Nežfaleš

Nežfaleš je kapela, které se na české punkové scéně pohybuje už více než dvacet let. Po letech poctivého ježdění po celé republice, kdy kapela obrazila snad všechny sály a hospody, kam je možné dotáhnout aparát na hraní, se kapela stala etablovanou a přední kapelu v českých poměrech. Aktuálně jim vychází nová deska Dávka Štěstí a tak jsme využili příležitost a domluvili se zpěvákem Radkem rozhovor.

Ten se točí kolem dlouholeté cesty na české punkové scéně, proměn subkultury, skládání nové desky i osobních pohledů na život, inspiraci a stárnutí v punku. Otevřeně se dotýká i témat jako je autenticita, vztahu k fanouškům, koncertování nebo fungování kapely po více než dvou dekádách.

Nežfaleš fungují už 24 let – pamatuješ si moment, kdy Ti došlo, že tohle nebude jen krátká punková epizoda, ale dlouhá životní cesta? Jaké byly krize a jak jste se s nimi vyrovnaly?

Ahoj, zdravím čtenáře tohohle parádního a erudovaného zinu! Já jsem chtěl mít kapelu už víceméně od dětství, ani už nevím, jaký prvotní impuls mě k tomu dovedl. Možná úplně první čísla časopisu Bravo, když začal vycházet v české mutaci, to mě bylo 11 let. Kupoval jsem si ho hned od začátku a objevil jsem tam svět kapel, tenkrát se totiž na jeho stránkách běžně objevovali třeba Guns’n’Roses, Sepultura nebo The Cure. Maloval jsem si, jaké by to bylo, žít tenhle život s rokenrolem v erbu. Říkal jsem si, že jakmile k tomu přičuchnu, bude to už na pořád, takže já jsem na žádnou krátkou epizodu nehrál. Samozřejmě, stěží by mě ale napadlo, že tolik let vydržíme a dostaneme se, troufnu si říct, mezi přední české kapely svého žánru. Asi právě tahle víra, že to bude dlouhá životní cesta a je potřeba si ji řádně vyšlapat, mi pomáhala překlenout ty malé kapelní krize. Potkalo nás několik personálních změn a i když mě vždycky trochu rozebraly, říkal jsem si, že já to přece nesmím položit. Připojili se noví členové a jelo se dál, kapela navíc furt kontinuálně stoupala. Do takové osobní krize jsem ale přece jen spadl okolo roku 2015, kdy si díky tomu kapela dala pauzu na neurčito. Už další rok se ale zase začalo trochu hrát a vše vyústilo v album „Zločin z vášně,“ takže jak je vidět, nevydržel jsem to dlouho. V ten moment jsem si možná ještě víc uvědomil, že to je prostě můj osud, táhnout tuhle káru, dokud to půjde.

Co je na fungování kapely po dvaceti letech těžší než na začátku – a co je naopak jednodušší?

Vlastně je to možná jedna a ta samá věc, jen ze dvou úhlů. Díky tomu, že už máš něco za sebou, nějaké řekněme úspěchy a za zády početnější grupu podporovatelů a fanoušků, snadněji se před tebou otvírají dveře. Nemusíš se moc snažit, aby se ti zaplnil koncertní kalendář, většinou nemusíš nikoho přesvědčovat, abys mohl v jeho klubu zahrát a tak dále, což bylo v začátcích mnohem náročnější. A právě zároveň, díky tomu, že máš něco za sebou a sleduje tě daleko početnější dav příznivců, máš nad sebou také trochu bič z nejistoty. Jestli je to ještě furt dobrý, jestli nezklameš ty lidi, co ti říkali, jak je tvoje songy dostaly ze sraček, jestli bude nová deska mít furt ten standart, co fanoušci očekávají. Ale co si budem, jsou to pořád daleko milejší starosti, než kdybychom řešili, že po tolika letech už nikoho nezajímáme.

Hrajete skoro každý víkend a spoustu času trávíte spolu na cestách. Co Tě po tolika letech pořád nutí balit aparát a jet do dalšího klubu, sklepa nebo kulturáku? Jak je po tak dlouhé době těžké udržet vztahy v kapele a fungovat spolu na denní bázi, když se z koncertování stane rutina a ne výjimečný zážitek?

