Být punkáčem v Bělorusku asi nikdy nebylo jednoduché. Členové kapely PRORVA se po obřích a brutálním násilím potlačených protestech v roce 2020 v reakci na celkovou situaci a podmínky v zemi rozhodli opustit svůj domov a od té doby budují svou existenci i hudební identitu ve Varšavě.
PRORVA ztělesňuje temný, melancholický Cold Oi! punk, který čerpá inspiraci z francouzské scény. Jejich hudba kombinuje mrazivou agresivitu s pocitem hlubokého smutku. Jak ale sami říkají, smutek a síla se v jejich případě nevylučují, jsou to dvě strany jedné mince. Jejich poselství je jasné: „Dějou se sračky, ale zvedni se a jdi dál.“
Přečtěte si rozhovor s kytaristou Bondarem a bubeníkem Yauhenem o tom, jaké to je žít v exilu „ve stínu impérií“, jaké jsou rozdíly mezi západní a východní punkovou infrastrukturou, co pro ně znamená DIY a jestli se vůbec dá v současné době mluvit o naději v regionu, který se léta zmítá mezi krizemi. Je to upřímná výpověď o komunitě, identitě, o věčném boji o to být sám sebou a o tom zda vidí světlo na konci tunelu zvaného Prorva.
Můžete popsat, jak se zrodila Prorva? Kde a jak jste se všichni potkali?
Bondar: Čau! Tady Bondar, kytarista kapely, a Yauhen, náš bubeník. Známe se už docela dlouho a jednou jsme se potkali ve Varšavě. Navrhnul jsem, že bychom si mohli společně zahrát – já tenkrát chtěl hrát hardcore a Yauhen nabídl něco víc ve stylu Syndrome 81 nebo High Vis. Vždycky jsem měl rád francouzskou oi!/punkovou scénu a dlouho jsem ji sledoval, takže jsem souhlasil, že zkusíme něco v tomhle stylu. Brzy se k nám přidal Roma na zpěv. S ním už jsme ve Varšavě zkoušeli založit hardcore kapelu, ale tenkrát to nedošlo dál než k pár zkouškám. O pár měsíců později se přidal Artsiom na basu a Vlad na druhou kytaru. A začali jsme makat na věcech pro naše první EP.
Yauhen: Potkali jsme se ve Varšavě nějakou dobu po tom, co jsme se tam přestěhovali. Fakt mi chybělo všechno to dění, co jsme měli v Bělorusku: koncerty, scéna a tak. Covid, protesty, žádná rutina a chuť začít něco čerstvého na novém místě – to všechno vedlo ke vzniku Prorvy. Výběr stylu byl pro mě jednoduchej, vždycky jsem miloval mid-tempo punk, ale chtěli jsme do toho přidat trochu tý moderní beznaděje.
Pocházíte z Běloruska – jaký jste tam měli vztah ke scéně v té době?
Bondar: Všichni jsme byli na scéně aktivní. K DIY scéně jsem se dostal jako teenager, někdy v 15 – 16 letech. Pomáhal jsem organizovat DIY punkovou fotbalovou ligu, autobusové výjezdy na festivaly na Ukrajinu a do Ruska a taky punkový kvízy v Minsku. V roce 2019 jsem začal hrát na kytaru v hardcore kapele Tidal Force, ale to šlo k ledu poté, co jsem se v roce 2021 přestěhoval do Polska. Roma byl zpěvákem v moskevské kapele Brud. Vlad hrál v melodickém hardcoru Force Events! a v pár dalších kapelách.
Yauhen: Naše napojení na scénu bylo hodně přímé, pořádali jsme punk/oi! koncerty, skinhead reggae párty společně s „2/4 Minsk Sound System“ a samozřejmě jsme hráli v kapelách. Já hrál v několika (Teenage Warning, Radio Ray) a s Bondarem jsem se potkal na fotbale a na punkových kvízech. I ostatní kluci byli na scéně aktivní.
3. Jaké to bylo vyrůstat s punkem nebo Oi! v prostředí, kde jsou věci dost odlišné od západní Evropy?
Bondar: Jo, bylo to fakt cool! Většina z nás v nultých letech a na začátku desítek moc netušila, jak to chodí v západní Evropě. Byla to sranda, bylo to upřímný a plný dobrodružství s náckama a fízlama. Pro mě byl vždycky důležitý ten DIY přístup a antifašismus. V Minsku byla skvělá scéna, která se docela lišila od té ruské nebo ukrajinské. Jasně, byly tam skupiny skinheadů, punkáčů, crusterů a chuligánů, ale obecně se všichni znali a měli mezi sebou nějaké propojení.
