Právě textům jsme tentokrát věnovali hodně prostoru. Probrali jsme ale i začátky kapely, Melbourne a tamní punkovou scénu, bojové sporty, existenciální úzkost, psy v bomberech, Sisyfa, ninji, kebaby, několikadenní tahy během nahrávání a samozřejmě novou desku Time’s Up. Výsledkem je jeden z nejrozsáhlejších rozhovorů, které jsme v poslední době na Tighten Up připravili, a zároveň docela dobrý pohled na to, co se skrývá za hudbou The Clinch.

A načasování nemůže být lepší. The Clinch se v nejbližších týdnech poprvé vydají do Evropy, kde je čeká série koncertů po boku kapel jako The Last Resort, Bonecrusher nebo Toledo Panic. Po letech, kdy jim první pokus o evropské turné překazil covid, se tak konečně dostanou na naši stranu světa.

Takže si pusťte Time’s Up, přečtěte rozhovor a hlavně – pokud budou The Clinch hrát někde ve vašem dosahu, zvedněte zadek a běžte je podpořit. Podle odpovědí níže jsou to sympaťáci, se kterými si po koncertě můžete dát pivo a pokecat o muzice i o hovnech.

The Clinch jsou konečně na cestě do Evropy. Tak je pojďme pořádně přivítat.

The Clinch jsou: Steve – zpěv; Brendan – basa; Luke – kytara; Andy – kytara; Sammy – bicí.

The Clinch fungují už několik let a Time’s Up je vaše třetí album. Když se ohlédnete zpátky k začátkům kapely, máte pocit, že The Clinch jsou pořád stejnou kapelou, jakou jste tehdy založili, nebo jste se během těch let výrazně změnili?

Brendan: Řekl bych, že jsme pořád stejná kapela. Cestou se k nám přidal Andy, což samozřejmě byla skutečná změna, ale tuhle kapelu jsme zakládali v době, kdy nám všem bylo přes třicet, takže už tam nebyl takový prostor pro změny, jako kdybychom začínali jako teenageři. Nějakým způsobem jsme dnes všichni trochu víc jebnutí v hlavě, ale to, kým v jádru jsme a proč to celé děláme, zůstává stejné.

Luke: Změnili jsme se hlavně ve způsobu, jakým skládáme písničky. Začínali jsme jako čtyřčlenná Oi! kapela, ale s příchodem dalších členů a tím, jak jsme se zlepšovali jako muzikanti, jsme se výrazně posunuli. Pořád ale zastáváme stejné hodnoty a pořád jsme banda trochu neřízených střel.

Co bylo hlavním impulzem k založení The Clinch? Byl to dlouhodobý sen hrát v kapele, nebo spíš potřeba něco říct a založit si vlastní kapelu v rámci melbournské scény?

Luke: Se Stevem jsme blízcí kámoši od šestnácti a vždycky jsme byli součástí punkové/Oi! scény v Melbourne. Během spousty opileckých večerů jsme se bavili o tom, že založíme Oi! kapelu, až jsem nakonec jedno pondělí po divokém víkendu opravdu zamluvil zkušebnu pro nás dva. Krátce nato jsem sehnal Sammyho na bicí, později se přidal Brendan a nakonec, o pár let později, Andy.

Brendan: Já jsem jen chtěl být cool, mít pití z backstage a chodit zadarmo na koncerty! Když se mě Luke zeptal, jestli se nechci přidat, myslel jsem si, že chce, abych hrál na kytaru. Když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že na ni hraju dost dobře, odpověděl mi: „Ty budeš hrát na basu, čuráku.“ A vzhledem k tomu, že jsem mizerný kytarista, se mi vlastně docela ulevilo. Basa je sice trochu trapná, ale je o dost jednodušší.

Steve: Basa je trapná jenom tak, jak na ni hraješ ty, kámo. Rock’n’roll nestojí za nic, pokud tě nedonutí se pořádně naparovat.

Co vás i po všech těch letech pořád motivuje psát nové písničky a hrát koncerty? Co je tím důvodem, kvůli kterému vám stojí za to věnovat kapele všechen ten čas a energii?

Brendan: Mít důvod zajít do hospody je docela silná motivace. Vlastně mě baví sledovat všechny ty další věci, kterými lidé přispívají – grafiku koncertních plakátů, ziny a recenze, skvělé fotky, zvučení koncertů, natáčení videoklipů a podobně. Je super, že existuje spousta lidí, kteří každý svým vlastním způsobem přispívají k jedné společné věci.

Steve: Pro mě je docela dobrým ukazatelem toho, jak moc jsem ve stresu nebo jak jsem spokojený, jestli pravidelně beru do ruky kytaru. Když se mi v životě daří lépe, mívám větší inspiraci ke skládání. Myslím, že jiní lidé píšou hudbu, aby vyjádřili a zpracovali těžší věci, vybili ze sebe frustraci nebo protože je něco štve či kolem sebe vidí nějakou nespravedlnost. U mě to ale většinou přichází spontánně ve chvíli, kdy jsem v pohodě.

Luke: Miluju skládání muziky. Ten moment, kdy do sebe všechno najednou zapadne, se jen těžko něčemu vyrovná. Ale ze všeho nejvíc miluju to bratrství mezi námi.

Co je podle vás samotným jádrem identity The Clinch? Je něco, co musí být přítomné v každé písni, aby pořád zněla jako „The Clinch“?

Luke: Velký koule, malej penis.

Brendan: S tím se nedá nesouhlasit!

Když si dnes poslechnete svoje nejstarší nahrávky, co se vám na nich pořád líbí a co byste dnes naopak udělali úplně jinak?

Steve: Na každém albu je pár věcí a skladeb, které mi vždycky připadaly trochu nedotažené. Přál bych si, abychom jim tehdy věnovali o něco víc času nebo byli otevřenější zkoušení různých věcí. Myslím si ale, že každé album má svoje místo a ta jednodušší, osekanější podoba našich starších věcí má určité kouzlo. Podle mě jsou některé z nejlepších skladeb z našich alb přehlížené kvůli algoritmům. Lidé často začnou poslouchat od první skladby, což zvýhodňuje songy na začátku desky, a tenhle efekt se pak dál sám posiluje. Z pohledu digitálního světa a budování publika je dnes vlastně šílené vydávat celá alba, protože mnohem větší pozornost získáš vydáváním jednoho singlu za druhým. My ale tenhle formát pořád milujeme, takže ať jdou všichni do prdele.

Brendan: První dvě alba miluju, ale když je dnes poslouchám, je zároveň naprosto jasné, že jsme se postupně zlepšovali. Za každým dalším albem bylo trochu víc přemýšlení, měli jsme víc času udělat věci správně a přidat různé produkční detaily. Pořád si ale nemyslím, že se nám na některé z nich podařilo zachytit sborové vokály tak, jak znějí naživo. To se nám snad jednou konečně povede!

Luke: Miluju naše stará dema. Máme skoro celé album nevydaných sraček nahraných na telefony a podobně… Mně znějí skvěle. Zachycují lo-fi sny bandy buranů.

Andy: Dokud jsem nepřišel já, stálo to za hovno!

Měli jste od začátku jasnou představu, kam se chcete hudebně ubírat, nebo se zvuk The Clinch vyvíjel postupně podle toho, co jste zrovna poslouchali a co vás bavilo?

Luke: Jo, chtěli jsme hrát čistokrevné Oi!, ale ono to stejně nikdy nedopadne přesně tak, jak si představuješ. Já v podstatě poslouchám jen punk, Oi! a metal, takže je to prostě to, co to je. Jakmile jsme do kapely dostali Andyho, tedy někoho, kdo opravdu umí hrát, přidali jsme do toho trochu rock’n’rollu.

Time’s Up vychází šest let po Basecamp. Co se během té dlouhé doby změnilo ve vašich životech a uvnitř kapely a nakolik se tyhle změny promítly do nového alba?

Steve: Můj život se změnil docela výrazně. Několik let jsem chodil na večerní studium práv a dokončil ho přibližně v době, kdy vyšel Basecamp. Začal jsem tedy úplně novou kariéru. Dnes pracuju v oblasti soudních sporů, především v pracovním právu, a je to poměrně náročné. Nemyslím si ale, že by to nějak výrazně ovlivnilo moje skládání. Na nějaké hlubší úrovni, odkud moje písničky skutečně vycházejí, se totiž se svou prací zase tolik neztotožňuju. Jsou pro mě důležitější jiné věci.

Luke: Většinu muziky jsem napsal nedlouho po Basecamp, ale mezitím jsme se museli vypořádat s věcmi jako covid, členové kapely měli děti a tak dále.

Andy: Měl jsem dítě, koupil barák, změnil práci – prostě komplet všechno.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že už máte dost materiálu na nové album? Vznikaly skladby postupně během těch let, nebo přišlo nějaké konkrétní období, kdy se dala dohromady většina desky?

Steve: Spoustu materiálu jsme měli už dlouho, ale několik let jsme na něm v podstatě seděli a byl docela problém sejít se a pořádně na něm pracovat. Některé skladby už byly očividně hotové a způsob, jakým jsme je hráli, se ustálil, zatímco jiné byly pořád trochu hrubé nebo nedodělané. Nakonec jsme prostě stanovili datum nahrávání, abychom měli nějaký deadline. Několik songů by si před nahráváním určitě zasloužilo ještě víc rozpracovat, jenže práce, kterou potřebovaly, se dala udělat hlavně společným hraním a opakovaným jamováním, ne tím, že by na nich každý pracoval sám. A to se prostě nemělo stát, takže jsme je nakonec nahráli, aniž bychom přesně věděli, co z toho vyleze. Většina dopadla dobře, pár skladeb jsme ale museli vyřadit, protože byly sice blízko dokončení, ale ještě ne dost. Chtěl bych sehnat piano a saxofon a z jedné vyřazené skladby Detonation Code a dalšího songu Breakin’ Rocks, který se na nahrávání těsně nedostal, udělat boogie Oi! singl.

Luke: Většinu muziky jsem napsal během covidu, když jsem byl úplně na mizině a utrácel podpory za desky.

Brendan: Založil jsem další kapelu Resolver a věnoval čas jí, zatímco ostatní pracovali na muzice. Takže z mého pohledu to působilo, jako by se najednou z ničeho nic objevilo celé album. Ani jsem si neuvědomoval, že některé z těch skladeb vznikaly několik let.

Název Time’s Up zní dost definitivně. Co pro vás znamená? Je to varování, zúčtování, pocit, že čas utíká, nebo něco úplně jiného?

Brendan: Je v tom od všeho trochu. Máme pocit, že jsme udělali kurevsky dobrou desku, a že si díky ní zasloužíme trochu uznání – že náš čas právě přišel. Zároveň to má i druhou stránku. Pokud to lidi nebude bavit, je těžké říct, kam se odtud vlastně posunout, a možná by to znamenalo, že čas kapely prostě vypršel. A když se na to podíváš v širším měřítku, čas je jediná část života, kterou skutečně nemůžeš změnit. Ať jsi bohatý, chudý, tvrďák, slaboch, šťastný nebo cokoliv jiného, máš k dispozici jen krátké životní okno a nakonec vyprší čas i tobě.

