Toto je náš desátý publikovaný rozhovor s kapelou a zároveň je to poprvé, co jsme se rozhodli zaměřit na pro nás domácí českou formaci. Lidské Zdroje jsem vybral, protože jejich příběh a tvorba jsou v současném punku skutečně relevantní, zajímavé a nepředstírané. Jejich texty a postoj jsou esencí toho, o čem by undergroundová scéna měla být. Kapela Lidské Zdroje je definicí autentického DIY přístupu. Jejich tvorba se pohybuje na hraně žánrů i státních hranic, ať už jde o pendl mezi Vídní a Brnem, nebo o texty, které střídají češtinu, angličtinu a němčinu. Jejich zvuk je syrový, garážový a inspirovaný tím nejlepším z punku ’77 i jinde, avšak s vlastním, nepředstíraným ksichtem. Jak se zrodil „Špatnej vtip“ inspirovaný kontroverzní, zatracenou a přesto legendární Zónou A, proč si zakládají na tom, že nejsou jen „cosplay“, a proč Balkán vládne? Kdo stojí za těmito deníkovými zápisy frustrace, které se mění v energické punkové hymny? Ponořte se s námi do rozhovoru, ve kterém se bez obalu mluví o terapii skrze hudbu, o smyslu punku v dnešní době a o tom, co je drží pohromadě i v těch nejtěžších chvílích.

Tohle asi není úplně regulérní otázka na začátek, mám to v hlavě možná několik let, tak to musí hned ven. Poprvé jsem vás zaregistroval asi celkem pozdě s písní a videoklipem „Špatnej vtip“ a vlastně mi to s tou Zónou A přišlo jako hodně dobrej vtip. Můžeš mi říct, jak vás to napadlo a nějaký story kolem tohohle songu ?

GO476910YB: Pohoda, není čas na prázdný kecy. Hele, já si už delší dobu říkal, že “Chceš si žiť po svojom” je suverénně jeden z nejlepších kytarových riffů v historii československýho punku a strašně mě bavilo si ho drnkat doma na kytaru. Ale hrát ho s kapelou jako cover pro nás v kontextu Koňýkova debilismu prostě nepřicházelo v úvahu. A tak jsem si na to jednoho dne sedl a rozhodl se, že na to musíme jít šalamounsky – ten riff vykrást, pozměnit ho tak, aby byl rozpoznatelnej, a přitom odlišnej, a napsat k němu takovej text, ze kterýho by Koňýk neměl radost. Myslím že se zadařilo. Na to, že jinak svý oblíbený kapely vykrádám ve velkým, tak tohle byl zatím snad jedinej případ, kdy k tomu došlo zcela cíleně a vědomě. Prdel je, že naše první LP nakonec vlastně lisoval sám autor riffu – původní kytarista ZÓNY A Leďo, kterej z kapely odešel už v roce 2002. O našem songu ví a prej je s tím v pohodě, haha, tak tím se nám ten kruh zas hezky uzavřel…

Název Lidské Zdroje na mě působí jako sarkasmus – co ve vás probouzí, když slyšíte tenhle korporátní termín dnes, po letech hraní pod tím jménem ?

GO476910YB: Jo, určitě je v tom jistej sarkasmus. Takový to vzdorovitý ztotožnění se s nelichotivým označením zvenku. V punkové tradici to není nic novýho. Vem si třeba kapely jako MISFITS, BASTARDS, LOST KIDS nebo THE DAMNED. Jesenická parta ZRÁDCE RASY z 90. let by byla super příklad z našich končin. Vlastně i samotný označení punk má podobnou historii. Přistoupit na cizí hru a s vyzývavým úšklebkem vzít tu jejich nadávku za svou. Kdo s koho… Je to skvělá a funkční strategie, jak oslabit nebo úplně převrátit účinek slov. Různý společenský menšiny mají v tomhle bohatou zkušenost. Pokud někdo někde vidí cedulku s tímhle dehumanizujícím souslovím a pousměje se, protože mu to spíš než korporátní mizérii evokuje naši kapelu, tak jsem spokojenej.

Pamatujete si první moment, kdy jste si řekli: „Jo, tohle už není jen zkoušení, ale kapela“ ?

