Over The Hill

Over The Hill je kapela z Montrealu, která mě zaujala svou deskou „Over The Hill“ vydanou na UVPRV. Parta chlapů, kteří žijí v subkultuře, ale do života jim vstoupilo rodičovství a krize středního věku. Je to příběh, který až příliš dobře znám – stejně jako každý, kdo je skinheadem od puberty až do dneška. Oslovil jsem kapelu s žádostí o rozhovor a odpověděli zpěvák Nic a kytarista Jeff. Začneme jejich představením a pak se pustíme do zajímavého povídání o zkušenostech, které během života v subkultuře v Montrealu nasbírali.

Ahoj, jsem Nic, zpěvák kapely Over The Hill. Jsem nejmladší člen kapely. Do scény jsem vstoupil v 90. letech, zatímco zbytek kapely začínal už koncem 80. let. Byl jsem vždycky politicky angažovanější než ostatní. Naše zkušenosti jsou dost odlišné. Jsem také autorem většiny textů pro Over The Hill.

Ahoj, jsem Jeff, sólový kytarista Over The Hill. Jsem takové prostřední dítě v téhle bandě dědků. Máme mezi sebou určitě společné zážitky, ale každý z nás má i své vlastní příběhy – a já je za ostatní vyprávět nebudu. Důvěřují nám, že kapelu budeme reprezentovat bez ostudy, tak snad to zvládneme.

Kdy a jak jste se poprvé dostali ke scéně? Oslovil vás punk, hardcore, Oi! nebo něco jiného?

Nic: Když mi bylo 14, jezdili jsme s kamarádem do města shánět muziku. Prozkoumával jsem různé alternativní žánry, ale když jsem narazil na punk, byl to pocit úlevy – jako bych konečně poškrábal to svědění, které mě svrbělo celý život. Díky poznámkám v bookletech a vysokoškolskému rádiu jsme objevili místní punkové kapely jako Banlieue Rouge a francouzské kapely jako Bérurier Noir. Naše malá crew se rozrostla o další spolužáky z naší střední školy a tak se stala živnou půdou pro kapely, punkáče a antifašistické skinheady během celých 90. let.

Jeff: Punk a hardcore se ke mně dostaly někdy v polovině dospívání a od té doby jsem se do toho víc a víc nořil. Bylo asi nevyhnutelné, že mě to jednou dovede k Oi!. Někteří kámoši už tenkrát sjížděli kompilace jako Oi! Chartbusters a jelo to jako lavina. Když kapely jako Agnostic Front a Cro-Mags dávaly Oi! otevřený kredit a Judge hráli cover Blitz – Warriors – bylo jasné, kam dál: k nejtvrdší odnoži punku.

Které kapely vás na začátku nejvíc ovlivnily – hudebně, textově, ideologicky?

Nic: Kapely, které jsem zmiňoval dříve, mi vtiskly levicové, politicky orientované pojetí skinheadství – a to mě ovlivňuje dodnes. V roce 1991, když mi bylo patnáct, jsem si oholil hlavu a do celé věci jsme šli jako redskins a antifašisti. Rychle jsme se seznámili s původní crew MTL SHARP. Ti nás dostali k Agnostic Front a Sick Of It All a vzali nás na Rock Against Racism koncert do Ottawy, kde hrála hromada kapel, ale nejvíc nás odpálila Life Sentence z Chicaga. Tyhle americké hardcore kapely mě hudebně silně oslovily a drží se mě doteď, i když později jsem si vybral UK82 a Oi! jako hlavní směr – to když jsem se přestěhoval z předměstí do Montrealu.

Jeff: V půlce 80. let mě zasáhli Dead Kennedys a Misfits – to byla ta jiskra. Pak přišel NYHC, The Business a Cockney Rejects. Náš současný projekt je výsledkem víc než 35 let vlivů, ale možná ještě víc je odrazem toho, s jakým nastavením do toho dnes jdeme. Máme mnohem míň iluzí než v mládí, a díky tomu si děláme přesně to, co chceme – bez jakéhokoli tlaku zvenčí.