Steve: Já jsem chtěl, aby se deska jmenovala Tale of the Tape.

Luke: Já taky. Jdi do prdele, Brendane.

Celým albem se prolíná dost silná kombinace vzteku a určitého smíření s realitou. Bylo to něco, čeho jste chtěli záměrně dosáhnout, nebo tenhle pocit přirozeně vyplynul během psaní?

Steve: Lidi mi pořád říkají, že zním naštvaně, ale já to tak opravdu necítím. Ve světě se děje spousta špatných sraček, takže důvodů ke vzteku je dost. Buď si něco nalhávám a myslím si, že jsem mnohem vyrovnanější, než ve skutečnosti jsem, nebo je ta část mě, která působí naštvaně, jednoduše dobře začleněná do mojí osobnosti a nijak mě nenarušuje ani neovládá. Nevím. Život dokáže být dost drsný a má ve zvyku postupně rozmotat všechny uzly, pokud jsi ochotný něco vydržet a protrpět.

Brendan: Právě kombinace těch dvou věcí způsobuje, že to funguje. Realita, omezení toho, co můžeš v životě ovlivnit, nebo způsob, jakým se život některým lidem vyvine, dokážou být neuvěřitelně frustrující. Část toho, o co se snažíme, je právě hledání způsobu, jak se s tím vypořádat nebo jak o tom přemýšlet, místo toho, abychom prostě jen řekli: „Seru na celý svět.“

Myslíte si, že je Time’s Up osobnější album než vaše předchozí nahrávky?

Brendan: Nemyslím si. They Disappear z prvního alba byla o mém strýci, který zemřel při autonehodě, a o tom, jak se snažíš udržet vzpomínku na něj živou, ale s postupem času je to čím dál těžší. A Atoms z minulého alba byla o tom, jak jsme s manželkou přišli o dítě během těhotenství a jak vlastně vůbec nevíš, co dělat, když se takovou zprávu dozvíš. Jsem hrdý na to, že jsme do naší hudby vnášeli určitou osobní upřímnost už od začátku, ale zároveň se nám ji dařilo podávat prostřednictvím muziky, která působí poměrně optimisticky a pozitivně.

Nakolik jsou jednotlivé skladby společným dílem celé kapely? Přinese obvykle někdo hotovou píseň a ostatní na ní potom pracují, nebo většina materiálu vzniká společně ve zkušebně?

Luke: Většinou napíšu hudbu, potom přijdou na řadu texty a nakonec sólové party a další propracovanější detaily.

Steve: Většina skladeb na Time’s Up začíná tím, že Luke napíše nějakou hudbu. U tohoto alba přinesl několik songů po hudební stránce už hotových nebo téměř hotových. Jindy ale může přijít třeba jen s intrem, slokou a přechodem a refrén dopíšeme až později nebo to nějak podobně poskládáme. Brendan píše texty a posílá je mně. Já je potom buď napasuju na Lukovu hudbu – někdy je trochu upravím nebo přidám pár slov – nebo použiju text, který jsem napsal sám. Někdy napíšu úplně nový, protože slova, melodie vokálu i jeho rytmus občas vyplynou přímo z hudby. Potom Andy pracuje na sólech a kytarových vyhrávkách, Sammy na bicích a nakonec si skladbu společně zahrajeme a doladíme jednotlivé části. Samozřejmě existují výjimky. Například Stray Dogs napsal téměř kompletně Andy. U skladeb, ke kterým píšu hudbu já, mám nahrávky, kde je hraju a zpívám jen akusticky, a je šílené, jak odlišně nakonec znějí, když projdou naším „Oi! filtrem“, tedy přes The Clinch. V zásadě je to tedy společná práce celé kapely, jen většinu jednotlivých částí vytváříme každý samostatně, místo aby všechno vznikalo společně ve zkušebně.

Nakolik už od samotného začátku procesu skládání přemýšlíte nad texty a jejich významem? Je výchozím bodem většinou hudba, nebo často máte konkrétní myšlenku, kolem které pak celá skladba postupně vzniká?

Steve: Když píšu text, většinou mám jednu základní myšlenku a od ní pak všechno rozvíjím. Inspirace přichází z úplně náhodných míst. Třeba venčím psa a všimnu si něčeho v přírodě, co mě přivede k myšlence rozkladu a obnovy, nebo čtu knihu a něco mě při tom napadne. Někdy se ale text musí přizpůsobit hudbě. Některé části skladby můžou působit povzbudivě nebo uvolňovat napětí, takže se tomu přizpůsobí i text a stane se součástí určitého oblouku nebo cesty, kterou skladba prochází. Ze začátku texty příliš nepřepisuju ani nepilujeme do posledního detailu. Občas ale zjistíš až při zpěvu, že se některá slova špatně vyslovují nebo znějí kostrbatě, takže je musíš upravit tak, aby se dobře zpívala.

Luke: U mě je to všechno o muzice. Ani nevím, o čem je polovina našich textů, natož co vlastně znamenají.

Brendan: Já neumím psát hudbu, takže pro mě je to stoprocentně o textech. Většinou dostanu nějaký nápad a snažím se z něj vytáhnout celý song. Potom se k němu pořád vracím a znovu ho upravuju, dokud nemám pocit, že dosáhl dostatečné úrovně. Je ale kurva skvělé potom sledovat, jak Steve některé věci změní, dá určitým pasážím jiný důraz a celé to spojí s Lukovou hudbou. Některé věci, které jsem napsal, se nakonec proměnily natolik, že jejich frázování a celkový rytmus jsou úplně jiné, než jak jsem si je původně představoval v hlavě.

Time’s Up mi pořád zní jednoznačně jako The Clinch, ale místy na mě působí temněji a především osobněji. Snažili jste se na novém albu vědomě posunout svůj zvuk jiným směrem, nebo jste prostě nahráli skladby tak, jak se přirozeně vyvinuly?

Steve: Rozhodně jsme neměli v plánu znít temněji. Vždycky se snažíme zachovat určitou pozitivitu. Samozřejmě existuje falešná pozitivita, o kterou nestojíme, a potom skutečná pozitivita, která existuje navzdory problémům nebo přímo tváří v tvář jim. Snažíme se soustředit na věci, které pro nás něco znamenají. Já jsem například neskutečně vděčný za to, že mám kolem sebe bratry, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout mnohem víc, než se dá od lidí běžně očekávat. Album začínáme skladbou One Generation From Despair, která je trochu ponurá, ale končíme Chosen Way Of Life, která je podle mě naopak dost pozitivní.

Brendan: Myslím, že One Generation From Despair pro nás představovala určitý odklon a posun k temnější poloze. Nejsem si jistý, jestli je v ní nějaký moment vykoupení jako v některých dalších skladbách, ale zároveň mám pocit, že velmi dobře vystihuje současnou dobu. Lidé jsou znovu skutečně nervózní a nejistí z toho, co přinese bezprostřední budoucnost.

Pojďme se podívat na některé texty z nového alba… „Another day, another try“ z úvodní skladby One Generation From Despair zní skoro jako manifest vytrvalosti. Odkud tahle věta pochází a co jste jí chtěli říct?

Steve: Přesně tak to je. Vnímám to tak, že entropie působí každý den, takže v sobě musíš pokaždé najít něco, čím se jí dokážeš postavit.

Ve stejné skladbě se objevuje silný obraz „zlaté klece“, ze které se lidé potřebují dostat. Co je podle tebe dnes tou největší „zlatou klecí“, ve které lidé dobrovolně zůstávají?

Steve: Myslím, že nad tím se musí každý zamyslet sám. Jsou věci, které odvádějí naši pozornost prostřednictvím pohodlí nebo zábavy, ale ve výsledku nám toho dávají jen velmi málo. Věci, které nás drží v krysím závodě nebo nás nutí pořád běhat v jednom kole, ať už kvůli strachu, chamtivosti nebo čemukoliv jinému. Věci, pro které žijeme, protože nám určité představy předala rodina nebo společnost, přestože ve skutečnosti vůbec nevycházejí z toho, kým sami jsme. A pak jsou tu věci, za které se schováváme nebo kterými ospravedlňujeme vlastní slabosti a odmítáme převzít odpovědnost. Někdy je také těžké připustit si vlastní privilegia, protože to může narušit naši představu o sobě samých, donutit nás postavit se čelem k vlastním nedostatkům a zároveň nám ztížit ospravedlňování toho, jak žijeme a jak se chováme.

Text skladby The Guard mě opravdu zaujal. Ve srovnání s některými dalšími písněmi je hodně fyzický, místy až násilný, ale zároveň mi připadá dost hluboký. Nebo jsem v něm alespoň našel něco vlastního. Je ta skladba autobiografická, metaforická, nebo je kombinací obojího? O čem je pro vás?

Brendan: Tuhle jsem začal já a původní text byl o úpadku duševních schopností. Vycházel z kombinace toho, že jsem sledoval člena rodiny, u kterého se rozvíjela demence, a zároveň jsem četl VALIS od Philipa K. Dicka, což je částečně autobiografický popis jeho vlastního zhroucení, do značné míry vyvolaného drogami. Steve se toho potom chytil a přidal do textu ty agresivnější části. Když jsme to nakonec spojili s Lukovou hudbou, vznikl z toho kurva dobrej song.

Steve: Jo, Brendanův text o Philipu K. Dickovi jsem trochu zobecnil, aby nebyl tak striktně autobiografický. Pak jsem rozvinul jednu část, která mě zaujala – Brendan tam psal o tom, jak obtížné je převést vlastní prožitky do slov. To podle mě vystihovalo jednak problém, se kterým se potýkáš jako autor, ale zároveň i problém se zpracováním a začleněním extrémně intenzivních stavů vnímání. To bylo jedním z témat původní skladby, protože ten týpek podle všeho bral hromadu drog. Text tyhle dva problémy propojoval, což mi vzhledem k tématu přišlo chytré. Pak se mi líbila část, kde Brendan napsal něco jako: „against the barbed wire, my body’s blown to bits“ – „proti ostnatému drátu, moje tělo rozervané na kusy“ – alespoň takhle ta pasáž nakonec dopadla. Měl jsem pocit, že to dobře zachycuje násilnost a zoufalství spojené s rychlým psychickým rozpadem. A odtud potom vznikly další fyzické a syrové obrazy jako „a bat to my face and my back against the wall“ – „pálka do obličeje a zády ke zdi“ – a podobně. Na jedné straně to zachycuje onu brutalitu a zapadá to do celkového tématu. Zároveň to ale ukazuje i nedostatečnost samotných slov – musíš použít přirovnání a fyzické obrazy, abys vůbec dokázal něco takového vyjádřit. Takže jo, je tam kurva hodně vrstev.

Luke: Kurva, asi se na ten text budu muset podívat znovu. Vůbec jsem netušil, že tam tohle všechno je!

Skladba Melbourne je samozřejmě velmi úzce spojená s vaším městem. Co podle vás člověk z Melbourne pochopí z té písně jinak než někdo, kdo žije třeba v Evropě?