GO476910YB: Konkrétní moment si nevybavuju, ale muselo to být někdy na podzim 2018, když se náš původní bubeník definitivně přestěhoval z Brna do Vídně. Bydleli jsme tehdy společně na EKH a chodili jsme bušit do sklepní zkušebny dvakrát týdně. Hodně se to tehdy začalo hýbat a myslím, že to bylo někdy v té době, kdy jsme se shodli, že je načase přibrat někoho na basu a jít do toho naplno. Prošla nám zkušebnou celá řada kámošů – Emil z VERRAT, Alex z DEAD CITY RADIO, Foivos z OLDSCHOOL REDNEX, Boris z REPUBLIC OF WASTE, Martin z VOODOO JÜRGENS a jiní… vlastně jsme chvíli měli i dvě kytary, až jsme zůstali u jedné a na basu se k nám přidal Marco, kytarista z ASTPAI. Původní záměr byl, že to bude sólovej studiovej projekt. Jedna deska a zdar. Vůbec jsem zprvu ani neměl v plánu hrát naživo. Ty texty byly natolik osobní, že jsem se ani nedokázal sžít s představou, že bych je zpíval před lidma. I když to se po pár letech zlomilo. Z těhle nejstarších songů se vesměs skládá naše první LP „Pedalling Through… Part 1“. Furt nechápu, že ta deska vznikala 10 let…

Jak moc hraje roli fakt, že jste začínali ve Vídni a teď máte základnu i v Brně? Nebo jak to vlastně bylo? Ovlivňuje to způsob, jakým tvoříte a fungujete ?

GO476910YB: Asi je to trochu matoucí. Já jsem rodilej Brňák, ale od roku 2012 žiju trvale ve Vídni. Když ze mě 2014 vypadly první songy, původně jsem je chtěl nahrát úplně sám. Včetně bicích. Ale z toho brzo sešlo. Keydu, kterej tou dobou žil v Brně, jsem oslovil na podzim 2014 s tím, že by mi pomohl ve zkušebně doladit strukturu bicích. Tři roky jsme se pak navštevovali buď v Brně anebo (a to většinou) ve Vídni a zakrátko bylo jasný, že Keyda ty songy jako bubeník i nahraje. Ale naše frenkvence zkoušení tři víkendy v roce se zlomila až s jeho definitivním přesunem do Vídně. Takže ta první sestava byli vlastně dva Češi a jeden Rakušák, zkoušející na EKH. Koncem roku 2021 se cesty nás tří z různých důvodů zase rozešly a já oslovil Honzu (kterej tou dobou žil v Brně a kolem kapely se už od prvního turné motal jako kámoš) a Toma (z BRÜNNER TODESMARSCH, LICKSPIT aj.). Měla to být jen přechodná záležitost, záskok na jedno turné přes léto, než dám dokupy stabilní novou sestavu ve Vídni. Kluci bez váhání zlanařili na duhou kytaru i Klobiho, dalšího Brňáka, se kterým tou dobou chodívali zkoušet, a se kterým jsme kámoši už dlouhý roky.Věděl jsem, že tihle tři borci se to nejenže rychle naučí a zahrajou to s vervou, ale taky, že s nima bude prdel. A byla. Brzo bylo jasný, že sestavu, která by po hudební i lidské stránce šlapala líp, ve Vidni těžko najdu. A tak jsem začal pravidelně dojíždět do rodnýho města a stala se z nás zas de facto brněnská kapela. Jestli to tak zůstane i dál, je ve hvězdách – Honza se mezitím odstěhoval do Kutné Hory, takže teď dojíždíme na zkoušky dva, a basák Paťo, kterej po roce vystřídal Toma, od nás nedávno zase odešel. Letos jsme byli dokonce půl roku bez zkušebny a zkoušeli jsme všude, kde se dalo, dokonce i v Kolíně a v Jihlavě. Způsob, jakým fungujem, to bezpochyby ovlivňuje – je to náročný na čas, všechno je potřeba plánovat dopředu a každá operace je v něčem náročnější, než kdybychom byli všichni z jednoho města. Veškerá logistika je komplikovanější. Ale co ti zbývá? Když ti to za to stojí, tak to neřešíš. Způsob tvorby to zatím tolik neovlivňuje. Většinu songů píšu sám a nosím je víceméně hotový, takže na zkouškách spíš dolaďujeme aranže a sehráváme se. Navíc, kluci jsou jako muzikanti zkušení a vyhraní, takže když nepodceníme domácí přípravu, jsme schopní fungovat i s jednou zkouškou za měsíc i dva. Ale optimální to není. A pokud chcem do budoucna častěji tvořit nový songy společně, budem tomu asi nějak muset přizpůsobit i rytmus zkoušek.

Vnímáte, že punková scéna v Rakousku a v Česku je něčím zásadně odlišná ?

