Hardsell

Historie tohohle rozhovoru je poměrně komplikovaná. Když jsem před půlrokem začal pracovat na webové verzi zinu Tighten Up, byl Chris z Hardsell úplně první, koho jsem oslovil. Z naší následné komunikace jsem pochopil, že je frustrovaný současným stavem scény, a naše občasné maily to jen potvrzovaly. Nikdy jsem to ale nevzdal, protože Hardsell pro mě byla vždycky důležitá kapela – už od puberty, kdy jsem ji poprvé objevil. Nakonec se nám podařilo rozhovor dokončit, i když Chris těsně před jeho odesláním oznámil, že kapela ukončuje svou existenci.

Jako fanoušek Hardsell věřím, že jednou může přijít chvíle, kdy kapelu znovu uslyšíme. Naprosto chápu, že po tak dlouhé době působení může přijít únava a frustrace. Zná to každý, kdo se snaží dlouhodobě dělat něco pro scénu – ať už hraje v kapelách, dělá ziny, organizuje koncerty, maká na labelech a vydává desky, nebo třeba provozuje bary pro lidi našeho ražení. Je to nekončící souboj se společností, omezenými zdroji, pozéry, kteří se objeví a zase zmizí (a mezitím ti stihnou nadiktovat, jak to máš dělat a co děláš špatně), s mainstreamem, nepochopením a vnitřními konflikty, které fragmentují scénu na desítky subscén a vytvářejí neustálé napětí. K tomu se přidává dostupnost internetu, změna životního stylu a zaměření na vteřinové dopaminové potěšení z mobilních aplikací – to všechno proměnilo způsob, jakým mladí lidé formují svou identitu, a subkultury tak jen obtížně nacházejí nové následovníky, kteří by je drželi naživu. I to byl jeden z důvodů, proč jsem tenhle web spustil: chtěl jsem znovu přiložit ruku k dílu a nenechat to celé jen tak upadnout.

Trochu mě překvapilo, jaká témata Chris v následujících odpovědích otevírá. Je spousta věcí, ve kterých s ním zásadně nesouhlasím, stejně jako spousta těch, které bych bez váhání podepsal. Jedním z důvodů, proč dělám tenhle zin, je totiž i to, že chci poznávat postoje a emoce lidí, kteří scénu tvoří – jejich zkušenosti, radosti i bolesti. A tady je těch emocí víc než dost. Přestože Chris prohlašuje, že Hardsell skončil a tohle je jejich poslední rozhovor, pořád budu doufat, že si jednou ještě zařvu do mikrofonu kus jejich songu na koncertě.

Každopádně v tuto chvíli tu máme rozhovor, který dobře ukazuje, že i když si tvoříme svou vlastní alternativní kulturu, vždycky budeme nějak závislí na vnějším světě. A že rozpory, rozdílné názory a konflikty ve scéně k ní prostě patří a budou její součástí vždycky.

Jak ses dostal k Oi! a skinheadské subkultuře? Co tě na téhle subkultuře přitáhlo a ovlivnilo tvoje začátky? Kolik ti tehdy bylo?

K alternativní hudbě jsem se poprvé dostal, když mi bylo 8. Kámoš měl walkman a kazetu s Iron Maiden. Ten zvuk se mi tak strašně líbil, že jsem šel za svým starším bratrancem, kterému bylo 17 a byl metalák, a on mi půjčil hromadu svých desek. Nebyl tehdy internet, takže jsi musel všechno dělat postaru: vyměňovat kazety, vyptávat se, hledat věci přes známé.

Když mi bylo 11, slyšel jsem kazetu s The Business, Cock Sparrer a 4-Skins. Bylo tam i nějaké NYHC. Okamžitě mě to chytlo. Ten agresivní, syrový, undergroundový zvuk mě popadl a už nepustil.

Jaké kapely nebo desky formovaly tvůj hudební vkus před Hardsell – i mimo punk nebo hardcore?

Už na začátku mě formovaly dvě kapely: Iron Maiden, když mi bylo 8, a německá kapela Böhse Onkelz, když mi bylo 11. Tehdy jsem neměl ponětí o jejich reputaci; prostě se mi ta hudba líbila. A pořád líbí. Když byli mladí, udělali chyby… kdo ne? Přiznali to, dospěli a dělají skvělou muziku. Každý si zaslouží druhou šanci.

