Komintern Sect podle mého názoru patří k základním stavebním kamenům francouzského Oi! punku – po boku jmen jako Camera Silens, R.A.S., Reich Orgasm nebo Snix. Významně se zapsali už v roce 1983 díky účasti na legendární kompilaci Chaos En France (Chaos Productions), která představila třináct kapel tehdejší vlny.
Původně byli aktivní v letech 1981–1987, ale v roce 2014 se po téměř třech desetiletích mlčení vrátili na pódia – a hlavně do studia. Výsledkem jejich druhého dechového období jsou desky D’Une Même Voix (2016) a Des Jours Plus Durs Que (2021).
Sur Les Ruines Des Nations vyšlo jako klasický 12″ vinyl, ovšem s netradičním provedením: na jedné straně čtyři nové skladby, na druhé straně vyrytý emblém a logo kapely. Výsledkem je nejen hudba, ale i další kus umění navíc – něco víc než jen další čtyřpísňové EP.
V ruce držím verzi od Dirty Punk Records s černým obalem. Vedle ní existuje také americké vydání od Longshot Music (červený obal) a repress z roku 2025, opět na Dirty Punk, tentokrát se žlutým obalem. Součástí každé edice je příloha s texty ve francouzštině a bohatým výběrem fotografií – jak z novějších koncertů, tak z doby původního fungování kapely.
Hudebně zůstává Komintern Sect věrný svému stylu: melodický, zpěvný Oi! punk s chytlavými singalong pasážemi. Všechny čtyři skladby se drží této linie – a funguje to skvěle. Sur Les Ruines Des Nations je zároveň dokonalým příkladem, proč má smysl vydávat klasické singly. Místo dlouhohrající desky s dvanácti tracky, z nichž třetina by mohla působit jako vata, tady dostaneme čtyři silné kusy bez kompromisů.
Úvodní Ils N’Ont Pas Compris („Nepochopili to“) přináší vzkaz těm, kdo tahají za nitky a řídí životy druhých. Druhá skladba C’Est La Vie („To je život“) navazuje v podobném duchu, ovšem s největším hitovým potenciálem z celé desky. Třetí píseň Avoir 20 Ans („Mít dvacet let“) působí lehce melancholicky – připomíná, že čas dožene každého, i když ve dvaceti se svět zdá jednodušší. Závěrečná Le Destin („Osud“) uzavírá desku s vážností, která se nese celou nahrávkou.
Celkově na mě deska působí jako reflexe stárnutí – lehké smiřování se s věkem, ovšem stále se zachovaným duchem vzdoru a nezlomnosti. Stále je to punk, ale z pohledu lidí, kteří už něco zažili – a boj nevzdávají.
Píšu tuhle recenzi několik dní po smrti zpěváka Carla. Z množství vzpomínek od kapel i fanoušků je zřejmé, jak zásadní roli hrál – nejen pro francouzskou scénu, ale i pro scénu po celém světě. Jak jsem pochopil, za návratem Komintern Sect stála i nová vlna pařížské Oi! scény kolem lidí z Lion’s Law a B.S.C. – a právem na to můžou být hrdí.
Nejlepší skladba: C’Est La Vie