GO476910YB: Rozhodně. Tím spíš, pokud jde o Vídeň. Ale je těžký zobecňovat, protože českej i rakouskej punk je rozdělenej na tucet podscén, který mezi sebou spolupracujou jen v omezený míře. Mám pocit, že ve Vídni je to nejextrémnější. Máš tu několik klik, který nad sebou navzájem ohrnujou nos, někdy z celkem pochopitelných, ideových důvodů, často ale kvůli malicherným stylovým odlišnostem. V Česku je samozvaných králů punku taky dost, ale Vídeň v tomhle hraje prim. Taky pokud jde o honění aktuálních trendů. Zároveň mám pocit, že v Česku je na lidi větší spoleh, a že si na tom co dělají, dávají víc záležet. Rakušáci to víc flinkají. Punk je pro ně hrdost na to, že i když máš poměrně široký možnosti, odvedeš jen nezbytný minimum.V Česku je DIY spíš o tom, že i přes omezený možnosti ze sebe vydáš maximum. Nevím, jestli to vychází z odlišný historie obou zemí, ale ten druhej přístup mi rozhodně vyhovuje víc a i proto mám potíž najít ve Vídni lidi, se kterýma by mě bavilo na něčem spolupracovat. Jinak mám pořád pocit, že Rakousko je v některých ohledech ideově trochu radikálnější, je tady větší důraz na antifašismus a feminismus a spousta blbostí, co jsou v Česku oslavovaný, by si tady neškrtla ani v té nejasociálnější části scény. A to je mi sympatický. Ale možná si to idealizuju.

A co jinde ve světě, projeli jste poměrně dost zemí, dá se říct, že někde to byl největší nářez a někde trochu nuda ?

GO476910YB: Balkán vládne. Koncerty v Rijece, Sarajevu, Bělehradě nebo Novým Sadu byly mega. Těch jalových koncertů ale bylo taky dost, bez ohledu na region. Ať už protože bylo málo lidí, anebo se ukázalo, že to pořadatel nemá vůbec podchycený (často obojí zároveň). Ale myslím, že ať je to v Česku, někde uprostřed Srbska, na skotským maloměstě, nebo na belgickým squatu kde jsou hajzly jak z Trainspottingu a kde ze stropu chčije voda doprostřed pódia, právě tyhle večery nás automaticky nakopnou do jakýhosi harakiri módu, kdy do toho jdem na 200% a rozsekáme to o to víc. Jaký si to uděláš, takový to budeš mít. Musíš hrát pro ty, co tady jsou, s tím, co máš. Pokud bychom měli hrát pro ty, co tu nejsou a fňukat na blbej zvuk, tak bychom to mohli rovnou zabalit.

Zajímavé je, že zpíváte česky, anglicky i německy — kdy se rozhodnete, v jakém jazyce skladbu uděláte? Je to intuitivní, nebo dopředu jasně dané? Rozhoduje téma songu nebo nálada jak to má vyznít ?

GO476910YB: Vesměs intuitivní! Většina mých songů vzniká kusem textu, kterej se mi honí hlavou a s ním zároveň přichází zárodek melodie. A pak už se to odvíjí samo. Vzhledem k tomu, že přemýšlím střídavě ve všech třech jazycích, tak to přichází jak se tomu zachce. Snad je tam jen nějaká tendence, že osobnější témata jsou anglicky a ty sociální/politický spíš česky. Ale ani to není pravidlo. Do budoucna bych chtěl víc českých textů, ale uvidíme co přijde.

Vnímáte rozdíl v reakci publika na české, německé a anglické texty ?

GO476910YB: Snad jen, že v zahraničí jsou z českých songů nadšenější, než jsem čekal. Možná je na tom baví ta exotika, přece jen anglicky dnes zpívá každej druhej. A “Ich erwarte nix mehr”, je zabiják vždycky. Nejspíš i díky tomu, že je to náš jedinej song v němčině. Mám ale ještě v šuplíku dva starší songy v rumunštině, tak si povíme pak, až je nazkoušíme, haha…

Jak moc vám záleží na tom, aby posluchači rozuměli textům, nebo je pro vás důležitější samotná energie ?

GO476910YB: Pro mě to spolu souvisí. Když nerozumíš textům, ubírá to podle mě na energii. A to říkám jako někdo, kdo vyrostl na deskách kapel jako DISRUPT, GRIDE, nebo MRTVÁ BUDOUCNOST, který byly schopný spolknout půlku věty, když jim nevycházel řádek do rytmu. Takže ta laťka je u mě fakt hodně nízko. Když si ale při poslechu desky čtu texty a přesto mi z ní v hlavě nic neutkví, tak jde deska pryč. Na koncertě je mi to víc jedno. Tam to musí hlavně šlapat.

Jak byste popsali váš zvuk? Je dost garážový a syrový. Slyším vliv punku 77 ale i 82. Jak to vidíte nebo spíš slyšíte vy? Co pro vás osobně tenhle mix znamená ?

