Fitz je relativně mladá kapela z Bělehradu, která hraje Oi!. Aktuáůně vydala svoje první regulérní LP, což je důvod pro to, zeptat se na pár zajímavých otázek.
Na naše otázky odpovídal zpěvák Cobe a bavili jsme se o tom, kde se bere ta nemizící touha něco tvořit a zanechat svůj otisk. O scéně v Srbsku, její historii i současnosti. Jako Fitz vnímají současné dění na scéně i jak je inspirovali starší kapely. O tom, jak dělat věci po svém.O tom, jaká je cesta životem se subkulturou v zemi, která si prošla peklem války.

Micky Fitz z The Business byl nespornou legendou skinheadské scény a The Business patří k absolutním pilířům Oi! punku. Osobně jsem je viděl naživo několikrát a pokaždé to byl skvělý koncert, navíc mají na kontě desky, které formovaly celé generace. Proč jste si při zakládání kapely vybrali jméno Fitz a která konkrétní éra nebo alba The Business na vás měla největší vliv? Váže se to k nějakému konkrétnímu období vašeho osobního života?

Název přišel přirozeně, na scéně se globálně používala hromada fotbalových a historických odkazů, ale nebyl tam žádný, který by byl věnovaný jednomu z našich největších hrdinů. Micky byl a je obrovskou inspirací. Byl to mnohovrstevnatý člověk a nikdy se nedíval na svět černobíle. Byl to člověk s nadhledem nad životem a nikdy se nenechal unést pomíjivými trendy. Stejně jako The Business se vyvíjel s časem a vždy přicházel s čerstvým a novým pohledem na svět, ve kterém žijeme.

Nedokážu vybrat jednu konkrétní éru The Business, protože všechny jsou skvělé! Některé se naučíš oceňovat až časem, když tě život semele a ty si vypěstuješ vkus. Raná léta máš tak trochu vryta do paměti, protože to byli právě The Business, kdo tě jako první chytil pod krkem! Ale jak jsem řekl – neexistuje žádná ŠPATNÁ ÉRA THE BUSINESS. Tečka.

Když se vrátíš úplně na začátek, pamatuješ si moment, kdy ses poprvé cítil jako součást punkové, skinheadské nebo hardcore scény? Co byl ten rozhodující impulz, který tě do toho skutečně vtáhl – konkrétní kapela, koncert, parta lidí, nebo to byl spíš postupný proces?

Když se ohlédnu zpět, chytilo mě to okamžitě hned na prvním koncertě, při prvním stage divingu a při pohledu na dav, který šílel – to ve mně zanechalo hlad po dalším. Byl to koncert Overdose a miluju je od té doby. Jeden koncert vedl k dalšímu a od toho momentu (bylo mi skoro 13 let) se chození na koncerty a o rok později hraní v kapele, stalo mou celoživotní rutinou. Samotná scéna mi ale nebyla celoživotním společníkem, protože se neustále měnila a nikdy nebyla jednotná, spíš silně roztříštěná. Já jsem se taky vyvíjel a nikdy jsem nezůstal zavřený v jedné malé škatulce, ať už hudebně nebo filozoficky. Hudba byla to, co mě rozhýbalo, rozvibrovalo a donutilo mě chtít vytvořit něco vlastního, zanechat po sobě zatracenou stopu.

Jaké bylo vyrůstat v Srbsku z pohledu hudby a subkultur, hlavně pokud jde o punk, Oi! a hardcore? Měl jsi už tehdy pocit, že patříš k něčemu alternativnímu, nebo to byl spíš osobní únik z reality kolem tebe?

Vyrůstat v Srbsku bylo drsné a tvrdé, ale zároveň zatraceně zábavné. Spousta subkultur a slušná návštěvnost koncertů. Jasně, vždycky byl prostor ke zlepšení a když jsme viděli, jak vypadají scény v EVROPĚ a ve Státech, toužili jsme po něčem podobném, ale těch výšin jsme v následujících dekádách nikdy nedosáhli. Raná 90. léta byla neskutečná, když to porovnáš se situací dnes. Dokázali jsme víc s menšími zdroji a v naprosto posrané situaci. Publikum bylo taky víc hardcore a tvrdší než tvrdé, méně názorově rozpolcené. Trochu mi ty časy chybí.