Jaký byl váš první dojem ze skinhead scény? Přitáhl vás víc vzhled, texty, hudba nebo přístup?

Nic: O téhle subkultuře jsme toho věděli zoufale málo. Neměli jsme skoro žádné informace o původních skinech. „Spirit of ’69“ se teprve pomalu dostával do Ameriky. Skinhead scéna byla tehdy extrémně polarizovaná – hodně lidí přeskakovalo mezi skinheads a boneheads. Bylo to násilné období, obzvlášť pokud jsi byl otevřený antifašista.

Jeff: V osmdesátkách to mělo ještě navíc nádech provokace kvůli špatné pověsti, kterou scéna měla – i když neoprávněně. A právě když jsme zjistili, že ta pověst je nespravedlivá, udělalo to celou věc ještě přitažlivější – byl to opravdový underground, který jsi musel bránit. Pro mě to bylo všechno dohromady – ostrý vzhled, tvrdý zvuk a k tomu přístup, který tě prostě vtáhl.

Byli jste tehdy součástí nějaké crew nebo kolektivu, který vás formoval?

Nic: Ano. Ta původní SHARP parta, se kterou jsme se poznali jako kluci, později zmizela, ale jiní SHARP zůstali aktivní do roku 1994. Znovu jsme SHARP rozjeli někdy kolem 1996 nebo 1997. Fašouni na nás útočili, scéna byla ovlivněná apolitismem a my jsme se museli zorganizovat. Myslím, že to bylo úspěšné. Fašounská aktivita postupně vyšuměla – stejně tak i SHARP jako organizace. Radikálnější z nás se začali nudit a potřebovali ventil, tak jsme kolem roku 1999–2000 založili RASH a rozšířili aktivity i mimo antifašismus.

Jeff: Já se k tomu dostal v dost zvláštní době – skoro nikdo už otevřeně nemával vlajkou, protože scéna měla kvůli médiím hroznou pověst. Takže kromě toho, že jsme hráli v kapele, jsme byli hlavně rádi, že jsme našli pár dalších lidí, co to mají stejně, a mohli s nimi chodit na koncerty a dát si pivo.

Hráli jste v kapelách jako Shock Troops, Street Troopers, Vagabonds, Sons of Pride… Jsou některé z nich stále aktivní? Jak na tyto projekty vzpomínáte?

Nic: Žádná z těch kapel už není aktivní. S kapelou Street Troopers jsme měli před pár lety reunion, při té příležitosti jsme nahráli nevydaný song Sharp as a Knife a jeden úplně nový, napsaný právě pro tuhle akci. Nejlepší vzpomínky mám (jak se Street Troopers, tak s Union Made) na hraní na americkém východním pobřeží, v oblasti Středozápadu a v Ontariu pro různé antirasistické crews a organizace. Byla to šílená doba.

Jeff: Ani jedna z těch kapel není aktivní už víc než dvacet let. Sons of Pride nedávno odehráli jednorázový koncert na Montreal Oi Festu a byla to zábava. Ale jinak tyhle kapely pro mě zůstávají skvělými vzpomínkami na naši divokou mladost.

Jaká je atmosféra v Over The Hill ve srovnání s vašimi předchozími kapelami?

Nic: Baví mě dělat muziku s jinými lidmi, než s kterými jsem hrál dřív. Jsme při psaní nových věcí hodně produktivní. Všichni jsou to zkušení muzikanti s desítkami let za sebou. Díky tomu to dobře šlape jak po hudební stránce, tak na pódiu – a zároveň si to všechno užíváme.

Jeff: Máme celkově silné soustředění. Sdílíme široký záběr hudebních vlivů, takže si snadno předáváme nápady nebo inspirace. A taky se nám daleko líp krotí ega než za mlada.

Je něco, co jste se naučili z minulosti a dnes děláte jinak?