Trochu bych se ohradil proti slovu rutina. Ano, je to možná rutina v tom směru, že už tě málo co na koncertě překvapí a na většině míst a ve většině klubů už jsi hrál několikrát, ale i tak je každý koncert jiný a já je jako zážitky pořád beru. Jasně, každému se někdy nechce, řeší třeba zrovna nějaké osobní problémy nebo mu není třeba dobře, ale za mě je kapela taková jako vyšší moc. Miluju v té souvislosti muzikantskou hlášku, ve které je samozřejmě trochu dávka recese – „Kšeft je svatej.“ Po těch letech můžu říct, že naprosto chápu, že se někomu nechce z pódia a že i kapely dávno za zenitem stále obráží koncertní štace. Včetně těch mega slavných, který to už rozhodně nepotřebují dělat pro prachy a naopak by si je mohly v klidu užívat na svých jachtách a ve svých vilách. Je to klišé, ale fakt je to svým způsobem droga a po určitý době už se z toho hrozně těžko vyskakuje. A je fuk jestli je to underground nebo mainstream.

Co Ti kapela vzala, o čem se moc nemluví? A co Ti naopak dala, aniž bys to tehdy dokázal ocenit?

Nemyslím si, že by mi kapela něco vyloženě vzala. Možná trochu zdraví, protože ten životní styl, zejména třeba dřív, určitě úplně ukázkový nebyl a někde se to podepsat muselo. Někdo třeba může říct, že kapela vezme spousta času. Zdánlivě možná ano, ale co když díky ní ten čas taky dokážeš přetavit v něco smysluplného? Kolik lidí tu stejnou porci času proleží na gauči u hovadin v televizi? Já jsem zastáncem toho, že kapela, soukromý život, práce, všechno se dá vybalancovat. Stačí jen chtít. A co mi dala? No určitě hodně věcí. Pocit, že tu po mě něco zůstane. Že se podílím na něčem, co dělá mnoha lidem radost a v čem se mohu realizovat. Dala mi spousta přátel a známých a v neposlední řadě jsem se díky ní seznámil třeba i se svou současnou ženou. To kladné za mě daleko převažuje a neměnil bych.

Jak moc je Nežfaleš únikem z běžného života – a jak moc jeho zesíleným zrcadlem?

Nežfaleš není únikem, je pro mě součást života. Díky tomu, kde ta kapela je a jak dlouho se tomu věnuju, tak přirozeně prorostla i do toho, jak ty říkáš, běžného. Manželka s námi pár let jezdila a prodávala merch a i dnes mi s ním hodně pomáhá, balí a odesílá zásilky nebo mi dává zpětnou vazbu na různé aktivity okolo kapely. Takže hranice se stírají a jedno koexistuje s druhým, spíš, než že by to byly dva odlišné světy.

Hrajete dnes technicky líp než dřív – a záleží vám na tom vůbec?

Asi by bylo špatně, kdybychom po všech těch koncertech a deskách hráli furt jako mladý naivové. Ono i kdybys nechtěl, tak tě zkušenosti posouvají a samozřejmě získáš i ostruhy v živém hraní. My nejsme nějací dříči na hudební nástroje, ale jsme si vědomi toho, že by to mělo mít určitou úroveň. Stejně, možná i víc, je ale důležitá autentičnost a výraz. Můžeš být technicky sebelepší muzikant, ale co z toho, když nejsi uvěřitelný nebo neumíš napsat písničku. V roli návštěvníka na koncertě, třeba nějaké zahraniční kapely ze scény, jsem taky vždycky očekával, že to bude mít ksicht a bude to v mezích řemesla zvládnutý. A to chci předávat i s Nežfaleš.

Kde dneska hledáš inspiraci – je to hlavně hudba, nebo spíš životní situace?

Já můžu mluvit hlavně za texty a v tom případě to jsou určitě životní situace. Ale já inspiraci jako takovou vlastně ani moc nehledám. Možná je jen podvědomá, ale většinou čekám, až mi nějaké téma nebo slogan spadnou do klína. Poslední dobou už, přiznávám, čekám většinou déle, ale když má člověk oči a uši otevřený, časem se urodí.