Musím přiznat, že srbskou punkovou, Oi! nebo hardcore scénu moc dobře neznám. Vím o Ritam Nereda, které vnímám jako zásadní místní Oi! punkovou legendu (asi i kvůli době, kdy vznikli). Z novějších kapel jsem zaznamenal výbornou street rock’n’rollovou kapelu Nagön. Vím také o streetpunkové kapele Bomber z Novi Sadu, která byla aktivní před pár lety, ale podle všeho už dnes nefunguje. Mohl bys čtenářům představit vývoj srbské scény od jejích počátků až po současnost a vysvětlit, v čem vidíš její specifika?

Raná tvorba Ritam Nereda je skvělá, pořád si ji rád pouštím. Hodně těžký, rockin‘ Oi! silně ovlivněný Onkelz. Novi Sad měl skvělou druhou vlnu Oi!, která na mě měla obrovský vliv. Skvělé kapely: Blitzkrieg, General, Pure Impact, Jedino rešenje.

Liman (část Nového Sadu s panelákovým typem bydlení, jaký jste viděli po celém socialistickém Východě) mi připadal jako domov, takže bylo přirozené, že mě bavili lidi z týhle čtvrti a jejich kapely. Strive for More byla taky jedna z mých oblíbených. Charakteristické „smutné“ kytarové motivy byly vizitkou té doby – říkáme jim Limanska gitara a určitě vám z toho půjdou husí kůže!

Jiný části Srbska přinesly do subkulturního kotlíku jinou směs koření, jak v minulosti, tak dnes. Kapely, které byste měli podle mě zkontrolovat, jsou: Šaht, žijící legendy aktivní od konce 80. let. Pogonbgd, velmi produktivní a moje absolutní nejoblíbenější kapela, kterou miluju a vážím si jí. Kamene Kare, drsný street punk, skvělé texty zpívané mezi zuby, kousne rovnou do duše! Napalm Job – žádnej bullshit, přímočaře, „seru na vás všechny“ typ thug rocku.

Pokud vás baví hardcore, Nothing Sacred a Statico dělají super mix dravých kytar a rychlý, zběsilý hudby, kdy jde všechno do hajzlu. Škoda, že Nagon skončil, ale na druhou stranu z toho vzešlo něco novýho – basák a „man with a plan“ z bývalý kapely založili novou kapelu, která válí – SIKK!

Další kapely, který stojí za zmínku a mohly by se vám líbit, pokud vás zajímá srbská scéna: Cepeni ćunci, Gavrilo Princip, Korozija, DMT, SUS, Ukratko Štef…

O scéně se ale nedá mluvit jako o něčem hotovém, nikdy nepřekročila „formativní“ nemoc. Pořád je roztříštěná, bez skutečného vztahu k minulosti, spíš znovu a znovu budovaná novými generacemi s „vybělenou“ představou o tom, co bylo, nebo s úplným přehlížením „pochybných“ částí historie scény. Vnímám scénu jako živý organismus s chybami a omezeními, řízený skutečnými lidmi s vlastními nedostatky. Seru na „slonovinovou věž“, typu organizací živených granty, samolibé politické kruhy honící si ego. Radši to tady utnu – podporuj svoje kamarády, ser na scénu!

Jak ovlivnila minulost Jugoslávie a pozdější válka fungování undergroundové scény v Srbsku? Myslíš, že se tenhle vliv projevil víc v textech, v postojích kapel, nebo v mentalitě lidí zapojených do punku a hardcoru?

Tvůrčím způsobem jsme byli v těžkých časech vlastně produktivnější. Jasně, získali jsme víc zkušeností s „demokracií“, protože jsme měli víc příležitostí hrát za hranicemi, vidět víc koncertujících kapel, a s tím přišly i dovednosti a nový pohled na blábol typu „tráva je zelenější na druhé straně železné opony“. Ale jako celek jsme trochu ztratili kontakt s tím, jak si vytvořit vlastní perspektivu.

Nechci mít americkou perspektivu, nechci znít jako kanadská kapela! Žijeme v jiné realitě než zbytek „civilizovaného“ světa a máme spoustu jizev, které nám připomínají, že jsme vyrůstali úplně jinak než naši vrstevníci, kteří nezažili válku. Válka je peklo, to mi věř, ale dokáže z člověka dostat to nejlepší i nejhorší. Kromě zkušenosti vykoupené těžkými časy, si osvojíš skutečné dovednosti, když se musíš přizpůsobit a improvizovat. Naučíš se vážit si toho, co máš, když toho není dost.