Nic: Soustředím se na to, abych napsal co nejvíc nových skladeb. Je snadné sklouznout k tomu, že jen přehráváš pořád stejný set – jakmile máš dost věcí na koncert. Naučil jsem se tomu vyhnout.

Jeff: Rozhodně! Děláme kratší skladby, bez zbytečných kudrlinek, a s důrazem na silné sbory. Nemáme hlavního autora – každý přispívá a všechno se počítá. Respektujeme tempo ostatních a věříme, že se nakonec vždycky sejdeme. Funguje to skvěle a je to díky tomu mnohem zábavnější.

Co vás inspirovalo napsat album o stárnutí v punkové a skinheadské subkultuře?

Nic: Všiml jsem si, že všichni zpíváme písničky o mládí, ale na koncertech kolem mě stáli lidi třicet plus. Zdá se, že starší publikum je v Severní Americe nová norma – a tak bylo načase o tom napsat. A co lepšího, než se přitom trochu zasmát sami sobě?

Jeff: Jak se říká – piš o tom, co znáš!

Je deska čistě osobní, nebo jste chtěli mluvit za celou generaci? A jaké reakce zatím zaznamenáváte?

Nic: Některé texty vycházejí z osobních zkušeností, ale myslím, že vystihují naši generaci obecně. Reakce na texty i témata byly skvělé. Plníme tím určité prázdné místo – můžeš si pustit Oi!, které má texty relevantní k tomu, co prožíváš jako starší člověk ve scéně. Lidi podle mě oceňují celé album jako celek.

Jeff: Myslím, že to nejlepší vzniká, když píšeš pro sebe – a ono to zrovna osloví i další. Když vezmu v úvahu vzkazy, které jsme dostali, zdá se, že se v našich textech dost lidí poznalo. Veteráni scény si k tomu asi najdou blíž, ale i mladší publikum si podle mě užívá ten rytmus – a sebekritický humor je něco, čemu rozumí každý.

Jak vznikla spolupráce s UVPR a jaké je to pracovat s tímhle labelem?

Nic: Ka Rott z UVPR pochází původně z Montrealu a byli jsme ve stejné crew. Je to dobrá kamarádka. Ben také nějakou dobu žil v Montrealu a je to úžasný, zapálený člověk. UVPR je můj nejoblíbenější label. I když normálně vydávají jen francouzské kapely, tak jsem je tak dlouho otravoval, až s námi nakonec souhlasili – když si poslechli nahrávku. Spolupráce s nimi je naprostá radost.

Co je na stárnutí v subkultuře, která oslavuje mládí, to nejtěžší?

Nic: Myslím, že je to především vnitřní boj. Vždycky jsme se oceňovali podle toho, jak jsme tvrdí, jak jsme spolehliví, jak zvládáme být všude se svými kámoši, jak moc zvládneme vypít… Ale to jsou všechno věci, které jsou s věkem těžší – nebo rovnou nemožné. A přesto na nich pořád stavíme svou identitu. Je to existenciální dilema. Musíme se naučit vážit si sami sebe jinak, aniž bychom přitom zradili to, kým jsme.

Jeff: Občas mě napadne, že bych něco udělal jinak, kdybych tehdy věděl to, co vím dnes. A pak je tu ještě jeden problém – udýchat celý koncertní set.

Cítíte se dnes spíš jako veteráni scény, nebo pořád jako aktivní účastníci?

Nic: Nikdy jsem nepřestal chodit na koncerty, podporovat kapely, potkávat se s lidmi. Takže se pořád cítím jako aktivní účastník.

Jeff: Asi obojí? Pořád chodíme na koncerty, sledujeme nové kapely – mladé i zavedené – kupujeme si jejich vinyly a merch. Celá tahle scéna a subkulturní muzika je pořád to, co nám dává energii a dává životu smysl.

Co posloucháte v poslední době? Které kapely nebo projekty máte rádi?

