Poor Impulse Control jsou kapela z Massachusetts, jejíž tvorba by se asi nejlépe dala popsat jako skinhead hardcore. Na kontě mají zatím jedno LP z minulého roku a letošní EP. Mě zaujali především se svým online singlem Fresh Cut Stomp, který je nekompromisní hit. Na moje otázky odpovídal zpěvák Steve.

Jak bys popsal hudební směřování Poor Impulse Control – víc hardcore, Oi!, nebo něco mezi?

Je to něco mezi. Řekl bych, že je to jako Oi!, kdyby Oi! popíjelo malt likér a hulilo cigára při poslechu Slapshot.

 

Co tě inspirovalo k založení Poor Impulse Control?

Vymyslel jsem název kapely a nakreslil obrázek záchodu s vavřínovým věncem, na kterém stálo „skinhead shit“. Ukázal jsem to Crobarovi a ten byl nadšený. Hned začal psát hudbu k tomu songu.

Byly nějaké kapely, které tě hodně ovlivnily, když jsi začínal?

Těžko říct. Jezdil jsem kamionem po celé zemi, chodil na oi a hardcore koncerty a poslouchal kapely ze západního pobřeží jako Ultra Sect, Slugger a Claymore. Nemluvě o nejlepší massachusettské kapele všech dob – COA – a o outlaw country. Jsem trochu divnej, já vím. Vím, že Crobar poslouchá spoustu skvělých evropských kapel, o kterých jsem nikdy neslyšel, a Harry poslouchá zas Madball, když blbne v posilce. Nevím, co poslouchá Mike, ale vím, že to funguje, protože je to nejvíc férovej bubeník, se kterým jsem kdy hrál. Když jsem ho před milionem let poznal, byl v brutální death metalové kapele.

 

Jak vznikají vaše písně – nejdřív hudba, nebo texty?

Hudba jako první. V minulosti to bylo tak, že já řídil kamion a Harry s Crobarem se sešli, nahráli základní verze songů a poslali mi je. Já pak jel jihozápadem USA nebo seděl na odpočívadle v Nebrasce a snažil se vymyslet texty. Nakonec jsem se vrátil domů a šel nahrát texty. Jak říká Crobar: „Nikdy nevíme, co mu (mně) vyleze z pusy.“

 

S jakými labely spolupracujete a jaká je vaše zkušenost?

Audio Epidemic Records (USA) a Contra Records (Německo). Crobar vede Audio Epidemic a spolupráce s Contra je skvělá! Zdá se, že se jim líbí, co děláme, a pomáhají dostat naši muziku ven.

Co tě nejvíc inspiruje při psaní textů – realita ulice, politika, každodenní život?

Kombinace literatury, různých omamných látek a tváří mých přátel.

 

Máš pocit, že se váš zvuk za dobu existence kapely vyvinul?

Ani ne vyvinul. Spíš zmutoval. Nejsme tu zase tak dlouho. Původní nápad byl mít oi kapelu, ale mám pocit, že nikdo z nás neumí dělat nic jiného než to, co děláme. Většina toho, co píšu, už mi v hlavě leží delší dobu. Crobar a Harry jsou jako stvoření k tomu psát spolu hudbu, pořád mě to fascinuje. Naštěstí to, co dáváme ven, má pro hodně lidí smysl, a to nás dost těší.

 

Jak bys popsal Oi!/punk/hardcore scénu v Massachusetts dnes?

Je dost hustá!

 

Máš pocit, že vás komunita kolem scény podporuje? Jak se kolem vás scéna mění?

Při koncertech se cítíme docela podporovaní. Vidím lidi zpívat s námi, a to je jediné, co jsem kdy od kapely chtěl. Teď máme znovu klub, který je náš domovský, takže můžeme hrát s kým chceme, ne s kým musíme. Je obrovské plus být na koncertě, na kterém se necítíte nuceni být. Nová Anglie je fajn.