Steve: V písni se mluví o řece a o zálivu, což je hodně typické prostředí Melbourne. Skladba se dotýká také ztráty kultury, ale to je spíš obecnější téma než něco, co by se týkalo výhradně Melbourne. Pokud jde o australská města, Melbourne vždycky bylo skutečným kulturním centrem. Je tu větší zima a máme mnohem horší pláže než Sydney, takže lidem nezbylo nic jiného než zalézt dovnitř a dělat dobrou muziku. Lidé se snaží udržet australskou rockovou kulturu při životě, zachraňovat kluby s živou hudbou a podobně, ale pro lidi, kteří se v tomhle prostředí pohybují, je to tvrdá práce. Nedávno jsem se zapojil do úspěšné kampaně za záchranu The Tote, což je opravdu důležitý klub pro punkovou scénu. Pomáhal jsem hlavně s právní stránkou věci, například se založením neziskové organizace, která by klub zastřešovala, ale lidé, kteří odvedli tu skutečně těžkou práci, udělali neuvěřitelný kus práce. Minulý týden dosáhla svého cíle také další kampaň za záchranu Black Wreath v mnohem odlehlejším Alice Springs, takže ještě není konec. Máme tu také původní domorodou kulturu, jejíž historie v této oblasti sahá minimálně 30 až 40 tisíc let zpátky. Ale i během našeho vlastního života se toho hodně změnilo. Moje dětství bylo divoké a skvělé, zatímco dnešní děti zažívají něco úplně jiného.

Sloky té písně jsou trochu cynické, ale ve výsledku je skladba především o sounáležitosti. Řekl bych, že zasazení do Melbourne vychází hlavně z našeho osobního vztahu k městu, spíš než že by samotná témata byla specifická jen pro Melbourne. Melbournská punková scéna každopádně zůstává nejlepší v celé zemi a máme taky nejlepší tým AFL, Melbourne Demons. Takže byste se měli začít dívat na australský fotbal.

Skladba Coming to Collect na mě působí jako píseň o tom, že se ti nakonec vrátí všechno, co během života vysíláš do světa. Vychází to spíš z osobní zkušenosti, nebo z obecného pozorování lidí kolem vás?

Steve: Popravdě si už vůbec nepamatuju, o kom nebo o čem jsem ten text psal ani co mě k němu přivedlo. Pamatuju si ale, že ze mě vypadl najednou a že jsem měl alternativní text pro druhou sloku… Tohle jsou moje původní pracovní poznámky:

„Ať se snažíš sebevíc předstírat / ozvěny vlastních činů
a všechny lži (hluk), které vytváříš / hořká, krvavá stopa, kterou po sobě zanechávají
je to pořád jen brát, brát, brát / (postižená) (budoucnost) (hluk, který) (plod), který zplodíš
…vrátí se ti to.“

Napadlo mě, že by mohla fungovat nějaká zvláštní sloka postavená na střídání zpěvu ve stylu call-and-response. Zároveň jsem se ale snažil napsat jednodušší song, než jaké obvykle děláme, takže ozvěny činů, krvavé stopy a plody mi připadaly už trochu přehnané. Když jsem to psal, v hlavě jsem si vlastně představoval hlas Ala z Marching Orders.

Brendan: Když to hrajeme, připadám si drsně. Luke ten song zase tolik nemusí, ale pro mě je rozhodně jedním z nejoblíbenějších, které hrajeme naživo.

Journeyman je jedním z nejtemnějších textů na albu. Mluví o boji, stárnutí, smrti a vůli přežít. Odkud tenhle silný text vzešel? A co pro tebe v kontextu skladby znamená opakující se věta „You gotta fight“?

Steve: Řekl bych, že je to téma, které se v různých podobách táhne celým albem. V Crown Electric, která se správně měla jmenovat Skinhead Elvis, je věta: „Je to pomalé plazení, snaha vydržet navzdory rozkladu.“ A s přibývajícím věkem to tak opravdu cítím. Mám pocit, že život na člověka tlačí čím dál víc. Když mi bylo dvacet, měl jsem fyzičku na rozdávání, haha. Když jsem tenhle text psal, přemýšlel jsem nad věcmi, o které v životě usilujeme, pro co vlastně žijeme, jakou to všechno má hodnotu a která část nás může přežít smrt – nebo alespoň které části ji nepřežijí, protože na to se odpovídá jednodušeji. Možná je v životě určitý druh smíření, kdy naše připoutanost k těmhle věcem postupně slábne.

Psát o smrti je samozřejmě v určitém smyslu temné, ale nemá to být depresivní ani negativní. Pokud ta skladba mluví o marnosti, pak jde o marnost určitých věcí, za kterými se v životě ženeme. A když si uvědomíme jejich pomíjivost a marnost, možná nám to pomůže zaměřit se na věci, které jsou skutečně důležité. Je v tom něco o samotné cestě životem a doufám, že se nám to do té skladby podařilo dostat.

A taky je to song o boxu, což je kurva skvělej sport.

Brendan: Zasranej Skinhead Elvis. Díky bohu, že se to tak nakonec nejmenuje. Člověk si musí dávat na ty pracovní názvy bacha!

Mám pocit, že Stray Dogs a Fed patří mezi skladby, ve kterých je nejsilněji cítit život lidí pohybujících se někde na okraji společnosti. Baví vás víc psát o konkrétních lidech a jejich příbězích, nebo vás spíš zajímají širší společenská témata?

Andy: Jo, Stray Dogs je o mém rodném městě v Irsku. Je to jediný text, který jsem pro The Clinch napsal, ale doma jsem podobné věci vídal běžně, takže jsem rád, že se mi tuhle zkušenost podařilo v písni zachytit.

Brendan: Fed je tak trochu moje představa toho, jaké by to bylo, kdybych přišel o všechny dobré věci, které v životě mám, a začal se propadat po spirále dolů. Jedna z nejtěžších věcí v životě je sledovat, jak se někomu prakticky přes noc úplně změní život kvůli nemoci, nehodě nebo rozpadu vztahu. Těžko se vysvětluje, proč jsem si chtěl představovat, jaké by to bylo, kdyby se něco podobného stalo mně. Myslím ale, že je v tom něco o tom, abychom věci nebrali jako samozřejmost a dokázali si zachovat určitý nadhled nad tím, jak žijeme a jak se chováme k ostatním lidem.

Crown Electric (Skinhead Elvis) je melancholická skladba o rozkladu, ztrátě a vzpomínkách, ale zároveň se v ní opakuje nadějná věta „It’s love that lifts you up“. Je za touhle skladbou nějaký konkrétní příběh? Láska jako cesta ven není zrovna nejběžnějším tématem Oi! kapely. Co pro tebe tahle skladba znamená?

Steve: A jaká je lepší cesta ven? Jen se neptej Brendana, protože poslední dobou čte až moc Alberta Camuse. Ale je dobré v sobě lásku rozvíjet, protože prospívá jak tobě, tak tomu, komu ji dáváš. A vůbec – jak skvělí jsou psi, co? Mám křížence staghounda a německého krátkosrstého ohaře jménem Cass a je kurva nejlepší. Koupil jsem jí bomber s kožešinovým límcem, abychom spolu vypadali drsně.

Brendan: Musíš si představovat, že Sisyfos je šťastný. Pořád nemůžu uvěřit, že se nám odkaz na Sisyfa dostal už na první album. Jsem si jistý, že kdyby Luke uměl číst, zatrhl by nám to.

Luke: Co je kurva Sisyfos?

Chosen Life na mě působí jako určitý protipól k One Generation From Despair. Na jedné straně je beznaděj a na druhé vědomé rozhodnutí něco změnit. Vnímáte album jako cestu od zoufalství směrem k nějaké formě naděje?

Brendan: Dobrý postřeh, takhle jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlel.

Steve: Ano, pro mě je to zamyšlení nad procesem osobního růstu. Když jsem byl dítě, začal jsem dělat karate – i když se tomu tehdy říkalo ninjitsu, což mi zpětně přijde docela vtipné, ale hádám, že v devadesátkách byli ninjové pořád velká věc. Během dospívání jsem prošel řadou tradičních bojových umění – karate, taekwondo, japonské jiu-jitsu, dokonce i nějaký Cotton Fist a podobně – a bral jsem to opravdu vážně. Účastnil jsem se soutěží, zkoušek na vyšší stupně a tak dál. Protože jsem ale svoje schopnosti nikdy pořádně neotestoval v reálném kontaktu, uvěřil jsem takovému tomu klišé o „tajných smrtících technikách“ tradičních bojových umění. Na některé bojové sporty jsem se díval trochu svrchu, protože mi připadaly až příliš zaměřené na sportovní stránku věci. Někde uvnitř jsem ale vždycky cítil, že za tím z mojí strany byla určitá nejistota. Když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct, přišel jsem do gymu na Muay Thai a jeden z trenérů mi tam pořádně rozkopal nohy. Upřímně řečeno to možná trochu přehnal. Přál bych si, abych tehdy byl připravený nechat si srazit ego, ale bohužel jsem nebyl. Místo toho jsem si dál budoval falešné představy o sobě samém. Když mi bylo asi devatenáct nebo dvacet, začal jsem s jiu-jitsu a kickboxem. Byla to docela náročná zkušenost, která mě donutila ke skromnosti, protože jsem se musel vzdát vlastních představ a fantazií a skutečně začít znovu jako úplný začátečník. Jen díky tomu, že jsem si přiznal pravdu, jsem ale dostal možnost skutečně se přiblížit tomu, za koho jsem se předtím jen vydával. Nakonec ani ty předchozí roky nebyly úplně ztracené, protože spousta dovedností, které jsem si z tradičních bojových umění odnesl, byla užitečná. Jen je bylo potřeba pořádně prověřit realitou, místo aby existovaly pouze ve světě představ. Takže tahle skladba má být vlastně docela praktická. Psal jsem ji především sám pro sebe, ale zároveň má lidi povzbudit, aby k sobě byli upřímní a dokud mají možnost, snažili se být tou nejlepší verzí sebe samých.

A ještě poslední poznámka k ninjům. Když mi bylo něco přes dvacet, dělal jsem docela dost kaskadérské práce pro televizi a divadlo, mimo jiné právě jako ninja a s tradičními zbraněmi. Takže ono se mi to nakonec vlastně k něčemu hodilo. Ta škola bojových umění ale byla opravdu bizarní. Byla plná vyšinutých děcek, která sbírala nože a další zbraně. A my jsme skutečně nosili kompletní ninja gi, občas včetně tradiční masky přes obličej, plížili jsme se kolem a podobně. Ve skutečnosti to nakonec nebylo nic jiného než Shotokan karate se zbraněmi, jen přejmenované tak, aby to přitáhlo děti posedlé ninji. Totální kravina a naprostý úlet.

Když píšete texty, je pro vás důležité, aby si je posluchač mohl vyložit po svém, nebo máte za některými skladbami velmi konkrétní příběhy, které chcete, aby lidé pochopili?

Steve: Doufám, že texty lidi nějak povzbudí. Jestli jim přesně porozumí, je mi vlastně celkem jedno. Hlavně doufám, že z toho cítí rock’n’roll.

