Na Badterms jsem poprvé narazil, když Ramon GD připravoval obal pro jejich druhou desku. Zkusil jsem si je pustit a objevil skvělý rock’n’Oi!. Tahle parta z Bostonu dělá výbornou muziku, miluje subkulturu a má co říct o hudbě i o životě v našem kmeni. A navíc — za pár dní vyrážejí na evropské turné 2025, takže ideální čas si popovídat. Na otázky odpovídali Curt a Hans.

Představ si, že máš někomu v hospodě představit BADTERMS, a ten člověk v životě neslyšel o punku. Co bys řekl za 30 sekund?

Curt: Agresivní, melodický rock’n’roll ovlivněný Oi! a punkem – to to asi shrnuje nejlíp.

Hans: Street punk Oi! kapela s náklonem k rock’n’rollu.

Co byl první impuls k založení kapely? Máte zkušenosti z jiných projektů? Jaké hudební styly jste zkoumali?

Curt: Prvním impulsem bylo, když jsem si jako dítě koupil baskytaru za peníze, které jsem si našetřil. Bylo mi čtrnáct, takže už je to hodně dávno! Hraju v kapelách prakticky celý život. Punk, rock’n’roll, hard rock, pub rock, power pop – to všechno jsem hrál nebo nahrával s různými kapelami.

Hans: První kapelu jsem měl v šestnácti, byla to Oi! kapela The Bootboys. Od té doby spousta punk rock’n’rollu, různě kořeněného agresivního rocku.

Váš hudební styl je podle mě mix všeho možného. Rock’n’roll ovlivněný punkem, Oi!, pub rockem… Měli jste od začátku jasnou vizi, jak chcete znít, nebo jste prostě začali hrát a postupně to vykrystalizovalo?

Curt: S Hansem jsme v roce 2022 jeli evropské turné s kapelou The Mochines. Po návratu jsme si řekli, že zkusíme nový projekt – původně jen jako nahrávací experiment. Několik let předtím jsem začal víc poslouchat nové Oi! a skinhead kapely a jejich energie mi připomněla to, co jsem měl rád v 70. a 80. letech. Vždycky jsem miloval syrový, špinavý rock’n’roll, a chtěl jsem se k tomu zvuku vrátit. Nevěděli jsme přesně, co z toho vyleze, ale měli jsme představu o energii a atmosféře.

Hans: Spíš ta druhá možnost. S Curtem máme dlouho podobný vkus, posílali jsme si nápady, aniž bychom věděli, kam to povede. Moje psaní je teď pro tenhle projekt mnohem soustředěnější než na začátku.

Ovlivnila vás při zakládání kapely místní scéna, nebo to byla spíš osobní potřeba?

Curt: Možná trochu obojí. V bostonské rock’n’roll scéně jsem byl dlouho, ale začala mi připadat vyčpělá. Začal jsem chodit na více punkových a hardcore koncertů mladších kapel, a jejich energie i komunita mě inspirovaly. Bylo to osvěžující. Nový projekt byl každopádně osobní – v předešlých kapelách mi něco chybělo. Vždycky jsem byl jen kytarista a skladatel, ale měl jsem potřebu začít i zpívat a psát texty. BADTERMS byl správný moment to zkusit.

Hans: Na začátku určitě osobní potřeba, ale je skvělé vidět nové kapely a energii, kterou přináší. Dneska se děje spousta výborného Oi!.

Co pro vás znamená název „Badterms“?

Curt: Vybrali jsme ho s Hansem z nějakého seznamu návrhů. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc to získalo hlubší význam. Většina pozitivních změn v mém životě přišla po těžkých obdobích nebo koncích vztahů, třeba i s dobrými přáteli. Někdy jsme se po čase usmířili, někdy ne. Ale právě ty „špatné konce“ mě často dovedly na lepší cestu. No a taky ten název prostě zní dobře a vypadá fajn na plakátu.

Jaké kapely a desky vás ovlivnily v mládí?

