Nedávno vyšla nová deska kapely Tear Up z Watfordu, která byla během několika dní vyprodaná. Není se čemu divit – je výborná. Protože zaujala i mě, požádali jsme o rozhovor hlavní postavu kapely, zpěváka Jamieho. Tear Up můžete v nejbližší době vidět naživo na koncertech po Evropě, tak se nechte nalákat na jednu z nejzajímavějších současných Oi! punkových kapel ze Spojeného království.

 

 

 

Můžeš začít tím, že nám povíš, jak ses dostal k Oi! a punku? Jaká byla tvoje cesta do téhle subkultury?

 

Můj táta miloval Sex Pistols a Clash, což jsem jako dítě taky miloval. Ale mě víc přitahovaly tvrdší, agresivnější pely, takže jsem brzy spadl do králičí nory kapel jako Cockney Rejects, Last Resort a podobně. Měl jsem i velké štěstí, že některé z nejlepších Oi! kapel pocházely z mého rodného města, takže jsem vyrůstal s tím, že Argy Bargy, Angry Agenda nebo Booze Boys hráli lidem na narozeninách a v malých klubech.

Pamatuješ si moment, kdy sis poprvé řekl: „Jo, jsem skinhead/punker, tohle je moje identita“?

 

Haha, neřekl bych, že jsem skinhead nebo punker – já prostě miluju tu hudbu. Oi! je postoj, a je to o tom, že člověk vyroste z ničeho, z dělnické třídy. Hodně kapel dneska nikdy nežilo ani slovo z toho, o čem zpívají, kdežto všechno, o čem zpívám já, je skutečný život – buď můj, nebo někoho blízkého. Lidi mají rádi autenticitu a já jsem se nemusel stát skinem ani punkem, aby bylo vidět, že jsme opravdoví. Samozřejmě, když jsem vyrůstal a chodil na koncerty, většina mých kamarádů byli skini a punkeři, ale já se oblíkám spíš jako „casual“.

Jaká byla tvoje cesta k hraní v kapele – hrál jsi už dřív, nebo jsou Tear Up tvůj první vážný projekt? Bylo těžké najít podobně smýšlející lidi ve Watfordu, nebo tam scéna vždycky byla silná?

 

Nemám za sebou žádné předchozí hudební projekty. Ve vezení jsem napsal pár písniček a řekl si: „Do prdele, jdu do toho!“ Vždycky jsem miloval živou hudbu, hlavně punk. Když jsem vyšel z vězení, prostě jsem si řekl: proč ne, zkusím to.

Když se ohlédneš zpátky – co tě na začátku přitahovalo nejvíc: samotná hudba, texty, nebo komunita kolem? A když jsi začínal hrát, chtěl jsi znít jako někdo konkrétní, nebo jsi prostě jen řval do zdi?

 

Miluju texty – jak byly otevřené a jak lidi prostě říkali to, co chtěli říct. Bylo cítit, kvůli čemu jsou nasraní. Stojí na pódiu, řeknou svoje a všichni poslouchají. Když jsem založil kapelu, nechtěl jsem, aby to znělo jako všechny ostatní – vždycky jsme se snažili znít prostě jako my.

Které kapely pro tebe byly v začátcích zásadní? Vzhlížel jsi spíš k velkým jménům, nebo byli důležitější místní hrdinové?

 

Místní byly moje oblíbené – Argy Bargy, Angry Agenda a Booze Boys. Ale, jak říkám, vyrůstal jsem i na Clash, Pistols a Rejects.

Koukals hlavně na britskou klasiku, nebo tě ovlivnily i evropské a americké kapely?

 

Jo, miluju britský punk a Oi! hudbu, ale momentálně válí hlavně evropské kapely – a fakt umí hrát!

Je nějaké album, které bys nazval „game changerem“ a které tě opravdu nasměrovalo?

 

Here Comes Trouble – The Angry Agenda.

Mimo hudbu – ovlivnily tě i filmy, knihy nebo třeba fotbalová kultura?

 

Jen život.

Existuje kapela, kterou jsi jako mladý nenáviděl, ale dnes ji tajně respektuješ?

 

Hahahaha, to je skvělá otázka. Opačně by to bylo mnohem jednodušší. Když někoho nenávidím, musel by mi zachránit dítě z hořícího domu, abych změnil názor.

Když porovnáš Oi! a punk scénu v UK dnes a před deseti, patnácti lety – co se nejvíc změnilo? Je silnější, nebo slabší?

 

Řekl bych, že tehdy byla silnější – pořád hráli The Business, Argy Bargy a další starší kapely. Teď už hrají míň, což má dopad na celou scénu. ALE – zase je to na vzestupu! Nemyslím jen Oi!, myslím celkově punk v UK. Určitě je to zas na cestě nahoru. Riskee and the Ridicule, Meffs, Face Up, Split Dogs, Crown Court, Unrivalled – všichni po UK dělají dobrou práci.

Přichází nová generace skinů a punků, nebo je to pořád hlavně „stará garda“?

 

V UK moc ne – je jich pár, ale ne tolik, kolik by mělo být. Skotsko má super scénu, ale Evropa, to je úplně jiná liga – lidi všech věkových kategorií chodí na koncerty ve velkém.

Jak vnímáš rozdíly mezi scénou v UK, Evropě a USA?