Je něco, co pro tebe vystihuje podstatu Oi! punkové subkultury?

Samozřejmě, má svůj podstatný duch – a právě ten mě do ní kdysi zamiloval. A upřímně, je to i důvod, proč jsem se nedávno rozhodl s hudbou skončit.

To, co mě přitahovalo, byla rebelie, bratrství, skutečná přátelství. Byli jsme outsideři. My proti systému. Zpochybňovali jsme všechno, proti všemu jsme bojovali a hudba to odrážela. Písně o bratrství, vzdoru, odporu.

Dnes? Bratrství skoro nevidím. Je to plné klávesnicových bojovníků, kteří neví vůbec nic o tom, za čím ta scéna stála, ale chovají se, jako by byli ti největší borci. Jsou to kliky, ne jednota. Když nesouhlasíš s tím, co si ta klika myslí, pomluví tě, obrátí promotéry proti tobě, pošpiní tě, zruší tě.

Dnešní skinheadi a punkeři? Mnozí jen lížou boty systému. Podívej se na COVID – všichni stáli v řadě jen proto, že jim to systém řekl. Lidi na sebe dokonce donášeli, protože jim vláda řekla, aby volali na linku. Vyhazovali lidi z práce za to, že neposlechli, zavírali je doma. A lidem to nevadilo. Kam se poděl rebelantský duch? Kam se poděla individualita?

Celý život jsem přemýšlel, jak mohl nacistický režim oblbnout lidi. Jak dokázal přesvědčit národ, aby nenáviděl Židy, provozoval tábory a díval se jinam. COVID mi to ukázal přesně: vytvoř strach, vytvoř chaos – a bratr zradí bratra.

Vím, že za tohle dostanu hate, ale hádej co – svoboda slova. Nezavřu hubu jen proto, abych zapadl do kliky nebo někde dostal koncert. Hardsell vždycky říkali pravdu tak, jak ji vidíme. A fakta už vyplouvají: COVID byl masivní experiment, tisíce dlouhodobých vedlejších účinků vycházejí najevo. Spousta z vás ty lži spolkla a zradila vlastní lidi.

Každý, kdo odmítl vakcínu nebo ji zpochybnil, byl braný jako zatracený zločinec. Slyšel jsem lidi říkat, že by měli být zavření v převýchovných táborech. Nacistické chování roku 2020. Kde byla rebelie?

STALI JSTE SE TÍM, PROTI ČEMU JSME MĚLI REBELIOVAT.

Skuteční rebelové byli ti, kteří odmítli, promluvili a riskovali všechno. Historie to ukáže.

Vzpomínáš si, kde a kdy vznikl nápad založit Hardsell? Kdy kapela vznikla a jak jste začínali?

Když mi bylo 13, začal jsem pomáhat na hardcore koncertech. Byl jsem vždycky velký kluk, takže v 15 jsem začal dělat security pro svého kamaráda Rudyho. To byly zlaté časy Eurocoru — Backfire!, Right Direction, Ryker’s… moji kamarádi zrovna zakládali Discipline. (Možná jsi o nich slyšel.)

Strašně jsem chtěl být v kapele, takže jsme s pár kamarády z Maastrichtu založili Hardsell v dubnu 1995. Richie Backfire byl náš první bubeník — Yorrick na kytaru, Devrim na kytaru, Yip na basu a Ramon jako druhý zpěvák. První rok jsme neměli tušení, co děláme — směs Oi!, HC a straight edge, lol. Prostě jsme se bavili.

Jak vnímáš vývoj Hardsell od začátků až po současnost? Co nejvíc přispělo k vývoji hudebního stylu kapely?

Po prvním demu jsme v podstatě zůstali věrní kořenům. „Bark of the Underdog“ jsem napsal, když mi bylo 15, a nahráli jsme ji, když mi bylo kolem 19 — doslova jeden den poté, co jsem se vrátil z války v Jugoslávii. Byl jsem nemocný jako pes, ale zvládli jsme to během tří dní ve studiu.

Vyvíjeli jsme se jako muzikanti i jako lidé. Mé psaní se zlepšilo. Můj pohled na svět se změnil. Maurice pořád objevoval novou hudbu. Ale za posledních 30 let jsme zůstali věrní našemu zvuku a našemu poselství.

O čem nejraději píšeš texty? Je to víc o každodenním životě, nebo i o politice, postojích a identitě?

