Wouter Davids je jméno, které na Oi!, punkové a hardcore scéně pohybuje už od 90. let. Byl, či je aktivní jako muzikant v kapelách Squalor, Razorblade, Live By The Sword nebo Heathen Peace a zároveň stojí za labelem Rebellion Records, který dlouhodobě patří k nejviditelnějším OI! a undergroudovým labelům na evropské scéně.
V tomhle rozhovoru se bavíme o fungování kapel i labelu, o vydávání desek, změnách na scéně, digitální době a o tom, jaké je zůstat aktivní v undergroundu i po letech. Žádná nostalgická mlha ani promo řeči, spíš otevřený a věcný pohled zevnitř.
*Tiitulní foto Francois de Jonge
Pamatuješ si, kdy ses poprvé dostal ke skinheadské subkultuře? Kdy to bylo a kolik ti tehdy bylo let?
Na začátku 90. let jsem byl úplně pohlcený metalem. Když mi bylo 15–16 let, vzali mě kamarádi ze školy na hardcore koncerty. Kapely jako Discipline a Tech 9 hrály v našem okolí živě skoro každý týden. Do setů zařazovaly i nějaké Oi! coververze. My jsme si pak dohledali kapely, které coverovali, a tím jsme v tom úplně uvízli – následující dvě dekády jsme sbírali Oi! muziku a cestovali na koncerty. Už tehdy jsem taky dostal nějaké kazety od staršího skina z našeho města a díky tomu jsem poznal spoustu obskurních kapel.
Co tě tehdy chytlo nejvíc – hudba, styl, postoj, nebo něco jiného?
Miloval jsem atmosféru a vibe na metalových koncertech, ale jako neklidný teenager jsem je občas považoval za trochu nudné. Hardcore, punk a Oi! koncerty byly tehdy mnohem víc DIY, syrové a chaotické – a to jsem zbožňoval. Navíc bratrství a setkávání s podobně smýšlejícími lidmi z celé Evropy byl strašně silný pocit.
Jak vypadala skinheadská scéna v Nizozemsku, když ses do ní zapojil? Které kapely, labely nebo kluby byly tehdy důležité?
Nepamatuju si žádná konkrétní místa nebo labely v Nizozemsku, které by pro nás byly zásadní. Soustředili jsme se hlavně na naši partu kamarádů a jezdili tam, kde se něco dělo – lokálně nebo do Belgie a Německa. Super bylo, že tehdy bydlel Mark Foggo kousek od nás v Eindhovenu. Měl tam kulečníkový bar a zároveň malý obchod s cédéčky (Skanky ’Lil Records). Když nebyl o víkendu žádný koncert, vždycky jsme sedli na vlak a jeli do Eindhovenu se tam poflakovat. V obchodě prodávali plechovkový pivo a někdy jsme tam strávili celý den – pili a prohrabávali desky. Mark tam měl vždycky skvělé lidi, dodnes jsem s některými z nich v kontaktu.
Mohl bys nám něco říct o své rané kapele Squalor? Jak ses vlastně stal muzikantem?
Můj otec vždycky hrál na elektrickou i akustickou kytaru. Co si pamatuju, byly u nás doma pořád nějaké kytary a já měl v pokoji červenou kytaru Squier. Když jsem byl hodně mladý, chodil jsem na lekce a se spolužákem jsme začali nahrávat hlučné kazety. Squalor už existovali od roku 1995 a odehráli jeden koncert, než mě požádali, abych se k nim přidal. Byly to skvělé časy – všechno bylo nové a vzrušující, jako nahrávání ve skutečném studiu nebo cestování po celé zemi na koncerty.
Jak vznikli Razorblade a jaká byla původní myšlenka nebo cíl kapely?
Razorblade vznikli v roce 2001. Squalor byli směsicí různých stylů a žánrů, ale Razorblade vznikli s cílem dělat tvrdý, jednoduchý, přímočarý a brutální Oi!. Pamatuju si, jak jsem seděl v osmém patře ve svém malém bytě o velikosti 18 metrů čtverečních a v televizi běžela zpráva o otci odsouzeném do vězení za to, že zabil pedofila, který zneužíval jeho syna. Vzal jsem akustickou kytaru a na jeden zátah napsal text i hudbu k úplně první skladbě Razorblade „Peadophile“ (ano, včetně pravopisné chyby).