Curt: Těch je šíleně moc. Jako dítě The Who, Stones, Kiss, Bowie, Sabbath, Zeppelin, AC/DC. Na střední pak The Jam, Clash, Sex Pistols, Buzzcocks, Ramones, Sham 69, Two Tone. Kompilace Oi! The Album mi otevřela svět Cockney Rejects, 4 Skins, Cock Sparrer. Miloval jsem i label SST – Black Flag, Minutemen. Ve dvaceti pak hromada punk rock’n’rollu a protopunku – MC5, Stooges, New York Dolls, Heartbreakers. Jsem taková hudební houba, vždycky hledám něco nového.

Hans: Těžká otázka, protože toho bylo fakt hodně! Začalo to klasikou jako Beatles, Stones… Ale už ve 12–13 jsem zjistil, že mě baví spíš agresivnější věci – třeba soundtrack k Decline of Western Civilization. Rychle jsem se ponořil do britského punku. Nedávno jsem našel staré taby, co jsem si nechával kreslit od učitele kytary kolem roku 84–85: Social Distortion, GBH, TSOL, Circle Jerks, trochu rané Metallicy. Učit se punk na kytaru mi přišlo zvládnutelné a motivující. V té době byli všichni učitelé posedlí metalem!

Co posloucháte v současnosti? Máte nějaké oblíbené nové kapely?

Curt: Je toho tolik, že se to těžko stíhá. Poslední dobou hodně poslouchám Street Code, No Heart, Burden, Fuerza Bruta, Shaved for Battle, Poor Impulse Control, Bomber, GAVL, Aresi. Samozřejmě stále i klasiky – Blitz, Last Resort, 4 Skins, Doug and the Slugz, Oxblood, Templars, Sham 69, Business, The Strike. Hodně poslouchám taky rocksteady, dub, boss reggae – třeba Augustus Pablo nebo Prince Phillip.

Hans: Claimed Choice, Collaps, NO TIME, Lost Legion, Giuda, Toledo Panic, Knife’s Edge, SIKM, Bullshit Detector, Bomber, Young Ones, Bishops Green – jen pár jmen z hlavy.

Jaký byl váš první punkový nebo skinhead koncert?

Curt: Vyrůstal jsem v LA, kde bylo v 80. a 90. letech spousta backyard shows – koncerty na zahradách. Takže asi něco z toho bylo moje první setkání s touhle scénou. Místní scéna byla silná, hrály tam fakt dobré mladé kapely. První oficiální klubový koncert s punkem, skinheady nebo hardcore byl nejspíš v klubu Anthrax v Connecticutu kolem roku 1988. Mám příbuzné na východním pobřeží, takže jsem tam trávil léta a měl přístup i k téhle scéně. Viděl jsem tam výborné koncerty – Blast, SNFU, ALL, 76% Uncertain a další. Spíš hardcore než Oi!, ale spousta skinheadů a punkáčů tam byla.

Hans: Punk – Fear, Circle Jerks, The Vandals, rok 1984, Olympic Auditorium v Los Angeles. Skinhead – Headstrong, Lion’s Pride, Bootboys v Madame Wong’s.

Na každé vaší desce je coververze. Už jste přehráli Eddie and the Hot Rods, Slade i Menace. Jak tyto výběry reprezentují váš hudební vkus?

Curt: Jsou to písně, které máme rádi a u kterých jsme cítili, že jim můžeme udělat čest. Baví mě učit se covery, člověk tak pronikne do toho, jak jiní skládají. A to může posunout i vlastní přístup ke skládání nebo hraní.

Hans: Mám rád konec 70. let – punk a pub rock. To byl náš výchozí bod, ale zajímáme se i o spoustu jiných kapel a období.

Existují žánry nebo umělci mimo punk a Oi!, kteří vás ovlivňují – hudebně nebo textově?

Curt: Všechno může být potenciální inspirace – i reklama nebo soundtrack. Snažím se mít otevřenou hlavu, i když mám jasnou představu, jak má znít BADTERMS a jaký má mít vibe.

Hans: Power pop, classic rock, osmdesátkový new wave jsou tam pořád někde v pozadí. Reggae a ska taky, i když nevím, jak moc se to promítá do toho, co dělám.

Jak jste se osobně dostali k punku a/nebo skinhead subkultuře? Měli jste „klik“ moment, kdy jste si řekli: tohle je můj kmen?