Má Praha dnes ještě pořád svou „špínu a romantiku“, nebo už je to dnes už spíš kulisa?

Já mám Prahu velmi rád, i když nejsem žádný pragocentrista. Samozřejmě se mění, tak jako všechno okolo a spousta kultovních míst už zmizela, zanikla. Naše generace má to štěstí, že ta místa často ještě zažila právě v té bývalé špinavo-romantické podobě a má je proto uložené v sobě. I dnešní Prahou se ale procházím rád a hodně, myslím, že svoje rodné město znám poměrně dobře. Asi je v pořádku, že se města dynamicky mění, i když ne vždy nám to může přijít k lepšímu. Sám mám v sobě na toto téma takovou lehkou rozpolcenost. Byla lepší ta stará, v dobrém slova smyslu smradlavá špeluňka, nebo ten moderní pivovar, který postavili na jejím místě, když sám pivovarům fandím? Je lepší současná podoba Smíchova s bezpohlavní snůškou obchodů nebo ta bývalá ultra špinavá křižovatka na Andělu, kde jsem se jako dítě skoro bál projít? Jestli je ale Praha už jen kulisa, tak si myslím, že zatraceně dobře udělaná. Svoje kouzlo prostě pořád má, tak jako většina měst, kde kráčela historie. Jen už se třeba musí holt víc hledat.

Myslíš si, že by Nežfaleš zněli jinak, kdyby vznikli v menším městě?

To bezpochyby. Místo, kde máš kořeny, se v tvojí tvorbě vždycky odrazí. Je to tak v pořádku, tím se vracíme k té autentičnosti. Mnoho mých textů by bez Prahy nevzniklo, nebo by byly prostě jiný. Ale věřím, že bych si poradil i na menším městě, jak říkám, nejsem žádný pragocentrista, beru Prahu jen jako místo, kde jsem se souhrou náhod narodil. Třeba by ve mně život na maloměstě vyburcoval víc sociální kritiky na úkor textů o ženských a bohémském životě. Kdo ví.

Posloucháš dnes punk jinak než před dvaceti lety? Máš ještě potřebu objevovat nové kapely, nebo se častěji vracíš ke starým deskám?

Myslím, že ho poslouchám pořád podobně. Vždycky jsem měl radši melodičtější pojetí punku, ať už toho 77 střihu nebo třeba i modernějšího amerického. Jednoduché melodické songy, třeba i s přesahem ke klasickému rock ’n’ rollu nebo melodické Oi spíš, než agresivnější pojetí tohohle žánru. Radši velebit život s drinkem v ruce než ventilovat frustraci a dštít síru. Nejsem už ani žádný velký objevitel, pokud mě někdo vyloženě něco nedoporučí a nechytne mě to na první dobrou, jedu si hlavně starý osvědčený desky. Už tak je toho tolik, co mám rád, že mi to plně vystačí.

Punk byl vždycky spojený se životním stylem – co z něj je pro Tebe dnes neoddiskutovatelné? Co naopak z punkového životního stylu už vědomě opouštíš?

Bez debaty je určitě samozřejmé, vymezení se proti jakémukoliv projevu útlaku, rasismu, homofobie. To se ale bavíme obecně o zdravém rozumu. Punkové je, vymezit se proti tomu veřejně, určitý aktivismus. Zažil jsem ale nejednou, že ho někdo bohužel používal jen jako takovou líbivou pózu, takže to vždycky beru trochu s rezervou. Nemám úplně potřebu to křičet, myslím, že je i tak jasné, na jaké straně stojíme. S přibývajícím věkem se obrušují hrany skoro všem a téměř ve všem. Punková DIY myšlenka mi bude sympatická asi navždycky, stejně tak samozřejmě muzika a i celý ten vizuál – image, fashion, grafika.

V čem je podle Tebe česká scéna specifická oproti zahraničí – a v čem si sami zbytečně házíme klacky pod nohy?

Specifická asi počtem tahacích harmonik na počet kapel. Dělám si srandu, nevím, zda jsem dostatečně způsobilý to hodnotit. V zahraničí jsem kromě nějakých punkových putik a shopů zas tolik koncertů nenavštívil, ale vím, že spousta zahraničních kapel, když přijede sem, vyzdvihuje třeba návštěvnosti na koncertech oproti sousedním státům. Navíc se tu přece jen na koncertě většinou najdou nějací mladí, což jinde po Evropě bývá často vzácnost. Zdá se mi, že na punk se tu pořád ještě chodí. Možná, že jen na zavedená jména, ale i tak, buďme rádi za to.