Vnímáš rozdíly mezi scénami v Bělehradě, Novi Sadu a menších městech, ať už dnes nebo v minulosti? Existovalo někdy něco jako jasně rozpoznatelný „lokální zvuk“ nebo specifická regionální identita?

Myslím, že jsem ti už v předchozích odpovědích dal náhled na tu místní příchuť. Rozdílů mezi severem a jihem, východem a západem země je víc než dost. Chybí nám lokální DIY labely, aby sis mohl užít plnohodnotný zážitek místního patriotismu. Když vezmeš do ruky lyric sheet a položíš jehlu do drážky, dostaneš úplně jiný obraz než klikáním na digitální platformě, zatímco scrolluješ mezi kozama a prdelema na Instagramu nebo čímkoli jiným, co ti žere pozornost!

Jak byla srbská scéna historicky propojená se světem venku – skrze koncerty, desky, fanziny nebo osobní kontakty? Byl Západ vždy důležitým referenčním bodem, nebo se scéna snažila jít vlastní cestou?

Jugoslávie byla hodně orientovaná na Západ a tak to zůstalo i po jejím rozpadu – navzdory sankcím, agresivnímu bombardování a proti-srbské propagandě. Scéna běžela už v 80. letech: velké koncerty, zahraniční kapely, DIY vydání… Válka to všechno posrala. V 90. letech jsme měli méně kontaktů než v 80., ale pořád jsme měli několik skvělých oken do světové scény. Kapely byly skvělé a byla to obrovská škoda, že neměly šanci hrát v zahraničí.

Nultá léta přinesla renesanci všeho – spoustu koncertů a kapel. Jen pár z nich ale dokázalo vyrazit na slušná turné: Unison, Let’s Grow a SUS se trochu prosadili a vyšly i desky, které jsou solidním svědectvím té doby. Po prvním nárazu se ale scéna místo růstu a rozvoje ještě víc fragmentovala a rozpadla se do spousty malých kmenů. Nic, co by stálo za zmínku, kromě lokálního a semi-regionálního úspěchu kapel z této éry. Ale asi platí, že musíš makat dlouhodobě – když pár let nejsi vidět, tvoje stopa se vytrácí.

Mohl bys popsat současnou podobu punkové, Oi! a hardcore scény v Bělehradě – které kapely dnes stojí za pozornost a jaká je celková atmosféra kolem koncertů a akcí?

Současná situace v Bělehradě se mění, je tu potenciál posouvat věci správným směrem. Indie kluby, koncerty organizované kamarády, přátelská atmosféra, i když tu pořád funguje rivalita fotbalových fanoušků. Není jednoduché udržet „hippies komunu“ s bandou drsných týpků, ale funguje to! Scény jsou ale pořád většinou oddělené, málo se míchají – nejen mezi skins, punks a hardcore publikem, ale je tu i docela výrazná generační propast. Mladí chodí na mladé kapely, staří na své, málokdy se to otočí.

Nevidím to ale nutně jako něco špatného. Udržet věci organické a dlouhodobě udržitelné je lepší než mít velký dav bez jakéhokoli propojení. Kapely jsem zmínil už dřív.

Jsou v Bělehradě konkrétní kluby, hospody nebo undergroundová místa, která jsou pro scénu klíčová, a kam bys poslal punkáče, skinheada nebo hardcore kidda, který městem jen projíždí a chce zažít místní realitu?

Jak dnes funguje DIY infrastruktura – promotéři, malé labely, fanziny, distribuce? Myslíš, že má scéna dost lidí, kteří ji aktivně udržují při životě?

Není dost lidí, kteří to dělají správně, a je tu až moc těch, co využívají městské/státní dotace nebo peníze z fondů NGO (nevládních organizací). Není to DIY, když na to máš peníze, kreténe! Je mi úplně jedno, že tihle lidé jsou falešní, ale mívají sklony k svatosti a snaží se chovat jako nositelé pochodně, mají komplex mesiáše a všechny tyhle blbosti. Nejde o to, jak svou práci prezentuješ, ale o to, jak ji děláš.

Jaké jsou vztahy mezi různými subkulturními proudy, jako jsou punk, Oi!, hardcore, skinheads nebo metal? Spolupracují tyhle světy, nebo si každý drží vlastní prostor?

Moc se to nemíchá, ale není to úplně segregované. Jsou místa a kapely, které sdílejí pódium, i když hrají úplně jiný styl. Kde je vůle, tam je cesta.