Curt: Ke skinheadství jsem se dostal skrz mod scénu. Ve 12 nebo 13 jsem viděl film Quadrophenia a jako spousta mládeže v LA v 80. letech jsem se chytil mod revivalu. I když reálně to nikdy nepřekročilo okruh mých kamarádů na škole, hudba a estetika na mě měly celoživotní vliv. Od puberty hraju v kapelách, takže jsem byl pořád obklopen subkulturou – punks, skins, rudies, mods, new wave, thrasheři… Nikdy jsem nezažil jeden konkrétní moment, kdy by mi „cvaklo“, že jsem skinhead. Byl jsem mod, co se bavil s punks i skins. I když mezi scénami byly rozdíly, v našem okolí to nebyl problém. V 90. a 00. letech jsem byl víc v punk rock’n’roll scéně. Kolem roku 2005 jsem se věnoval jazzu, což mě vlastně vrátilo zpátky k mod vnímání stylu. Znovu jsem objevil early reggae a styl se mi postupně vyvinul do hardmod/traditional skinhead estetiky, která mi nejvíc sedí. Takže ne – nebyl to jeden moment, ale spíš dlouhá cesta.

Hans: Přijde mi to jako věčnost, ale asi to začalo, když mě starší brácha vzal na koncert The Plimsouls, bylo mi 11. Na pódiu skankovali skinheadi a mě fascinoval ten dospělý svět undergroundového rock’n’rollu. DJ Rodney na ROQ hrál spoustu dobrého punku. Považoval jsem se za punkáče, ale začal mě štvát ten politickej nátlak a škatulky, do kterých jsi musel zapadnout. Když jsem začal poslouchat 4 Skins, Angelic Upstarts, Sham 69 a další britské kapely, přišlo mi to přímočařejší a víc pro mě. A taky móda. Rychle mi to seplo a začal jsem hrát na kytaru v Oi! kapele.

Považujete se víc za punks, skins, nebo pro vás tahle nálepka není důležitá?

Curt: V kapele jsou skins, punks i herberti! Někteří z nás jsou možná všechno dohromady, haha! Jako kapela si nemyslím, že je to nějak zásadní. Naše hudba baví jak punks, tak skins i obyčejný lidi, a to je pro mě úplně v pohodě.

Hans: Dřív mi tyhle identity přišly důležitější. Mezi těma skupinama bývaly častý bitky. Dneska už to tolik neřeším. Hudba, umění, všechno se víc prolíná. Je tam víc soudržnosti než dřív. Celkově je to dobrá věc, i když možná míň vzrušující.

Jak vás léta v subkultuře ovlivnila? Co je pro vás nejdůležitější – hudba, móda, etika, komunita?

Curt: Těžko říct, co konkrétně scéna, ale hraní v kapelách mě rozhodně formovalo. Mám silnou pracovní morálku a do psaní i hraní vždycky dávám maximum. Bez toho by byl život pro mě asi dost nudnej. Miluju koncerty, setkávání s lidma, cestování. Nedokážu si představit, že bych to neměl. Pro mě mají všechny aspekty skinhead kultury – hudba, styl, etika i komunita – stejnou váhu.

Hans: V alternativních kulturách jsem tak dlouho, že je to vlastně součást života. Někdy jsem aktivnější, někdy míň, ale je to tam vždycky.

Když jsem začínal s punkem, první kapela, co mě fakt chytla, byli Dropkick Murphys z Bostonu. Postupně jsem si Boston spojil s hardcorem – SSD, Negative FX, Blood for Blood, Slapshot, Have Heart. Co pro vás znamenají tyhle kapely a které vás ovlivnily?

Curt: Vyrůstal jsem v Los Angeles, takže jsem si tu v Bostonu občas připadal jako outsider. Už tu žiju dvacet let, ale některý věci mi tu pořád nejsou úplně vlastní. Hodně boston­ských zásadních kapel mě tolik neoslovilo, protože jejich zvuk je hodně „bostonskej“. Něco z toho mám rád, ale nebylo to nikdy to hlavní, co jsem poslouchal. Spíš mě ovlivnily starší punkový kapely jako Real Kids, Nervous Eaters, Unnatural Axe. Mám rád i starý hardcore jako Jerry’s Kids, SSD, GangGreen, F.U.’s.