Dá se podle Tebe žít punkově i bez koncertů, zkoušek a klubů?

Rozhodně. Punk by neměl mít pravidla ani podmínky, punkově se dá teoreticky vést i kroužek filatelistů.

Co Ti dnes na české punkové scéně chybí, ale dřív to bylo samozřejmostí?

Ubývají klasické kluby. Dřív byl v každém malém městě super fungující klub, dnes se jich drží už jen hrstka. Z pozice kapely sice už většinou hrajeme ve větších sálech, ale tahle malá doupátka měla své neodmyslitelné kouzlo a přispívala velkou měrou k tomu, že scéna žila. Dění se teď do značné míry přesunulo na lokální letní festivaly, kterých naopak výrazně přibylo.

V únoru vám vychází nová deska – čím se liší od těch předchozích na úrovni emocí a témat? Jak se do ní promítá Tvůj dnešní věk a zkušenost?

Nové album je pro mě vždy takový otisk kapely v jejím momentálním rozpoložení, tvůrčích možnostech a aktuální formě. Prostě toto je Nežfaleš model 2026, ber nebo nech bejt. Velkou odlišnost bych s novou deskou nečekal, pořád jsme to my. Možná je její vyznění krapet ostřejší než u předchozího počinu, ale to nechť posoudí posluchači. Tematicky jsem chtěl tentokrát zase jednou malinko ukročit od typických looserovských výpovědí (i když ty jsou tam samozřejmě taky), dokladem čehož jsou třeba songy „Vyšehradští jezdci“ nebo „Proč kazit příběh pravdou,“ které mám oba moc rád. Snad už skoro od první desky jsme byli konfrontováni s tím, že je dospělá. Jelikož jsme téměř všichni čtyřicátníci, nelze asi očekávat, že tahle by dospělá nebyla.

V jakém rozpoložení nová deska vznikala?

V dobrém. Kapele se daří, na koncerty lidi chodí a jelikož jsme se nechtěli nechat natáčením desky úplně vyčerpat, točili jsme ji na dvě fáze. Zpětně to hodnotím, jako skvělý nápad. Nemusíš čekat, až vymyslíš všech těch dvanáct pecek, kdy snadno může hrozit, že ty nejstarší už tě začnou trochu srát. Navíc, v kuse točit a míchat takovou porci nové muziky, udržet u toho pořád pozornost a odvést tu co nejlepší práci, ono se to nezdá, ale je to fakt záhul. Takhle jsme dali v pohodě do kupy polovinu, šli to natočit, aniž bychom vůbec tušili, co z nás vypadne za kousky na tu druhou půlku. Bylo ale osvobozující vědět, že část práce už máš prostě pod střechou. Jediná drobnost byla, že každá polovina se točila v jiném studiu, protože v době natáčení druhé části už bylo to původní studio zbourané. Jednotícím prvkem byl ale mistr zvuku a spoluproducent Honza Balcar, takže jsme se toho vůbec nebáli a ve výsledku není ani znát, jaký song je z jaké várky.

Jsou na nové desce momenty, které bys sis před deseti lety netroufl napsat? Je na ní něco, co Tebe samotného zaskočilo?

Netroufli je asi silné slovo, ale samozřejmě po těch letech bojuješ trochu s pocitem, že už jsi všechno řekl. Tak řešíš, jak to aspoň říct jinak, neotřepaně. Na každé desce třeba chci mít vždycky nějaký „lovesong“ a tady mi osud přihrál do cesty skutečný příběh Anny Glässerové a bylo to. Nechci víc prozrazovat, ten příběh se dá dohledat, ale je to lovesong s přesahem. Funkci nějaké té společenské kritiky, kterou se taky snažím skoro na každou desku dostat, zde plní písnička „Zlo je pořád zlo“ – stav světa je dnes takový, že by se možná i Orwell nebo Čapek divili. Trochu netradiční je i pecka „Devadesátky,“ která se snaží vystihnout, s jakým rozdílem na toto divoké období nahlíží člověk, kterému tenkrát bylo okolo dvaceti let a zažil všechny ty mejdany s pocitem absolutní svobody a jak člověk, který devadesátky sice prožil, ale jejich velkou část strávil třeba na základní škole. Tohle kultovní období se ale zakouslo i do něj, sám jsem ten druhý případ.