Záleží. „Bark of the Underdog“ trvala pár let. „Breaking the Jaw“ jsem napsal za tři dny, zavřený někde a psal jsem nonstop. Obvykle mi trvá napsat song 5–10 minut. Slyším riff, pustím ho pořád dokola, slova přijdou a bum — je z toho song. Když mi to trvá moc dlouho, připadá mi to nucené.

Píšu o věcech, které mě serou, o životě, problémech, o každodenní dřině pracující třídy. Nemám rád, když muzikanti lidem kážou. Nejsem tu od toho, abych někomu říkal, co si má myslet. Jsem tu proto, abych lidi pobavil, dal jim chvilku úniku nebo někomu dodal sílu na další den.

Nejlepší chvíle? Když ti někdo napíše, že mu tvoje písnička zachránila život. Těch dopisů nám přišlo hodně. Někdo napsal, že naše muzika ho držela nad vodou během násilného manželství a pomohla mu bojovat, aby získal zpátky své dítě. O tom to celé je. Ne o klikách, ne o lajkcích, ne o nesmyslech. O skutečných lidech. O skutečném dopadu. To je největší pocta, jakou můžeš dostat.

Když skládáš hudbu, máš v hlavě konkrétní téma, nebo jdeš naplno do emocí a zvuku a slova přijdou až potom?

To jsem vlastně už odpověděl. Mám stovky textů a melodií někde odložených. Některé se hodí pro Hardsell, jiné ne. Většinou nechám riff, aby určil náladu, a pak k tomu přizpůsobím text.

Máš za sebou poměrně jedinečnou zkušenost — přesunout kapelu i její existenci z Evropy do USA. Jak vnímáš rozdíly mezi evropskou a americkou Oi! scénou? Ať už jde o přístup k hudbě, styl nebo vztah ke společnosti.

Je to velký rozdíl. Obrovský.

Kapely:
U kapel dávám přednost těm americkým, co se týče odhodlání. V Evropě, když někdo musel cestovat 30 minut na zkoušku, bylo to „moc daleko“. Možnosti na členy byly omezené. Evropské kapely mohou být na pódiu víc statické. Americké kapely — i ty nové — jdou na pódiu do války: vysoká energie, práce s publikem, plné nasazení. Vždycky jsem to respektoval.

Scéna:
Evropa vítězí. A proto chce každá americká kapela jezdit turné do Evropy. V Evropě i malé kapely dostanou jídlo, pití, místo na spaní, peníze na benzín a nechají si veškeré peníze z merche. V USA musí kapely často platit, aby mohly hrát. Kluby si berou procenta z merche. Možná dostaneš jeden drink ticket. Turné v USA znamená dlouhé přejezdy, nízký příjem a prodělávání. V Evropě si tě váží.

V Evropě ta scéna pořád působí jednotně — Rakušané, Španělé, Britové, Belgičané, Němci… na festivalu je z nich jeden celek.

V USA, obzvlášť v Oi!, je to všechno o klikách a teritoriálních nesmyslech. Dokonce i tady v Texasu jsou místa, kde nás nebooknou, protože neholdujeme „prstenu“, nebo protože říkám věci, které se lidem nelíbí — žárlivost, podrazy… směšné.

Jedna „crew“ dokonce řekla promotérům, ať nás v jejich městě nebookují, jinak přestanou dělat akce ve svých klubech. My si prostě zahráli jinde a byla to paráda. Ale oni potrestali svou vlastní scénu, ne nás.

Evropa pořád působí jako skutečná kultura. Americká scéna má své momenty, ale jednota je křehká — nebo jen předstíraná.

Posloucháš také další skinheadské žánry, jako skinhead reggae, ska nebo soul? Jaký mají vliv na tvoji tvorbu?

Poslouchám širokou škálu hudby: reggae, ska, Oi!, punk, metal i klasiku. Jediné, do čeho se nedokážu dostat, je rap a techno. To prostě není pro mě. Žádný zásadní vliv to nemá, jen prostě miluju hudbu jako takovou.

Jaký byl nejlepší koncert, který jste jako kapela odehráli?

Je jich tolik. Kde vůbec začít? Každý koncert má svoji vlastní kategorii. Samozřejmě úplně první koncerty byly úžasné. Naše první turné s Cockney Rejects a potom se Slapshot. Poprvé, co jsme hráli v Berlíně na Punk and Disorderly. První koncerty s našimi přáteli z Toxpack — každý jeden z nich byl neuvěřitelný.