Hans: Z Bostonu mě bavili The Freeze a GangGreen. Dropkick byli svěží vítr, když se objevili. Postupem let jsem s nima ztratil kontakt, ale nedávno na Punk Rock Bowling hráli skvěle. SSD jsem viděl v roce ’85 – tehdy už to byla v podstatě metalová kapela.

Boston má silnou punkovou i hardcore tradici. Cítíte se s ní propojeni? A co je podle vás dnes na scéně nejlepší a nejhorší?

Curt: Těžko říct. Boston může působit uzavřeně – není to velký město a lidi ze scén se tu znají roky. Díky množství škol se tu hodně točí „přespolní“, co přijdou a zase zmizí. Pracuju 25 let jako kytarový technik, takže hodně kontaktů mám díky svojí práci. S BADTERMS jsme tu ale dostali super odezvu a myslím, že se k místní tradici připojujeme.

Jak myslíte, že americkej punk a hardcore formoval subkulturu jinak než v Evropě?

Curt: V USA má skinhead víc kořeny v hardcore a punku než v soulu, reggae nebo prvním vlně Oi! jako v Británii. Estetika je jednodušší, přímější, a i životní zkušenosti jsou jiný. Samotný pojetí „dělnické třídy“ je v USA jiný než v Evropě – i co se týče pracovních možností, co lidi měli.

Je těžší udržet subkultury při životě v USA než v Evropě?

Curt: Nemám úplně s čím srovnávat. Tady ve Státech mi scéna přijde dost živá, pokud jste ochotní trochu cestovat. Kapely a koncerty jsou všude. Místně to občas kolísá, ale když se něco děje, je to většinou dobře podpořený. Sociální sítě, ač mají mouchy, hodně pomáhají udržet kontakt napříč městy a zeměmi – a to vnímám pozitivně.

O čem píšete texty? Jsou spíš osobní nebo vyprávěcí?

Curt: Většinou čerpám z vlastního života, pozorování a frustrací. Někdy si zkusím i vyprávění. Nemám žádnej pevnej přístup – prostě hledám dobrej háček.

Jak důležitá je pro vás nezávislost – hudební i ideová?

Curt: Nezávislost oproti práci „pro systém“? Jsem kytarovej technik na volné noze a BADTERMS vydává na malých nezávislých labelech. Takže jo, je to pro mě důležitý. Ale žijeme ve společnosti, která ničí drobné podnikání, a žít a nakupovat úplně mimo tenhle systém je čím dál těžší. Dělám, co můžu.

Máte za sebou tři desky, všechny s výborným vizuálem. Spolupracovali jste s Cuero Negro, Ramonem z RGD Art nebo s Malwinou z Old School Design. Pro mě je grafika důležitá součást desky – jak důležitá je pro vás? A vnímáte rozdíl mezi fyzickou deskou a streamem?

Curt: Od začátku jsme si s Hansem řekli, že chceme podporovat nezávislý umělce, zvlášť ty ze skinhead/punk scény. Ti lidé jsou stejně důležití jako kapely – dávají hudbě vizuální tvář, a to je podle mě zásadní. Když jsem byl malej a internet neexistoval, kupoval jsem desky jen podle obalu. Někdy trefa, někdy ne. Streamy jsou dneska norma, ale nic nenahradí čtení textů a prohlížení obalu při poslechu vinylu.

Berete vizuál jako součást sdělení, nebo necháváte volnou ruku grafikům?

Curt: U grafik jsme se trochu zapojili, ale spíš necháváme umělce tvořit podle jejich vize. Zatím to bylo spolupracující, ale jsem úplně otevřený jejich interpretaci naší hudby.

Vnímáte vizuální styl jako součást punk/skinhead tradice?

Curt: Rozhodně, ale nejen u punk/skinhead desek. Miluju všechnu možnou hudbu a spousta obalů je pro mě zásadní umění. Je to asi moje nejoblíbenější forma výtvarného projevu.

Všechny vaše desky vyšly u německého labelu Lionheart Records. Jak to vzniklo?

Curt: První EP jsme dali na Bandcamp v listopadu ’23. Poslal jsem ho i Christianovi z Lionheartu, protože jsem fanoušek jeho labelu. Líbilo se mu to a nabídl se, že ho vydá. Od té doby jsme spolu udělali další dvě desky. Hodně nám pomohl.