Jak se vám tehdy podařilo vydat první desky?
Rok předtím, než jsem založil Razorblade, jsem chtěl být aktivnější na scéně a založil jsem Rebellion Records, abych vydal CD kapely Badlands. Victor byl součástí naší party, měl skvělý hlas a obrovský talent psát chytlavé songy. Debut Razorblade byl druhým releasem na Rebellion Records. Jak CD Badlands, tak Razorblade se prodávaly velmi dobře a já jsem na tom mohl dál stavět label.
Spousta lidí tě vnímá jako jeden z hlavních hlasů evropského Oi! na přelomu tisíciletí – cítil ses tehdy tak?
Haha, fake news! Je to lichotivé, že to říkáš, ale není to pravda. Hodně jsme hráli a nahrávali, byli jsme velmi aktivní, ale většinou jsme hráli jako předkapela a existovala spousta dlouhodobě fungujících evropských kapel, které byly lepší a populárnější než my. A to je na Oi! to dobré – není to soutěž, alespoň tehdy nebyla.
Jak si myslíš, že se zvuk a texty Razorblade v průběhu let vyvíjely? Jaký je největší rozdíl mezi Razorblade v roce 2025 a před dvaceti lety – ne v počtu desek, ale v postoji, vlivech a přístupu?
Myslím, že od roku 2002 do 2011 to bylo hodně podobné – tvrdá hudba, tvrdé texty, žádné kompromisy. Na albu „Days Of Glory“ z roku 2012 jsme přidali trochu melodiky a u některých skladeb i introspektivnější texty. V roce 2014 jsme nahráli naše poslední album Razorblade „My Name Is Vengeance“. Má zase tvrdý zvuk, ale texty se víc dotýkají historických témat. To jsem předtím nikdy nedělal, ale bavilo mě to a pokračoval jsem v tom později i s Live By The Sword a Heathen Peace. V roce 2025 jsme se po deseti letech dali znovu dohromady, abychom oslavili naše kořeny třemi koncerty a čtyřskladbovým EP. Nové songy jsou opět přímočaré a tvrdé jak prase.
Máš osobně nějaké oblíbené album nebo období kapely?
Staré desky Razorblade jsem si až donedávna nikdy zpětně neposlouchal. Tehdy jsem ze sebe prostě potřeboval dostat frustraci a agresi a jít dál. Hudebně si myslím, že poslední dvě alba jsou nejlepší. Ale naživo pořád vládnou staré věci. S odstupem času si staré skladby Razorblade vážím mnohem víc – pro jejich brutální sílu, oholený, efektivní a tvrdý zvuk. Ideální muzika na tahání železa!
Když se dnes ohlédneš zpátky, je něco, co bys s Razorblade udělal jinak?
Nenapsal bych album v němčině. V roce 2010 jsme nahráli dvě skladby s německými texty pro sedmipalcový vinyl na Bandworm Records jako vtip. Okamžitě se vyprodal a měli jsme to nechat jen u toho.
Co tě vedlo k tomu zpomalit s kapelou? Byla to přirozená pauza, nebo jsi cítil, že je čas jít dál? A jaký je dnes plán s Razorblade?
