Pena Maxima je pro mě docela zajímavý úkaz ve světě současného streetpunku. Kapela z amerického Miami, založená v roce 2016, je složená z lidí s jihoamerickými kořeny a silně propojená s tématem fotbalu. Podle fotek je navíc vidět, že jde o pestrou partu, kde se potkávají punkáči i skinheadi – přesně tak, jak to mám rád.
Hudebně se jedná o energický punk/streetpunk s výraznými fotbalovými chorály a pubrockovou inspirací. Už samotný název Alentando Hasta El Fin („Fandění až do konce“) jasně odkazuje k fotbalu – a přesně toho tady dostaneme plnou dávku. Tohle je nahrávka pro ty, pro které je fotbal vírou, náboženstvím, zábavou i osudem. Kdyby mi někdo před pětadvaceti lety, když jsem hltal kapely jako The Business nebo Discipline, řekl, že nejvíc fotbalový streetpunk roku 2025 přijde z USA, asi bych se tomu jen zasmál. Jenže klasický fotbal v Americe roste a v komunitách s jihoamerickými kořeny to dává naprostý smysl.
Při pátrání po informacích jsem zjistil, že Pena Maxima je zároveň název kolumbijského filmu z roku 2001 – komedie o fanatickém fotbalovém fandovi. Nemám to ověřené, ale tipuji, že mezi filmem a názvem kapely existuje jistá inspirační spojitost. Kdo chce, může se do toho pustit sám.
Na desce najdeme osm skladeb, které se točí kolem tří hlavních témat: fotbalu, života dělnické třídy a vůli porvat se s nepřízní osudu. Střídají se tu fotbalové halekačky evokující přeplněnou hospodu po vyhraném zápasu s vážnějšími, společensky kritickými songy. Ty druhé mi silně připomínají tvorbu kapel jako Ultimo Asalto – tvrdší styl s rytmickým, téměř recitovaným zpěvem a výraznou sólovou kytarou – nebo kapely s ostřejším postojem typu Fuerza Bruta.
Fotbalové hymny tu zastupují písně Hooligans, Un Tarde De Domingo, Alentando Hasta El Fin, Mala Leche, 1996 a Vice City Hooligans. Zrovna Mala Leche mi zní jako něco přímo od Fuerza Bruta – má skvělou punkovou energii a nespoutaný tah na branku. Naproti tomu 1996 je parádní melodická sypačka. Kritičtější, společensky zaměřené skladby jako Recuerdos De Un Soldado a Falsas Promesas zase přinášejí hlubší rozměr celé desky. Závěrečná Vice City Hooligans mi místy připomíná tvorbu holandských Close Combat.
Svět se mění, ale fanatismus kolem fotbalu a dělnická třída zůstávají stejné. Možná, že kdyby hrdinové knih Johna Steinbecka žili o osmdesát let později, stali by se z nich právě fotbaloví chuligáni.
Deska vyšla u Street Rats Records, což automaticky znamená perfektní zpracování po všech stránkách. Vnitřní booklet obsahuje na jedné straně všechny texty a na druhé množství fotek kapely a jejích dobrodružství. Antistatický vnitřní obal a komentář od Dana Moodyho, šéfa labelu, jsou pak třešničkou na dortu. Je vidět, že do každého vydání vkládá kus srdce a dělá všechno proto, aby výsledek stál za to. Street Rats Records je label, který si rozhodně zaslouží podporu.