 

Má Massachusetts vlastní specifický zvuk nebo přístup k hardcore a Oi!?

Jestli jsi nikdy nebyl na koncertě v Massachusetts, o hodně přicházíš. Máme svůj vlastní zvuk a energii, kterou nikdo nenapodobí.

 

Jaké místní kapely tě ovlivnily nebo drží scénu pohromadě s vámi? Jsou nějaká místa, která jsou pro scénu zásadní – bary, kluby, obchody?

Všechny místní kapely. Nestál bych tu, kdybych měl jen hardcore a skinhead kapely odjinud. Ty mám rád, ale život mi nezměnily. Ne tak jako bostonské kapely z mých náctiletých let – The Trouble, The Showcase Showdown, Poor Excuse atd. Z dnešních kapel třeba COA, BadTerms, Klaxon, Neighborhood Shit, Scumbari. Důležitá místa jsou: The Flashback v Hyannisu (náš domácí klub), The Middle East v Cambridge, legendární Hardcore Stadium a samozřejmě Quarterdeck v krásném Hyannisu. Všechny cesty vedou do Quarterdecku.

 

Jak důležitá je v tvém městě a okolí DIY kultura?

Neuvěřitelně důležitá, aspoň pro nás. Nebýt DIY scény, co by nám zbylo? Zasraný rádio? Na to kašlu! Potřebuju, aby věci byly divný. Nic mainstreamového nebo znormalizovaného nikdy nebylo, ani nebude zajímavé.

Chytá se skinhead scéna v USA, nebo je to spíš parta starých známých? Je víc mladých, nebo starých?

Rád bych si myslel, že se chytá. Vidím hodně nových tváří, ale některé staré mi chybí. Vždycky to bude kolísat. Lidi se mění, odcházejí, ale vidět mladší tváře je vždycky fajn. Tahle hudba a tahle místa přežila a vyvinula se po desítky let. Buď jedeš dál, nebo si lehneš a chcípneš sám, svět se pro tebe nezastaví. Vždycky mě potěší vidět známé tváře, kamkoli přijedu.

 

Jak vnímáš rozdíl mezi americkou a evropskou hardcore/Oi! scénou?

Nevím o tom dost. Zeptej se mě znovu, až projedeme Evropu. Byl jsem jen jednou v Anglii na Rebellionu a byl jsem moc tlustej a zpocenej z tehdejší vlny veder, a moc naštvanej na tu nenávistnou věc, které říkají pizza, než abych to sledoval. Karaoke v jednom baru ale byla paráda.

 

Jakou roli má britský Oi! v roce 2025? Je to nostalgie, nebo stále živá inspirace?

Většinou nostalgie a dobrý odrazový můstek pro nováčky – kromě těch kapel, které sem přijedou. Bože, Mickey Fitz mi chybí.

 

Sleduješ dění ve světové hardcore/oi! scéně, nebo se soustředíš jen na USA?

Sleduju to, co slyším, ne odkud to je. Když je to dobrý, tak je to dobrý. Po letech sólo řízení kamionu, kdy většina mé sociální interakce probíhala přes sociální sítě, jsem si zvykl objevovat věci přes dobrý vkus přátel v reálu i na méně známých sociálních sítích.

 

Myslíš, že je hudební subkultura v Evropě víc propojená s politikou než v USA?

Jako Američan o tom moc nevím. Většina kapel, které se mi tady líbí (včetně nás), má nějaké politické postoje, i když se to neprojevuje v textech. V naší hudbě na to ale moc nehraju. Chci, aby naše kapela byla spíš neurčitá a zábavná. Užij si to, místo toho, abychom dělali „nasraný na celý svět u večeře o Díkůvzdání“. Samozřejmě, že náckové nejsou vítáni – to je nemoc, kterou musíš zadupat, než se rozšíří.

 

Kam podle tebe směřuje Oi! a hardcore – návrat ke kořenům, nebo otevřenost novým vlivům?