Na konci roku 2015 kapela existovala už 15 let a byl čas na něco nového a svěžího. Není žádná sláva ani výzva v tom donekonečna opakovat sám sebe. Na začátku roku 2025 jsme dostali nabídku od Eelkeho (City Riot), abychom odehráli reunion koncert ve stejném baru, kde jsme přesně o 20 let dřív, v roce 2005, odehráli náš úplně první koncert na nizozemské půdě – a to přesně v tom samém baru (Ozzy’s v Apeldoornu). Souhlasili jsme a od té chvíle se to tak nějak vymklo kontrole. Lístky se vyprodaly hodně rychle, takže jsme naplánovali druhý reunion koncert a nakonec i třetí. Ten zájem a oživení nás inspirovaly k napsání a nahrání čtyř nových skladeb, které jsme v listopadu 2025 vydali jako EP The Old Guard. Zároveň jsme vydali i videoklip k titulní skladbě, složený ze záběrů z prvního reunion koncertu v Apeldoornu. Teď se soustředíme na náš finální reunion koncert v Hoofddorpu (září 2026). Z nahrávací session The Old Guard nám ještě zbyla jedna nová skladba, kterou vydáme na zajímavém split releasu v roce 2026. V plánu je také další video k poslednímu songu, s hodně starými záběry, které dosud nikdy nespatřily světlo světa.
V roce 2007 jsi byl součástí projektu Soultamer spolu s členy Discipline, Badlands, Razorblade a Live By The Sword. Jak tenhle projekt vznikl a na co z něj nejvíc vzpomínáš?
S Victorem jsme v začátcích spolupracovali velmi úzce. Zkoušeli jsme spolu songy a hostovali jsme si navzájem na deskách. Victor napsal velkou část hudby i textů pro album Discipline – Downfall Of The Working Man a skladbu Discipline „Adrenalin“ z kompilace Brabantia Nostra také napsal on. Ty vazby už existovaly a když jsme Soultamer rozjížděli jako projekt, oslovili jsme Joosta z Discipline, aby nazpíval vokály. U Soultameru jsem poprvé hrál na baskytaru. Ve studiu se ukázalo, že moje hraní na basu není tak dobré, jak jsem si myslel během zkoušek prolitých pivem, takže Victor nakonec nahrál všechny baskytarové linky sám. Album jsem vydal na sublabelu Rough Diamond Records. Prodali jsme 1000 CD, 500 LP a nějaká trička – a tím to skončilo. Později, když byl Joost ve vězení, jsme album Soultamer vydali jako limitované CD pod názvem Badlands – Ruins Of The Legend. Šlo o pre-master verzi, kde všechny vokální linky zpívá pouze Victor.
Jak vlastně vznikl nápad založit Rebellion Records? A jak se postupem času label rozrostl o další sublabely – jak ten vývoj probíhal a jaká je situace dnes?
Hrál jsem na kytaru v Squalor a Victor byl součástí party lidí kolem kapely. Nahrával hodně povedené akustické věci na kazetový magnetofon. Znělo to fakt dobře a přišlo mi, že by to měli slyšet i další lidi. Ušetřil jsem nějaké peníze, aby Victor mohl nahrát pět akustických skladeb ve studiu vedle zkušebny Squalor, a vydat CD. Během toho Victor založil kapelu a po akustické session jsem zaplatil ještě jedno nahrávání, tentokrát šesti skladeb s plnou kapelou. Těchto jedenáct skladeb vyšlo v roce 2001 jako album Badlands – False Gestures a tím se zrodily Rebellion Records. Deska dostala téměř nejvyšší hodnocení v magazínu Aardschok a během pár týdnů jsem prodal 500 CD. Mezitím jsem založil Razorblade a v roce 2002 jsem na Rebellion Records vydal jejich debut. Dalších 500 CD bylo pryč během chvilky a následovalo mnoho dotisků. Rebellion Records se staly oficiální firmou v roce 2003, ale až do roku 2008 jsem pořád pracoval na plný úvazek u nizozemské pošty.
V roce 2006 jsem založil sublabel Rough Diamond Records určený pro vydání, která nesouvisela se scénou Oi! a streetpunku. Na tomto labelu vyšlo pět releasů, než jsem se rozhodl, že je to zbytečně komplikované a že bude jednodušší mít všechno pod jednou střechou.
V roce 2012 však vznikl další label. Onno Cro-mag (časopis Aardschok a všestranný promotér scény) chtěl založit Strength Records a požádal mě, abych se o něj staral. Do projektu se přidal také Roger Miret (Agnostic Front). Onno bohužel v roce 2013 zemřel (R.I.P.), label ještě několik let pokračoval, ale v roce 2018 byl ukončen. Pod hlavičkou Strength vyšla spousta skvělých nahrávek a dokonce se uskutečnilo i několik festivalů. Vždy budu hrdý na to, čeho jsme společně dosáhli, a na Onna se nikdy nezapomene.