Brendan: Moje oblíbené skladby jsou většinou ty, ve kterých při každém dalším poslechu nacházíš nové interpretace a postupně jim rozumíš trochu jinak. Nechceš být zase nějakej kokot a napsat detektivní román, ale je svým způsobem uspokojující, když se člověk musí k významu písně trochu propracovat. Já většinou začínám velmi konkrétní událostí nebo myšlenkou, kolem které má skladba vzniknout, a potom zkouším, kolik dalších vrstev na ni dokážu nabalit, než zajdu příliš daleko a původní význam přestane být rozpoznatelný.

Luke: Já jim většinou taky nerozumím, takže je mi úplně u prdele, jestli jim rozumí někdo jinej.

Která skladba z Time’s Up je pro vás osobně důležitější než ostatní, i když třeba nemusí být tou největší koncertní peckou?

Brendan: V Lies je věta: „And unless you fall in love, there’s nothing good in you baby“ – „A pokud se nezamiluješ, není v tobě nic dobrého, zlato.“ Pro mě je to nejsilnější věta na celém albu. Vlastně ani nevím, co přesně znamená, ale pokaždé, když ji slyším, nutí mě o ní dlouho přemýšlet.

Luke: Asi Stray Dogs. Za život jsem poznal hromadu nejrůznějších divokých existencí a ten song mi několik z nich dost připomíná.

Andy: Jo, pro mě taky Stray Dogs. Vrací mě to domů a nutí mě vzpomínat na dobu, kdy jsem byl mladší.

Steve: Záleží na konkrétním dni a na tom, v jaké jsem zrovna náladě. Většinou jsou mi ale nejbližší skladby, které mě povzbuzují, abych se držel a zvládal všechno, co život přináší. Takže Chosen Way Of Life a refrén ze Skinhead Elvis.

The Clinch jsou často označováni jako melbournská streetpunk/Oi! kapela. Co je podle vás na vašem zvuku specificky australského nebo melbournského?

Brendan: Asi to, že je pro nás jednodušší otevřeně se hlásit k našim rock’n’rollovým kořenům. Všechny ty pubrockové kapely a staré věci, které hrály v rádiu a na kterých jsme vyrůstali, byly skutečné dělnické kapely hrající jednoduchou muziku. Můžeš na tenhle základ navázat, přidat k němu svoje vlastní věci a posunout ho někam dál, ale je to skvělé dědictví, ze kterého můžeš vycházet.

Luke: Upřímně vůbec netuším, jak na tohle odpovědět.

Australská punková scéna má dlouhou a velmi osobitou historii. Cítíte přímý vliv starších australských kapel, nebo vás po hudební stránce vždycky víc ovlivňovalo evropské a americké Oi! a streetpunk?

Luke: Když jsem začal chodit na koncerty, ovlivňovaly mě australské kapely jako GGF a Hippy War Generals. Ale hlavní vlivy stejně přicházejí ze zahraničí.

Brendan: Melbournští Bastard Squad jsou asi pořád moje nejoblíbenější punková kapela vůbec. Ovlivnila mě spousta různých kapel a žánrů, ale právě u nich mi došlo, že i undergroundová australská kapela může být stejně dobrá jako kterákoliv kapela kdekoliv na světě.

Jak byste popsali současnou melbournskou Oi! a punkovou scénu někomu, kdo o ní vůbec nic neví? V čem podle vás spočívají její největší přednosti? A když už jsme u toho, doporučte nám nejlepší současné kapely nebo projekty, které bychom rozhodně neměli minout.

Brendan: Bohužel se toho zase tolik neděje.

Steve: Vyloženě Oi! scéna tu není nijak obrovská, ale funguje tu spousta punkových kapel a kapel, které se pohybují někde kolem punku. Dnešní mladí mají podle všeho trochu jinou představu o tom, jak by měl punk znít, ale minimálně pořád chodí na koncerty a hrají nějakou formu rocku nebo punku. Nedávno jsme hráli s Resistance, což je skvělá d-beatová kapela. Někteří kluci z No Class teď mají kapelu Cantona, která je taky výborná. Docela často hrajeme s Blowhole a Convict Class – ti jsou z jihozápadní Victorie, odkud pocházím i já. Brendan hraje v další kapele Resolver. Nedávno jsme hráli s dobrou crustovou kapelou The Pass. Nedávno jsem taky viděl The Vee Bee’s, což je možná ta nejaustralštější kapela, jakou kdy uslyšíte. Je tu hromada dobrých věcí. Teď je tu navíc obrovská hardcore scéna, hlavně kolem Frankstonu. Grim Reality zase hrají a představují takový klasický melbournský hardcore. Mick Lambrou, který dělá spoustu grafiky pro hardcoreové a punkové kapely, právě rozjíždí novou hardcore kapelu Padded Cell. Brendanova odpověď na tuhle otázku je pěkně odfláknutá. Ten týpek chodí na koncerty prakticky každý týden a pak nedokáže doporučit ani pár kapel. Každopádně byste si měli poslechnout Lukovu starou kapelu The Worst. Je to skvělá klasická melbournská kapela a podle mě je silně nedoceněná.

Myslíte si, že mezi australskou Oi!/streetpunk scénou a tou evropskou existují výraznější rozdíly? A nemyslím tím jen samotnou hudbu – zajímá mě spíš atmosféra, publikum, způsob fungování kapel a to, jak funguje scéna jako celek.

Luke: Popravdě nevím. My to vlastně můžeme sledovat jen přes obrazovku, takže se těžko vyjadřuje k některým věcem, na které se ptáš. Sorry!

Austrálie je geograficky obrovská země a zároveň leží hodně daleko od Evropy i Severní Ameriky. Je pro australskou kapelu těžké vybudovat si publikum mimo domácí scénu?

Brendan: Jo, je to docela těžký! Měli jsme štěstí, že se za nás postavili Sunny Bastards Records z Německa a vydali tam naše album. A náš kámoš Master Brille organizuje současné turné, které bychom bez něj nejspíš vůbec nedokázali dát dohromady. Ale jak si má kurva vůbec někdo získat pozornost? Myslím, že právě to je na tom vlastně skvělé. Přestože jsme na druhém konci světa a existuje milion dalších kapel, které můžou lidé poslouchat, pořád se na různých místech najdou lidi, které naše muzika opravdu baví.

Nakolik podle vás internet a sociální sítě změnily situaci australských kapel? Je dnes jednodušší dostat svou hudbu do světa, nebo se naopak něco ztratilo z přirozeného způsobu, jakým dříve vyrůstaly lokální scény?

Brendan: Je to podobné jako u předchozí otázky – má to dvě strany. Je šíleně jednoduché nahrát hudbu na internet a okamžitě ji zpřístupnit po celém světě. Jenže když to samé dělají úplně všichni, jak máš potom vystoupit z davu? Asi nejlepší na sociálních sítích je, že díky nim můžeš mnohem lépe nahlédnout do lokálních scén. Narazíš třeba na krátké video nějaké malé kapely, která hraje pro dvacet lidí, a zní to skvěle. Bez sociálních sítí by ses k něčemu takovému jen těžko dostal. Takže to alespoň trochu vyvažuje některé jejich parazitní stránky.

Letos vás čeká první evropské turné. Jak dlouho jste na tuhle chvíli čekali a co pro vás znamená, že si konečně přijedete zahrát do Evropy?

Brendan: Už s minulým albem Basecamp jsme tomu byli strašně blízko. Začínali jsme řešit různé možnosti, všichni byli s deskou spokojení, Sunny Bastards nás chtěli podpořit a pomoct nám s tím – a pak se všechno rozpadlo kvůli covidu. V tu chvíli jsem měl opravdu pocit, že už další šanci nikdy nedostaneme. Takže i když to nakonec trvalo dlouho, teď jsme z toho neskutečně nadšení a máme pocit, že je to pro kapelu skutečný krok dopředu.

Luke: Jsem z toho kurva nadšenej. Cestování, bratrství mezi námi, možnost zahrát si s našimi idoly, jako jsou The Last Resort. Tohle je pro mě jedna z těch věcí, které si chceš alespoň jednou v životě splnit, a jsem připravenej to tam rozsekat.

Steve: Zahrajeme si koncert ve Švýcarsku. Když jsem vyrůstal v malém městě Portland v Austrálii, fakt bych nečekal, že něco takového jednou budu říkat.

Co byste chtěli, aby si člověk odnesl z koncertu The Clinch, pokud vás na tomhle evropském turné uvidí poprvé?

Brendan: Že jsme fajn chlapi. Milujeme chození na koncerty, sledování dalších kapel, poznávání nových lidí a kecání u piva. Takže doufám, že se lidi budou bavit a bude se jim líbit naše muzika, ale taky že za námi přijdou pokecat a odejdou s vědomím, že si opravdu vážíme možnosti přijet sem a stát se alespoň na chvíli součástí jiné scény.

Steve: Občas něco napíšeš a připadá ti to jako ta nejlepší věc na světě a okamžitě máš potřebu podělit se o to s ostatními. Takže se snažíš co nejlépe zachytit, jak to zní a jaký to má pocit v tvojí hlavě. Jenže je těžké poznat, jak dobře se ti to skutečně povedlo, protože pokaždé, když tu skladbu slyšíš, tvůj mozek v ní slyší to, co slyšet chce. Takže pokud si někdo řekne, že ten song je kurva dobrej, a zároveň dokáže cítit to, co jsme se jím snažili předat, pak jsme opravdu na stejné vlně.

Luke: Je docela vzácný, aby tihle burani zahráli všechny songy správně, takže kdyby za námi přišel alespoň jeden člověk a řekl, že koncert zněl stejně jako deska, byl bych mu opravdu vděčnej.

Máte nějakou představu, co očekávat od evropského publika? Je pro vás zajímavější hrát před lidmi, kteří už kapelu znají, nebo před úplně novým publikem?

Brendan: Já a Luke jsme už Evropu projeli s naší druhou kapelou Marching Orders, takže určitou představu máme. Tehdy jsme si to neskutečně užili a poznali spoustu lidí, takže doufám, že i na The Clinch přijde slušná návštěva. Jestli tohle čtete, kupte si kurva lístek na koncert!

Steve: V Evropě jsem ještě nikdy nehrál, ale docela dost jsem tady cestoval a byl jsem na spoustě koncertů a festivalů. Předpokládám, že přijde pár lidí, kteří naši muziku znají, ale většinu publika budou tvořit lidi, kteří dorazí spíš ze zvědavosti. Je skvělé vědět, že tam bude spousta lidí, které můžeme získat na svou stranu.

Andy: Jsem tak natěšenej, že si z toho snad pochčiju kalhoty!

Je nějaká konkrétní země nebo město, kde se obzvlášť nemůžete dočkat, až si zahrajete?

