Prima Linea – Angeli E Diavoli LP

VYDAVATEL: Bords De Seine, Try And Stop Me Records
ROK: 2025

V téhle recenzi budu chvílemi trochu střílet do vzduchu, protože informací o Prima Linea je docela málo. Co jsem dokázal dohledat, je kapela, která byla aktivní zhruba před dvaceti lety v oblasti Monzy a Brianzy, ale tuhle informaci se mi nepodařilo nijak spolehlivě ověřit. Našel jsem tři split nahrávky – s japonskou Oi! kapelou 4B-Union z roku 2005, s italskou kapelou The Shockers z roku 2006 a s Američany S.S.S.P. z roku 2008. Tady bych si dovolil odbočku, protože projekt S.S.S.P., což je zkratka pro Skinheads Still Scare People, byl v letech 2006–2010 vedlejším hardcore/Oi! projektem Mika De Lorenza a Vinnieho Valueho z legendární hardcore party Kill Your Idols. A to mě docela zaujalo, protože tenhle projekt jsem vůbec neznal. Jinak tahle deska vyšla ve spolupráci labelů Bords De Seine a Try And Stop Me Records v nákladu 217 černých vinylů.

Deska obsahuje dvanáct songů ve středním až pomalejším tempu, z toho jeden cover od Cock Sparrer. Kapela hraje přesně to, co si představíš, když se řekne italský Oi! punk z devadesátých nebo nultých let. Jednoduché riffy, melodické nápady a zvučný zpěv, kterému italština opravdu sedí. To všechno je prokládané fotbalovými halekačkami, které dávají refrénům další šmrnc. Přesně tohle jsem měl vždycky rád na kapelách jako Klasse Kriminale, Reazione nebo na starých nahrávkách Los Fastidios – myslím tím slušné desky vydané v devadesátých letech, než se z nich podle mého názoru stala skinhead cosplay šaškárna.

Italské kapely prostě umí člověka donutit, aby si při druhém opakování refrénu začal jeho text foneticky opakovat s kapelou. Italština svou zvučností do středně rychlého a melodického streetpunku jednoduše pasuje. Když se pak singalongové pasáže v refrénech střídají s fotbalově laděnými sbory, moje noha si sama začíná podupávat do rytmu. Není to žádná komplikovaná hudební formule, ale přesně tenhle typ Oi! dokáže fungovat na první poslech právě díky melodii, zpěvu a společnému řvaní refrénů.

Vůbec ale netuším, jestli se jedná o nový materiál, nebo jestli jde o vydání nahrávek pořízených v době fungování kapely. Dva songy jsem našel ve zmiňovaných splitech s dalšími kapelami, ale to samozřejmě ještě neznamená, že jde o totožné verze. Stejně tak jsem hledal další informace o kapele a našel jsem jen pár zmínek. Trochu to na mě dělá dojem, že tahle deska mohla vzniknout jako pokus kapelu znovu oživit, ale později z toho sešlo. To už ale opravdu jen střílím od boku a nedokážu to nijak potvrdit.

Moje chabá italština mi navíc příliš nepoodkryla témata, kterým se kapela na desce věnuje. Z toho, co jsem dokázal dohledat, se Prima Linea profilovali jako streetpunk pro dělnickou třídu, s patriotickými texty a antirasistickým postojem. Nic nenasvědčuje tomu, že by to na této desce mělo být jinak. Vzhledem k tomu, jak málo informací je kolem kapely dostupných, tak pro mě tahle nahrávka funguje trochu jako archeologický nález. Člověk si může užít samotnou muziku, ale zároveň pořád přemýšlí, odkud přesně se tenhle materiál vlastně vzal a proč se objevil právě teď.

Hudebně je to každopádně velmi konkrétní výlet do italského Oi! z období, které už dnes působí trochu jako uzavřená kapitola. Melodické kytary, italština, fotbalové sbory a tempo, které vás nenutí sprintovat, ale spíš podupávat nohou a přidávat se k refrénům. A i když kolem původu a historie nahrávky zůstává víc otazníků, než bych u recenze běžně chtěl, samotný poslech tenhle problém naštěstí neřeší. Prostě to hraje.

A ještě jedna historická vložka na závěr. Prima Linea se jmenovala také marxisticko-leninská ozbrojenecká organizace, která působila v Itálii v letech 1976 až 1983 během období neklidu známého jako Anni di piombo („Olověná léta“). Nemyslím si, že název kapely s touhle organizací nějak zásadně souvisí, ale rád bych byl, aby ses dnes něco zajímavého dozvěděl ode mě, než od někoho jiného. Haha.

TOP TRACKY: Spezzo La Catena, Music For Punks & Skins, Working Class

Sdílet příspěvek:

Podobné příspěvky