V roce 2015 jsem založil další label s názvem Cosmic Key Creations. Vždycky jsem snil o tom, že budu mít metalový label, ale myslel jsem si, že metalová scéna je příliš velká a profesionální na to, aby se v ní mohl prosadit amatér jako já. Přesto se projekt poměrně rychle stal úspěšným a ukázalo se, že punková a metalová scéna si jsou velmi blízké. K metalovým kapelám přistupuji stejným způsobem jako k Oi! a punkovým interpretům. Nakonec chtějí kapely jediné – aby se s nimi jednalo férově a s respektem, bez ohledu na styl, který hrají. Díky Cosmic Key Creations vznikla spousta nových kontaktů a také několik skvělých přátelství.
Všechny tyto labely a aktivity spadají pod společnou hlavičku DME Distribution. Tento název používám i při jednání mimo scénu. Banky a pojišťovny totiž nebývají zrovna nadšené ze spolupráce se skinheady nebo metalisty, takže neutrálnější název se někdy hodí. Pod jménem DME také provozuji distribuční služby pro obchody, mailordery a distra po celém světě.
Měl jsi na začátku nějaké zkušenosti s vydáváním hudby, nebo to bylo úplně nové dobrodružství? Jak jsi tehdy hledal nové kapely a releasy?
V roce 1999 jsme si s kapelou sami nahráli a vydali šestiskladbové maxi CD Squalor a ještě před založením Rebellion Records jsem udělal dvě kazetová vydání přes lokální kopírovací firmu. Také jsem půl roku pracoval pro hardcore label The Noizz Records (později přejmenovaný na GSR), než jsem dostal nápad vydávat desky sám. Netušil jsem, co dělám, ale dělal jsem to. Kapely, které se mi líbily, jsem podepisoval okamžitě. Po prvních pár vydáních mi začaly kapely samy posílat dema. Hodně brzy jsem se spojil s Mauricem (Hardsell) a společně jsme rozjeli mailorder. Maurice měl i vlastní label Bouncing Sole Records. Podepisoval kapely a řešil hudbu i grafiku, ale všechno se lisovalo pod hlavičkou Rebellion Records. Na CD kapel Bottlejob, Banner Of Thugs a Close Combat je na zadním obalu vidět logo Bouncing Sole. Maurice je skvělý chlap a dobře se nám spolupracovalo, ale během krátké doby měl tři děti a neměl už čas pokračovat s labelem ani s naším mailorderem. Od té chvíle jsem mailorder vedl sám, sloučil ho s Rebellion Records a spustil online obchod.
Jaké byly začátky labelu – totální chaos, nebo jasný plán od začátku?
Žádný plán, žádné peníze, žádné kontakty, žádný počítač… Krabice s CD jsem měl uložené pod postelí a k rodičům jsem jezdil používat jejich počítač, abych mohl posílat e-maily. Poštu jsem rozvážel co nejrychleji a zbylý čas jsem trávil odesíláním hromad balíků na přepážce. Každá adresa a celní formulář se psaly ručně, jeden po druhém… Lidi, co tam pracovali, mě nenáviděli. Ze začátku jsem posílal všechny objednávky do celého světa na dobírku – lidé zaplatili až po převzetí. Samozřejmě spousta objednávek zůstala nezaplacená… Netušil jsem, co dělám, ale byl jsem odhodlaný pokračovat. Tenkrát jsem věci moc nepromýšlel ani neanalyzoval, ale postupně jsem se něco naučil.
Které kapely pomohly definovat raný zvuk a identitu Rebellion? Změnila se tvoje vize v průběhu let, nebo zůstáváš věrný stejné myšlence?
