Razorblade z nizozemského Den Bosch patří mezi kapely, které mě provázejí už víc než dvacet let. První nahrávky téhle party se ke mně dostaly někdy v pubertě – a desky Spreading Fear a Skinheads Are Back mě tehdy, v letech 2002 a 2005, totálně posadily na zadek. Agresivní, nabroušený zvuk s hrubým, štěkavým vokálem přesně naplňoval moji potřebu po muzice, která zní jako bitevní pochod, ale zároveň dýchá syrovostí ulice. Kapelu jsem viděl několikrát naživo a nikdy mě nezklamala – stejně jako žádná z jejich dalších nahrávek.

Za jejich dva nejvýraznější zářezy považuju Music For Maniacs z roku 2008, která je pro mě dodnes jednou z nejoblíbenějších desek v rámci Oi! / skinhead rocku, a My Name Is Vengeance z roku 2014. Tyhle dvě desky jsou pro mě základní kámen evropského Oi! posledních dvou dekád.

Ale každá éra jednou skončí. Z mladých pušek se stala stará garda – a to potká každého, kdo vydrží stát na svých pozicích dost dlouho. Razorblade oznámili poslední koncerty a rozhodli se ještě jednou zapsat do historie – po deseti letech od poslední desky přichází s novým, čtyřpísňovým EP. A výsledek? Přesně to, co od nich chceš slyšet. Tvrdý, poctivý Razorblade. Jedna píseň v angličtině, tři v holandštině.

Úvodní „The Old Guard“ je anglicky zpívaný song o tom, když se po letech sejde stará parta na koncertě. O tom, jak jsme se z mladých bouřliváků stali veterány scény – a jak tu noc ožijou stará přátelství. Zdvojené kytary dávají nahrávce sílu a plnost, jakou má mít, a tenhle sound drží celé EP.

„Anti-Artistiek“ je tvrdá a přímočará záležitost, ve které holandština sedí jako prdel na hrnec. Tvrdost riffů a frázování mi připomněly starý dobrý song Den Bosch, který jsem kdysi pouštěl v autě cestou na každou víkendovou pitku. Jen tady kapela víc sází na hlavní vokál než na sborové refrény.

Na B-straně najdeme „Yuppies“ a „Wij Zijn Terug?“. Yuppies je hardcorem šmrncnutá pecka, co znovu probouzí tu starou, poctivou nenávist vůči generaci jupíků – bez servítek, bez filtru. A závěrečná Wij Zijn Terug? přináší kytarová sóla, která dávají songu tah a gradaci, jakou si závěr desky zaslouží.

Sečteno, podtrženo – tohle je přesně to, co od Razorblade chceš slyšet. Staří, dobří, nasraní a pořád v top formě. Jsem z tohohle EP fakt nadšenej… a pěkně mě sere, že to bude poslední položka v jejich diskografii. Razorblade se loučí po svým – se zbraní v ruce a s hlavou vztyčenou.

TOP TRACKY: The Old Guard, Anti-Artistiek