Co Tě při jejím vzniku nejvíc potrápilo – a co Tě naopak bavilo?

Ne, že bychom se úplně trápili, ale je samozřejmě čím dál těžší, vymyslet ty písničky. Jinak ve studiu už nás málo co zaskočí. Nedávno jsem to počítal a když vezmu v potaz i různé singly a tak, byli jsme ve studiu už pošestnácté. Jak už jsem říkal, točilo se ve dvou studiích a v tom druhém jsme šli do akce přesně s končící rekonstrukcí, v první natáčecí den se ještě zapojoval mixpult. Ale díky Honzovi a Rosťovi nebyl žádný stres. Obecně asi člověka na tom natáčení nejvíc baví, jak se ty songy postupně obalují tím masem až do výsledného produktu.

Máš tendenci se v textech vracet k minulosti, nebo Tě víc zajímá přítomnost?

Je to tak na půl. Dřív jsem možná v textech volal po starých časech víc. Až mi kdysi Martiček z kapely Houba říkal, že texty dobrý, ale občas z nich vylejzám jako starej páprda. Jde to ruku v ruce celkově s pohledem na život. Před pár lety jsem si řekl, že se nebudu tolik ohlížet, ale budu spíš žít přítomným okamžikem, s lehkým výhledem do budoucna, a ono se to pak myslím promítlo přirozeně i v těch textech. Určitou dávku nostalgie mám ale pořád rád, jako tvůrce i jako posluchač.

Máš pocit, že fanoušci od vás dnes čekají něco jiného než před deseti lety? Co byst chtěl, aby si posluchač z nové desky odnesl?

Ti fanoušci, kteří stárnou s námi, už dnes běžně řeší, v tom lepším případě, zakládání rodin a svatby, v tom horším už rozvody. Je tu ale i početná enkláva fanoušků mladších a pro ty je hlavní starostí, kam vyrazit o víkendu na koncert a co se bude pít. Věřím, že v naší muzice se vždycky oba tyhle světy dokázaly propojit a každý si tam najde to svoje. Bohémský život s přesahem, tak bych možná definoval to, co chci, aby si lidi z našich desek odnášely.

Je pro Tebe dnes těžší psát upřímně, nebo naopak snadnější než v pubertě? Je dneska těžší udržet si autenticitu než dřív?

Psát upřímně se snažím od úplných začátků, myslím, že posluchač většinou vycítí, když z něj někdo dělá blbce. Pokud se samozřejmě nejedná o nějakou přiznanou pózu. Je fakt, že jsem tedy poměrně hojně psal o drogách v době, kdy jsem s nimi ještě neměl víceméně zkušenost, ale asi mi přišly víc sexy, než pivo. Byla v tom samozřejmě trochu nadsázka. Psát upřímně není těžký. Podle mě je naopak těžší přetvařovat se, to bych asi dlouhodobě nedal.

Vnímám vaše texty jako inteligentní se spoustou narážek na různé kulturní a společenské odkazy, ne jako deklaraci nespokojenosti s politickým stavem světa a frustrace z něj. Jak moc se do Tvých textů ale propisují osobní průšvihy, zklamání nebo vztahy?

Nějaká ta nespokojenost a frustrace je tam taky. Máš ale pravdu, že rád a často využívám třeba různé popkulturní odkazy a podobně. To mi ale rozhodně nebrání v tom, abych do těch textů ukryl spousta svých osobních zkušeností, mouder, vztahových veletočů i průserů. Může být matoucí, že často píšu texty v du-formě, oslovuju přímo posluchače stylem „ty / vy,“ protože mi to přijde naléhavější. I tak jsou ale postavy v mých textech krmeny z velké části mými osobními postřehy, zkušenostmi a zážitky.

Jak poznáte, že je skladba „hotová“ a není už jen kompromisem?

