La Gachette z Quebecu vydali novou desku na německém labelu Randale Records. Pokud dobře počítám, jde už o jejich devátou řadovou nahrávku. První demo kapela vypustila do světa v roce 1998, takže se pomalu blížíme k úctyhodným třiceti letům existence. To už je doba, za kterou některé kapely stihnou třikrát změnit styl, rozhádat se, obnovit činnost a pak se znovu rozhádat.
O grafické zpracování se postaral Krtek z Plzně, což je prakticky záruka kvalitní práce – a ani tentokrát tomu není jinak. Krtek má v Plzni tetovací studio a jeho práci můžu jedině doporučit. Koneckonců, vzhledem k tomu, že se jeho motivy hojně vyskytují i na mém těle a společně s mou pečlivě budovanou maskulinní postavou ze mě každé léto dělají nekorunovaného krále všech koupališť, asi ani jinou možnost nemám. Ehm, pojďme radši k desce, haha.
Důležitý je určitě fakt, že všechny skladby jsou kompletně nazpívané francouzsky, což celé nahrávce dodává ještě silnější atmosféru a osobitý charakter. Francouzština tomu sedí perfektně – dokáže být tvrdá, melodická i dramatická zároveň, a La Gachette z toho těží.
Hned od prvního songu Une vie à défendre (Život k obraně) nastavují La Gachette laťku vysoko. Kapela servíruje epický streetpunk s mohutnými singalongy, ve kterých vypráví příběhy s hlubším podtextem. Úvodní skladba se tematicky točí kolem sebeobětování v boji a už od prvních sekund je jasné, že tohle nebude jen další deska o pivu a páteční kocovině. Dvě kytary ve streetpunku jsou zkrátka nepřekonatlené a La Gachette toho využívají naplno.
Následuje Ca N’Ira Pas (Tohle nepůjde), která si bere na mušku kretény z vlastní scény – přesně ty typy, co ti podají ruku, usmějí se a hned po otočení začnou kout svoje malé špinavé hry. Ano, všichni někoho takového známe. Tahle skladba má navíc naprosto výborný refrén. Freuder (Radostník) pak staví hlavně na krásně propletených kytarových linkách a celé to uzavírá Le Serment (Přísaha). A právě tady přichází jeden z nejsilnějších momentů celé desky. Hodně osobní, vztahové a poeticky podané téma, které výrazně vybočuje z běžných žánrových klišé. Přesně tohle mám rád – když kapela dokáže překročit stín žánru, udělat věci po svém a nechat v hudbě kus sebe. Nepůsobí to strojeně ani prvoplánově, ale lidsky a uvěřitelně.
Na straně B pokračujeme skladbou Boomerang (Bumerang). Tematicky jde o extremismus, tyranii, nenávist a nepochopení, celé zabalené do téměř mýtické atmosféry. Temná píseň, ale hudebně naprosto fantastická. Pro mě osobně jasný favorit celé desky. Historickým tématům se věnuje Louisbourg 1758 (Louisbourg 1758), inspirovaná bitvou mezi Brity a Francouzi během sedmileté války, kdy Francouzi neúspěšně bránili pevnost Louisbourg. La Familia (Rodina) je naopak čistě subkulturní záležitost – přihlášení se ke skinheadské identitě, hrdosti a sounáležitosti. A úplný závěr obstarává Appelle La Police (Zavolej policii), která si s chutí utahuje z punkerů vykřikujících hesla o anarchii a odporu vůči systému, ale ve chvíli, kdy jde do tuhého, mají prst obratně na telefonu.
Podle předchozích nahrávek La Gachette jsem čekal trochu víc punkrockový materiál, ale tahle deska je mnohem víc streetpunková, bojovná a sevřená. Hudebně je to velmi silně zahrané, s hutným zvukem, středními tempy a obrovským důrazem na refrény. Tematicky je album navíc podstatně temnější, než jsem čekal. Rozhodně ale v tom dobrém slova smyslu. Hodně oceňuji hlavně texty a témata, kterým se kapela věnuje. Tohle není žádná pubertální nahrávka o tom, kdo komu vypil moc piva na koncertě a co zažil cestou domů. Je to deska postavená na životních zkušenostech, osobních postojích a příbězích, které mají obsah.
Hudebně to podle mě sedne fanouškům projektů jako Exilli – hutný sound, důraz na emoce a silné refrény. Přesto si ale La Gachette drží vlastní identitu a originální styl vyprávění, díky kterému deska nepůsobí jako kopie čehokoliv jiného.