Poprvé hrát před tisícovkou lidí bylo šílené. Pak jsme dvakrát hráli na festivalu pro pět tisíc lidí, a to ne pro lidi, co jen stojí u kávy, ale pro pět tisíc lidí, co zpívají a skvěle se baví.

Miluju mini-turné, které jsme odehráli s Lions Law. Jejich hudbu jsem miloval už předtím, ale strávit s klukama několik dní, povídat si do východu slunce — to bylo úžasné a stali se z nás dobří přátelé.

Poprvé hrát s Cock Sparrer, The Business a 4-Skins… můj bože, hrát se svými hrdiny. Hrát s Anti-Heros, to jsem si nikdy nemyslel, že se stane. Odejít koncert Bruisers v Bostonu se svým nejlepším kamarádem — to pro mě znamenalo hodně. Revolution Calling v Eindhovenu, obrovské kapely, narvaný klub, neuvěřitelné.

A pak opačný extrém: poprvé ve Weggeleben v Německu, hrát pro 140 lidí, kteří zpívali každé slovo a úplně šíleli. Nebo Woody’s v Schleiss (máme vás rádi). Nebo nějaký tajný, přehřátý sklep, kde se v pondělí večer sejde sto lidí a ztratí zábrany. Chemifabrik v Drážďanech s našimi přáteli z High Society, kteří se o nás vždycky starají jako o krále. Beach Beer & Chaos Fest v Badaloně…

Nemůžu vybrat jeden koncert. Je jich prostě moc a každý je speciální. Všechny pro mě znamenají strašně moc. A je to díky lidem.

Ať hrajeme pro deset nebo deset tisíc lidí, je to jedno. Hlavní je, aby se bavili, zpívali, tancovali, dali si s námi pivo po koncertě a stali se z nás přátelé — o tom to je. Na ten okamžik zapomeneš na všechen ten bordel a ega a sdílíš něco skutečného. To je ta magie. Na to nikdy nezapomenu a vždycky se mi po tom bude stýskat.

Je nějaké turné, na které nikdy nezapomeneš?

Všechna. Některá byla nebe, některá peklo, u některých jsem chtěl v půlce skončit. Ale nikdy bych neodešel od fanoušků.

Turné s Aggressive bylo neuvěřitelné. Naše poslední evropské turné bylo taky skvělé. S každým turné to šlo hladší cestou. Přicházelo víc lidí. Po 30 letech mě to pořád fascinuje. Obrovské díky fanouškům, promotérům a přátelům jako Gerry, Ant a nejlepší řidič na světě — Ugo.

Pozdrav pro TOPNOVIL. Chybíte nám.

Kde jako kapela dnes nacházíte větší podporu — v Evropě nebo v USA?

Těžko říct. V USA přibývá víc fanoušků, ale Evropa, hlavně Německo, je náš základ. Německo se k hudebníkům chová s respektem. Holandsko a Belgie jsou domov a vždycky skvělé.

Hráli jste někdy na místě, kde jste se necítili vítaní – a jak jste to zvládli?

Jo, to se stalo. Na začátku jsme hráli na jednom festivalu, o kterém jsme vůbec nic nevěděli. Když jsem vešel dovnitř, viděl jsem pár podezřelých triček pravicových kapel a říkal si: „Do prdele… co to je?“

Po pár skladbách začne nějaký nacistický skin dělat bordel na naše kamarády z Maastrichtu. Pak si strhne tričko a ukáže obrovské tetování hákového kříže. Kurva. Přijde až k pódiu a ukazuje mi prostředníček.

Chtěl jsem mu rozkopat zuby, ale zůstal jsem v klidu. Řekl jsem našemu roadiemu, ať sbalí merch a připraví dodávku. Ještě dvě písničky a vypadneme.

Před poslední písní jsem řekl: „Jsme nepolitická kapela. Vaše politika nás nezajímá. Ale jestli jsi nacista a šíříš nenávist, tak táhni.“

Možná dvacet lidí zatleskalo… a pak zbývajících 380 začalo skandovat Sieg Heil.

Jo. Rychle jsme odtamtud zmizeli. A od té doby si promotéry vždycky prověřujeme a máme ve smlouvě, že nehrajem s žádnou pravicově orientovanou nebo spřízněnou kapelou.