GO476910YB: Asi bych chtěl, aby lidi měli při poslechu naší kapely pocit, jakoby poslouchali nějakej kurevsky dobrej mix-tape, aby každej song byl trochu jinej a přitom aby tam byla nějaká společná linka. Nechci dělat nějakej revival nebo 77 cosplay. Nechci se orientovat na jeden konkrétní zvuk nebo období. Ale vlivy nezatajíš a to, co poslouchám je v naší tvorbě určitě slyšet. Muzika 21. století mě moc neoslovuje a to, co mě z ní baví, jsou vesměs taky recykláty. Přesto myslím, že i ty se dají dělat poctivě a o to se snažíme. Určitě je tam hodně sedmdesátek, hlavně ale teda těch britských. Můj zájem o americkej punk až na výjimky končí půlkou 80. let. Fascinujou mě taky raný punkový kapely z míň provařených zemí. Každá má svůj vlastní přístup i zvuk a je to pro mě bezednej zdroj inspirace. To samý platí o blues, raným rockandrollu, beatových kapelách ze 60. let nebo o britských kytarovkách z 80. a 90. let. Su hudební konzerva, haha… Pokérovaní frajeři z LA v kraťasech a kšiltovkách to mají u mě těžký!

Je nějaká kapela nebo deska, ke které se vracíte pokaždé, když ztrácíte chuť dál hrát ?

GO476910YB: Mou největší skladatelskou inspirací zůstávají Sonny Vincent, Egor Letov a TV Smith. Tahle svatá trojka to jistí. A pak samozřejmě cokoliv okolo OASIS.

Když nahráváte, máte v hlavě představu publika, nebo prostě hrajete, jako byste to dělali jen pro sebe ?

GO476910YB: Za mě jednoznačně to druhý. Může to znít podivínsky, ale stejně jako jsem jako děcko měl potěšení z toho, když jsem nakreslil několik čísel komiksu o mutantovi kluka a masařky, a předstíral, že vydávám opravdovej časák, tak podobně přistupuju ke kapele. Jsem její největší fanda (ale i největší kritik) a dělám to především pro sebe. Jedinej rozdíl je v tom, že se o kapelovou tvorbu už nedělím jen se svou rodinou, ale jdu s ní na veřejnost. Hlavní motor pro mě ale pořád je ta samá dětinská radost ze všeho, co se nám podaří dotáhnout do konce, ať je to nahrávka, video, plakát anebo odjetý turné. Pokud se to líbí a oslovuje to někoho jinýho, tak z toho mám samozřejmě radost, ale to už je jen jakejsi bonus navíc. Nemyslím si, že by to nějak ovlivňovalo to, co děláme.

Co pro vás znamená psát texty společně jako kapela? Je to kolektivní proces, nebo spíš individuální vklad každého ?

GO476910YB: Smekám před kapelama, kde dokážou napsat text ve více lidech a není to slátanina. Už jen napsat kloudnej text ve dvou lidech je kumšt. Na to musí být lidi fakt sehranej tým, kterej se skvěle doplňuje, aby to fungovalo jak má. V opačným případě musíš jít cestou kompromisů a ty za mě nemají v kreativní tvorbě co dělat, protože akorát kurví výsledek ve prospěch něčího ega. Ve Zdrojích jsou zatím všechny texty z mýho pera, ale není to zákon. Když to projde nějakým sítem a bude to dobrý, tak můžeme hrát číkoliv text. Pro mě je spíš otázka, jak ho zhudebnit. Se zhudebňováním hotových textů nemám moc dobrou zkušenost. Text pro mě většinou přichází ruku v ruce s muzikou/melodií. S předchozí sestavou jsme hráli fakt prima song „Ghosts In My Room“, pro kterej napsal muziku i text Keyda a já se spolupodílel jen okrajově na aranžích. To je ale zatím všechno.

Punk je pořád hudba o naštvání a vzdoru. Co vás osobně dnes nejvíc vytáčí a žene k psaní ?

GO476910YB: Jako asi je, zároveň jsem už asi přestal řešit, jestli to, co dělám, odpovídá nějakým punkovým klišé nebo očekáváním. Pro mě je zásadní, aby to, co děláme, bylo autentický, upřímný, nebo jestli chceš – od srdce. A když to bude zrovna love song, tak ať! Viděl jsem dost křiklounů, po kterých se zakrátko slehla zem anebo otočili o 180°, abych bral některý velkohubý pseudopolitický proklamace od punkových kapel příliš vážně. Ale jasně, že mě vytáčí spousta věcí. Spousta z nich se nezmění asi nikdy – hloupost lidí, jejich zaslepenost a potřeba hledat obětní beránky. Naivita vůči narcistickým egomaniakům. Slepá nenávist vůči všem, do kterých je možný si beztrestně kopnout a ulevit tak frustraci z vlastní bezmocnosti. Ale i povrchnost všech nás, kteří se snad považujem za nějakou tu „osvícenější“ část společnosti. Naše neochota nastavit zrcadlo sobě samým a zpochybňovat naše vlastní fungování. Tohle samolibý přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Dvě strany jedné mince, která mi leží v žaludku dlouhodobě… Když jsem před 15 rokama psal texty na závěrečný tématický EP FESTA DESPERATO, myslel jsem si, že teď je to téma fašizace společnosti pro mě vyčerpaný. Dnes vím, že není a nikdy nebude.