Nic: Podle mě nikdy nevycházelo tolik kvalitního Oi! jako teď. Francouzské Oi! je momentálně naprosto epické. Americké kapely jako Slugger jsou špička. Baskické kapely jako Kaleko Urdangak jsou skvělé. MESS z Mexika jsou výborní. Street Code z Toronta jsou brutální a mají brzo vydat album. V Montrealu to taky hodně žije – křest naší desky proběhl s třemi skvělými novými místními kapelami: Mortier, Ain’t Right a Jail. Poslouchám je všechny.

Jeff: Je tu spousta úžasných nových kapel – Slugger z Kalifornie a Sikm mi hned přijdou na mysl, taky Badterms. Momentálně mám až nezdravou posedlost Haywire 617. A místní Hood Rats z Montrealu jsou naprosto skvělí, podle mě hodně nedocenění. Stejně tak Mortier a Ain’t Right – výborný brickwall Oi. Cuir z Francie, se kterými jsme měli možnost si i zahrát, jsou skvělí – jak hudebně, tak nápadem. A mimochodem – poslední dobou taky hodně poslouchám Jamese Browna, krásně to vyvažuje celkový mix. A velký respekt našim kamarádům Ultra Razzia, kteří pořád vydávají skvělý materiál a naživo jsou naprosto výborní. Milujeme je!

Stále sbíráte vinylové desky? A podle čeho vybíráte, co si pustíte?

Nic: Jo, pořád mám sbírku desek. Mám většinu původních Oi! a punkových alb a taky hromadu novějších věcí. Snažím se zaměřovat na nové desky a každou si aspoň párkrát pustit.

Jeff: Poslední roky jsem velkou část sbírky prodal, ale některé kusy jsem si nechal a čas od času si pořídím něco nového. O tom, co si pustím, rozhoduje nálada a taky to, jestli mám chuť pročítat si texty, prohlížet insert atd. – to hraje velkou roli.

Máte blízko i k jiným skinheadským stylům jako reggae, rocksteady nebo ska?

Nic: Jasně. Nic se nevyrovná pořádné taneční DJ noci.

Jeff: Rozhodně. To je jedna z věcí, která mi subkulturu ještě víc otevřela. Nejčastěji se vracím ke kompilacím ze Studia One – skvělý výběr umělců v tomhle žánru a kvalita vydání je nepřekonatelná.

Jak vás ovlivnilo to, že mluvíte francouzsky i anglicky?

Nic: Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale asi nám to umožnilo vnímat Oi! jako mezinárodní věc víc než jiným lidem v Kanadě nebo v USA.

Jeff: Je to asi moje nejoblíbenější věc na tom, že žiju tady. Otevírá to hrozně moc možností. Když můžeš zpívat se stejným zápalem song od Camera Silens i od Cock Sparrer, protože se v těch textech opravdu poznáš, je to k nezaplacení.

Vidíte rozdíl mezi frankofonní a anglofonní scénou v Kanadě?

Nic: Scény se spíš definují podle velkých měst než podle jazyka. Právě města jsou tím pojítkem – v Kanadě i USA.

Jeff: V punku, Oi! a hardcore scéně asi moc ne – pořád jsme underground a nemůžeme si dovolit držet stranou lidi, kteří jsou na stejné vlně. Realita je, že pro anglicky zpívající kapely je víc příležitostí, protože je větší publikum. Ale frankofonní Oi! zažívá posledních deset let zlatou éru a hodně se dostalo i k anglicky mluvícím posluchačům. Když se podíváš na kapely jako Rixe nebo Béton Armé, je jasné, že jazykové bariéry překonávají bez problémů.

Rozhodujete se vědomě, v jakém jazyce zpívat, nebo to jde přirozeně?

Nic: Jde to přirozeně. Jsem Francouz, ale vyrůstal jsem v anglické čtvrti, takže jsem bilingvní. Over The Hill je první kapela, pro kterou píšu i francouzské texty. Vzniklo to úplně přirozeně během psaní songů a baví mě to.

Máte někdy pocit, že vám je kvůli jazyku bližší evropská scéna než ta americká?