Jak bys porovnal sílu a vitalitu scény dnes oproti minulosti? Je to přirozený úpadek, nebo spíš proměna, která jen vypadá jinak než dřív? Roste nová generace, nebo to pořád táhnou „staří psi“, zatímco tvrdá kytarová hudba, subkultura a street styl už nepřitahují novou krev?

Část odpovědi už zazněla výš. Neodepisoval bych nové generace, stejně jako bych neadoroval staré. Musíš najít střed. Logicky mladí scénu převezmou, nebo si vybudují novou… Každopádně oni jsou budoucnost.Ideální scénář je, když využijí zdroje a znalosti, které jsou k dispozici. Staří psi by měli jet dál, dokud je to možné a má to úroveň. Je obrovský trapas vidět chlapy, co si hrají na teenagery, zpívají o přepadávání konkurenčního gangu, ale ve skutečnosti jsou to spořádaní občané v cosplay skinhead kostýmu na all-ages koncertě, kde je většině lidí přes padesát!

Myslíš, že v Srbsku vyrůstá nová generace lidí se zájmem o tvrdší kytarovou hudbu a subkulturu, nebo je dnešní scéna hlavně o lidech, kteří v ní fungují už dlouhá léta?

Budoucnost neexistuje, pokud se spoléháš jen na staré psy. Mladí si můžou dovolit být hloupí, naivní a trapní. Mají ale čas věci napravit. Naopak mi okamžitě naskáče vyrážka na mozku, když vidím staré dědky, jak se chovají debilně a drží se školkových politik. To nemá žádnou budoucnost! Scéna byla vždy mixem těchhle dvou protikladů, které dohromady dávají celek. Rád vidím na našich koncertech mladé stejně jako staré.

Myslíš, že punk, Oi! a hardcore mají pořád potenciál oslovit mladé lidi, kteří hledají identitu a vlastní hlas, nebo je tahle hudba už příliš vzdálená dnešnímu světu?

Hudba dokáže zmáčknout určité knoflíky, nakopnout tě. Hlavní důvod, proč se do toho mládež nezapojuje, je ale ten, když lidi, co tu hudbu dělají, jsou trapní, slabí nebo falešní. Ne, že byste museli skákat skrze plameny, abyste dokázali, že jste skuteční, ale nebuďme nerdové ohledně „pouliční důvěryhodnosti“ nebo toho, jaký jsi drsňák. To mi rozsvěcuje varovné kontrolky. Hodně jsem se naučil jako otec dvou teenagerů a od mladých kluků, které potkávám v parcích a na tribunách. Nemůžeš oblafnout někoho, kdo v tom umí chodit – takhle to prostě není.

Pocházíš z postkomunistické země, stejně jako já. Narodil jsem se v rigidním Československu, kde popové hvězdy buď hrály západní pop/rock, nebo rock z Maďarska či východního Německa. Výsledkem je naprosto degenerovaný hudební vkus, projevující se buď naprosto hloupým mainstreamovým cirkusovým popem, nebo extrémně špatnými rockovými kapelami, jejichž tvorba nikdy nepřesahuje hranice státu. Když se na konci 70. a začátku 80. let objevily punkové a hardcorové kapely, vyvinuly si svůj specifický zvuk, silně formovaný DIY přístupem a provizorním zacházením s punkovým stylem (hudebně i vizuálně). Jugoslávie byla otevřenější a větší než Československo, ale později ji zase zasáhla válka. Jak se dnešní alternativní hudební scéna v Srbsku vyvíjela pod vlivem historie a má místní scéna nějaké specifické rysy? Jak to osobně vnímáš?

Máme podobné dětství, brácho, a kus společné historie. Rád to používám jako palivo nejen pro tvorbu, ale i jako manuál k přežití, jak fungovat v každodenním životě a jak si zasadit lidi do kontextu. Je snazší pochopit, kde stojíš, když víš, co tu bylo předtím – nejen scénově, ale i politicky, aby ses nechoval jako kretén. Je to aplikovaná historie a sociologie. Máme co nabídnout, víc než běžný Joe ze Západu. Některé kapely to chápou a využívají, jiné jen kopírují své protějšky z USA, UK nebo odkudkoli. Oddělit jedno od druhého je snadné, když máš páteř a nesežereš všechno, co ti kdo nakecá.