Nacisti, fašisti, komunisti, jakýkoli idiot prodávající nenávist – do scény nepatří. Ale dneska vidím extrémisty na obou stranách, jak se chovají stejně, a to scénu ničí.

Během své existence jste spolupracovali s několika labely. Jak se vám s nimi pracovalo a co vám to přineslo?

Tenkrát jste potřebovali labely. A jsme za ně vděční, pomohly dostat naše jméno do světa. Ale neviděli jsme ani korunu. Ani jednou. Takže jsme začali dělat všechno sami.

Dnes? Label nepotřebuješ. Když tě budou chtít, najdou si tě. Ale nehonit se za nimi. Dělej si věci sám.

Je něco, co ti v USA chybí, a co by si americká scéna mohla vzít z té evropské – a naopak, čím by se evropská scéna mohla inspirovat v USA?

Tohle je těžké, už jsem to vlastně říkal. V USA, kdyby byli muzikanti lépe respektovaní a lépe se s nimi zacházelo, undergroundová hudba by měla šanci přežít. A taky by pomohlo, kdyby tam bylo víc „jsme jedna rodina“, místo téhle pitomé klikové mentality. Warzone to řekli: AS ONE. A my rozhodně nejsme jako jedna rodina – a scéna tím trpí.

V Evropě bych řekl: prosím, choďte na koncerty, i když jsou ve všední den. Čím dál víc klubů končí, protože lidi přestávají chodit ven. Život je drahý, koncerty končí pozdě, lidi musí brzo vstávat, je to těžký. Ale bez podpory kluby umírají – a s nimi celá scéna.

A hlavně: berte na koncerty víc mladých. Průměrný věk je teď 35–45. Potřebujeme novou krev. Dělejte koncerty v neděli odpoledne, od jedné do šesti, aby lidi mohli vzít děti a být rozumně doma. Udělejte to přátelské. Chovejte se k mladým s respektem a nehrajte si na nějaké gatekeepery.

Bez nových kids tu za deset let nebude žádná scéna.

Jak vnímáš proměnu Oi! scény od tvých začátků až po současnost? Co se změnilo nejvíc – a je podle tebe scéna dnes silnější nebo slabší?

Bez pochyb je scéna slabší. Dřív nás byly tisíce. Drželi jsme při sobě, dělali věci po celé Evropě. Když jsi znal někoho v Německu, pozvali tě tam na koncert, a ty jsi na oplátku pozval jejich kapelu k sobě. Bylo nás víc a pořád jsme si pomáhali.

Dnes jsme zestárli. Téměř žádní noví kids, kteří by měli čas a energii podporovat scénu. Starší skins a punks mají práci na pátou ráno, účty, manželky, děti, bolavý záda, lol. Ale ti, co zůstali, jsou zapálení a dávají tomu všechno.

Další věc, která scénu ničí, je nekonečné dělení kvůli politice. Když nemyslíš stejně jako nějaká skupina, zruší tě nebo bojkotuje. Nechali jsme se zblbnout médií. Chováme se, jako by Velký bratr měl naše nejlepší zájmy na srdci, a útočíme na lidi s jiným názorem, i když ve skutečnosti máme mnohem víc společného než rozdílů.

Když jsem začínal, o politice jsme nemluvili. Všichni jsme nesnášeli rasisty, nacisty a pedofily, jednoduchý. Teď, v některých městech, pokud nejsi hlasitě ANTIFA, bojkotují tě. V jiných, pokud jedeš turné nebo hraješ s určitými kapelami, bojkotují tě. Je v tom tolik sraček. Nutí tě, abys zaujal stranu – jinak… Dělíme úžasnou scénu na menší a menší kousky, až nakonec zůstane deset lidí. A z deseti lidí scénu neuděláš. Umře to. Jen kvůli egům a zasrané netoleranci.

Vidím Antifu, jak se někdy chová stejně extrémně jako nacisti — skáčou na lidi, útočí i na ty, kteří podporovali antifašismus už v počátcích, jen proto, že už nejsou „dost leví“. To je neudržitelné — být antirasista a antifascista, jasně, vždycky. Ale extrémismus na jakémkoli konci všechno ničí.

Koho volíš, koho miluješ, s kým trávíš čas – koho to kurva zajímá, pokud jsi dobrý člověk a snažíš se dělat správnou věc pro lidi ve své scéně.