Hodně vašich textů působí osobně, jako deníkové zápisy frustrace. Je pro vás psaní spíš terapie, nebo výzva, jak zachytit náladu doby ?

GO476910YB: Ono to bude song od songu trochu od obojího, podle nálady a tématu. U osobnějších textů spíš ta autoterapie. A ta funguje skvěle. Skoro okamžitě, haha. U textů s nějakou sociální, politickou tématikou je to tak napůl. Určitě se vypisuju z nějkýho vzteku, znechucení a frustrace. Zároveň je to, jak říkáš, jakejsi pomník době, nad kterým se snad za dvacet let pousmějeme, v jakých jsme to nežili divných časech. Víc v tom asi není. Ambice, někoho textem přesvědčit o své pravdě, jsem opustil už jako teenager. Spíš zpovzdálí sleduju, a s kroucením hlavy komentuju, co vidím.

Často zpíváte o frustraci, rezignaci a podobně. Máte i text, který byste sami popsali jako pozitivní nebo nadějeplný ?

GO476910YB: Možná tak u těch milostných, tam se nějaká ta jiskra naděje objevuje… V “Brand New Start” a “Ten-Meter Fence” přinejmenším. U ostatních songů je to težší. Snažím se nějakej pozitivní song napsat už 10 let a pokaždé se to zvrtne. Na vrcholu pandemie před pěti lety jsem při procházce lesem za Vídní napsal „Right to Choose“ a původní záměr fakt byl napsat nějakej song, kterej by byl trochu vzpruha v těžkých časech. Mám ale pocit, že z toho vyšel spíš takovej otrávenej úšklebek lidem, kteří se mají jak prase v žitě a ještě si stěžujou na svoje ‚first world problems‘. Možná takovej skrytej vzkaz sobě samýmu. Vlastně dost často, když v textu do někoho rýpu, tak je to mířený na mě samotnýho. “Moře, bouře, vlny“ pro mě při vším svým nihilismu přinejmenším nese na závěr odkaz jakési naděje, která tkví v tom smíření se s realitou. To je asi všechno. Na naši verzi „Reach for the Sky“ nebo „We’re Coming Back“ si ještě budeš muset počkat….

Byly nějaké koncerty, které vám doslova změnily pohled na vlastní kapelu ?

GO476910YB: V tom smyslu, jak to myslíš, asi ani ne. Ale většina našich koncertů je pro mě taková malá mentální ledová sprcha, která mě opakovaně vrací na zem z mýho paralelního fantaskního světa, ve kterým jsou lidi z týhle kapely stejně nadšení jako já. Taková pravidelná připomínka, že hrajeme dost okrajovej styl v už tak dost okrajovým žánru a to navíc v zemi, kterou většina světa ani nenajde na mapě, a že lidí, co naši tvorbu ocení, je i v rámci punkové scény úplný minimum.

Když jdete na pódium, co vám běží hlavou těsně před prvním tónem ?

GO476910YB: Většinou vůbec nic. Trému až na výjimky nemívám. Možná léhká nervozita v břiše, jestli je opravdu všechno nachystaný tak, jak má. Pak už se jen snažím vybavit si první řádek prvního songu a nezakopnout při prvním akordu. Jakmile přečkám půlku prvního songu, tak už jedu na autopilota. A to mě na tom nejvíc baví.

Máte nějaký rituál před koncertem nebo po koncertě ?

GO476910YB: Obejmout kluky a když nezapomenu, tak utřít kytaru, ať mi do druhýho dne neshnijou struny. Na víc většinou není čas ani pomyšlení. Ale možná bychom měli zavíst nějaký brutální rituální voodoo praktiky…

Je nějaký okamžik ze zkoušky, který se vám zaryl do paměti víc než velké koncerty ?

GO476910YB: Možná ten pocit konečně poprvé slyšet ty songy, který jsem dával dokupy v pokoji na akustiku, v plným kapelovým provedení. A taky si vybavuju tu radost, když jsme s Klobim poprvé po 20 letech zase stáli v jedné místnosti s kytarama na krku. To byl hafo doják.

Co vás drží pohromadě jako kapelu, když přijde ponorka, třeba v dodávce na turné, sám vím, že druhý týden občas není úplně lehký ?

GO476910YB: Konfliktů máme dost, a myslím, že jestli nás něco drží pohromadě, tak to, že se o nich většinou dokážem konstruktivně bavit, že nikdo z nás není vyloženě konfliktní, hádavej typ.

Co byla největší blbost, která se vám stala na pódiu nebo během koncertu ?