Kdy jsi poprvé pocítil, že je pro tebe punk víc než jen hudba?
Bondar: To je skvělá otázka, taky nad tím občas přemýšlím. Můžu dát dva příklady ze své zkušenosti. Když jsem dodělal vejšku, fakt jsem si myslel, že bych měl trávit míň času na scéně a víc se soustředit na budování kariéry, seberozvoj a tak. Žil jsem takhle asi půl roku a pak jsem si řekl – srát na to! Uvědomil jsem si, že přicházím o strašně moc emocí, o opravdová spojení s lidmi a o dobrodružství. Takže jsem se vrátil na scénu na 100 %, a doufám, že už navždy. Druhý příklad souvisí s emigrací. S manželkou jsme probírali spoustu možností, kam se přestěhovat, ale pro mě byla otázka číslo jedna vždycky: je tam punková scéna? Jestli ne, tak se tam nestěhuju.
Kdo nebo co tě přivedlo k punku? Byla to konkrétní kapela, deska, nebo spíš atmosféra té doby?
Bondar: Jako teenager jsem jel v alternativním metalu (v Bělorusku jsme tomu říkali „mazafaka“) a později mi kámoši pustili nějaké místní a zahraniční kapely a já začal chodit na DIY koncerty. Moje oblíbené kapely v té době byly místní věci jako Devil Shoots Devil, Fuck It All, Appleshout a americké jako H2O a Gorilla Biscuits. Další velký vliv na mě měla píseň „Oi Polloi – Bash the Fash“. Když jsem ji slyšel, začal jsem se opravdu zajímat o antifašismus.
Jste stále v kontaktu s běloruskou scénou nebo přáteli, kteří zůstali doma?
Bondar: Člověk má pocit, že minimálně půlka scény, možná i víc, z Běloruska odjela. To dalo místním kapelám a koncertům fakt zabrat. Jo, pořád jsem s některými lidmi v kontaktu, ale je to spíš takový „vztah na dálku“. Máme kontakt s jedním místním distrem, co prodává náš merch v Minsku. Celkově je to těžká doba, na cokoliv nezávislého je ze strany státu vyvíjen velký tlak.
Yauhen: Já jsem stále v kontaktu s přáteli, ne všichni odjeli a scéna pořád žije. Lidi dál dělají věci navzdory všemu: pořádají koncerty, vydávají merch. Rozhodně to není nic jednoduchého, ale kdo řekl, že to bude jednoduché?
Co podle vás odlišuje běloruský a polský (nebo obecně východoevropský) punk od toho západního?
Bondar: Můžu říct pár slov k běloruské scéně. Za prvé je docela mladá, protože první punkové kapely se objevily až na začátku 90. let, zatímco v západní Evropě už bylo několik generací punkáčů. Za druhé jde o infrastrukturu. V Evropě je mnohem víc labelů, bookingovek, klubů, dostupných nástrojů a kontaktů. Žádné vízové bariéry, volné cestování – to všechno hodně pomáhá. V Bělorusku je to rozvinuté mnohem hůř. A za třetí – Bělorusko žije od jedné krize ke druhé. Životní úroveň je mnohem nižší, takže v určitém bodě lidi prostě rezignují na své koníčky. Mnoho jich opouští zemi, a proto tam není žádná skutečná kontinuita mezi generacemi.
Yauhen: Velký rozdíl je i mezi polskou a běloruskou scénou, natož tou západní. Je to o tradicích, o tom, kdy se scéna začala formovat, o její úrovni a o počtu a kvalitě kapel. V Bělorusku každá nová vlna emigrace odvede lidi pryč, kapely se rozpadají a každá nová generace musí začínat zase od nuly.
Jaké to bylo opustit domov – byl to spíš útěk, nebo přirozený vývoj?
Bondar: Pro moji rodinu to bylo hlavně o tom, že tam nebyla žádná skutečná budoucnost. Nemohli jsme nic plánovat – žili jsme prostě ze dne na den. Proto jsme se rozhodli přestěhovat do Polska. Bohužel teď už svou vlast nemůžu ani navštívit.