Je otázka, jestli to skutečně poznáme, ale jsou případy, kdy by ses v té písni mohl vrtat donekonečna, nenechat v ní kámen na kameni a stejně by to nemuselo být ku prospěchu věci. My hodně selektujeme už na začátku, že třeba něco rozděláme a pak to brzy opustíme, protože nám to nepřijde dostatečně zajímavý. Co ale projde tímhle sítem, to se snažíme, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dokončit. Díky tomu nemáme v podstatě žádný nevydaný věci, protože se věnujeme jen tomu, co má v našich očích nějaký potenciál. Člověk by si měl být vědom toho, že ne všechno nutně musí být hit. Minimálně by to ale měla být důstojná a neodfláknutá píseň.

Přemýšlíte dnes při skládání víc nad tím, jak budou věci fungovat naživo?

To ani ne, ty písničky si o to řeknou většinou sami. Během procesu už tak nějak tušíme, co bude naživo makat a co zařadíme do playlistu, ale nepodřizujeme se tomu. Máme v zádech osm alb plus nějaký ty singly a splitka, takže repertoárově je z čeho vybírat. Koncertní setlist samozřejmě musí obsahovat řadu klasik, který lidi především chtějí, pak máš pár míst, kam můžeš zařadit písničky, který si třeba delší dobu nehrál, což děláme rádi a pak někam vtěsnat nějakou tu novinku. Když se jedna až dvě z novinek časem přesunou do sekce těch klasik, máš vyhráno.

Co Tě dnes na životě muzikanta nejvíc vyčerpává? A co Tě naopak pořád spolehlivě nabíjí?

Nejvíc vyčerpávající je samozřejmě to cestování, ale v naší malý zemičce je i tohle celkem sranda. A když je v dodávce dobrá nálada, cesta uteče. Mám rád živý hraní. Když se povede výměna energie mezi pódiem a publikem, tak to mě spolehlivě nabije vždycky.

Máš někdy chuť jen nehrát – a kdy Tě to zase táhne zpátky?

V dlouhodobém horizontu tu chuť už nemám, ale miluju ten pocit po vydařených koncertech, kdy víš, že máš za sebou dobře odvedenou práci, před sebou třeba příští víkend volno a necháš to na sebe jen tak působit. Odpočinout si je potřeba a je to naprosto v pořádku, ale to cukání, že už se zas těšíme na hraní, to se nám všem dostaví velice záhy.

Jak se změnil Tvůj vztah k punku mezi dobou, kdy Ti bylo patnáct, a dneškem, kdy už jste čtyřicátníci? Vnímáš po čtyřicítce vzpouru jako hlavní hnací energii v punku, nebo už je to spíš věrnost sám sobě? Má punk po čtyřicítce ještě stejnou výpovědní hodnotu?

Myslím si, že platí takové to „jednou punkáč, vždycky punkáč.“ Pokud si to teda myslel upřímně a nebyl pro tebe punk jen chvilková mladická nerozvážnost a programová revolta. Poznal jsem téměř padesátníky, do kterých bys to neřekl, ale uvnitř byli ti největší punkáči široko daleko. Já měl vždycky výš punkovou muziku a styl než tu vzpouru a aktivismus. Celé to totiž velice snadno může sklouznout do toho, proti čemu bojuje, svázat se pravidly a ve finále požrat sám sebe. Kouzlo punku je pro mě v tom, že je takový, jaký si ho v sobě uděláš. V mém pojetí punku příliš rozdílů mezi mým patnáctiletým a čtyřicetiletým Já nevidím.

Co Tě dnes dokáže vytočit víc než dřív – a co Tě už nechává chladným?

Snažím se už nevytáčet. Bohužel třeba aktuální politická situace mi to teda příliš neusnadňuje. Politiku jsem dřív v podstatě nesledoval, ale tenhle současný absurdistán se prostě ignorovat nedá. Z lidí, jako je třeba Jindřich Rajchl, je mi opravdu fyzicky zle. To ani není o vytáčení se, to je o tom, že se ti z toho regulérně zvedne kufr.

Jak se vyrovnáváš s tím, že pro část mladších fanoušků už patříte mezi „starý kapely“? Vnímáš, že tady existuje nová krev nebo myslíš, že publikum stárne s vámi a subkultury dnes už netáhnout?