Steve: Zdá se, že jednotlivé země mají docela odlišné scény a hudební styly, takže je skvělé, že jich během turné navštívíme hned několik. Pokud jde přímo o koncerty, je super, že si zahrajeme s The Last Resort a Bonecrusher, takže na to se opravdu těším. Taky bude skvělé zahrát si v Don’t Panic v Essenu, protože tam sídlí náš label Sunny Bastards. Brille nám ale domluvil hromadu dobrých klubů a koncertů, takže se těším vlastně na všechno.

Luke: Zahrát si v sídle Sunny Bastards v Essenu společně s The Last Resort je kurva úlet.

Brendan: Liestal ve Švýcarsku. Hlavně proto, že už jsem ve Švýcarsku jednou byl, takže až překročíme hranice, budu moct zcela oprávněně zpívat You Come Back to Switzerland od Vanilla Muffins.

Na co se mimo samotné koncerty v rámci evropské scény těšíte nejvíc? Láká vás poznávání dalších kapel, labelů a lidí z různých lokálních scén, nebo se nejvíc těšíte na samotný zážitek z několika týdnů na cestách?

Steve: Jo, těším se hlavně na setkávání s dalšími kapelami a na poznávání tamní scény. Mám pocit, že nás všechny na scéně spojuje hudba a kultura kolem ní.

Brendan: Těším se úplně na všechno! Myslím, že skvělé bude hlavně cestování s Toledo Panic. Odehrajeme s nimi několik koncertů a vypadá to, že si budeme dobře rozumět. Jejich album Till the Work Is Done je skvělé a opravdu se těším, až je uslyším naživo. A mezi koncerty samozřejmě budeme ve velkém testovat místní pivo a kuchyni, což je vždycky příjemná součást turné.

Luke: Já mám vlastně fakt rád jídlo z dálničních odpočívadel, takže se těším, až otestuju nějaké místní speciality.

Andy: Já se děsím představy dvou týdnů na cestách s těmahle mutantama. Tohle bude skutečný utrpení!

Když člověk čte texty The Clinch, neustále se v nich vracejí témata boje, odolnosti a odmítání vzdát se. Je to něco, co vás jako kapelu spojuje i mimo hudbu?

Steve: Jo. Já a Luke používáme stejnou aplikaci na cvičení a vidíme, jestli ten druhej trénuje. Takže když třeba pár týdnů necvičím, přijde mi od něj zpráva, že jsem měkkej, nebo mě naopak nějak povzbudí. Ale kapela je pro nás něco jako rodina. Občas se neshodneme a řešíme nějaký sračky, ale opravdu si navzájem kryjeme záda. A myslím, že život je o něco jednodušší, když máš kolem sebe takovou podporu – snáz pak riskuješ a nebojíš se být sám sebou.

Luke: Láska k tomu zřídit se jak hovado, k násilným sportům a kebabům.

Co vás dnes jako autory nejvíc inspiruje? Lidé kolem vás, politika, město, vaše vlastní životy, stárnutí, vztahy, každodenní rutina?

Steve: Neustálá existenciální úzkost. I když se jí postupně učím dívat přímo do očí.

Brendan: Skutečné zkušenosti lidí s tím, jak se vypořádávají s různými problémy a překážkami. Obrovská část života je o perspektivě a je zajímavé sledovat, jak rozdílné životní zkušenosti a prostředí, ze kterého lidé pocházejí, dokážou úplně změnit jejich reakci na stejnou situaci oproti tomu, jak bys reagoval ty. Když se do toho ponoříš trochu hlouběji, můžeš narazit na opravdu zajímavé náměty pro texty.

Myslíte si, že Oi! a streetpunk mají v roce 2026 pořád schopnost něco skutečně změnit, nebo dnes jejich hlavní síla spočívá spíš v komunitě a ve spojování lidí?

Brendan: Ne, myslím, že dnes už je to hlavně o komunitě a o tom užít si dobrej večer. Svět je teď příliš velkej na to, aby ho punk a Oi! dokázaly nějak výrazně ovlivnit.

Co podle vás dnešní punková scéna dělá lépe než před dvaceti nebo třiceti lety a co naopak během té doby ztratila?

Luke: Dneska je mnohem jednodušší dozvědět se o koncertech a objevovat nové kapely, což je skvělá věc. Zároveň ale možná právě tahle snadná dostupnost připravila scénu o část její někdejší ostrosti.

Brendan: To neustálé rušení kapel je trochu trapné. Když jste banda kokotů, tak je možná fér, že na to někdo upozorní. Ale připadá mi, že každý den někdo obviňuje někoho dalšího kvůli něčemu, co vnímá jako nějakou urážku nebo přešlap. Prostě se trochu uklidněte. Nemusíte být každou minutu každýho dne v pozoru a lekat se každého stínu.

Kdybyste se mohli vrátit v čase do období, kdy The Clinch právě začínali, a dát tehdejší kapele jednu radu, jaká by to byla?

Steve: Věnovat od začátku víc času přemýšlení nad obaly desek a jejich názvy. Hudba a texty nám jdou dohromady hrozně snadno a většinou jsme v tom všichni na stejné vlně, ale do prdele, u vizuální stránky bychom opravdu mohli mít nějaký lepší systém.

Brendan: Opít se ještě před nahráváním sborových vokálů, aby zněly podobněji jako naživo. A možná taky Lukovi poradit, aby před posledním dnem nahrávání prvního alba nevyrazil na několikadenní tah. Pár kytarových partů se totiž nakonec na desku rozhodně nedostalo!

Luke: Nevyrazit během nahrávání prvního alba na kurevsky velkej tah.

Co bude dál? Máte už nějaké plány na dobu po evropském turné – nové nahrávky, další koncerty, nové projekty – nebo si teď chcete hlavně užít období kolem Time’s Up?

Brendan: To nás vlastně vrací zpátky k otázce kolem názvu Time’s Up. Pokud se téhle desce a turné bude dařit, můžeme pokračovat dál a posouvat se výš. Jestli to nezafunguje, možná to tím pro nás končí.

Steve: Chci z těch dvou vyřazených songů udělat boogie Oi! singl. Saxofonistu už mám.

Luke: Teď se soustředíme hlavně na to, abychom tohle turné pořádně rozsekali. V novém roce začnu psát další songy. A bylo by super příští rok zase pořádně rozjet Marching Orders.

Poslední slova jsou vaše. Jestli je něco, na co jsem se nezeptal a o čem byste chtěli mluvit, nebo chcete něco vzkázat čtenářům, teď máte prostor.

Brendan: Přijďte na koncert a přijďte nás pozdravit. Pro nás je tohle naprostý dobrodružství – žádná práce, žádný účty, žádná zodpovědnost. Takže si dáme pár piv a budeme kecat o hovnech!

Steve: Přesně jak říkal!

Luke: Dejte si něco pořádnýho, vy vypálený hovada.

Andy: Doufám, že na některý z koncertů dorazí pár mých irských kámošů. Už je to nějaká doba.

Sammy: Hraju na bicí.

DISKOGRAFIE:
Our Path Is Gone CD (Osu! Records, 2018)
Basecamp LP (Sunny Bastards, 2020)
Time’s Up LP (Sunny Bastards, 2026)

THE CLINCH INSTAGRAM

THE CLINCH FACEBOOK

This time, we spent a lot of time digging into the lyrics. But we also talked about the beginnings of the band, Melbourne and its punk scene, combat sports, existential dread, dogs in bomber jackets, Sisyphus, ninjas, kebabs, recording-session benders and, of course, the new album Time’s Up. The result is one of the longest interviews we’ve done for Tighten Up in quite some time, and a pretty good look at what lies behind the music of The Clinch.

And the timing couldn’t be better. In the coming weeks, The Clinch will be heading to Europe for the first time, playing a run of shows alongside bands like The Last Resort, Bonecrusher and Toledo Panic. After their first attempt at a European tour was killed off by Covid, they are finally making it over to our side of the world.

So put on Time’s Up, read the interview and, most importantly, if The Clinch are playing anywhere within reach, get off your arse and go support them. Judging by the answers below, they’re a bunch of good blokes you can grab a beer with after the show and talk about music, life and all kinds of shit.

The Clinch are finally on their way to Europe. Let’s give them a proper welcome.

The Clinch are: Steve: singer; Brendan: bass; Luke: guitar; Andy: guitar; Sammy: drums.

The Clinch have been around for a few years now, and Time’s Up is your third album. When you look back at the beginning of the band, do The Clinch still feel like the same band you started all those years ago, or have you changed significantly along the way?

Brendan: Same band I reckon. We added Andy along the way which was an actual change, but we started this one when we were all in our thirties so not as much room to move compared if you started as teenagers. Somehow we are all slightly more fucked in the head, but the core of who we are and why we are doing it are the same.

Luke: Changed along the way in terms of song writing. We started as a four piece Oi! band but have grown significantly as we added members and improved as musicians. We hold the same values and are still a bunch of loose units though.

What was the main impulse behind starting The Clinch in the first place? Was it a long-term dream of being in a band, or more a need to say something and create your own band within the Melbourne scene?

Luke: Me and Steve have been close mates since we were 16 years old and always been involved in the punk/Oi! scene in Melbourne. Many drunken nights we spoke of starting an Oi! band and on monday after a big weekend I finally booked a rehearsal room for the 2 of us. Soon after I recruited Sammy on drums followed later by Brendan and finally Andy a couple of years later.

Brendan: I just wanted to be cool and get the drinks rider and free entry to gigs! I thought Luke actually wanted me to play guitar when he asked me to join. When I asked if he thought I was good enough on guitar, he said ‘you’re playing bass cunt’. Which as a shit guitarist has turned out to be a bit of a relief, as while bass is a bit lame its heaps easier.

Steve: Bass is only lame the way you play it mate. Rock n roll ain’t worth the name if it don’t make you strutt.

What still makes you want to write new songs and play shows after all these years? What is the reason that makes it worth all the time and energy you put into it?

Brendan: A reason to be at the pub is a big driver. I actually like seeing all the other bits that people contribute, like flyer artwork, zines and reviews, cool photography, doing sound at gigs, making film clips, etc. That there are a lot of people contributing to one kind of thing in their own way is pretty cool.

Steve: For me, whether or not I am regularly picking up the guitar is a good gauge for how stressed or happy I am. When I’m doing better in life I tend to be more inspired to write. I think other people might write to express and process more difficult things, or to vent, or because they are angry about something or see some injustice, but for me it mostly comes spontaneously when I’m relaxed.

Luke: I love writing music. There’s a moment when it comes together that is hard to beat. But more than anything I love the brotherhood.

What do you think is at the heart of The Clinch’s identity? Is there something that has to be present in every song for it to still feel like “The Clinch”?

Luke: Big balls, tiny penis

Brendan: Can’t argue with that!

When you listen to your earliest recordings today, what do you still like about them, and what would you do completely differently now?

Steve: There’s some things that have always felt unfinished about a few of the songs on each album that I wish we had spent a bit more time on, or been more open to trying at the time, but I think each album has its place, and there’s a certain charm to the more stripped back earlier stuff. I think some of the best songs from the albums are overlooked by the algorithm, as people often start from track 1, so it boosts the early tracks and that is self-reinforcing. It’s crazy to be releasing albums now from a digital and audience building perspective, as you get much more attention single by single, but we still love the format so everyone can F.O.