Yauhen: Když skončily protesty, bylo jasné, že je po všem a začalo období represí: zatýkání, vyhazovy z práce, tlak na aktivisty a život v takovém vakuu. Takže moc na výběr nebylo: buď zůstat v Bělorusku a přizpůsobit se, nebo odjet a zkusit vybudovat nový život. Odjel jsem legálně, nebyl to útěk, i když jsem byl v databázi „výtržníků“ (seznam účastníků protestů). V té době lidi, co opouštěli zemi, ještě moc neřešili.
Jak se žije s vědomím, že se možná nikdy nevrátíte?
Bondar: Stále doufám, že se jednoho dne budu moct vrátit.
Yauhen: Jestli věci zůstanou takhle, ani nemám moc chuť se vracet. Taky nevidím moc naděje na nějaké rychlé nebo mírové řešení. Nejtěžší na tom je, že nemůžeme do Běloruska zajet ani na krátkou návštěvu za rodinou a přáteli. Někdy to na člověka fakt padne a je z toho naštvanej.
Cítíte se v Polsku jako doma, nebo jste stále „na cestě“?
Bondar: Zatím to tady vnímám jako nový domov. Ale víš co, když už ses jednou sbalil a přestěhoval, udělat to znova už nevypadá tak děsivě. Takže bych nevylučoval, že se v budoucnu přesuneme někam jinam.
Yauhen: Svůj nový domov v Polsku našly stovky tisíc Bělorusů a Ukrajinců, je to fakt cítit, hlavně ve Varšavě. Na ulicích nebo na koncertech často potkáváš známé tváře, takže to působí trochu jako doma. Stěhování je díky tomu snazší, protože v tom nejsi sám. Ale zároveň je těžké se opravdu adaptovat a stát se součástí polské společnosti, když se většinou poflakuješ s dalšími migranty – skončíš v takové bublině. Přesto poznáváš nové lidi, sbíráš nové vzpomínky, objevuješ nová místa a tak se ten pocit „domova“ začíná formovat. Mezi Bělorusy se říká: „V Polsku je všechno, kromě dědova baráku.“ Asi to potrvá ještě spoustu let, než se tu budu cítit opravdu doma, ale pocit druhého domova tu rozhodně je.
Jak teď vypadá tvůj běžný život?
Bondar: Před sedmi měsíci se mi narodil syn – naše první dítě. Právě teď vypadají všechny moje všední dny dost stejně: ráno se starám o malého, pak pracuju, pak se o něj zase starám. Jestli mi zbyde nějaká energie poté, co ho uspíme, zahraju si trochu na kytaru. O víkendech víc pomáhám manželce s dítětem a taky se snažím aspoň trochu hrát. Mezi tím vším se taky snažím učit francouzsky, protože tam mám příbuzné.
Jak moc vaše osobní zkušenost s exilem ovlivňuje vaše texty a hudbu?
Bondar: Většinu hudby píšu já (i když náš basák Artsiom taky nosí spoustu nápadů!). Neřekl bych, že stěhování do zahraničí změnilo náš zvuk nebo styl, stejnou muziku bychom mohli hrát v Bělorusku nebo kdekoliv jinde. Většinu textů píše náš zpěvák Roma a Yauhen taky něco napíše. Myslím, že u nich ta zkušenost emigrace nějaký vliv měla, možná ne obrovský, ale je tam. Na dalším albu možná budu mít taky pár textů, ale s jistotou můžu říct – emigrace je neovlivnila vůbec.
Yauhen: Nevnímal bych náš odchod jako něco dramatického, protože každý měl své důvody. Pro mě to byl prostě přirozený životní krok. Taky nechceme stavět identitu kapely na „exilu“ nebo „emigraci“. Nejsme oběti, prostě se tak život vyvrbil. Ve svých textech se snažím co nejupřímněji popsat svůj osobní pohled na svět a své vlastní zážitky.
Máte pocit, že v Polsku nacházíte pochopení pro to, čím jste si prošli?
Bondar: Myslím, že obecně ano. Mnoho lidí chápe, proč museli Bělorusové odejít. Vědí, že v naší zemi jsou politické represe. Možná neznají všechny detaily, ale pointu chápou.