Nic: Historicky jsme byli blíž americkým kapelám, hlavně kvůli možnosti koncertovat. Americký hardcore měl velký vliv na montrealské punkové kapely osmdesátých let. V devadesátkách jsme byli víc napojení na americké Oi! – opět díky koncertní dostupnosti. Ale dnešní komunikace nás hodně přiblížila i evropským kapelám, hlavně těm francouzským. Montreal Oi Fest tenhle vztah výrazně upevnil.

Jeff: Myslím, že i víc než jazyk nás s americkou scénou pojí společné zážitky – třeba jak lehké bylo většinu života překročit hranici. Hardcore byl vždycky součástí naší scény a mnohem víc přijatý skinheadskou kulturou než v Evropě. V Severní Americe je pro skinheady přirozené se s hardcorem ztotožnit, kdežto v Evropě to možná není vnímané jako „tradiční“ součást kultury.

Jaká je punková a Oi! scéna v Montrealu dnes?

Nic: Gentrifikace rozmetala punks a skins po okrajích města. Dřív jsme byli všichni v centru a tyhle byty se staly ohniskem aktivit. Už taky nemáme to jedno konkrétní místo, ten roh ulice, kde bys našel někoho každý večer jako v osmdesátkách nebo devadesátkách. Ilustrace na našem LP zobrazuje Bloky, což bývalo místo, kde se punks scházeli. Dnes máme víc dobrých kapel, dobré vztahy s kluby, dobré promotéry, jasný antifašistický postoj a spoustu zábavy. Scéna je teď víc postavená na konkrétních akcích než na neustálém vysedávání.

Jeff: Když to srovnám s osmdesátkami a devadesátkami, tak počet lidí, co pravidelně chodí na koncerty, je úžasný. Místní i zahraniční kvalitní kapely tomu hodně pomáhají. Jak říká Nic – dnes jsou koncerty tím místem setkání, ne bary nebo ulice, jako dřív (kruci, jsme staří).

Existují v Montrealu místa, která pro vás mají zvláštní význam?

Nic: Z těch, co už neexistují… bary jako LeClub-Graffiti, Le vieux-Pen, Loonies a Bar St-Laurent… obchody s deskami jako Dutchies, Le Pick Up nebo Primitive… a místa na potkávání jako už zmíněné Bloky nebo Loud House.

Jeff: Nic je z nás nejmladší, takže pár legendárních míst mu uniklo – třeba The Terminal, Station 10, původní verze klubu Madhatter (ještě existuje, ale se scénou už nemá nic společného). Jailhouse Rock Café byl skvělý, stejně jako Dax Club… Jen když to všechno píšu, vrací se mi spousta vzpomínek. A taky obchod New Age Records poblíž NDG – měli v suterénu bedny s nehranými originálními reggae deskami ze 60.–70. let. V osmdesátkách a devadesátkách měli aktuální věci, ale když jsi přišel a vypadal „správně“, rovnou tě poslali dolů – byla to sranda.

Kam v Montrealu chodíte na koncerty, pivo nebo nakupovat desky? Kam by měl zajít punk nebo skinhead, který navštíví město?

Nic: Bar Yermad nám slouží už od roku 1997 a pořád funguje. Foufs, ikonická punková scéna z osmdesátek, se k nám po covidu zase přidala. Nejlepší obchod s deskami je Sonik – skvělá hudba a pivo s fajn lidmi. A pokud chceš zažít opravdový streetpunk život, běž do Traxide (dnes Biu), DIY prostor, kde jsou malé, ale divoké koncerty.

Jeff: Turbo Haus hostí různé scény, ale punk, Oi! a hardcore tam mají silnou základnu a je to příjemné místo k setkání. Nově se přidává i The Blue Dog s dobrými koncerty. A jestli máš rád hospody, tak Barfly je montrealská klasika – zažilo se tam spousta nezapomenutelných koncertů.

Je scéna dnes víc uzavřená, nebo otevřená?