GO476910YB: Člověče, když pominu blbosti, jako že začneš hrát přídavek a nemáš kabel zastrčenej v kytaře, že mluvíš mezi válama z patra a zamotáš se do toho, nebo že začneš hrát jinej song než zbyek kapely… takový ty klasiky, co asi zažil každej… tak mě snad ani nic nenapadá. Takoví jsme profíci, haha… Párkrát se mi myslím stalo, že jsem z pódia v zápalu boje něco hodil, a pak za mnou nasraně došel někdo, koho to trefilo do ksichtu. Ale to už je asi riziko povolání. Největší ostudu jsme asi udělali v Srbsku v Novým Sadu, ale o tom jsem napsal do tour reportu, kterej snad vyjde v Bitch zinu.

Na vašich vystoupeních většinou zazní i nějaké covery. Můžeš říct jaký songy si půjčujete a co pro vás znamenají ?

GO476910YB: Covery mě vždycky bavily. Je to pro mě způsob jak vzdát hold kapelám, co nás ovlivnily, který respektujem. A je to dost jiný, než hrát vlastní songy. Baví mě to, i když covery se mi většinou hodně rychle omrzí. Bylo toho dost, co jsme v různých fázích kapely hráli! THE UNDERTONES (Teenage Kicks), THE DAMNED (New Rose), THE JAM (In the City), BUZZCOCKS (What Do I Get), TESTORS (Together), THE NERVES (When You Find Out), SEX PISTOLS (Silly Thing), STIFF LITTLE FINGERS (Alternative Ulster), UK SUBS (Tomorrow’s Girls), MISFITS (I Turned Into a Martian, Halloween), DOA (Fucked Up Baby), REAGAN YOUTH (Degenerated), ELEKTRIČNI ORGAZAM (Zlatni Papagaj), ZABRANJENO PUŠENJE (Anarhija All Over Baščaršija), z Československa pak SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA (Kdo Jsi), DAVOVOU PSYCHÓZU (Všetko mi je jedno) a EXTEMPORE (Den co den – občas i v původní anglické verzi od GENERATION X)… Jako zvukovku hráváme ROKY ERICKSONa (I Walked with a Zombie). Ještě si vzpomínám, že jsem při nějakých unplugged setech hrál SOCIAL DISTORTION (Winners and Losers), OASIS (Fade Away) a TV SMITH (My String Will Snap, Runaway Train Driver)… to stačí, ne? Teď bude mít nějakej pičus z Osy žně.

Punková scéna má silnou DIY tradici. Je něco, co vás na tom ještě pořád překvapuje nebo dojímá ?

GO476910YB: Skoro pokaždé. Tím spíš, že v kruzích, který ten náš melodickej bigbít oslovuje, to DIY nefunguje zdaleka tolik, jako v hardcorovějších vodách. V DIY hardcore punku jsem vyrostl a i když má svoje mouchy, a i v něm leckdy narazíš na blbce, nepoznal jsem doteď nic, co by se mu vyrovnalo. Lidi, kteří nezištně makají, vytváří a podporujou kulturu, kterou milujou, jsou klenot, kterej je nutný si hýčkat.

Co pro vás znamená sdílet pódium s jinými kapelami — je to soutěž, inspirace, nebo prostě jen radost z komunity ?

GO476910YB: Soutěž určitě ne. Tohle předhánění se a vzájemná konkurence patří tak do do heavy metalu a do filmů o Chucku Berrymu. Inspirace zřídka. Jsem čím dál vybíravější a málokterá kapela mě dneska fakt nadchne. Když se ale zadaří, a máme možnost si zahrát s fakt namakanou kapelou, tak z toho žiju týdny. A radost z komunity – rozhodně! Ten pocit, když sdílíš večer s lidma, co mají stejnou vášeň pro to, co ty, když zjistíte, že máte podobnej smysl pro humor, podobný hodnoty, podobný zkušenosti, společný známý… To je asi pro mě největší motor a zdroj energie, kterej mě v tom ještě drží. I když musím zároveň říct, že těhle zážitků mám poslední dobou čím dál míň.

Kdyby někdo úplně mimo punkovou scénu přišel na váš koncert, co by si měl odnést ?

GO476910YB: Naši desku, haha! Hele, to je na nich. Kdokoliv odejde z koncertu s pocitem, že zažil něco, co ho nějak zasáhlo, s čím se může ztotožnit, co by chtěl sám/sama zkusit… Kdo si po akci říká, že se konečně cítil být nějak mezi svýma, kde ho lidi berou jakej je, kdo má po koncertě počit, že není se svým náhledem na svět a se svýma zálibama sám, takovej člověk objevil poklad. Ta deziluze přijde dřív nebo později, ale to je jiná story…

Jak se vám daří balancovat mezi hudbou a běžným životem (práce, vztahy, rodina) ?