Yauhen: Lidi se mě moc často neptají na to, čím jsme si prošli. Většina Poláků nebo lidí z EU žije v jiné informační bublině, pro ně další krize mimo EU není něco, co by poutalo velkou pozornost. Pro ty, kdo to prožili, to mohlo znamenat vězení, exil nebo osobní trauma, ale pro lidi zvenčí je to jen další epizoda v dlouhém řetězci konfliktů po celém světě. Na krátkou chvíli jsme měli nějakou pozornost a podporu, ale o pár týdnů nebo měsíců později jsi v tom zase sám. Ale my nehledáme lítost nebo nějaké zvláštní pochopení, to není to, co potřebujeme.
Jak se proměnila vaše identita – cítíte se stále jako Bělorusové, Evropani, nebo punks bez státní příslušnosti?
Bondar: Samozřejmě se vnímám jako punkáč, nebo prostě někdo ze subkultury, což podle mě přesahuje národní hranice. Ale zároveň se rozhodně cítím jako Bělorus. Mluvím svým rodným jazykem (což je docela vzácné, protože většina Bělorusů mluví rusky), čtu běloruské knihy a udržuju kontakt s dalšími Bělorusy tady v Polsku.
Yauhen: Uf, to je záludný. Část mojí rodiny jsou etničtí Poláci ze západního Běloruska, můj praděda byl polský voják a přežil sovětský lágr. Pamatuju si ten příběh a respektuju ho. Ale jsem taky Bělorus, který byl v té kultuře vychován a formován jí. Přesto národnost nedefinuje tvé hodnoty. Velkou částí toho, kdo jsem, je punk rock – to je klíčová část mojí identity. Stejně tak s naší kapelou – co jsme zač? Polská punková kapela z Běloruska, nebo běloruská punková kapela z Polska? Ta hranice je rozmazaná. Ale jedna věc je jistá – teď se cítíme jako součást polské punkové scény.
Které momenty jsou nejtěžší – osamělost, byrokracie, jazyková bariéra, vzpomínky?
Bondar: Myslím, že je to u každého jiné. Někdo víc bojuje s papírama, někomu se stýská po domově nebo se cítí sám. U mě ten přesun proběhl víceméně hladce. S manželkou jsme se hodně podporovali a už když jsme přijeli, měli jsme ve Varšavě pár přátel, později se sem přestěhovali další naši kamarádi. Taky můžeme vyřídit víza pro naše rodiny v Bělorusku, takže nás rodiče můžou navštěvovat.
Yauhen: Řekl bych, že od všeho trochu. Jazyk a byrokracie nejsou tak hrozné, ale náš kytarista má stále nějaké problémy s legalizací – držíme palce, ať to dobře dopadne! Někdy tvrdě udeří vzpomínky, vzpomeneš si, jaké to bývalo, srovnáš to s dneškem a ty předcovidové časy začnou vypadat skoro neskutečně, jako tichý malý svět, který je pryč.
A naopak – co vám Polsko nebo tento nový začátek dalo?
Bondar: První věc je určitě pocit svobody – něco, co jsem v Bělorusku asi nikdy doopravdy necítil. Není tu strach z fízlů a fakt vidíš, že zákon, i když není dokonalej, pořád funguje mnohem líp než doma. Cestování po EU je taky mnohem snazší a společenský život je tu otevřenější a rozmanitější. Myslím, že pro Prorvu je v Polsku mnohem víc příležitostí, než bychom měli v Bělorusku. Je snazší vyjet na turné do Česka nebo Německa a do Polska jezdí mnohem víc cool kapel, než kdy přijelo do Běloruska.
Yauhen: Víš, pro mě je pořád divný, že se prezident a vláda můžou fakt změnit, haha. Cestování je mnohem jednodušší a nemáš ten neustálý pocit, že stát existuje jen proto, aby tě buzeroval. Polská společnost je flexibilnější, lidi mají různé názory a existuje tu skutečná sebeorganizace, možná ne dokonalá, ale směřuje správným směrem. Stěhování sem mi ukázalo, že svět je mnohem větší a rozmanitější, než jsem si myslel, a dalo mi víc možností, než jsem čekal. Zní to jednoduše, ale je to tak.
Jak vznikají vaše skladby – začíná to textem, riffem, nebo náladou/atmosférou?