Myslíš, že existuje něco, co by se dalo popsat jako typicky srbský přístup k punku nebo Oi! punku, ať už v hudbě, textech nebo celkovém postoji ke světu?

Jasně. Jak jsem říkal, u našeho street punku je to hodně výrazné. Naše fotbalové rivality jsou brutální, naše historie je plná boje proti přesile, krve a vnitřností! Zároveň ale milujeme život a zpívání opileckých ukolébavek… to máš z našeho EP. Tak to u nás chodí.

Tato otázka je konkrétně pro Cobeho. Zjistil jsem, že v 90. letech jsi byl zpěvákem kapely Austerity. Co mě ale opravdu zaujalo, bylo to, že se mělo jednat o krishnacore kapelu. Tuto kategorii vnímám jako velmi okrajový žánr; jediným zástupcem, kterého skutečně znám, je Shelter (a mají několik vynikajících nahrávek, které mám rád). Jak se Krišnovo učení v kombinaci s hardcorovou hudbou dostalo do Bělehradu v 90. letech? Jak jsi se osobně dostal ke spojení mezi vědomím Krišny a hardcore punkem? Jak v té době fungoval krishnacore v Bělehradě a existovala kolem něj skutečná komunita, nebo se jednalo spíše o izolovaný jev bez širšího dopadu?

Hahahaha jo, prošel jsem víc než pár kapelami na undergroundové scéně. Austerity byla zábavná věc… dokud nepřestala být zábavná. Byli jsme zatraceně mladí a nikdo nás neměl brát vážně, i když jsme byli neuvěřitelně zarputilí ve svých filozofických volbách. Jasně, jasně… tak pojď, padni a dvacet kliků! Je to pokřivená a poskládaná verze starověké filozofie, podaná tak, aby si odcizené, ale zároveň privilegované děti ze subkultur odnesly aspoň nějakou představu o spiritualitě. Jenže kámo — jakmile jsem se do toho ponořil hlouběji, ukázalo se, že je to celé hrozně volné, neuchopené a pro mě nepoužitelné.

Žít bez drog v době, kdy si můžeš během mrknutí oka totálně zničit život, je podle mě rozumná volba, se kterou jsem úplně v pohodě. Ale být pokaždé v celibátu, když se snažíš znovu postavit na nohy, to je spíš zaručený recept na bolestivou frustraci.

Ovlivnila tahle zkušenost nějak tvé další působení v hudbě – ať už v textech, etice, nebo osobním přístupu ke kapele a scéně?

Ano i ne. V kapele jsem byl už před Austerity a v mnoha dalších i po ní. Hardcore scéna nastartovala můj vztah k hudbě jako takové, ne jen k jedné kapele. Ty první kroky ze mě udělaly tanečníka navždy. Pomohlo mi taky být součástí graffiti scény a aktivně fungovat na jižní tribuně Partizanu.

Zatím jste vydali dvě nahrávky. První je EP Breakthrough se čtyřmi skladbami a druhou je album Absolution s osmi písněmi. Jak píšete svůj materiál? Je to spíše kolektivní dřina ve zkušebně, nebo je tu někdo, kdo udává směr, přichází s hlavními myšlenkami a ostatní žene k akci?

Je to hlavně práce Saleho – kytaristy a skladatele – a mě jako textaře a částečně producenta. Miki a Beli občas přispějí nápady, ale je jednodušší to dělat ve dvou. Mají důvěru v to, co vymyslíme, a podporují naše rozhodnutí. Jako kreativní duo dokážeme rychle brainstormovat a protože jsme myšlenkově na stejné vlně, jde to hladce. Někdy Sale nahraje demo a hned mi ho pošle, abych napsal text. Jindy pošlu nápad a text já jemu, aby k tomu vymyslel riffy a témata. Třetí varianta je vzácnější, ale stává se – začneme jamovat na zkušebně a všichni na tom něco uděláme. Je to hrozná zábava!

Jdou u tebe první texty, nebo hudba, a mění se tenhle přístup s vývojem kapely?

Texty se většinou přizpůsobují hudbě. Jen zřídka píšu text jako báseň, ke které by se hudba musela přizpůsobit. Ve Fitz nejsou žádné velké ego souboje – všechno slouží jediné myšlence: pořádně to rozjet a bavit se!

Jaká témata jsou pro Fitz zásadní a naopak jakým se vědomě vyhýbáš, protože s tebou lidsky nebo ideologicky nerezonují?