Hlavní myšlenkou vždy bylo pomoct malým talentovaným kapelám dostat jejich hudbu mezi lidi. Když byly kapely příliš velké a profesionální, ztrácel jsem o ně zájem – a to platí dodnes. Vždycky jsem se snažil vybírat kapely s dobrým songwritingem, silnými vokály a autenticitou. Není potřeba vydávat uhlíkové kopie věcí, které tu už byly tisíckrát. Myslím, že tohle je jádro labelu i dnes. Kromě toho mě baví dělat kvalitní reedice kultovních a klasických alb, aby byl katalog pestrý. Rebellion Records vždy vydávaly širokou škálu stylů a subžánrů, ale osobně mám slabost pro tvrdé, temné a agresivní kapely. Takových jsme za ta léta vydali hodně a s nedávnými releasy Burden, Storm Of Steel, The Corps a Razorblade rozhodně není vidět žádné změkčení směru.
Co tě po tolika letech pořád motivuje vydávat Oi!, punk a hardcore desky?
Protože mainstreamová zábava není moje představa zábavy. Dokud mě budou skutečně bavit nové (i staré) undergroundové Oi!, punkové a metalové věci, budu v tom pokračovat.
Jak dnes vnímáš vinylovou kulturu ve srovnání s minulostí? Jaký máš názor na další formáty, jako jsou CD nebo digitální platformy? A co Bandcamp?
Nejsem vázaný na žádný konkrétní formát. Jde mi o kapely a hudbu a distribuujeme ten formát, který dává smysl. Časem se všechno mění a musíme s tím pracovat. Pořád si ale myslím, že fyzické formáty jsou nejlepší způsob, jak si release užít v plném rozsahu tak, jak ho kapela nebo interpret zamýšlel. Zároveň ale každá platforma, která pomáhá šířit hudbu a vytvářet kapele prostor, stojí za vyzkoušení. Bandcamp mě dlouho nezajímal, až donedávna. Před pár týdny jsem založil Bandcamp stránku pro Rebellion Records a statistiky už teď ukazují tisíce přehrání, takže lidi pořád poslouchají to, co vydáváme – a očividně nezapomněli ani na starší kapely a releasy.
Myslíš si, že se role labelů v éře streamingu změnila? Jaký je tvůj pohled jako někoho, kdo pořád lisuje fyzické desky a nese náklady?
Jsem zaseklý ve starých postupech a už moc starý na změny. Pokračujeme v tom, co děláme, a soustředíme se hlavně na fyzické formáty. Myslím si, že label pořád může sehrát roli v tom, aby kapela získala pozornost a zaujala lidi.
Občas se v undergroundu stává, že když se label nebo kapela dostane mimo subkulturu, objeví se obvinění z „vyprodání se“ nebo přílišné komerce. Slyšel jsi někdy něco podobného o Rebellion – že je moc profesionální, komerční nebo mainstreamový?
Od chvíle, kdy jsem Rebellion založil, tu vždy byli lidé, kteří chtěli, abych věci dělal jinak. Vždycky jsem to ignoroval a dělal to tak, jak to připadalo správné mně.
Jak dnes vidíš prolínání Oi! a hardcore – přirozený vývoj, nebo ztrátu identity?
Dobrá kapela je dobrá kapela bez ohledu na to, jaké vlivy do své hudby míchá. Míchání stylů není v Oi! ani v hardcore scéně nic nového. Nekonečné opakování stejných starých klišé je to nejnudnější, co si dokážu představit.
Co podle tebe dělá kapelu nebo člověka v této subkultuře skutečně autentickým?
Skutečná a dlouhodobá vášeň, podpora a oddanost. Není to něco, do čeho se vstupuje a vystupuje podle momentální nálady. Sedět doma a scrollovat Spotify playlist z tebe nedělá součást scény. Je to scéna pro lidi, kteří se z jakéhokoli důvodu necítí dobře v mainstreamové společnosti, a proto si vytvořili něco vlastního. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že jsou silní, hrdí a nesnesou žádné kecy. Já osobně vidím pravý a autentický význam v hlubokém DIY undergroundu – kapely hrající v hospodách, barech, squatech, malých klubech a mládežnických centrech. Uctívání tradic a stylu subkultury, ale zároveň prostor pro vlastní vyjádření, každého po svém. Daleko od zkorumpovaného hudebního průmyslu masového obchodu, manažerů, trendů a cílovek.