Bondar: Záleží, nemáme jeden danej vzorec. Někdy někdo přinese celou skladbu a jen upravíme party pro každého člena a přidáme text. Někdy někdo přijde na zkoušku s riffem nebo nápadem a rozvíjíme to společně, dokud z toho není celá píseň, pak se přidá text. Jindy už máme hotový text a zpěvák ho zazpívá a my napíšeme hudbu kolem té zpěvové linky. „Turma“ byla první věc, kterou jsme kdy začali hrát, Roma přinesl text a já napsal celou hudbu na základě jeho vokálu. Třeba „Smuga“ vyrostla z riffu od Artsioma, pracovali jsme na tom společně na zkouškách, pak on dokončil všechny instrumentální party a my udělali jen pár malých úprav v aranži. Takže týmovka, ale Artsiom na tom odvedl většinu práce.
Kdo z vás píše texty a jaký proces za tím stojí?
Yauhen: Já napsal část textů na obou nahrávkách, ale jak říkal Bondar, není na to pevný proces. Nemám na psaní textů žádný dokonalý vzorec, někdy to prostě vzejde z potřeby vyjádřit určité myšlenky, jako u skladby „Mury“, která reflektuje můj první rok emigrace a lidi kolem mě. Nebo „U Cieni Impieryj“, ta se zrodila z touhy mluvit o osudu našeho regionu a o tom, co to znamená mít za souseda imperiálního čuráka.
Bondar: Většinu textů napsal náš zpěvák Roma. Vlad napsal text k „Dryhva“ a k jedné z nových věcí pro nadcházející album.
Když poslouchám váš materiál, cítím smutek, ale i sílu – je to záměr?
Bondar: Od samého začátku jsme chtěli, aby hudba zněla smutně a vokály byly agresivní. Jestli sis toho všiml, tak jsme to asi udělali dobře.
Yauhen: Jo, to byl plán! V naší hudbě si smutek a síla neprotiřečí. Nechceme, aby naše písničky zněly jako sebelítost nebo paralýza. Je to spíš jako říct „jo, dějou se sračky, ale zvedni se a jdi dál“. To je naše verze „smutku s koulema“, aby se posluchač necítil sám, ale našel v tom oporu a sílu jít dál.
Pracujete s nějakou konkrétní zvukovou vizí? Cílíte na syrový a drsný zvuk, nebo je záměrně chladný, až odtažitý?
Bondar: O celkovém zvuku kapely se často bavíme. Obvykle se snažíme najít rovnováhu mezi „moc tvrdý“ a „moc měkký“, protože někdo v kapele tam chce hodit tlustej riff a někdo jiný chce víc melodie, třeba vybrnkávačky. Takže hledáme kompromis. Zvuk té chladné sólové kytary jsme našli docela rychle a během prvních dvou EP se moc nezměnil. Mluvili jsme taky o tom, jak by měla znít basa – jestli s chorusem po vzoru post-punku, nebo víc hrubě a tvrdě. Ale náš basák Artyom hned řekl, že chce, aby basa zněla silně, takže o tom bylo rozhodnuto docela rychle.
Jak důležitá je pro vás estetika (obaly, fotky, vizuální styl)?
Bondar: Pro mě je artwork důležitý. Myslím, že by to mělo být kreativní dílo a vypadat kvalitně. Obvykle se hádám s Yauhenem o tom, jak by měla finální verze vypadat, protože se nám líbí různé věci. Stojí to hodně času a úsilí, ale podle mě obaly našich EP dopadly skvěle, fakt se mi líbí.
Yauhen: Vizuály jsou rozhodně důležité, pro každou nahrávku chceme vytvořit tu správnou atmosféru. Možná nad tím trávíme až moc času, ale v naší kapele chce každý přispět a vyjádřit své nápady. Pro mě byl nejlepší ten design, co jsem udělal za pár dní pro náš první koncert – úplně jsem se dostal do nálady, nápad přišel přirozeně a ten návrh jsme přijali beze změn.
Atmosféra vaší hudby mi připomíná současnou vlnu převážně francouzských, ale i jiných kapel, které čerpají silnou inspiraci z post-punku – někdy se tomu říká „cold wave“ nebo „cold oi!“ – je to přirozený vývoj, nebo vědomé rozhodnutí?