Těžká otázka! Nechci znít jako chytrák, protože tady si za to můžeš snadno vysloužit pořádnou ránu. Řvaní sloganů je pro idioty. Být politický není něco, čím by ses měl chlubit, a to, že jsi živý člověk, by ti mělo dávat právo měnit názory a učit se nové věci až do smrti.

Mávání vlajkami a transparenty není nic pro mě. Volba stran? Hej, kámo, jsem ze Srbska – tady se stranám moc nedaří. Většinou jsme sami proti všem, proč bych to měl měnit? Nehraji si na dichotomii falešných rozhodnutí. Mám vlastní perspektivu a chci mít právo na nepopulární názor.
Nebojíme se nikoho kromě Boha nahoře. Tečka.

Jsou věci na Oi!, punkových nebo hardcore kapelách, které tě dlouhodobě iritují – třeba textová klišé, pózy nebo povrchní přístup k subkultuře?

Školkové politikaření, okázalé pózování s ctnostmi, boot tohle, boot tamto, zpívání o násilí, ale přitom být zkostnatělá sračka, zpívat o „tématech“, o kterých víš úplný hovno… Co mě ale sere ještě víc, je to, když kapely, které vůbec netuší, o čem zpívají, sklízí uznání od publika, které taky vůbec netuší, o čem ti podvodníci vlastně zpívají. Je to nekonečný kolotoč klaunského bullshitu, co se pořád dokola opakuje, jen občas přerušený výkřiky Oi! Oi!

Jak důležitá je pro tebe autenticita a kde osobně vnímáš hranici mezi respektem k tradici a pouhým kopírováním minulosti?

Mám rád staré kapely víc než nové, ale podporuju ty skutečné, protože o tom scéna je. Z minulých vzpomínek se žít nedá. Nejvíc si cením autenticity. Americké kapely z éry Bushe, které mám rád, mě neinspirovaly k tomu, abych zpíval o své vládě stejně, jako oni o té své – je to úplně jiná liga. Ale můžu zpívat o derby dnech, o kterých se Yankees může jen zdát.

Zachyť emoci, nekopíruj téma.

Které kapely tě nejvíc formovaly na začátku a které tě inspirují dnes, ať už jde o klasiku nebo současnou scénu?

Judge, YOT, Circle Jerks, Social Distortion, Blitz, Business, 4Skins, The Crack, Cock Sparrer, Professionals, Roze poze, Combat 84, The Jam, Partibrejkers, Gene Vincent, Otis Redding, Madness… Nové kapely poslouchám, ale inspirací jsou pro mě ty staré!

Co tě osobně přitáhlo konkrétně k Oi! punku a čím se pro tebe tenhle žánr liší od jiných forem punku nebo hardcoru?

Středně rychlé songy a stadionové chorály a sbory. To v hardcoru tolik není. Navíc je Oi! mnohem blíž rock’n’rollu, který je jádrem všech punkových odnoží. Návrat ke kořenům – kdykoli si nejsi jistý, sáhni po základech, pomůže to.

Myslíš, že starší kapely (4 Skins, The Business atd.) mají dnešní generaci problémových teenagerů pořád co říct, nebo je nutné hledat nové formy vyjádření pro rebelskou mládež?

Staré kapely jsou evangelium! Vždycky čerstvý! Pokud v nové generaci vyroste nějaká růže, vykvete. Tak jednoduché to je!

Které kapely nebo desky bys dnes označil za své osobní favority, ať už z minulosti nebo ze současných vydání?

Už jsem zmínil, že jsem úplnej fanda starých kapel, ale trochu uznání si zaslouží i ty současný. Především se mi líbí, co dělá Savage Beat – je to boogielicious mix všeho, jak rock’n’roll má znít! Dravý a špinavý kytary, parádní show, skvělej frontman!

Sympos a Rancœur si taky razí vlastní cestu – jsem rád, že je znám osobně, protože spojit přátelskou tvář s výjimečným muzikantstvím je pro mě obrovský plus.

Rád bych viděl Wired Up!, jejich zpěvák je super kámoš a líbí se mi, jak to válí. RMBLR jsou taky na mém seznamu – skvělá kapela, chtěl bych je vidět naživo!

Když hrajete v zahraničí, jak vnímáš rozdíly mezi srbskou scénou a ostatními zeměmi Evropy?

