly publikum z obou scén. V 70. letech hráli významnou roli v popularizaci skinhead stylu v hudbě. Kapela se vymezovala proti fašismu a extremismu. Jejich koncerty byly dostupné, blízko lidem – žádné bariéry mezi kapelou a publikem, to čemu bychom dnes řekli DIY etika.

Sham 69 patří k nejdůležitějším kapelám, které položily základy Oi! punku – spolu s Angelic Upstarts, Cockney Rejects a The 4-Skins. Jejich přímočaré texty o životě dělnické třídy, fotbalu, práci a ulici inspirovaly stovky dalších kapel po celém světě.
Dodnes platí, že pokud chceš pochopit, jak zněl britský punk na přelomu 70. a 80. let mimo umělecký Londýn, stačí si pustit If the Kids Are United nebo Hersham Boys – a rázem jsi uprostřed zpoceného, hlasitého a trochu nebezpečného koncertu v pubu někde v Surrey.