Brendan: I love the first two albums, but it’s also really clear when I listen we have gotten better along the way. That each one had a bit more thinking behind it, a bit more time to get it right, to add in bits of production. I still don’t think any of them capture the gang vocals like we do them live, gotta finally get that right one day!

Luke: I love our early demos. We have almost an album of unreleased shit recorded on phones etc… To me they sound great, capturing the LOFI dreams of a bunch of peanuts.

Andy: They were shit until I got here!

Did you have a clear idea from the beginning of where you wanted to go musically, or did The Clinch’s sound develop gradually according to whatever you were into at the time?

Luke: Yeah we wanted straight up Oi! band but it never comes out how ya want. I pretty much only listen to punk, Oi!, metal and it is what it is. Once we got Andy in the band, someone who can actually play we tuned in to some rock n roll.

Time’s Up comes six years after Basecamp. What changed in your lives and within the band during that long period, and how much of that found its way onto the new album?

Steve: My life has changed a lot as I did night classes over many years to study a law degree and finished it around the time Basecamp came out. So, I started a whole new career. I now work in litigation, primarily in employment law, and it’s quite demanding. I don’t think that’s really affected my song writing as, on a more fundamental level, and where the songs come from, I don’t really identify with my job that much compared to other things.

Luke: I wrote the majority of music not long after Basecamp but tackled things like covid and members having kids etc.

Andy: Had a kid, bought a house, changed jobs, full kit and kaboodle.

When did you first realize that you had enough material for a new album? Did the songs develop gradually over those years, or was there a particular period when most of the album came together?

Steve: We had a lot of material for ages but sat on it for a couple of years, and it was a bit of a struggle getting together to work on it. Several of the songs were clearly finished, and there was a consistency in how we were playing them etc, but others were still a bit rough or unfinished. We ended up just setting a date for recording to have a deadline. A few of the songs definitely could have been more developed prior to recording, but the kind of work they needed really had to take place from jamming the songs a bunch (rather than what can be done individually) and that wasn’t going to happen, so we just recorded them without knowing exactly what we’d get. Most came out well, we had to drop a couple which were close but not quite finished enough. I want to get a piano and saxophone, and turn one cut song, Detonation Code, and another one that just missed the recording, Breakin’ Rocks, into a boogie Oi! single.

Luke: I wrote the majority of the music in Covid when I was rinsed and spending grants on records.

Brendan: I started another band Resolver and spent time on that while the others worked on music, so to me it just felt like all of a sudden there was an album. I didn’t even realise some of those songs had been years in the making.

The title Time’s Up sounds quite definitive. What does it mean to you? Is it a warning, a reckoning, a feeling of urgency, or something completely different?

Brendan: It’s a bit of all that. We feel like we have made a cracking album and that puts us in line to get a bit of recognition that our time has arrived. But it’s also a bit of the double edge of that if cunts aren’t into it it’s hard to know where to go from here, and maybe that means the bands times up. And in the grand scheme of things time is the only bit of life that you genuinely can’t change. Rich, poor, hard, soft, happy, whatever, you only got a small window of life and eventually your time too is up.

Steve: I wanted to call it Tale of the Tape.

Luke: So did I. Fuck you Brendan.

There is a pretty strong combination of anger and a certain acceptance of reality running through the album. Was that something you aimed for, or did that feeling naturally emerge during the writing process?

Steve: People keep telling me I sound angry, but I really don’t feel that. There’s a lot of bad shit in the world so plenty to be angry about. I am either delusional and think I’m far more peaceful than I am, or the bit of me that seems angry is well integrated and doesn’t disturb or possess me. Dunno. Life can be pretty rough, and does have a habit of working all the knots out if you are willing to suffer.

Brendan: It’s the combination of that which makes it work. Reality and the limitations of what you can do in life or how it plays out for some people can be incredibly aggravating. Some of what we try for is how you manage that or think about it, rather than just going fuck the world.

Do you think Time’s Up is a more personal album than your previous recordings?

Brendan: I don’t think so. They Disappear on the first album was about my uncle who died in a car crash, and how you want to keep their memory alive but it’s hard as time goes on. And Atoms of the last album was about my wife and I having a failed pregnancy, and how you just don’t really know what to do once you get that news. I’m proud we have bought a bit of that personal honesty from the start but have had it come through with a fairly upbeat and positive feel to the music.

How much are the individual songs a collective effort from the whole band? Does someone usually bring in a finished song and the others then work on it, or do you create most of the material together in the rehearsal room?

Luke: I have generally written the music then comes lyrics followed by lead work and more intricate bits.

Steve: Most of the songs on time’s up start with Luke writing some music. For this album, a number of the songs he brought in as finished or almost finished musically, but also some might be an intro, verse and bridge and then we write a chorus later or something like that. Brendan writes lyrics and sends them to me, and I either match those lyrics to Luke’s music, sometimes changing it around a bit or adding some words, or I use some lyrics I have written, or write new lyrics as sometimes the words and vocal melody and timing come out of the music itself. Then Andy works on leads, and Sammy on drums, and then we jam the song and tweak bits of it. But, there are exceptions, so Stray Dogs for example was written by Andy almost entirely. For songs where I write music, I have recordings of me playing and singing them acoustic and then it’s crazy how different they sound once it gets put through the Oi! filter aka The Clinch. It’s basically a collective effort but people mostly doing things separately rather than in the rehearsal room.

How much do you think about the lyrics and their meaning from the very beginning of the writing process? Is the music usually the starting point, or do you often have a particular idea that the song grows around?

Steve: When I am writing lyrics, normally I have one idea for the song, and then build out from there. That inspiration comes from random places, walking the dog and I see something about decay and renewal in nature, or reading a book and I have an idea. But then, sometimes it needs to follow the music, so parts of the music might be uplifting or release tension, so then the lyrics fit in and become part of the arc or journey the song goes on. I don’t really overwork lyrics to start with, but sometimes when you go to sing them they have a bad mouthfeel and come out awkward so then you need to tweak them so they can be sung.

Luke: All about the music. I don’t even know what half our song lyrics are, and even less what they mean.

Brendan: I cant write music so its 100% lyrics for me. I usually get an idea and try to get a full song out, then keep coming back and back again until I think it’s reached a good standard. It’s fucking amazing though to then see Steve change stuff up and provide different emphasis on bits and merge it with Luke’s music. Some stuff I have written has transformed so much from how I wrote the cadence and flow in my head.

Time’s Up still sounds very much like The Clinch to me, but at times it also feels darker and, above all, more personal. Did you consciously try to move your sound in a different direction on the new album, or did you simply record the songs the way they naturally developed?

Steve: No plan to be darker. Always trying to keep it positive. I mean, I guess there is fake positivity which we don’t want, and then genuine positivity despite, or in the face of, challenges. And we try to focus on the things that mean something to us, I mean, I feel incredibly grateful to have brothers that I know I can rely on much further than what one can normally expect from people. We start with one generation which is a bit bleak but we end with chosen way of life which is pretty positive I think.

Brendan: I think One Generation From Despair was a departure and darker turn for us. Not sure there was any redemption arc there like some of the others, but it does feel very of the time as people are genuinely on edge again and uncertain about the immediate future.

Let’s have a look at some of the lyrics from the new album… “Another day, another try” from the opening track One Generation From Despair sounds almost like a manifesto of perseverance. Where did that lyric come from, and what did you want to say with it?

Steve: That’s exactly right. I think it’s like, entropy is working every day, so you need to find something in you to meet it.

The same song contains the powerful image of the “golden cage” that people need to escape from. What do you think is the biggest “golden cage” people willingly stay in today?

Steve: I think you need to reflect on that yourself. There’s things that distract us in comfort or entertainment but ultimately leave us with very little, things that keep us stuck in the rat race or wheel whether it’s fear or greed or whatever, things we are living for because of ideas from our family or society but are not truly us, things that we hide behind or use to justify our weaknesses or not take responsibility etc. Sometimes recognising certain privileges is difficult because it can undermine our identity, force us to face some shortcomings within ourselves, and also make it harder to justify our life and behaviour.

The lyrics of The Guard really caught my attention. Compared to some of the other songs, they are very physical, even violent, but they also feel quite deep. Or at least I found something of my own in them. Is the song autobiographical, metaphorical, or a combination of both? What is the song about for you?

Brendan: This was one I started, with the lyrics about mental decline. It was a mix of seeing a family member get dementia and also reading VALIS by Phillip K Dick which is a semi autobiographical account of his own mainly drug induced breakdown. Steve then ran with it and sort of added the more aggressive bits. Fucking belter of a track once we put it to Luke’s music.

Steve: Yeah I kind of abstracted Brendan’s lyrics about Phillip K Dick to make it a bit more generalised, rather than strictly autobiographical, and elaborated a part of it that jumped out at me where Brendan wrote about the challenge of translating experience into words, as this both described a problem as a writer as well as problems with integrating super-perceptive experiences which was a theme of the original song as the dude apparently took a bunch of drugs. The lyrics linked those problems which I thought was clever, given the subject. And then, I liked that Brendan had written something like “against the barbed-wire, my body’s blown to bits” (at least, that’s how that bit ended up), which I felt captured violence and desperation of rapid psychological deconstruction, and so that led into some more physical and visceral lyrics “a bat to my face and my back against the wall” etc. This both captured that violence, in keeping with the theme, as well as demonstrating the issue of words being inadequate by requiring expression by analogy. So, it’s fuckin layers.

Luke: Fuck I better look at the lyrics again, didnt realise any of that was there!

Melbourne is obviously a song very closely connected to your city. What do you think someone from Melbourne will understand differently from that song compared to someone living somewhere like Europe?

Steve: The song refers to the river, and the bay, which is a very ‘Melbourne’ setting. The song touches on loss of culture, but that’s more of a general concern rather than Melbourne specific. Melbourne has been a real cultural hub, insofar as Aussie cities go. It’s colder and has shitter beaches than Sydney so people have instead made good music indoors. People are making an effort to keep the Aussie rock culture alive, and save live music venues etc, but it’s hard work for those in the business. I was involved in a successful campaign recently to save The Tote which is a really important venue for punk, just helping out on the legal side setting up a charity etc to hold the venue, but the guys who did the hard work did an incredible job. Another campaign just hit their target last week to save the Black Wreath in the much more remote Alice Springs, so it’s not over yet. We also have an indigenous culture here going back at least 30-40,000 years locally. But even in our lifetime, my childhood was hectic and awesome, but kids these days have a very different experience.

The song is a bit cynical in the verses but ultimately about togetherness. I suppose the Melbourne setting is more because of our personal connection to the city rather than the themes being Melbourne specific. The Melbourne punk scene remains the best in the country, and we also have the best AFL team, Melbourne Demons, so you should watch some AFL.

Coming to Collect feels like a song about eventually getting back everything you put out into the world during your life. Is that more of a personal experience, or a general observation of the people around you?