Tyhle otázky spojím do jedné, protože jsem neoficiální ambasador Fatela. Nejteplejší přijetí jsme zažili v Portugalsku – festival Fatela Sónica je jako doma. Punková vesnice s úžasnou tradicí, kulturou a jídlem. Horkokrevní lidé a spousta podobností se Srbskem. Navíc hodně Latino lidí, což je obrovské plus, protože rádi paří jako my. Západ je trochu chladnější, ale pracujeme na tom, abychom to změnili.

Jak podle tebe souvisí přístup publika k undergroundové hudbě s širší kulturou a společenským prostředím jednotlivých zemí?

Víceméně je to všude stejné, kamkoliv přijedeš, a to mě trochu děsí – ukazuje to, jak moc globalizace zasahuje. Rád bych viděl, aby místní scény byly víc ovlivněné místní kulturou, řešily lokální problémy, usilovaly o místní změny, místo aby jen okázale pózovaly s typickými hesly typu „solidarita s…“ a nic nedělaly.

Napatlat slogan na tričko nebo samolepky na záchod, co smrdí močí, nic nezmění! Vzpamatujte se, lidi!

Jak vznikla spolupráce s Lionheart Records a co pro vás tenhle label znamená z hlediska fungování kapely a její budoucnosti?

Můj kamarád Oliver, neoficiální PR Fitz, slyšel naše demo a líbilo se mu. Poslal ho Lionheartu a bylo hotovo. Měli jsme volnou ruku, protože Breakthrough bylo tak dobré. Tahle dohoda nám dala křídla a pracovali jsme na skladbách s obrovským odhodláním. Je to skvělý label a rádi s nimi spolupracujeme.

Jaké jsou vaše další plány – nové nahrávky, koncerty nebo ambice doma i mimo Srbsko?

Je začátek roku ’26 a první zastávkou jsou dva koncerty v severní Itálii. Potom v březnu pár koncertů v Srbsku s One Voice. Rádi vozíme kamarády do našeho rodného města, aby zažili místní pivo, kuchyni a kulturu! Zeptejte se kluků z Rancœur na koncerty, které jsme pro ně dělali – byla to paráda!

Pracujeme na nových skladbách a na jaře budeme nahrávat nový materiál. V červnu malý blitzkrieg tour po Španělsku a snad v září zase Fatela Sónica. To je zatím všechno. Ozvěte se, pokud nás chcete vidět ve vašem koutě světa.

Co pro tebe dnes osobně znamená být součástí punkové, Oi! nebo skinheadské scény a změnil se ten pocit oproti začátkům?

Dnes je to o něco jednodušší. Crew drží pohromadě, máme své místo na slunci, studio na tvorbu… něco, o čem se nám dřív ani nesnilo. Cestou se ale hodně změnil celý svět, takže to není jen o tom, že bych byl bručoun a zklamaný ze spousty věcí, které pro mě dřív hodně znamenaly. Ale takový je život – něco vyhraješ, něco prohraješ.

Kdybys měl Fitz popsat jednou větou někomu, kdo vás nikdy neslyšel, jaká by to byla věta a co by měla vystihovat?

Jsme drsní, přímočaří a nohama na zemi – Oi!

Jak je na tom tvoje práce nohou? Věnuje se někdo v kapele boxu nebo jiným bojovým sportům? Nebo dáváte přednost oldschool pěstním bitkám v hospodě, bez převlékání?

Práce nohou je paráda, kámo! Snažíme se udržovat v kondici, alespoň my tři. Občas chodím do místního boxerského klubu na trochu tréninku a procvičování techniky. Dřív jsem se víc věnoval zápasům, dnes už tolik ne. Víc než lesy a louky mám raději městský povyk v hospodách a na ulici.

Poslední slovo je tvoje – je něco, na co jsem se nezeptal a co bys chtěl dodat?

Díky za obsáhlý rozhovor. Zabralo to víc než pár dní odpovědět na všechny otázky, ale byla to hořkosladká radost a doufám, že jsem vám pomohl nahlédnout do toho, jak fungujeme! Doufám, že se někde potkáme, kámo – a jsi vždy vítán přijet a zažít Bělehrad tak, jak ho vidíme my. Drž se a pokračuj! Na zdraví!

DISKOGRAFIE:

Breakthrough EP (Lionheart Records, 2025)
Absolution LP (Lionheart Records, 2025)

INSTAGRAM: https://1url.cz/5JxZL