 

Nevnímám – jsme jedna scéna!

Mně přijde, že Evropa trochu slábne, zatímco USA rostou – vidíš to taky tak?

 

Ne, já miluju evropskou scénu. Nikdy jsem v Evropě nezažil špatný koncert – vždycky skvělí, přátelští lidi, co chtějí s námi pařit a pít piva.

Které kapely nebo desky tě v poslední době nejvíc zaujaly?

 

Exili – Un orgull pels teus

Unrivalled – Statues

Load (UK kapela) hráli letos na hlavním pódiu Rebellionu a to bylo super vidět – fakt působivé.

Posloucháš i jiné žánry kromě punku a Oi!?

 

Poslouchám všechno – od rapu po reggae.

Které nové britské kapely bys doporučil sledovat? Je nějaká, co podle tebe opravdu posouvá scénu dopředu?

 

Crown Court, Unrivalled – a my, haha. Je jich spousta, upřímně. Každý dělá svoje. Under the Cosh teď hodně koncertují, Razortooth se taky hodně daří.

Jaký máš vztah k reggae, rocksteady a ska – žánrům historicky spojeným se skinhead kulturou?

 

Miluju tu hudbu – tanec potřebuje trochu doladit (tahání za startér sekačky je asi britská věc).

Hrají pro tebe tyhle styly osobně nějakou roli, nebo je to spíš vzdálený vliv?

 

Spíš vzdálený vliv.

Máš oblíbené reggae nebo ska kapely, ať už klasické, nebo současné?

 

Death of Guitar Pop – protože to byla oblíbená kapela mého syna. Taky The Paradimes. Měl jsem rád Big Fat Panda a mám rád i starou školu – Symarip, Toots atd.

Letos jste vydali Repeat Offender. Jak bys popsal atmosféru téhle desky – víc hněvu, víc humoru, nebo trochu obojího?

 

Víc hněvu – a taky jsme do hudby dali mnohem víc práce.

Jak probíhal proces nahrávání – šlo to rychle a jednoduše, nebo jste ladili detaily dlouho?

 

Relativně rychle, když vezmu, že jsem v půlce nahrávání vyhodil prvního zvukaře a museli jsme začít od nuly. Ale pak už jsme to projeli rychle – všichni do toho šli naplno, aby to znělo, jak chceme, a abychom to měli hotové v krátkém čase.

Je na albu skladba, o které bys řekl: „Tohle je srdce Tear Up“?

 

Je jich víc, ale miluju The Truth. To je fakt kopanec do koulí.

Jaké reakce fanoušků tě zatím nejvíc potěšily nebo pobavily? Něco tě překvapilo?

 

Reakce na album byla skvělá – vyprodalo se za 3 týdny a už je druhý dotisk.

A jeden fanoušek si nechal vytetovat naše logo na hlavu! To bude těžké překonat.

Kdybys teď mohl na albu něco změnit, udělal bys to?

 

Vůbec nic.

Jak podle tebe vypadá Oi! subkultura v roce 2025 – změnila se hodně oproti době, kdy jsi začínal?

 

Myslím, že je na vzestupu. A jasně, že se změnila – všichni zestárli, haha.

Myslíš, že Oi! je pořád hlavně dělnická subkultura, nebo se to časem rozmělnilo?

 

Je to hudba dělnické třídy pro dělnickou třídu – a vždycky bude.

Co je podle tebe nejdůležitější pro to, aby tahle kultura zůstala živá?

 

Mladí lidi musí zakládat kapely – a taky je potřeba ukazovat tu hudbu dalším mladým. Bez nové generace to umře.

Co tebe osobně u hudby drží – je to radost z hraní, komunita, nebo ventil na frustrace?

 

Jo, hlavně ventil hněvu. Ale taky můžu cestovat po světě s kamarády a dělat muziku.

Kde radši hraješ – v malých klubech, nebo na velkých festivalech?

 

Miluju klubové koncerty – atmosféru a to, jak se podaří vyhecovat dav. Ale baví mě i festivaly – je dobré občas vystoupit ze své komfortní zóny.

Máš koncert, na který si okamžitě vzpomeneš?

 

Rebellion je vždycky bomba!
Punk on the Peninsula.
Beer Beach Chaos.
Oi! in Hoofddorp.

Je jich hodně, ale pro mě vyčnívá Edinburgh – když jsem vyšel z vězení a hrál s Rejects. Rozsekali jsme to a dav šílel!

Jaké to bylo spolupracovat s Randale Records – vyhovuje vám jejich přístup?

 

Absolutně perfektní. Všechno, na čem jsme se domluvili, splnili. Diana, Ollie a všichni ostatní z Randale udělali maximum, aby vydání desky bylo úspěšné. Rozhodně bych s nimi spolupracoval znovu, kdybych psal další album.

Co je pro vás dál – nové nahrávky, koncerty, turné?

 

Teď jen jedeme turné k albu. Máme Prahu, Berlín, Skegness, Dublin, Holandsko, Německo, Edinburgh – a zakončíme naše Repeat Offenders Tour v londýnském 100 Clubu.

Poslední slovo je tvoje – je něco, na co jsem se nezeptal, a chtěl bys to říct?

 

Kupte si naše nové album Repeat Offenders – je dostupné i na Spotify atd.