Nic: Určitě otevřenější. Dřív to bylo hodně násilné a těžké se dostat do party – pořád se někde někdo pral, často i mezi sebou. Dneska je většina věcí hodně v klidu – pokud nejsi člověk, co se veze po plotě.

Jeff: Mnohem méně klik, širší hudební záběr (i u starších lidí), a to dělá scénu otevřenější, než když jsem do ní vstupoval. Méně násilí taky přispívá k větší účasti. Kdybys mi před 35 lety řekl, jak bude scéna vypadat dnes, nevěřil bych ti – a asi bych si myslel, že je to špatně. Mýlil bych se!

Objevují se v Montrealu noví punks a skins, nebo je to pořád stejná parta známých tváří?

Nic: Co se týče skins, tak většinou pořád stejné známé tváře. Mezi punky je pár mladších, kteří se přidávají.

Jeff: Většinou známé tváře. Mladší generace se méně váže na konkrétní subkulturu a spíš je vnímají jako celek.

Jak byste popsali kanadskou Oi! scénu – dříve a dnes?

Nic: Kanada je obrovská země s kulturní rozmanitostí, takže je těžké ji definovat jako celek. Každé velké město má svoji vlastní scénu.

Jaký máte vztah k americkým kapelám? Cítíte spíš propojení, nebo vzdálenost?

Nic: Nejsem dnes ta pravá osoba, co by na to odpověděla. Moje vztahy s americkými kapelami sahají do devadesátek. Lepší odpověď by měl třeba Sylvain z The Prowlers, který dělá koncerty.

Jeff: Z pohledu vlivů tam určitě cítím silné propojení. Jak jsem říkal dřív – máme hodně podobné zážitky z undergroundu a ze života v Severní Americe obecně. Hardcore byl vždycky pojítkem mezi scénami na obou stranách hranice.

Sledujete evropskou scénu? Co vás na ní baví nejvíc?

Nic: Francouzský Oi! zažívá posledních deset let neskutečnou jízdu. Mým favoritem je Bromure. Také Baskicko je plné výborných kapel. Skvělé je, že tahle generace má jasně dané antifašistické postoje, často i propojení se SHARP.

Jeff: Rozhodně sleduju. Teď je tam spousta skvělých kapel – Cuir, Rixe, Cran, Claimed Choice a další drží Francii na špici. Taky Giuda nebo Hard Wax. Upřímně, tenhle rozhovor by mohl být jenom výčtem výborných kapel.

Co pro vás znamená být i po 20–30 letech stále součástí subkultury?

Nic: Nedokážu si představit, že bych neměl subkulturu ve svém životě – byl bych bez ní nešťastný. Žiju v odlehlé malé komunitě v Arktidě a do Montrealu jezdím co nejčastěji, abych si tenhle život pořád užíval.

Jeff: Je zvláštní, že i když to v určitých obdobích nebyla úplná priorita, pořád to bylo hluboko uvnitř jako něco, co tě drží při životě. Skvělé je, že mladší generace tu štafetu přebírají. Myslím, že budoucnost je v dobrých rukou.

Změnil se s věkem váš vztah k psaní textů a tvorbě hudby?

Nic: Jo, určitě. Dřív to byla dřina. Teď mě jamování a skládání baví. Od chvíle, co jsem začal brát věci s nadhledem a uměl si dělat srandu sám ze sebe, jde to mnohem snáz.

Co byste chtěli, aby si mladší posluchači odnesli z vaší hudby?

Nic: Doufám, že pochopí, že mít srandu a umět se zasmát sami sobě je důležité – zvlášť v subkultuře, která staví na tvrdosti. V písni “Can’t Run” zpíváme:

„Býval jsem ten v první linii,

ale čas mě sejmul v plný síle.

Chtěl bych ještě jednou bojovat,

ale moje vyhřezlá plotýnka řekla – ani náhodou.

Směj se mi teď, jednou se zasměju já,

až taky budeš… over the hill.“

Jeff: Že v tom můžeš pokračovat i po mládí – jen si dávej pozor, ať si na pódiu nezlomíš kyčel.