Pomohla vám evropská spolupráce oslovit víc lidí?

Curt: No, hlavně nám pomohla oslovit vůbec nějaký lidi! Haha. Předtím jsme neměli skoro žádný publikum.

Připravujete LP „Panic Age“ s TKO Records. Co o něm můžete prozradit?

Curt: Panic Age bude desetipísňová deska, sbírka už vydaných songů z Lionheart. Mark z TKO chtěl udělat domácí vydání, protože zatím byly naše desky k dostání jen z Německa poštou. Lidi se nás na americké vydání ptali od začátku. Těšíme se, že hudba bude dostupnější doma. Grafika reflektuje třeba texty jako „screaming at the wall“. Celý balení vypadá skvěle – nemůžu se dočkat, až to lidi uvidí a uslyší.

Je pro vás důležitý hrát pro subkulturní publikum, nebo chcete oslovit širší scénu?

Curt: Je pro mě zásadní hrát pro subkulturní publikum. Právě ti lidé nás nejvíc podporují. Ta sounáležitost mezi lidma na koncertech, kapelama, promotéry, výtvarníky – to je vzácný a vážím si toho. Ale samozřejmě – kdokoliv mimo scénu, komu se naše hudba líbí, je vítán. Třeba skrz nás objeví další kapely, který by jinak minul.

Jaký koncert byl zatím nejlepší?

Curt: Těch skvělých bylo dost, měli jsme štěstí být na parádních line-upech. Osobně nejvíc miluju Montreal Oi Fest. Skvělý víkend, výborný publikum a moje oblíbený kapely.

Máte radši malé kluby nebo velké festivaly?

Curt: Jsem klubovej špinavej rock’n’rollovej typ!

Jak vypadá vaše typické publikum? Punks, skins, normies?

Curt: Všechno dohromady! Zatím nic typickýho.

Chystáte evropské turné – Německo, Rakousko, Belgie, Katalánsko, zakončeno legendárním Beach Beer Chaos. Jak se těšíte a co čekáte? Vidíte rozdíly mezi USA a Evropou – ve scéně i životním stylu?

Curt: Bude to moje šestý evropský turné, takže přibližně vím, co čekat. Cestování miluju, a Evropa obzvlášť. Těším se na všechny koncerty. Na Beach Beer Chaos budu poprvé a jsem fakt nadšenej, že tam hrajeme.

Na které města se těšíš nejvíc?

Curt: Nikdy jsem nebyl ve Vídni ani v Antverpách, takže na ty jsem zvědavej.

Jak turné vzniklo a jak těžké je ho zorganizovat pro DIY kapelu?

Curt: Na podzim jsme hráli s Collaps, když byli v USA. Jejich basák Schnabel pracuje v City Rat Booking, tam jsme navázali kontakt. Když nás pozvali na BBC, napsal jsem Stephanovi, jestli by nám nechtěli pomoct s bookingem. Naštěstí jo – a jsme tady!

Bude na turné nějaký exkluzivní merch nebo překvápko?

Curt: Jan ze Subculture Beat udělal super tour edice našich triček – i jeden novej design.

Co zatím považuješ za největší odměnu za tuhle cestu?

Curt: Když nás uznávají kapely a lidi, který sám obdivuju. Upřímně – pokaždý, když někdo pustí naši hudbu, zmíní kapelu, nebo přijde na koncert kvůli nám – je to všechno.

Myslíš, že punk a skinhead kultura má budoucnost za 10–20 let?

Curt: Obě tyhle scény už toho přežily dost. Vzestupy i pády, jako my všichni, ale teď to vypadá silně. Bylo by skvělý, kdyby se zapojovalo víc mladejch – a to se děje. Pokud budou lidi, co respektujou historii a zároveň tvoří vlastní budoucnost, scéna bude dál žít.

Na závěr máš prostor říct, co chceš – něco, na co nedošlo?

Curt: Díky za zájem a díky za práci, co děláš s Tighten Up. Má smysl, je ceněná a není přehlížená. Cheers, kámo!

2000 Tons 7″ (Lionheart Records, 2025)

Live: Low End Living/Neutron Sean