Jak se díváš na to, že se velká část scény přesunula online a na sociální sítě?
Sociální sítě používám k propagaci kapel a hudby, kterou vydáváme. Co tam dělají ostatní, není moje věc. Podle mě jsou sociální sítě dobrým nástrojem pro větší viditelnost hudby a propagaci koncertů.
Odkud jsi čerpal inspiraci pro texty Razorblade?
Většinou z věcí, které nás serou – pózeři, pedofilové, paraziti, yuppies, idioti z extrémní politiky a diskotéky. Nebo z věcí, které milujeme – přátelé, chlastání, místo odkud pocházíme, válečníci, jednoduchý život, chození ven a síla oceli.
Měly tvoje songy vždy konkrétní poselství, nebo šlo spíš o zachycení určitého pocitu či energie?
Ty songy mají posilovat vyvrhele a outsidery po celém světě brutálními beaty, hrdostí a silou!
Jak se dnes díváš na kapely, které tě ovlivnily – jako The Business, 4-Skins, Combat 84 nebo Cock Sparrer?
Absolutní špička, originální a autentické kapely, každá svým vlastním slavným způsobem. Pevně věřím, že už to nikdy nebude znova tak dobré, jako v jejich nejlepších letech. To ale neznamená, že se o to dnes nemůžeme znovu pokusit a trochu se u toho pobavit.
Jak vnímáš novou generaci Oi! kapel – třeba z USA, Německa, Francie nebo Španělska?
Je tu spousta kvality a hodně dobrých aktivních kapel odkudkoli. Mladý ale můžeš být jen jednou. Ten pocit, který jsem měl z kapel, jež jsem slyšel jako teenager, mě nikdy neopustí a žádná nová kapela ho nenahradí. Baví mě ale sledovat, jak se věci v průběhu let vyvíjejí. Scéna je pořád v pohybu, věci se mění k lepšímu i horšímu. Není to nikdy nuda a dává to staré gardě aspoň něco, na co si může stěžovat.
Které současné kapely máš osobně rád a myslíš si, že mají skutečný potenciál?
Hodně se mi líbí temný, tvrdý a metalický zvuk Burden a Storm Of Steel. Nejsem si jistý, jaký mají tyhle kapely potenciál v dnešní scéně, ale mně osobně se hodně líbí. The Reapers jsou také opravdu skvělá kapela, která je momentálně aktivní. Jsou velmi talentovaní a mají spoustu zkušeností. Jsem hodně zvědavý, co od nich přijde dál.
Mohl bys nám něco říct o svých současných projektech Live By The Sword a Heathen Peace? Oba mají silné metalové vlivy – setkáváš se spíš s negativními reakcemi od puristů, nebo s pozitivními od lidí, kteří oceňují nový zvuk?
Live By The Sword vznikli v roce 2015, když Razorblade skončili. Už jsem byl unavený slyšet vlastní hlas, tak jsem se zeptal Ericka, jestli by chtěl nazpívat vokály pro nový studiový projekt, který jsem rozjel. Erickovu kapelu Strongarm And The Bullies jsem vydal už v roce 2005 a od té doby jsem fanouškem jeho hlasu. Vydali jsme tři sedmipalcové singly, sedmiskladbové mini album a tři dlouhohrající desky. Začalo to jako Oi!/streetrock kapela, ale postupně se přidávalo čím dál víc metalových vlivů. Tři plnohodnotná alba mají hodně pohanských nálad a témat v textech i hudbě. Naším posledním výstupem je album z roku 2025 The Pagan Pantheon. Protože Erick žije v USA a během let jsme spolupracovali se třemi různými bubeníky, odehráli jsme za posledních deset let jen tři koncerty. I tak je to víc, než jsme kdy plánovali – původně to měl být jen jednorázový studiový projekt.
