Recenze alba Dying Breed je v pořadí stou recenzí na našem webu. Pro tuhle příležitost jsem vybral právě tuhle desku – zaprvé proto, že podle mě zůstala dost nedoceněná, a zadruhé proto, že Dying Breed představují přesně to, co mám na téhle subkultuře rád. Jasné přihlášení se ke scéně, nezávislost na velkých distribucích a klasickém hudebním byznysu, hrdost, DIY přístup a především stoprocentní skinhead rock’n’roll.
Dying Breed pocházejí z Barcelony. Za mikrofonem stojí Ramón, autor grafiky pro řadu subkulturních projektů a člen organizační party festivalu Beach Beer Chaos. Kapela funguje v klasické sestavě bicí, kytara, basa a zpěv. Desku vydali v roce 2022 a obsahuje osm songů. V bookletu najdeš všechny texty – zpívané anglicky – i jejich překlady do katalánštiny a kastilštiny. Deska byla vydána nezávisle na lokálním labelu La Nostra Força.
Od první do poslední minuty jde o poctivý skinhead rock’n’roll. Hudbou, tématy i celkovou atmosférou. Úvodní Drunk And Disorderly vypráví příběh o tom, jak mladí kluci poprvé přičichnou k subkultuře, kultu skinheadů a těžkým botám. Přesně ten moment, který dobře zná každý, kdo si tím prošel. Ten pocit, který tě kdysi vtáhl dovnitř a který tě dodnes nutí brát do ruky strojek na hlavu a shánět další desky. Většina skladeb jede v rychlejším tempu a stojí na sborových refrénech. Tenhle jednoduchý, opakující se vzorec tu ale funguje perfektně – je přímočarý a dává celé desce sílu. Boots On The Concrete i následující We Bring The Chaos pokračují v duchu pouličního aggra. V Boots On The Concrete mě baví zmínka o boss soundu starých reggae desek, což k téhle kultuře patří stejně jako těžké boty a pivo v ruce. We Bring The Chaos je pak můj osobní favorit z celé desky. Jednu dobu jsem ho točil pořád dokola – sedí mi propojení úderných refrénů s agresivním drivem kapely. První stranu uzavírá Every Day, klasický working-class příběh o ubíjející každodenní práci. Zároveň jde asi o nejmelodičtější moment celé desky.
Strana B startuje songem Nothing But Pose, který zní jako útok rozjeté smečky. Tvrdý, nekompromisní kus věnovaný vypořádání s pozéry na scéně. Následuje One Fine Day, další dávka pouličního napětí a energie. Předposlední skladba se věnuje osudu katalánského referenda o nezávislosti, které bylo potlačeno represivními složkami španělského státu. Album uzavírá In The Darkest Hour, výzva k boji za svobodu, kde se motivy hrdosti přirozeně mísí s každodenní realitou dělnické třídy.
Hudebně bych kapelu přirovnal k Exilli, což není náhoda – jejich spřízněnost je slyšet. Podobně syrový pouliční rock’n’roll dnes v USA valí třeba Lejonen.
Nepotřebujeme stovky kapel, které se snaží napsat hymnu jako Cock Sparrer. Takové máme jedny a to stačí. Co ale scéna opravdu potřebuje, jsou lokální kapely. Kapely, které drží při životě místní scénu, přitahují nové lidi a udržují prapor subkultury nahoře.
Právě proto mám k Dying Breed respekt – a právě proto jsem si tuhle desku tak oblíbil. Je z ní cítit opravdovost. A to je pro mě na pouličním rock’n’rollu ta nejdůležitější hodnota.
TOP TRACKY: We Bring The Chaos, Every Day, In The Darkest Hour