Nevím, jak to otočit. Promiň, jestli to zní negativně, ale nevidím už opravdovou jednotu. Vidím jen „přijetí pod podmínkou“. A to není přijetí. To je členství.

Co pro tebe osobně znamená být součástí streetpunkové/Oi! scény? Je to jen hudba, nebo něco víc?

Pro mě to znamenalo úplně všechno. Od chvíle, kdy jsem se probudil, až do chvíle, kdy jsem šel spát. Byl to skutečný životní styl. Moje scéna byla důležitější než rodina. Poznal jsem díky ní své nejlepší kamarády. Poznal jsem díky ní svou ženu. Způsob, jakým myslím, za co stojím, za co jsem ochotný bojovat – ZNAMENÁ TO PRO MĚ VŠECHNO. NENÍ TO ZASRANÁ NÁLEPKA.

Nepředstírám. Nechci být součástí nějakého klubu. Skutečné hodnoty HC a Oi! scény – bratrství, jednota, respekt – to je něco, co si nemůžeš koupit. Když kámoše v jiné zemi napadli náckové, jeli jsme 10–20 hodin se všemi lidmi, které jsme sehnali, a vyřešili to. Když kamarád přišel o práci a o domov, vzal jsi ho k sobě, dokud se z toho nevzpamatoval.

Chodil jsi na každý koncert, na který to šlo – od malých lokálních kapel až po velké mezinárodní. Byl jsi tam. Pomáhal jsi. Dělal jsi security, parkoval auta, uklízel po akci. Když jsi potkal jiného skinheada nebo punka, hned jste byli kamarádi, protože jste sdíleli stejné hodnoty, stejné problémy a věděl jsi, že ti taky kryje záda. Stejně jako ty byl vyvrhel.

Dneska je to jen skinhead cosplay. Správné boty, správné tričko, lajkovat správné příspěvky, lízat správné zadky. A ani jeden z nich se nestará o dobro celé skupiny. „Scéna“ je dneska jen slovo. Lidi jsou zamilovaní sami do sebe a snaží se vypadat cool.

SERU NA TO. Už to nechci. Nebudu dělat kompromisy v tom, za čím stojím, a kdo jsem.

Jak vnímáš současné nové kapely v Oi!/streetpunku? Je nějaká, která tě posadila na zadek?

Pravděpodobně ano, ale moc to nesleduju. Dělám 14 hodin denně. Kapely slyším, když s nimi vyrazíme na turné, nebo když mi kamarádi něco pošlou. Jsem si jistý, že je tam spousta skvělé muziky.

Co tě na scéně dělá šťastným a co tě frustruje?

Nejvíc mě těší přátelé, které jsem získal a pořád mám – ne lidi, co se kolem jen motají, ale ti, které nevidíš roky a pak když je potkáš, je to, jako by se nic nezměnilo. Miluju svoje kamarády. Miluju své skutečné bratry a sestry.

Frustruje mě rozdělování. Ty kliky, ti skinheadi a punkeři, kteří si myslí, že jsou lepší než ostatní, protože žijí v nějaké „cool“ čtvrti. Bože, proberte se. Ti, co si myslí, že jsou bohové, protože hrají ve dvaceti kapelách (a devatenáct z nich je na hovno) a ty je máš automaticky respektovat. Nebo ti, co si myslí, že jsou něco víc, protože mají sledující na sociálních sítích. Nebo „já věřím politikovi X a ty Y, takže nemůžeme být kamarádi“. Tohle nás jen oslabuje, ničí kapely, co chtějí jezdit turné, a přesně tohle stroj chce.

Rozděl a panuj.

Říkal jsem to tisíckrát a budu to říkat až do smrti: žádný politik není tvůj kamarád. Pro společnost budeme vždycky vyvrhelové, nepřátelé, něco, na co se kouká skrz prsty. Tak proč se tak snažíš zapadnout do stroje? Ser na stroj. Mysli vlastní hlavou. Zpochybňuj všechno.

Možná si občas poslechni názor někoho jiného. Možná se něco naučíš. Možná jsi neměl pravdu. Možná jsi neudělal správné rozhodnutí. To je v pohodě – pouč se z toho. Přijímej lidi, kteří nejsou „norma“. Zpochybňuj všechno. Stůj za něčím skutečným místo malicherností.

Dokud budeme zabraní do toho, že bojujeme mezi sebou, neuvidíme, jak jsme manipulovaní a ničeni. Poslechni si text naší písně „No Hope“. Napsal jsem ho, když mi bylo 15, a teď se každý jeho slovo naplňuje.