GO476910YB: Učím ve Vídni puberťáky na základce. Balancování antiautoritáře na autoritativní pozici je vždycky ošemetný, ale když to nezkusíš, tak budeš jen nadávat. Snažím se na to jít líp než ti, kteří mi školu znechutili. Snad se mi to většinu času i daří. Časově je to horší. Sice mám poměrně dost volna, na druhou stranu si ho nemůžu vybrat kdy chci a musím se držet prázdnin (proto jezdíme na tour zpravidla na podzim, anebo před Velikonocema) a rozvrhu, takže nahodilý koncerty v týdnu a výjezdy v nejlepších termínech musíme oželet. Na druhou stranu, přítelkyně učí taky, takže máme volno oba stejně a skloubit společnej čas s kapelovýma věcma tak není moc těžký. Děcka z nás nikdo nemá. Kdyby to tak bylo, tak asi hrajeme výrazně míň…

Změnilo vás punkové hraní i v osobním životě? Něco, co byste bez kapely asi nikdy neudělali ?

GO476910YB: Bezpochyby změnilo. Punk mi v první řadě pomohl, si v nějakých 14-ti letech uvědomit, že jsem zkrátka v některých ohledech jinej, než moji vrstevníci, a že to není nic, za co bych se měl stydět, ale právě naopak. A že podobných lidí je víc, a že společně můžem dát tomu přetlaku ve svých hlavách nějakej ventil, aniž bychom si na sebe kladli přehnaný nároky. Že ten výsledek je do jistý míry míň důležitej, než ta cesta k němu. Pak už se všechno ostatní na to nabalilo samo. Zkušenosti, kerý ti dá hraní v kapelách, ale i všechny jiný příbuzný aktivity jako pořádání koncertů, psaní fanzinu, vydávání desek, účast na různých protestech atd.. ty jsou k nezaplacení. Vyplývá z nich pak aji nějaký zdravý sebevědomí, sebepoznání… A taky otevřenost vůči všemu, co život nabízí, a otevřenost alternativám. Skrz punk mě začalo hodně zajímat, jak jenom nenadávat, na to, že je svět v prdeli, ale taky hledání jiných cest a jejich zkoušení na vlastní kůži. A to se určitě zásadně projevilo na řadě mých životních rozhodnutí. Těch dobrých, i těch hloupých. Můj život by určitě vypadal dost odlišně, ale kdo ví? Třeba bych ke spoustě věcí nakonec došel jinou oklikou? Mám pocit, že můj osobní život se v poslední době uzavřel do jakési smyčky, a že jsem v mnoha věcech znova tam, kde jsem byl jako teenager, jen jsem s tím tentokrát díky těm zkušenostem mnohem smířenější a spokojenejší, protože už jsem si odbyl řadu těch experimentů, který si jako teenager idealizuješ a pak teprv zjišťuješ, že zas není tolik o co stát. Ale když si tím neprojdeš, tak na to nepřijdeš.

Hudba vás určitě provází i mimo kapelu — co posloucháte, když potřebujete klid, a co, když chcete dodat energii ?

GO476910YB: S muzikou vstávám i usínám, a pokud zrovna něco neposlouchám, tak mi přinejmenším něco hraje v hlavě. Z drtivé většiny poslouchám buď staroškolskej punk, anebo britský kytarovky z 80./90. let. Taky dřevní šedesátkovej bigbít. Ale poslední roky dávám i hodně starýho kytarovýho blues. Ani klasikou nepohrdnu – ta Vídeň mě začíná pohlcovat! Když potřebuju něco fakt energickýho, tak sáhnu klidně po thrash metalu, old school grindcoru a různých prasopalech, ale to jsou vesměs scény, který už nijak aktivně nesleduju a poslouchám spíš, co se ke mně nějakou náhodou dostane.

Pokud by vaše kapela měla být film, jaký žánr by to byl ?

GO476910YB: Nejspíš nějakej absurdní sitcom typu Young Ones (aka Mládí v partě). Místy mi přijde, že ty čtyři postavy jsou psaný podle nás.

Kdybyste měli shrnout pocit z hraní v Lidských Zrojích jedním slovem — jaké by to bylo ?

GO476910YB: Podle aktuálního rozpoložení: Štěstí, Radost, Prdel, Naplnění, Ventil, Privilegium, Pošetilost, Frustrace, Stres, Trest, Doživotí, Sebevražda.

Jaká byla nejtěžší chvíle kapely, kdy jste přemýšleli, jestli má smysl pokračovat ?

