Collaps jsou v současném streetpunkovém světě jednou z kapel, které drží prapor opravdu vysoko. Na jejich debut Executor si ostatně můžete přečíst recenzi tady, ale už tehdy bylo jasné, že tahle parta zdaleka neřekla poslední slovo. Tohle je jejich druhé regulérní album na vinylu, vydané v Evropě pod hlavičkou Primator Crew a v USA prostřednictvím Oi! The Boat Records. A zatímco první deska mě bavila opravdu hodně, tahle novinka jde podle mě ještě o krok dál.
Mám pocit, že Collaps tentokrát lehce ustoupili od syrovějšího lo-fi zvuku, který byl výraznou součástí debutu. Místo toho přišli s čistším a propracovanějším soundem, více si pohráli s melodiemi a nebáli se ani drobných stylových odboček. Výsledkem je nahrávka, která působí vyzráleji, ale přitom neztrácí nic ze své energie ani autenticity. Album obsahuje jedenáct skladeb, všechny nazpívané v angličtině, a potěší i přiloženými texty, takže si člověk může vychutnat nejen hudbu, ale i obsah jednotlivých písní.
Jestli existuje skladba, která celé album dokonale vystihuje, pak je to Counterculture. Právě tady se nachází ústřední myšlenka celé desky – náš svět, naše kultura, naše příběhy. Všechno ostatní se kolem toho točí. Vedle silných streetpunkových vypalovaček jako A Future, You Don’t Get Shit nebo Cokehead Politics – kde mi mimochodem vokál silně připomíná The Prowlers – se objevují i pomalejší a atmosféričtější skladby typu Hostile Ground. Díky tomu má album skvělou dynamiku a posluchači nabízí přesně to, co od dobře vystavěné desky očekávám: energické vrcholy, klidnější momenty i prostor nadechnout se před další salvou.
Collaps se navíc nebojí vybočit z běžného streetpunkového rámce. To je patrné především ve skladbě Grinding, která funguje jako atmosférický portrét frustrace, únavy a pocitu zaseknutí na místě. V některých obdobích života bych tuhle píseň pravděpodobně poslouchal opakovaně během nočních cest autobusem přes město, protože přesně tenhle druh pocitů dokáže zachytit až nepříjemně přesně. Podobně působí i závěrečná Hostile Ground, kde mě baví práce s kytarami, postupná gradace i výborně vystavěné sborové refrény.
Když jsem mluvil o stylových odbočkách, měl jsem na mysli například Away From You, kde si kapela pohrává s téměř power-popovým refrénem. A právě podobné momenty dávají celé desce potřebnou rozmanitost. Nejde o nic násilného ani vykalkulovaného – skladby si stále zachovávají streetpunkové jádro, ale zároveň nabízejí dostatek nápadů, aby album nepůsobilo monotónně. Právě díky tomu se Collaps posouvají o úroveň výš oproti mnoha současným kapelám v žánru.
Zároveň si ale nehrají na žádné proroky nebo zachránce scény. Nemají problém otevřeně mluvit o životní únavě ve skladbě Getting Used To The Dirt nebo o své náklonnosti k alternativnímu životnímu stylu v Rock’n’Roll Lover. Ostatně verš „Wedding cakes, payment rates, you bought some land; you made friends with coppers and I made a band“ shrnuje tenhle postoj naprosto dokonale. Zatímco někteří budují kariéry, hypotéky a kontakty, jiní raději zakládají kapely a vyrážejí na koncerty.
Velkou předností alba je také smysl pro ironii a schopnost komentovat svět kolem sebe. Collaps dokážou přesně pojmenovat současný marasmus (A Future, Cokehead Politics), vysmát se korporátním kydům o lepší budoucnosti (You Don’t Get Shit, Rock’n’Roll Lover, I Think We’re Fucked), přihlásit se k vlastnímu odstupu od korporátní kultury (Counterculture, Grey Men) a zároveň nabídnout i osobnější výpovědi (Grinding, Hostile Ground). Není to prvoplánové moralizování. Spíš jde o pozorování světa očima lidí, kteří se do těchto pravidel nechtějí vejít.
Collaps tenhle pocit zachytili s obdivuhodnou přesností a zároveň ho podložili mimořádně silnou hudební stránkou. Výsledkem je album, které nejen skvěle funguje dnes, ale podle mě má všechny předpoklady stát se během několika let žánrovou klasikou. Jde o jednu z nejlepších streetpunkových nahrávek letošního roku. A dost možná o tu úplně nejlepší.
TOP TRACKY: I Think We’re Fucked, Grinding, You Don’t Get Shit, A Future