Když slyšíš svou starou tvorbu, co to v tobě probouzí – hrdost, nostalgii, trapnost?

Jsem fakt rád, že jsme mohli všechny naše starší písně znovu nahrát. Když jsme je nahrávali poprvé, neuměl jsem ještě zpívat; sotva jsme uměli hrát. Ve studiu jsme jen zkoušeli různé věci a hnali se tím. Některé songy byly dobré, ale vždycky jsem cítil, že nikdy nedosáhly svého plného potenciálu.

Jsem hrdý na všechno, co jsme udělali, protože jsme to udělali po svém. Nekompromisně. A po celých 30 let jsme zůstali věrní sami sobě. To o sobě moc kapel říct nemůže. Hudba mi bude vždycky chybět.

Co pomáhá scéně růst? Jsou to kapely, organizátoři koncertů, labely, ziny, DIY etika, komunity nebo kluby?

To, co scéně skutečně pomůže růst, je, když se každý z nás upřímně podívá sám na sebe a zeptá se: co můžu udělat já? Ne co by měli dělat ostatní, ale co můžeš udělat ty.

Místo toho, abys ostatní shazoval (i když nemají přesně stejné názory jako ty), zkus je pozvednout. Když se nedostaneš na koncert, můžeš třeba sdílet plakát, dát vědět o akci, říct o ní kamarádům. Podpoř svou lokální scénu, jak jen můžeš.

Místo stahování muziky zdarma nelegálně, možná raději měj méně hudby, ale kup si desku nebo CD přímo na koncertě od kapely. Ty peníze je udrží na cestách.

Promotéři by se možná měli zamyslet nad časy koncertů. Nedělní koncert, kde první kapela začíná v 8 večer a hlavní kapela hraje v 11, moc lidí nepřitáhne — v pondělí se jde do práce. Možná začít ve 4 odpoledne a poslední kapelu dát na 8 večer. Lidi mohou přijít, užít si koncert a v pondělí nebýt úplně zničení.

Musíme také přivést nové mladé lidi. To je obrovská věc. Když jsou děti přilepené k internetu, je to těžší, ale sdílej svou vášeň. Neposílej jen memy — vezmi je na koncerty, vezmi je s sebou, ukaž jim, jaké to je být součástí něčeho skutečného, ne jen online „přátel“ a lajků.

Musíme přestat s rozdělováním. Přestat s těmi stupidními egohrami, přestat rušit lidi kvůli každé maličkosti a vrátit jednotu. To je jediná cesta, jak scéna přežije a poroste. Pamatuj: „JEDINÍ. Spolu stojíme, rozdělení padáme.“ A my kurva padáme.

Dej nám pár tipů na hudbu, která tě teď baví, inspiruje nebo ti zní v hlavě. (Tato část je pro čtenáře, aby našli nové kapely či desky, které možná přehlédli.)

Upřímně moc ne, sorry. Většinou poslouchám podcasty. Nedávno jsem viděl plakát festivalu a poznal jsem jednu kapelu z padesáti. Nemám čas to sledovat. Mrkněte na naše přátele: Topnovil, Toxpack, Aggressive, High Society.

Poslední slova patří tobě. Je něco, co bys chtěl říct, na co jsem se nezeptal? Tvoje chvíle.

Ukončit Hardsell bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. Byl to můj život. Každý den. Díky téhle scéně jsem poznal ty nejlepší lidi. Viděl jsem úžasná místa, potkal své hrdiny, hrál se svými hrdiny, vytvořil vzpomínky, které mi nikdo nevezme.

Jsem požehnaný. A je to díky našim fanouškům a přátelům. Děkuji vám z celého srdce. Bude se mi po vás stýskat. Pomohli jste mi projít mými nejtemnějšími časy.

Teď je tu prázdno, ale pořád tvořím a nevzdávám se. Možná je Hardsell z 90 % mrtvý — ne ze 100 %.

Opravdu doufám, že lidé začnou být k sobě tolerantnější a že tuhle scénu zase spojíme pod jeden prapor: proti rasismu, wokismu a fašismu.

Přiveďme nové kids, založme nové kapely, vytvořme úžasné vzpomínky a udržme ten duch naživu.

DÍKY. Nikdy to nemůžu říct dost. Oi!