GO476910YB: Nevybavuju si nic konkrétního, no nejvíc na dno mě osobně asi dostanou situace, kdy mám pocit, že tu káru táhnu sám. Když do něčeho vložím tunu času a energie a někdo, od koho bych čekal spíš podporu, do toho hodí vidle. Když mám pocit, že ani uvnitř kapely nikdo nesdílí moje nadšení a odhodlání. Ale to jsou vesměs chvilkový záležitosti, a jde většinou spíš o odlišnej úhel pohledu. Dokud budu mít nějakej kreativní přetlak a udržím kytaru v ruce, tak asi pro mě bude vždycky mít smysl v tom nějak pokračovat. Otázka je jen, v jaké podobě.

A naopak — kdy jste měli pocit, že jste fakt naživu, že tohle všechno dává smysl ?

GO476910YB: Když sedíme v dodávce, hraje dobrej song a všichni mají dobrou náladu, vtipkujou a těší se na to, co spolu zase zažijeme. A když hrajeme koncert se zajímavou kapelou a mám pocit, že jsem mezi lidma, se kterýma si rozumím.

Pokud byste mohli vrátit čas a zahrát si na jakémkoli koncertě nebo turné punkové historie, kam byste se teleportovali ?

GO476910YB: Těžko říct, možná dvoudenní festival 100 Club Punk Special v roce 1976, nebo nějakej dýchánek v CBGB’s? Anebo festival v polským Jarocinu v půlce 80. let? Anebo bychom se teleportovali do roku 1984 na pražskej Žofín, zkopli z pódia Visací Zámek, a zachránili bychom budoucnost českýho punku, haha!

Jak moc vám záleží na fyzických nosičích — vinyl, kazeta, CD? A co pro vás znamená držet vlastní desku v ruce ?

GO476910YB: Jak jsem už zmiňoval, pro mě je jedním z největších potěšení, když se nám podaří nějakej výtvor dotáhnout do konce a nahrávek se to týká dvojnásob. Na fyzických nosičích jsem vyrostl už jako děcko a muziku si bez nich představit nedokážu. I když sám taky používám Spotify, Bandcamp, mp3 apod., plnohodnotná nahrávka je pro mě pořád ta, která vyjde i fyzicky – s obalem, fotkama, texťákem. I když by to bylo jen v nákladu pár kusů. Držet v ruce vlastní nahrávku je takový chvilkový zhmotnění toho, že když něco chceš, když si něco umaneš, tak je to uskutečnitelný. Takový připomenutí, že pokud jdeš do života po hlavě, tak je najednou plnej možností, i když jedna z těch možností je, že si tu hlavu občas nabiješ.

Kdybyste měli vybrat jednu vlastní skladbu, která vás přežije a chcete, aby si vás podle ní lidé pamatovali, která by to byla a proč ?

GO476910YB: To je těžká otázka. Snad „Moře, bouře, vlny“ anebo „Frustrating Times“. Obě mají v sobě něco pozitivního…

Co vás čeká dál — máte spíš pocit plánování, nebo chcete jet stylem „uvidíme, kam nás to zavede“ ?

GO476910YB: Kámo, od chvíle, kdy jsme začali hrát, jsem plánoval v podstatě furt a většinu jsme toho taky zrealizovali. Hlavně poslední tři roky byly hodně intenzivní, skoro jsme se nezastavili. A bylo to asi i za cenu velkejch ztrát. Aktuálně od nás odešel basák Paťo, a navíc cítíme fakt jistou únavu, takže si teď dáme na pár měsíců pauzu jak s živým hraním, tak s plánováním. Doplníme sestavu a spíš se budeme věnovat práci na druhé desce. A pak uvidíme, kam nás to zavede!

Ode mě je to skoro všechno, máte nějakou otázku, na kterou jste vždycky chtěli odpovědět a nikdo se nikdy nezeptal ? Teď je ta chvíle. Položte si jí a zodpovězte.

GO476910YB: Chcete si zahrát s UK SUBS? Jo, chcem.

A poslední otázka, máte nějaké závěrečné poselství pro naše čtenáře ?

GO476910YB: To je dost devadesátková otázka, tak udržím jejího ducha i v odpovědi: Jestli vám v punkové scéně něco chybí, musíte si to udělat sami. Nežerte zvířata, žerte nácky.

Diskografie:

Live Demonstration demo kazeta (Humane Recordings, 2019)
Ich Erwarte Nix Mehr / Right To Choose EP (PHR Records, 2023)
Špatnej Vtip“ flexi-disk (Humane Recordings, 2023)
Pedalling Through (…Part 1) LP (PHR Records, 2024)

Kapela:

Paaya aka GO476910YB – vocals, guitar
Honza aka CI485980YB – drums, vocals
Klobi aka SO574969YB – guitar, vocals
Patrik aka LO180040YB – bass, vocals

INSTAGRAM: https://1url.cz/LJvz3
BANDCAMP: https://1url.cz/zJvzk
YOUTUBE: https://1url.cz/2Jvzs
FACEBOOK: https://1url.cz/lJvzT