No Heart je kanadská kapela, kterou registruji už někdy od roku 2018, kdy vydali desku Can’t Get Out. Ta se nesla v poměrně syrovém Oi!/streetpunkovém duchu, který mě tehdy bavil podobně jako staré nahrávky Perkele. Zvonivá kytara cinkající jako meče v souboji, basa s bicími ve strohém, ale pevném souladu, do toho hrubý punkový zpěv podpořený útočnými sborovými vokály. Přesně ten typ energie, který mě na tomhle žánru vždycky přitahoval. Ostatně smysl to dává i na jejich splitu s Claimed Choice, kde je tahle poloha kapely jasně čitelná.

Postupem času ale kapela prošla přirozeným vývojem a začala svůj zvuk posouvat směrem k mod revivalu. Do jejich projevu se víc propsal vliv glamu, melodika i určité uvolnění v aranžích, a do sestavy přibyla druhá kytara. Právě v této fázi vznikla nahrávka For The Real Ones, kterou kapela natočila v roce 2024, ale do distribuce se dostala až po vydání v roce 2025. Deska vyšla ve spolupráci labelů Longshot Music a Bords De Seine, což je samo o sobě zárukou určité kvality v rámci žánru.

Deska obsahuje osm skladeb – sedm autorských a jeden cover od Slade, konkrétně Them Kinda Monkeys Can’t Swing z roku 1974. Otevírá ji rozjetá North Park Night, kde jsou výrazně slyšet vlivy mod revivalu – svižné tempo, chytlavé motivy a šlapající rytmika. Ve stejném duchu pokračuje Just Another Victim. Zkuste si schválně pustit starší tvorbu kapely a pak tyhle dva válce: krásně na nich vynikne, jak druhá kytara proměnila zvuk No Heart a posunula ho výrazně blíž ke glamovému feelingu. Blíže k původnímu, přímočařejšímu zvuku a větší punkové dynamice má naopak Cunts Like You. Stranu A uzavírá pomalejší a lehce melancholická Bad Words, která ukazuje i klidnější, náladovější polohu kapely.

Strana B startuje zamyšlenější skladbou What’s The Story, která patří k mým favoritům z celé desky. Možná má i nejblíže k typickému mod revival zvuku – ať už aranžemi, nebo celkovou atmosférou. Baví mě, jak je song vystavěný: přirozeně plyne, jednotlivé pasáže na sebe logicky navazují a kapela tu předvede téměř celý svůj arzenál. Po zmíněném coveru od Slade přichází punk’n’rollová sypačka Broken Bottles, která na mě působí jako nejagresivnější kus z celé nahrávky. Album uzavírá hitovka Remain s lehce ponuřejší atmosférou a nádechem frustrace dělnické třídy; hudebně ale funguje výborně a zůstává v hlavě i po dohrání.

Když No Heart sleduji delší dobu, mám z nich pocit party chlapů, kteří žijí v téhle subkultuře celý život a kapelu si založili hlavně pro radost. Hrají muziku, kterou sami milují, bez přehnaných ambicí, bez potřeby tlačit na pilu nebo oslňovat velkými prohlášeními. O to víc je z jejich nahrávek cítit upřímnost a radost ze samotného hraní. Výsledkem je deska s jasnou stylovou orientací, čitelným rukopisem a přirozenou autenticitu. Zároveň jsem postřehl, že kolem téhle party funguje i DJské uskupení zaměřené na vinylové večery, což jen potvrzuje jejich zakořenění ve scéně.

Každé město potřebuje jednak partu zkušených harcovníků, kteří to dělají z lásky k subkultuře, a zároveň mladší kluky, kteří ji s nadšením objevují a zakládají nové projekty. Právě v tom je šance, jak tenhle sound udržet nad vodou i pro další generace. A ke které partě patříš ty? K té starší, co už má něco za sebou, jako já? Nebo teprve stojíš na začátku a chystáš svou první kapelu?

TOP TRACKY: What’s The Story, Remain, North Park Night