Bondar: Bylo to spíš vědomé rozhodnutí. Naší hlavní referencí je francouzská scéna. Pokud jde o zvuk a vibe, jasně jsme se inspirovali kapelami jako Syndrome 81, Collision, Prisonnier du temps, Rancoeur, Bromure. Mimochodem, v Bělorusku a Rusku se tomuhle stylu často říkalo Post-Oi!, což se v západní Evropě nikdy moc nepoužívalo. Ale myslím, že Rancoeur pomohli pro tenhle zvuk ukotvit název Cold Oi!, tak ať to tak je. Pro nás je to pořád melancholický punk rock s agresivním zpěvem.
Které kapely nebo žánry vás při tvorbě Prorvy nejvíc ovlivnily?
Yauhen: Není žádným tajemstvím, že naším hlavním vlivem je moderní francouzská scéna a další kapely z různých zemí hrající podobný styl – od lehčího zvuku (Litovsk, Chain Cult, Condor, I Walk the Line) po víc skinheadský a syrový (Rancoeur, Criminal Damage, Gurs) nebo dokonce hardcore (Coupe Gorge). Myslím, že tahle hudba teď zažívá určitou renesanci. Ostatní členové by samozřejmě jmenovali jiné kapely, ale tenhle obecný směr a styl nás všechny spojil.
Kdo přináší hudební nápady a jak spolupracujete?
Bondar: Většinu práce na skladbách dělám buď já, nebo náš basák Artsiom. Já jsem obvykle aktivnější u finálních aranží, ale každý v kapele sdílí své nápady a návrhy. Pak se snažíme všechno společně dokončit a moc se u toho nehádáme. Vlad, náš druhý kytarista, taky přinesl na zkoušky pár riffů, které jsme společně rozvinuli a vznikly z toho věci jako „Žyć nasupor“ a „U Cieni Imperyj“.
Změnil se váš tvůrčí proces od prvního EP? Máte pocit, že už jste našli svůj „vlastní jazyk“?
Bondar: Jak jsem říkal, nemáme jeden jediný vzorec. Některé písničky se píšou a vyvíjejí doma a pak se pošlou všem, jiné vznikají společně na zkouškách. Právě teď pracujeme na materiálu pro naše první album. Většina ladění a dodělávek asi proběhne na zkouškách, protože mít malé dítě zabere spoustu času a je těžší soustředit se na psaní hudby doma než dřív.
Co pro vás znamená název Prorva?
Bondar: Já byl vlastně proti tomuhle názvu, haha. Ale kluci všechny moje návrhy zamítli a já na Prorvu kývnul. Nemyslím si, že by za tím byl nějaký hluboký nebo posvátný význam, prostě jsme chtěli něco, co zní dobře a není to ohrané. Mimochodem, ten název navrhl Roma, náš zpěvák.
Yauhen: Byly tam desítky možností, ale mezi těmi, co zněly dobře a měly nějaký význam, Prorva vyčnívala. Nestalo se to hned, až po čase nám došlo, že ten název k nám fakt sedí. Doslova to znamená „bezedná díra“ nebo „nekonečná propast“ a nese to v sobě určitý pocit zoufalství a beznaděje, což odpovídá naší náladě. Pár měsíců zpátky jsem o tom přemýšlel a zkusil tohle téma prozkoumat v novém textu:
„padat do propasti iluzí, při hledání snů chytat se okraje mizejícího ve stínech tažen do temnoty, do Prorvy, kde mlha objímá prázdnotu a ztrácí se v hlubinách“
Ve vašich textech se objevuje motiv temnoty, stínu a rozkladu – odkud to pramení?
Bondar: Nevím, možná z nejtemnějších koutů duše našeho zpěváka Romy? Každý z nás má své vlastní problémy a zážitky – někdo bojuje s prací a penězi, někdo s osamělostí a psychickými problémy, někdo se závislostí. Přidej k tomu šest měsíců šedivé oblohy nad hlavou, politický chaos a válku v našem regionu – to je víc než dost podhoubí pro temné texty a těžkou hudbu.
Píšete hodně o zoufalství a úzkosti – vidíte v tom i nějakou naději?
Bondar: Jak jednou řekl náš basák Artsiom, když jsme to probírali – my fakt chceme vidět světlo na konci tunelu. Chceme mluvit o bojích a o tom, čím si lidi procházejí, ale spíš skrze pocit vzteku, ne strachu.