Před pár lety jsem si v sídle Rebellion postavil malé kytarové studio a naučil se nahrávat si vlastní kytary a vokály. Během nahrávání posledního alba Live By The Sword jsme zažili spoustu zdržení a frustraci jsem si vybíjel nahráváním extrémně tvrdých věcí, které vyšly jako velmi agresivní album Heathen Peace – Civilisation Ends Here… (prosinec 2024). Já zpívám a hraju na kytary, Freek (LBTS) na basu a Frank (God Dethroned) na bicí. Obsahuje prvky všech brutálních stylů a žánrů, které miluji, a styl se popisuje jako Heathen Black/Death/Punk ’n’ Roll. Momentálně máme nahrané úplně nové album a první ochutnávka „Total Fucking War!“ právě vyšla jako singl. Nové album vyjde na konci března 2026 a je to zdaleka to nejtvrdší a nejextrémnější, co jsem kdy nahrál. Jsme s výsledkem spokojení a chystají se přípravy na náš první koncert.
Obě kapely jsou přijímané velmi dobře. Vždycky jsem měl rád různé hudební styly a byl aktivní v různých scénách. Pokud se to někomu nelíbí, je to jeho problém.
Změnil se tvůj vztah k subkultuře s tím, jak jsi zestárl nebo založil rodinu?
S přibývajícím věkem jsem si uvědomil, jak výjimečná a skvělá tahle scéna je. Jsem v ní tak dlouho, že se pro mě stala normou a nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Teď si toho vážím víc – dlouholetých přátelství, zahraničních kontaktů, spolupráce s podobně smýšlejícími lidmi na kreativních věcech a celé té živé komunity mimo mainstreamový průmysl, hluboko v undergroundu a pod běžným světem. Lidé, kteří nejsou její součástí, to nikdy nepochopí.
Myslíš si, že do Oi! scény teď přichází nová generace? Co dnes mladí lidé potřebují k tomu, aby zakládali nové kapely?
V mém okolí vídám spoustu undergroundových punkových letáků plných mladých kapel, o kterých jsem nikdy neslyšel, a které na koncerty přitahují mladé lidi. Občas potkám i nějaké nové skiny, ale většinou jsou součástí hardcore/punk publika. Nevidím tady žádné nové mladé Oi! kapely. V roce 2024 jsme vydali kompilaci Chaos In Nederland – nejsem si jistý, jestli se dají označit za mladé, ale aspoň tam jsou nějaké nové nizozemské Oi! kapely. Myslím, že mladí, kteří zakládají kapelu, by si měli vzít inspiraci z kapel, které je ovlivnily, a snažit se hrát tvrději, agresivněji, melodičtěji, s větší variabilitou, rychleji, pomaleji, hlasitěji atd. I když se jim to hned nepovede, aspoň do toho dají kus sebe. A když kapelu zakládáš, nesmíš se bát věci organizovat a rozhýbat sám. Spousta kapel se nikdy nedostane ke slovu jen proto, že čekají, až za ně všechno udělá někdo jiný. Většina labelů, které znám, si vybírá jen kapely, které si samy domlouvají koncerty a aktivně propagují svou hudbu.
Kdybys měl vybrat jednu kapelu, album nebo song, který tě nejvíc definuje, co by to bylo?
„ROSE TATTOO“: pro mě definice čisté oldschool rebelie
„COMBAT 84 – Orders The Day EP“: blueprint skutečného Oi! – neomluvitelné, syrové, chytlavé, nebezpečné a hlučné
„SATYRICON – Nemesis Divina“: nikdy jsem neslyšel silnější, majestátnější a epicky slavnější album a přesně takhle má znít extrémní (black) metal
Kapela, která to pro mě v poslední dekádě vystihla nejvíc, je BATTLE RUINS. Kombinují moje oblíbené styly způsobem, se kterým se dokážu naplno ztotožnit. Jsem hrdý, že je máme v katalogu Rebellion Records.
Závěrečné slovo je tvoje – je něco, na co jsem se nezeptal a chtěl bys to dodat?
Díky, že vrháte světlo na starou gardu, než zmizíme v noci. Hodně štěstí s vaším webem, jen tak dál – děláte skvělou práci!