Steve: Look I can’t really remember who or what I wrote that about, or what prompted it. I remember it came out in one go, and I had alternative lyrics for the second verse … these are my rough notes as written:

“As much as you fake/the echos of your deeds
and all the lies (noise) you make/the bitter/bloody stain they leave
it’s always take take take/(afflicted)(a future)(the noise that)(a fetus) you conceive
…its coming back on you”.

I thought maybe a weird call-and-response split verse could be cool, but I was trying to write a simpler song than most of our songs, so echoes of deeds, bloody stains and fetus’ seemed a bit over the top. I was actually picturing Al from Marching Orders’ voice in my head when I was writing it.

Brendan: Makes me feel tough playing it. Luke doesn’t rate it as much but definitely one of my faves to play live.

Journeyman is one of the darkest lyrics on the album, dealing with struggle, aging, death and the will to survive. Where did this powerful lyric come from? And what does the repeated line “You gotta fight” mean to you in the context of the song?

Steve: I guess this is a running theme through the album. Crown Electric, or Skinhead Elvis as it should have been titled, says “it’s a slow crawl holding on against decay”. I feel that, as I get older, life seems to press down. When I was 20, I had cardio for days haha. When I was writing this, I was reflecting on the things we strive for, what we live for, the value of it all, what part of us could survive death or at least what parts won’t which is an easier question etc. Perhaps there is a grace in life, that the attachment weakens.

I suppose writing about death is dark in a sense, but it’s not meant to be depressing or negative. If the song describes futility, that futility is directed to certain life things, and recognising the futility of those things may help us focus us on the right things – something about the journey – hopefully that is captured in the song.

It’s also about the sport of boxing which is awesome.

Brendan: Fucking Skinhead Elvis, thank christ its not actually called that. Gotta be careful with those working titles!

I feel like Stray Dogs and Fed are among the songs where the feeling of people living somewhere on the edge of society comes through most strongly. Do you prefer writing about specific people and their stories, or are you more interested in broader social themes?

Andy: Yeah Stray Dogs is about my hometown in Ireland. It’s the only lyrics that I’ve done for Clinch but was a common experience to see back home so glad I could bring it to life.

Brendan: Fed is a bit of what I imagined it would feel like if I lost all the good things in my life and just went on a downward spiral. One of the hardest things in life is seeing people’s conditions change overnight through illness or accident, or relationships breaking down. It’s hard to describe why I would want to picture that for myself, but I think there is something around not taking things for granted and keeping perspective on how you live your life and treat other people.

Crown Electric (Skinhead Elvis) is a melancholic song about decay, loss and memory, but at the same time it carries the hopeful recurring line “It’s love that lifts you up.” Is there a specific story behind this song? Love as a way out isn’t exactly the most common theme for an Oi! band. What does this song mean to you?

Steve: What is a better way out? Don’t ask Brendan as he has been reading too much Albert Camus. But it is good to cultivate love as it benefits both you and the recipient. I mean, how good are dogs, yeah? I have a Staghound x GSP called Cass, and she is the fucking best. I bought her a bomber jacket with a fur style collar so we can look tough.

Brendan: Gotta imagine Sisyphus is happy. I still cannot believe a Sisyphus reference made it onto the first album, I’m sure if Luke could read he would have knocked that off.

Luke: What the fuck is a Sisyphus?

Chosen Life feels to me like a kind of counterpart to One Generation  From Despair. On one side there is hopelessness, and on the other there is a conscious decision to change something. Do you see the album as a journey from despair towards some kind of hope?

Brendan: Good point, I hadn’t actually considered that.

Steve: Yes, this is me reflecting on the process of personal growth. Like when I was a kid, I started Karate (actually branded as Ninjitsu which is pretty funny in hindsight, but I guess ninjas were still a big deal in the 90s). I did a bunch of traditional martial arts throughout my teenage years (Karate, Taekwondo, Japanese Jiujitsu, even some Cotton Fist etc), and was really committed to it, including competing, gradings etc. Being largely untested, I bought into the ‘secret deadly powers’ kinda trope of traditional martial arts, and I would judge some combat sports as being too sport focused, but I could always feel there was a kind of insecurity there. When I was around 14 or 15, I went to a Muay Thai gym and one of the coaches kicked the fuck out of my legs, a bit over the top to be honest, but I wish I was ready to be humbled then, but alas I was not. I just kept building up fake ideas of myself. When I was maybe 19 or 20, I started jiujitsu and kickboxing, and it was quite a difficult and humbling experience as I needed to let go of my fantasies and really start as a beginner again. However, only through that truth did I have the potential to actually become closer to the thing I was pretending I was. Ultimately, it wasn’t all to waste, because many of the skills I had from traditional martial arts were useful, but they needed to be properly tested in truth rather than fantasy. So, the song is meant to be a practical song, really written for myself, but encouraging people to be truthful to themselves, and be the best version of themselves while they can.

But, as a final point on ninjas, I actually did a bunch of stunt work in my early 20s for TV and theatre including as a ninja and using traditional weapons, so there ya go. That was a really bizarre martial arts school though, full of deranged kids, collecting knives and other weapons, and we actually wore the full ninja gi including, at times, a traditional face-mask, and would sneak around etc. It was actually, in the end, just Shotokan karate with weapons, rebranded to appeal to ninja obsessed kids. So dumb and random.

When writing lyrics, is it important to you that the listener can interpret them in their own way, or do you have very specific stories in mind behind some of the songs that you want people to understand?

Steve: I hope people are encouraged by the lyrics, I don’t really mind whether they understand them. I hope people feel the rock n roll though.

Brendan: My favourite songs generally are where you get different interpretations and understanding the more you listen. Like you don’t want to be a wanker and write a detective novel, but there is some satisfaction if you have to work to the meaning of a song. I usually start with a very specific event or concept for a song, and then see how much you can layer it before it goes too far and the meaning cannot be determined.

Luke: I don’t understand them most of the time, I could care less if others do either.

Which song on Time’s Up is more important to you personally than the others, even if it isn’t necessarily the biggest live banger?

Brendan: The line from Lies that says ‘and unless you fall in love, there’s nothing good in you baby’ is the most intense line on the album. I don’t really know what it fully means, but I spend a lot of time thinking about it every time I hear it.

Luke: Stray Dogs probably, have known heaps of loose characters through life and it reminds me of quite a few of them.

Andy: Yeah Stray Dogs too, takes me back home and thinking about me younger years.

Steve: It depends on the day and what kind of mood I’m in, but normally the songs that are encouraging me to hold it together, so Chosen way of life and Skinhead Elvis chorus.

The Clinch are often described as Melbourne streetpunk/Oi!. What do you think is specifically Australian or Melbourne about your sound?

Brendan: That it’s easier to acknowledge your rock n roll roots. All the pub rock and the old radio stuff we grew up listening to is all real working class bands playing simple music. You can take that on and add your own bits to it, but it’s a great legacy to have.

Luke: Genuinely don’t know the answer to that.

The Australian punk scene has a long and very distinctive history. Do you feel a direct influence from older Australian bands, or have you always been more influenced musically by European and American Oi! and streetpunk?

Luke: When I first started going to gigs I was influenced by Aussie bands like GGF and hippy war generals. But really main influence comes from overseas.

Brendan: The Melbourne band Bastard Squad are still probably my all time favourite punk band. I’ve been influenced by all sorts of bands and genres, but that’s one that sticks as realising an underground Australian band could be as good as any in the world.

How would you describe the current Melbourne Oi! and punk scene to someone who knows nothing about it? What do you think are its biggest strengths? And while we’re at it, recommend us the best bands or projects we really shouldn’t miss right now.

Brendan: Not a heap going on unfortunately.

Steve: There is not a huge Oi! scene, but there’s a lot of punk bands and punk adjacent bands. The kids these days seem to have a different idea of what punk is meant to sound like but at least there is a bunch of kids going to gigs and they are playing some kind of rock or punk. We recently played with Resistance who are an awesome d-beat band. Some of the No Class guys have a band now Cantona which is great. We play a bit with Blowhole and Convict Class (who are from South-West Victoria where I was born), Brendan plays in another band called Resolver, we played recently with a good crust band called The Pass. I saw the band the Vee Bee’s recently, who are maybe the most Aussie band you will hear. There’s heaps of good stuff. There’s now a huge hardcore scene as well, especially around Frankston. Grim Reality are playing again, they are good classic Melb hardcore. Mick Lambrou who does a lot of art for hardcore and punk bands has a new hardcore band just starting called Padded Cell. Brendan’s answer to this question is such a cop out, dude goes to gigs basically every week and then can’t even make a couple of recommendations. What you should listen to is Luke’s old band The Worst as they are a great classic Melbourne band and seriously underrated.

Do you think there are significant differences between Australian Oi!/streetpunk and the European scene? And I don’t just mean the music – I’m more interested in the atmosphere, the audience, how bands operate and how the scene as a whole works.

Luke: Don’t really know. We only get to see it through a screen really so hard to speak to some of what you’re after, sorry!

Australia is geographically huge and very far from both Europe and North America. Is it difficult for an Australian band to build an audience outside its home scene?

Brendan: Yeah pretty tough going! We have been lucky that Sunny Bastards Records out of Germany have backed us and released the album there. And our mate Master Brille is organising the current tour, which we probably wouldn’t be able to pull off without him running it. How the fuck does anyone get noticed though? I think thats actually the cool thing that despite being on the other side of the world, and there being a million bands people can listen to, that you still find people in different parts who are really into it.

How much do you think the internet and social media have changed the situation for Australian bands? Is it easier to get your music out there now, or has something been lost in the natural way local scenes used to grow?

Brendan: Sort of like above, it cuts both ways. It’s insanely easy to upload music and have it be available worldwide, but if everyone’s also doing that how do you stand out? I think the best bit about social media though is you get a better insight into local scenes. Like you get to see short clips of some small band playing to 20 people and it sounds great! Pretty hard to know how you’d get that without social media, so that offsets some of the parasitic parts of it.

You have your first European tour coming up this year. How long have you been waiting for this, and what does it mean to you to finally come and play in Europe?

Brendan: We were so close on the last album Basecamp. We were starting to look at different options, everyone was happy with the record, Sunny bastards were keen to support it along the way and then it all fell apart with Covid. Absolutely felt like we would never get another crack, so while it’s taken a while it’s very exciting now and feels like a proper step forward.

Luke: Absolutely fucking stoked. The travelling, the brotherhood, getting to play with idols like The Last Resort. This is bucket list type shit for me and I am ready to smash it.

Steve: Playing a show in Switzerland. Absolutely not what I expected to be saying growing up in small town Portland, Australia.

What would you like someone to take away from a The Clinch show if they see you for the first time on this European tour?

Brendan: That we’re good blokes. We love going to gigs, seeing other bands, meeting people, talking shit across beers. So hopefully people are entertained and they like the music, but they come up for a chat and walk away knowing we are honoured to get the chance to get amongst a different scene.

Steve: Sometimes you write a bit and it’s the greatest thing ever and it makes you want to share that with people. So you do your best to capture how it sounds and feels in your head, but it’s hard to know how well you do it because every time you hear it your brain hears what it wants to hear. So if people think the song is sick, and can feel what you’re getting at, then it’s real sympatico.