Tak to prostě je no. Každá kapela, když vydrží, bude jednou stará. Nevnímám to ale nijak pejorativně, fungujeme ve světě, kde jsou pořád ještě aktivní i kapely o generaci starší, na kterých jsme vyrůstali my. Navíc na nás „staré kapely“ chodí parádní návštěvy, nemůžeme si stěžovat. Stárnutí publika se naštěstí za posledních pár let zlomilo a začali zase chodit i mladí. Z toho mám radost. Dokonce se vyrojilo konečně i pár mladých kapel, byť zatím víceméně lokálních, ale tak to bývá vždycky. Jednu dobu už to vypadalo bledě, ohlédli jsme se, jakou mladou nadupanou partu máme v zádech a on tam nikdo nebyl. Tyhle mladý kapely musí nést prapor téhle subkultury dál, my už to tolik nevytrhneme, navíc na kapely naší generace chodí už hodně mainstreamové publikum.

Vnímám Nežfaleš jako kapelu, která se pohybuje v undergroundu, ale díky intenzivní a dlouholeté koncertní činnosti se jí podařilo vystupovat na mnoha akcích, které svým charakterem nejsou undergroundové (typicky stylově nevyhraněné letní festivaly, kde se míchají styly a potkávají se kapely napříč žánry). Moje otázky tedy vychází z toho, že máte lepší vzhled do některých témat, které obvykle kapely čistě z undergroundu nemají. A mě zajímá, jak vnímáš šance začínající punkové / rockové kapely na to se dnes prosadit a jakým způsobem na to jít. Před 20 lety byla vytoužená meta dostat svůj song do menšího rockového rádia, dostat se jako předkapela k nějakému zajímavému jménu nebo vydat klip. Internet, sociální sítě, dostupnost techniky, díky které je možné vyprodukovat hudební video, tohle všechno změnilo pravidla hry. Jak tuhle širokou otázku vnímáš?

No řeknu ti, že to dnes začínajícím kapelám nezávidím. Sociální sítě nebo možnosti, natočit si solidní nahrávku v podstatě doma v pokoji, jsou sice super, ale generují mraky a mraky pseudoumělců a celé se to stává nepřehledným a rozmazaným. Internet je zahlcen, najednou je každý tvůrcem a ostrůvek dobré muziky, která má potenciál, často není v tom všem balastu ani vidět. Jak je v online světě všeho moc, už se ty výhody, které měly kapely, když chytily nástup třeba Youtube nebo sociálních sítí, stírají. Když jsme začínali my, internet byl výsadou pár vyvolených a museli jsme na to jít prostě po staru. I Myspace zatím ještě číhal za rohem a my jen jezdili a jezdili koncerty, často s návštěvností ve stylu zvukař, barman a pět zbloudilců. To už by dnes asi skoro nikdo nedělal. Dnes vyvěsíš klípek na net, čekáš a pak jsi zhrzenej, jak je to možný, že si tohohle geniálního díla nikdo nevšiml a nehraješ první gig rovnou v O2 aréně. Teď trochu přeháním, ale není to zas tak daleko od pravdy. Mladým kapelám dnes často chybí pokora. My jsme hráli třeba i zadarmo, kapelu jsme dotovali a i cesťák byl často spíš nadplán. Dnes ti kapela z vedlejšího města klidně řekne, že za 3tisíce teda ani nevstanou z gauče, natož aby si jeli zahrát 10km na slušnou akci. Mají totiž přece ten klip na Youtube a přítelkyně zpěváka říkala, že tohle nemají zapotřebí. Vnímám to tak, že kapely to asi mají v současné době v určitém směru těžší, než když jsme začínali my, ale třeba my to měli zase těžší než kapely, který začínali z kraje devadesátek, kdy ti v podstatě hned někdo vydal desku a už víceméně stačilo s tím jen dobře naložit. Dnešním začínajícím bandům bych poradil tu naší cestu – hrát a hrát. Klidně za cesťák. Sociální sítě jsou důležitý a jako nástroj fungují, ale kontakt s publikem mi pořád přijde jako nejpoctivější a nejsprávnější cesta.

Co Tě dnes dokáže na koncertě nejvíc potěšit, i když se něco nepovede?