Teď mi to přijde fakt super. Mezi návraty klasických kapel a novými peckami jako Haywire to žije všude a vypadá to dobře. Nikdy neodepisuj novou hudbu jen proto, že je jiná – není to o tobě, ale o celé scéně. Musíš se přizpůsobit, jinak, jak už jsem řekl, chcípneš sám.

Co pro tebe dnes znamená být součástí punk/hardcore/Oi! subkultury? A jak si zachováváš identitu bez zbytečné nostalgie?

Být součástí téhle scény je rodina, je to všechno. Celý americký sen je mrtvý, takže teď mám hudbu jako vlastní náboženství. I když někoho neznáš, opravdový pozná opravdového a víš, že jsi v místnosti v bezpečí – pokud nejsi totální kretén, v tom případě ti to někdo vysvětlí tím, že budeš sbírat zuby ze země.

 

Myslíš, že má scéna pořád opravdový étos, nebo jde dnes víc o styl?

Ty jo, použil jsi slovo, které jsem si musel vyhledat.

Věřím, že étos existuje. Tahle scéna znamená strašně moc pro spoustu lidí. Někteří jsou noví, jiní tu jsou dlouho – předáváme si morálku, znalosti i styl. Cyklus pokračuje, stojíme na svých hodnotách, aby nás to drželo nad ostatními, a co je špatného na tom, že u toho vypadáš dobře?

 

Myslíš, že subkultura dnes může být stále protiváhou mainstreamu?

Nevím, jsem rád, že tu je, a že je dnes dostupnější díky aplikacím a podobně. Pamatuju si, když jsem musel hledat hudbu v řetězcích obchodů s deskami. Seděl jsem tam a hodnotil CD a LP podle obalu. Říká se, že nemáš soudit knihu podle obalu, ale když jsem viděl Blood for Blood s obalem EP s Taxi Driverem, věděl jsem, že to musím slyšet. Na mainstream kašlu – to je jen systém, co se snaží dostat dovnitř, jak jen může.

 

 

Jak si představuješ budoucnost scény – jak by měla vypadat, aby přežila?

Ať zůstane na ulici, ať je to pořád pravé, nebuď nerd, nikdy necouvej. A jen doufám, že tu nikdy nebude hologram Chokea zpívajícího o tajemstvích – i když hologram McCarthyho, jak si sám chčije do pusy, bych asi viděl rád.

 

Poslední slovo je tvoje – je něco, na co jsem se nezeptal, a chceš to říct?

Pamatuješ, když sis poprvé obul boty a kšandy? Dva nebo tři další skinhead kamarádi a fandové – tvoje první parta. Byl jsi mladý a konečně jsi někam patřil. Pak jsi šel na koncerty a potkal další jako ty. Učili jste se od sebe. Ostatní děti si myslely, že jsi blázen, a dospělí, že jsi nácek. Ale nikomu jsi nic nevysvětloval ani nedlužil, protože jsi měl celý svět v rukách.

Tak si ten pocit pamatuj. A pamatuj, že každý z nás má svoji verzi toho pocitu, jako plamen hořící v hrudi. Nesešlap ho kvůli nikomu. Všechno tohle je důležité, všechno to má smysl – a jen proto, že si na nás nikdo nevzpomene, až tu nebudeme, neznamená, že to vzdáme.

Zvedni kámoše, když spadne, nepřestávej se bránit, dělej, co tě drží opravdovým, stůj rovně!

Discography:

Where Angels Fear To Thread LP (Audio Epidemic Records, Contra Records, 2024)
Tourist Trap EP (Audio Epidemic Records, Contra Records, 2024)

INSTAGRAM: https://www.instagram.com/poorimpulsecontrol_oi
BANDCAMP: https://poorimpulsecontrol.bandcamp.com/album/tourist-trap
SPOTIFY: https://1url.cz/3JaDG