Mohli byste rozvést, o čem jsou skladby z EP U cieni impieryj (Ve stínu impérií)?
Yauhen: „U cieni impieryj“ – když jsem psal ten text, myslel jsem na realitu, se kterou jsme nuceni žít, buď v zoufalství, nebo s nadějí. Impéria se nakonec zhroutí a dají šanci existovat mimo jejich vliv, ale do té doby nad námi stále visí hrozba agrese nebo skryté kontroly. Těžko říct, kdy to skončí, nebo jestli vůbec někdy. „Smuha“ (text od Romy) je reflexí minulosti, která je pryč a stala se něčím vzdáleným. Už si ani nejsi jistý, jestli se to opravdu stalo, působí to neskutečně. „Dryhva“ (text od Vlada) – to je o pocitu bloudění městem, které není úplně domovem, ale není ani cizí. Vtahuje tě jako bažina a tobě to ani nevadí. Je to o hledání sebe sama, o otázkách, které si kladeš, ale neumíš na ně odpovědět. „Prášky můžou otupit bolest, ale co tě zachrání před tebou samým?“
„Život ve stínu impérií“ – co pro vás ta fráze znamená? Je to metafora politiky, nebo spíš osobní pocit?
Yauhen: Bohužel je to prostě realita našeho regionu a světa obecně. Není to jen o postsovětském prostoru. Skoro celý svět žije mezi mocenskými centry a o osudech zemí rozhodují podpisy na papíře. Impéria mění názvy, ale podstata je stejná: jedni diktují, druzí musí poslouchat nebo bojovat za svou identitu. Žít ve stínu impéria je neustálý boj o to být sám sebou.
Když hrajete tyhle písně naživo, je to pro vás forma katarze, nebo spíš připomínka bolesti?
Bondar: Pro mě je to spíš katarze. Miluju vystupování, miluju pódium, miluju, když lidi pod pódiem divočí, a později si fakt užívám pokec s publikem po koncertě. Při zakládání kapel pro mě byly živáky vždycky prioritou.
Yauhen: Pro mě jsou živé koncerty jednou z nejdůležitějších částí dělání hudby, čistá radost dávat a dostávat energii.
Mění se vaše vnímání těchto textů v průběhu času?
Yauhen: Možná se časem mění způsob, jakým texty vidíme. Mění se kontext a měníme se my sami. Ale chci psát písně, které jsou vždy aktuální, které ukazují skryté stránky života. Snažíme se udržet význam upřímný a živý, jako momentku doby, ve které jsme žili, a toho, co jsme cítili.
Bondar: Myslím, že je ještě moc brzy na tuhle otázku. Naše první EP vyšlo před rokem a půl. Neprošlo tolik času, abychom věci přehodnotili. Doufám, že za 10 let přijdeme na tvůj rozhovor a tahle otázka bude aktuálnější.
Jak vnímáte současnou situaci ve východní Evropě – Bělorusko, Ukrajina, Rusko?
Bondar: Situace je složitá a špatná. Válka na Ukrajině vrátila celý region o desetiletí zpátky, se stovkami tisíc mrtvých, zničenými městy a infrastrukturou a masivní emigrací. Region prochází vlnou reflexe rozpadu SSSR, bojem mezi starým sovětským přístupem nátlaku a demokratickými, humanistickými myšlenkami. V Bělorusku se lidé během protestů bránili těm samým myšlenkám. Fakt doufám, že to skončí nějakým krokem k liberalizaci v politice a společenském životě. Ale když se podíváte na historii našeho regionu v průběhu staletí, nedá se čekat moc pozitivního. Život jde od jedné katastrofy ke druhé.
Vnímáte Prorvu jako politickou kapelu?
Yauhen: Nemyslím si. Snažím se reflektovat vlastní zážitky a pocity, přemýšlet o tom, co se děje v životech lidí a v regionu, ale v našich textech není touha přesvědčovat nebo nutit lidi vidět věci po našem. Politika je vždycky slepá víra v jeden „správný“ názor, ale svět není jen černobílý. Snažíme se dívat na věci šířeji. Hlasitá hesla nebo politická prohlášení pro nás nejsou důležitá, mění se příliš často.
Co pro vás znamená slovo „odpor“ (resistance)?
Yauhen: Je to o tom chtít mít vlastní identitu a zásady, neměnit se podle okolností, nedělat obchody se svým svědomím.