Samozřejmě zpětná vazba od lidí a určitě taky šikovný a ochotný zvukař. Nedávno jsme třeba zažili víkend dvou úplně rozdílných přístupů zvukaře, kdy ten páteční byl otrávený, bez zájmu odvedl jen to nejnutnější a ty jsi měl pocit, že ho v podstatě obtěžuješ. Bylo mu úplně fuk, že v klubu je 200 lidí. Druhý den jsme naopak měli tu čest s pohodovým týpkem, nic nebyl problém a lusknutím prstu nám navíc vykouzlil skvělý zvuk. Zvukaři jsou kapitola sama pro sebe, ale co se týče tohohle druhého, prosíme jen houšť a větší kapky.

Jak se změnil Tvůj vztah k alkoholu v souvislosti s hraním?

Zrovna jsi mě zastihl ve fázi, kdy obecně alkohol trochu omezuju. U mě se teda jedná hlavně o zálibu v craftovém pivu, nicméně poslední dobou nějak přicházím na to, že mi po něm už nebývá úplně dobře. Asi na chvilku opustím svou teorii, že nejlepší je pít lehce, ale kontinuálně a budu si dělat trochu přestávky. Tebe ale asi zajímá hlavně, jestli dnes na pódiu někdy padáme ožralý na zem a podobný zábavný kousky? Za ta léta by se samozřejmě pár excesů našlo, ale dnes už to není asi úplně žádoucí, abychom se někde před narvaným klubem potáceli a pak sbalili honorář a jeli do prdele. Všichni v kapele asi chápeme, že už to musí být trochu na profi úrovni a lidem, kteří přijdou a zaplatí, bychom měli podat odpovídající výkon. Je to tak správně, taky bych nechtěl zaplatit za lístek a vidět jen bandu vypitejch hovad. Pryč jsou časy, kdy jsem za hodinu cesty na koncert dal sám láhev vína. Teď jsou pro mě optimální dvě piva před show, v dodávce po cestě často ani nepiju. Ale přiznávám, že koncert úplně střízlivý mi taky nevyhovuje a snažím se tomu vyhýbat.

Kdyby se Tě dnes někdo zeptal, kdo vlastně Nežfaleš jsou, co bys mu odpověděl bez pózy a bez hesel?

Čtyři týpci, který spojuje muzika, jakou spolu dělají. A kteří si spolu, když se najde čas, pořád ještě dokážou i zajít jen tak na pivo.

Kdyby Nežfaleš zítra skončili – co by Ti po nich chybělo nejvíc?

Asi ten každodenní kontakt s touhle subkulturou, kde mám spousta kamarádů a všechny ty koncerty. Jsou věci, bez kterých bych se obešel, třeba natáčení videoklipů, ale živý hraní je pro mě pořád nejvíc.

Poslední slova patří tobě. Je něco, co bys chtěl říct, na co jsem se nezeptal? Tvoje chvíle.

Chtěl bych jen všem popřát, aby si v téhle turbulentní době dokázali zachovat zdravý rozum a nadhled. A když je serou občas věci, se kterýma můžou pramálo pohnout, tak ať začnou u sebe a žijou život podle svých představ, protože s tím se pohnout dá. Pokud jim k tomu třeba pomůže i naše nová deska, budeme jenom rádi! Těšíme se na setkání na koncertech, rád bych všechny pozval hlavně na velké jarní turné po boku Totálního nasazení a The Fialky, na které nové album „Dávka štěstí“ samozřejmě přivezeme, pokřtíme ho a budou zkrátka všechny ty zážitky, které k tomu patří!
A tobě díky za rozhovor!

Discography:

Jak za války CD (DIY, 2005)
Není čas na hrdinství CD (DIY, 2006)
Ber dokud dávám CD (Cecek Records, 2008)
Pár lacinejch triků CD (Cecek Records, 2010)
Každej klub i bar CD (Cecek Records, 2012)
Split w. SPS EP (Cecek Records, 2014)
Zločin z vášně LP (Cecek Rercods, 2017)
Split w. Supertesla LP (Cecek Records, 2018)
Šminky padlejch královen LP (Cecek Records, 2021)
Dvě desítky let LP (Cecek Records, 2022)