Luke: It’s pretty rare these peanuts play all the songs correctly, so if one person can come up and say the set sounded like it does on the record that would be greatly appreciated.

Do you have any idea what to expect from European audiences? Is it more exciting for you to play to people who already know the band, or to completely new audiences?

Brendan: Luke and I have done a tour before with our other band Marching Orders so have some idea. We had a blast at that and met so many people, so hopefully we get a decent turn out from Clinch. If your reading this buy a fucking ticket to a show!

Steve: I havent played in Europe before but have travelled around a bit and gone to a bunch of shows and festivals. I assume it will be a mix of a few people that know our shit but mostly new audience that have come out of curiosity. So exciting to know there are a bunch of people we can win over.

Andy: I am pissing pants excited!

Is there any particular country or city you really can’t wait to play?

Steve: It seems like there is quite distinct scenes and music styles between countries so pretty great we get to visit a few countries. In terms of gigs, it’s pretty great to be playing with The Last Resort and Bonecrusher so really looking forward to that. Also, it will be great to play at Don’t Panic in Essen as it’s the home of our label Sunny Bastards, but Brille has lined up a bunch of good venues and shows so keen on it all.

Luke: Getting to play Sunny Bastards HQ in Essen with The Last Resort is pretty fucking wild.

Brendan: Liestal in Switzerland, mainly as I’ve been to the country once before so when we cross the border I can legitimately sing ‘You Come Back to Switzerland’ by Vanilla Muffins.

What are you most interested in experiencing about the European scene outside of the actual shows? Are you looking forward to meeting other bands, labels and people from different local scenes, or are you mainly excited about the experience of being on the road for several weeks?

Steve: Yeah in particular looking forward to meeting other bands and the scene over there. I feel like we are all bonded in the scene through the music and culture.

Brendan: Excited about all of it! I think travelling with Toledo Panic will be great though, we are doing a run of shows with them and they look like a great fit. Their album ‘Till the Work is Done’ is great and very much looking forward to seeing it live. Going to smash the beers and local cuisine in between playing which is always a treat.

Luke: I actually love truck stop food, so looking forward to testing some local specialties.

Andy: I am dreading two weeks on the road with these mutants. The struggle is real!

When you read The Clinch lyrics, the themes of struggle, resilience and refusing to give up keep coming back. Is that something that also connects you as a band outside of music?

Steve: Yeah, me and Luke use the same gym app and can see if each other is training, so if I haven’t trained in a couple of weeks I get a message calling me soft or giving encouragement. But the band is like family, we disagree and shit but we all really do have each other’s backs, and I think life is a bit easier, to take risks and to be yourself if you have support.

Luke: A love of being piss wrecks, violent sports and kebabs

What inspires you most as songwriters these days? The people around you, politics, the city, your own lives, ageing, relationships, everyday routines?

Steve: Constant existential dread, although I’m learning more to look directly at it.

Brendan: Peoples genuine experience of managing a challenge. So much of life is your perspective, and seeing how different peoples background and experience can completely change what their response is to something compared to yours is interesting. Digging into that can come up with some great concepts

Do you think Oi! and streetpunk still have the ability to genuinely change something in 2026, or is their main strength now more about community and bringing people together?

Brendan: Nah I think its just community and having a good night out. The worlds a bit too big to be influenced by punk and Oi! now.

What do you think today’s punk scene does better than it did twenty or thirty years ago, and what do you think it has lost along the way?

Luke: Its easier to find out about gigs and discover bands these days which is a great thing but the accessibility may have taken some of the edge away.

Brendan: The whole bands getting constantly cancelled is a bit lame. If you’re a group of dickheads then maybe it’s fair that people call it out, but it seems every day someone is accusing someone else of a perceived slight. Just chill out, you don’t have to be on edge jumping at shadows every minute every day.

If you could go back in time and give The Clinch one piece of advice from the period when the band was just starting out, what would it be?

Steve: Spend more time earlier on thinking about album artwork and titles. The music and lyrics comes together so easily and in general alignment, but fuck me we could have a better process for the visuals.

Brendan: Get drunk before you do the gang vocals on the record, so they sound closer to the live experience. Maybe also suggest to Luke to not go on a bender before the final day of the recording on the first album, as there were definitely a few guitar parts that didn’t make the cut in the end!

Luke: Dont go out on a massive fucking bender during recording the first album.

What comes next? Do you already have plans for after the European tour – new recordings, more shows, new projects – or do you mainly want to enjoy this period around Time’s Up for now?

Brendan: Goes back to the ‘Time’s Up’ question – if this album and tour goes well then it’s only up and up, if it doesn’t land then maybe that’s that.

Steve: I wanna make a boogie oi! single out of two of the cut songs. I have a saxophonist.

Luke: Right now the focus is smashing this tour. Will start writing more songs in the new year. Be good to get Marching Orders cranking again next year as well.

The final words are yours. If there’s anything I didn’t ask about that you’d like to talk about, or anything you’d like to say to the readers, this is your space.

Brendan: Come to a gig and come say hi. This is absolute adventure time for us – no work, no bills, no responsibility – so lets have some beers and talk some shit!

Steve: As above!

Luke: Pop a sick cunt ya burnout.

Andy: Hopefully some of my Irish lads can make one of the gigs, been a while.

Sammy: I play the drums.

DISCOGRAPHY:
Our Path Is Gone CD (Osu! Records, 2018)
Basecamp LP (Sunny Bastards, 2020)
Time’s Up LP (Sunny Bastards, 2026)

THE CLINCH INSTAGRAM

THE CLINCH FACEBOOK

Angry byl frontmanem Rose Tattoo od jejich založení v roce 1976 a jeho nezaměnitelný hlas se stal jedním ze symbolů australského rock’n’rollu. Kapela si během své kariéry vybudovala jméno syrovým mixem hard rocku, blues a australského pub rocku a skladby jako „Bad Boy For Love“, „Rock ’n’ Roll Outlaw“, „Nice Boys“ nebo „We Can’t Be Beaten“ se staly klasikami a vliv Rose Tattoo je slyšet i v mnoha kapelách, které přišly dlouho po nich.

Ať už jste k jejich hudbě přišli přes rock, punk, Oi! nebo prostě prostě náhodou, tenhle zvuk se nezapomíná.

Angry Anderson zůstal tváří Rose Tattoo po celých padesát let a ještě letos s kapelou absolvoval evropské turné. V srpnu během něj prodělal srdeční zástavu, po které se vrátil do Austrálie k léčbě.

Díky za všechny ty roky, Angry. Rock’n’roll přišel o nenahraditelnou originální postavu.

Rest in peace.

Instagram Rose Tattoo

Angry had been the frontman of Rose Tattoo since the band was formed in 1976, and his unmistakable voice became one of the defining sounds of Australian rock’n’roll. Throughout their career, the band built their reputation on a raw mix of hard rock, blues and Australian pub rock, with songs like “Bad Boy For Love,” “Rock ’n’ Roll Outlaw,” “Nice Boys” and “We Can’t Be Beaten” becoming classics. The influence of Rose Tattoo can still be heard in many bands that came along long after them.

Whether you discovered their music through rock, punk, Oi!, or simply stumbled across it by chance, that sound is impossible to forget.

Angry Anderson remained the face of Rose Tattoo for five decades and toured Europe with the band as recently as this year. In August, he suffered a cardiac arrest during the tour and later returned to Australia for treatment.

Thank you for all those years, Angry. Rock’n’roll has lost an irreplaceable original.

Rest in peace.

Instagram Rose Tattoo

První ochutnávkou se stal singl „Sleep In It“, na který nedávno navázala skladba „Think Bad“. Obě písně doprovází svérázné videoklipy a naznačují, že C.O.F.F.I.N tentokrát rozšiřují svůj zvuk, aniž by opustili základy, na kterých si vybudovali pověst jedné z nejdivočejších australských koncertních kapel. Pořád je tu nekompromisní punk’n’roll, ostré kytary, chytlavé refrény a pořádná dávka špíny.

Novinku produkoval Declan Mehrtens, známý spoluprací s Amyl and The Sniffers.  Kapela slibuje dosud nejlépe znějící nahrávku své kariéry, která si ale zachovává veškerou dravost a tah na branku typický pro C.O.F.F.I.N.

Pokud vás baví syrová směs punku, australského pub rocku a rock’n’rollu, rozhodně mrkněte na videa.

A v září se máme  na co těšit.

C.O.F.F.I.N BANDCAMP

C.O.F.F.I.N INSTAGRAM

The first taste of the upcoming album came with the single „Sleep In It“, recently followed by the track „Think Bad“. Both songs come with distinctive and unconventional videos, giving a glimpse of how C.O.F.F.I.N are expanding their sound while staying true to the foundations that made them one of Australia’s wildest live bands. The trademark ingredients are still there – uncompromising punk’n’roll, sharp guitars, massive singalong choruses, and a healthy dose of dirt and attitude.

The new album was produced by Declan Mehrtens, known for his work with Amyl and The Sniffers. The band promises the best-sounding record of their career so far, while keeping all the raw power, urgency, and drive that have always defined C.O.F.F.I.N.

If you’re into a rough mix of punk, Australian pub rock, and rock’n’roll, make sure to check out the videos.

September is definitely shaping up to be something to look forward to.

C.O.F.F.I.N BANDCAMP

C.O.F.F.I.N INSTAGRAM

Tenhle uřvaný, špinavý a nekompromisní rock’n’roll z Austrálie má neskutečnou sílu. Pamětníci mi dají za pravdu, že když tihle bardi v březnu 2020 odehráli svůj pražský koncert v Paláci Akropolis, byl to pro mnohé z nás ten poslední předtím, než nám vláda na rok a půl koncerty utnula. Ta syrová energie a pocit, že pokud to měl být na dlouhou dobu poslední koncert vůbec, tak stál absolutně za to, pomohly spoustě z nás tu následnou covidovou mizérii přežít.

📸 @gracehensel_photography

Kompilace jsou vlastně jen první čtyři alba kapely poskládaný za sebou a mapuje první polovinu osmdesátek. Takže absolutní klasika.

Takže udělejte si pohodlí. Nalijte si podle chuti vychlazené pivo nebo panáka whisky. Hoďte starosti za hlavu a pusťte si to na plné pecky! Tihle chlapi si vaši pozornost zaslouží i po padesáti letech na scéně.

Instagram Rose Tattoo

This loud, dirty, and uncompromising Australian rock ‚n‘ roll packs an unbelievable punch. Those who were there will agree that when these bards played their Prague show at Palác Akropolis back in March 2020, it was the final live gig for many of us before the government shut down concerts for a year and a half. That raw energy—and the feeling that if this was going to be the last show for a long time, it was absolutely the right one—helped so many of us survive the miserable Covid days that followed.

📸 @gracehensel_photography

The compilation is essentially just the band’s first four albums stacked back-to-back, chronicling the first half of the eighties. In other words, absolute classics.

So make yourselves comfortable. Pour a cold beer or a shot of whiskey to taste. Leave your worries behind and crank it up to eleven! These guys deserve your attention, even after fifty years on the scene.

Instagram Rose Tattoo