Jak se vaše zážitky z protestů v Bělorusku promítají do vaší hudby?
Bondar: Podle mě na tom nezáleží. Pro mě protesty začaly v polovině nultých let, rok 2020 byl jen vrchol. Moje vize toho, jaká by země měla být, se v roce 2020 nezměnila. Stát jen znovu ukázal, že udělá cokoliv, aby si udržel moc. Všechny naše skladby mohly vzniknout stejně a byly by relevantní i v roce 2010 nebo 2019.
Má punk dnes ještě sílu něco změnit, nebo je to už spíš osobní únik?
Bondar: Myslím, že ano. Punk nadále učí kritickému přístupu, vysvětluje, proč byste se měli postavit proti diskriminaci, podporuje obranu lidských svobod, šíří vegetariánství, dává lidem v subkultuře šanci rozvíjet užitečné dovednosti sebeorganizace a kreativního sebevyjádření. Být součástí punkrockové komunity je to, co můj život ovlivnilo nejvíc. A pokud se někdo k punkové scéně přidá dnes, může se naučit a získat ty samé věci co já.
Jak vás přijala polská scéna?
Yauhen: Tohle by se dalo napsat zvlášť, jako příspěvek s poděkováním lidem, kteří nám pomohli zorganizovat koncerty a vřele nás přijali. Patří sem varšavská a polská scéna obecně, lidi, které jsme potkali na koncertech a festivalech, ve velkých i malých městech. Je pro nás opravdu důležité dostávat takovou podporu a péči od úplně nových lidí.
Bondar: Chci zmínit lidi, kteří nám na začátku pomohli nejvíc: varšavský booking „Bloody Cucumber“, „Warsaw Punks“ s Bartkem a label „DIY Koło“. Zdravíme je všechny a velký dík za podporu!
Jaké máte zkušenosti s hraním v České republice nebo jinde?
Yauhen: Mimo Polsko jsme hráli jen jednou – v Brně v České republice. Přijetí bylo vřelé a s místními jsme se dobře bavili. Plánujeme mini turné po okolních zemích a samozřejmě doufáme, že si jednou zahrajeme i v naší vlasti.
Bondar: Dodal bych, že jsme jeli hrát na akci, která byla organizovaná na podporu běloruských anarchistů, konkrétně Igora Oliněviče (v originále Alinevich). Četl jsem jeho knihu „Jedu do Magadanu“ a myslím, že by si ji měl přečíst každý Bělorus. Taky znám osobně některé lidi, kteří jsou v knize zmíněni. Brno je nádherné město, bylo potěšení tam hrát a rádi se vrátíme a navštívíme další česká města!
Jaké jsou vaše plány do budoucna – nové nahrávky, koncerty, spolupráce? A kam byste chtěli Prorvu v příštích letech posunout?
Bondar: Právě teď se hlavně soustředíme na práci na albu. Máme pocit, že jsme tak v půlce. Myslím, že album bude mít podobný vibe jako naše první EPčka. Budou tam skladby s větším vlivem riffů, některé víc melodické a chladnější věci. Ale taky chceme přinést něco nového v našich kompozicích, zvuku a textech.
Yauhen: Práce na nové nahrávce jede na plné obrátky. Chci se na to soustředit, ale taky hrát víc koncertů, protože živáky mi vždycky dávají energii pokračovat.
A poslední otázka: Je něco, o co byste se chtěli podělit a na co jsem se nezeptal? Teď máte prostor, sem s tím…
Bondar: Na závěr ti chci poděkovat za skvělé, promyšlené otázky. Bylo fakt zajímavé zamyslet se nad tématy, která jsi nadhodil. Díky všem čtenářům a účastníkům nezávislé punk/oi!/hardcore scény. A pamatujte, skutečná účast na scéně začíná, když do ní sami něco přinesete. Hrajte hudbu, organizujte koncerty a labely, dělejte ziny, foťte a točte videa na koncertech. To všechno udělá scénu silnější a dá vám to spoustu nových kontaktů, příležitostí a dobrodružství!
Diskografie :
Recha EP (DIY KOŁO Records, 2024)
U cieni impieryj EP (DIY, 2025)
Instagram: https://www.instagram.com/prorva.punk/
Facebook: https://www.facebook.com/prorva.punx
Youtube: https://www.youtube.com/@prorva_punk
