Postupně sem budeme házet recenze na nové desky — a občas i na nějakou tu reedici. Každej někdy začíná se sbírkou, a někdy narazíš na věci, co vyšly v době, kdy jsi měl do těžkejch bot ještě daleko.

Zaměřujeme se na streetpunk, Oi!, punk, hardcore, bovver beat — a občas tu zazní i skinhead reggae, rocksteady nebo ska. To je to, co nás baví a co žijeme. Rock’n’roll pro děti ulic. Pro ty, co právě vedou svoje vlastní bitvy, i pro ty, co už vychovávají svoje děti, ale zápal pro subkulturu je ještě neopustil.

Můžeš čekat rozhovory s kapelami z různých koutů světa. Nezajímají nás otázky typu “kdy jste vznikli a jak jste si vybrali název”. Jde nám o příběhy, inspiraci, zkušenosti spojený se subkulturou. Chceme slyšet, co se kde děje, co lidi řeší — a jak se dá skrz muziku vidět svět.

Do budoucna plánujeme i články a novinky ze scény. Nehodláme sedět nonstop na internetu, ale děje se toho dost, co si zaslouží prostor.

Jsme z Česka. Ale scéna je celosvětová. A takový je i náš záběr.

Nejsme žádný posraný hudební kritici. Jsme fanoušci. Milujeme tuhle subkulturu, tu energii z muziky — a milujeme vinyl. Ten je u nás vždycky na prvním místě. Vždycky.

We’ll gradually be adding reviews of new records — and occasionally some reissues too. Everyone started his collection somehow, and sometimes you stumble upon stuff that came out when you were still miles away from your first pair of boots.

We focus on streetpunk, Oi!, punk, hardcore, bovver beat — and every now and then we throw in some skinhead reggae, rocksteady, or ska. That’s what we live and breathe. Rock’n’roll for the kids on the streets. For those still fighting their own battles, and also for those raising children of their own but haven’t lost the fire for the subculture.

Expect interviews with bands from all over the world. We’re not interested in questions like „when did you form and how did you pick your name?“ — we’re after stories, inspiration, and real-life experience rooted in subculture. We want to know what’s going on, what people are dealing with — and how music shapes the way they see the world.

In the future, we’ll be posting articles and news from the scene as well. We’re not glued to the internet 24/7, but there’s plenty worth sharing.

We’re from Czechia. But the scene is global — and so is our scope.

We’re not music critics. We’re fans. We love this subculture, the energy of the music — and we’re obsessed with vinyl. Always have been, always will be.

Ahoj, jsem Nic, zpěvák kapely Over The Hill. Jsem nejmladší člen kapely. Do scény jsem vstoupil v 90. letech, zatímco zbytek kapely začínal už koncem 80. let. Byl jsem vždycky politicky angažovanější než ostatní. Naše zkušenosti jsou dost odlišné. Jsem také autorem většiny textů pro Over The Hill.

Ahoj, jsem Jeff, sólový kytarista Over The Hill. Jsem takové prostřední dítě v téhle bandě dědků. Máme mezi sebou určitě společné zážitky, ale každý z nás má i své vlastní příběhy – a já je za ostatní vyprávět nebudu. Důvěřují nám, že kapelu budeme reprezentovat bez ostudy, tak snad to zvládneme.

Kdy a jak jste se poprvé dostali ke scéně? Oslovil vás punk, hardcore, Oi! nebo něco jiného?

Nic: Když mi bylo 14, jezdili jsme s kamarádem do města shánět muziku. Prozkoumával jsem různé alternativní žánry, ale když jsem narazil na punk, byl to pocit úlevy – jako bych konečně poškrábal to svědění, které mě svrbělo celý život. Díky poznámkám v bookletech a vysokoškolskému rádiu jsme objevili místní punkové kapely jako Banlieue Rouge a francouzské kapely jako Bérurier Noir. Naše malá crew se rozrostla o další spolužáky z naší střední školy a tak se stala živnou půdou pro kapely, punkáče a antifašistické skinheady během celých 90. let.

Jeff: Punk a hardcore se ke mně dostaly někdy v polovině dospívání a od té doby jsem se do toho víc a víc nořil. Bylo asi nevyhnutelné, že mě to jednou dovede k Oi!. Někteří kámoši už tenkrát sjížděli kompilace jako Oi! Chartbusters a jelo to jako lavina. Když kapely jako Agnostic Front a Cro-Mags dávaly Oi! otevřený kredit a Judge hráli cover Blitz – Warriors – bylo jasné, kam dál: k nejtvrdší odnoži punku.

Které kapely vás na začátku nejvíc ovlivnily – hudebně, textově, ideologicky?

Nic: Kapely, které jsem zmiňoval dříve, mi vtiskly levicové, politicky orientované pojetí skinheadství – a to mě ovlivňuje dodnes. V roce 1991, když mi bylo patnáct, jsem si oholil hlavu a do celé věci jsme šli jako redskins a antifašisti. Rychle jsme se seznámili s původní crew MTL SHARP. Ti nás dostali k Agnostic Front a Sick Of It All a vzali nás na Rock Against Racism koncert do Ottawy, kde hrála hromada kapel, ale nejvíc nás odpálila Life Sentence z Chicaga. Tyhle americké hardcore kapely mě hudebně silně oslovily a drží se mě doteď, i když později jsem si vybral UK82 a Oi! jako hlavní směr – to když jsem se přestěhoval z předměstí do Montrealu.

Jeff: V půlce 80. let mě zasáhli Dead Kennedys a Misfits – to byla ta jiskra. Pak přišel NYHC, The Business a Cockney Rejects. Náš současný projekt je výsledkem víc než 35 let vlivů, ale možná ještě víc je odrazem toho, s jakým nastavením do toho dnes jdeme. Máme mnohem míň iluzí než v mládí, a díky tomu si děláme přesně to, co chceme – bez jakéhokoli tlaku zvenčí.

Jaký byl váš první dojem ze skinhead scény? Přitáhl vás víc vzhled, texty, hudba nebo přístup?

Nic: O téhle subkultuře jsme toho věděli zoufale málo. Neměli jsme skoro žádné informace o původních skinech. „Spirit of ’69“ se teprve pomalu dostával do Ameriky. Skinhead scéna byla tehdy extrémně polarizovaná – hodně lidí přeskakovalo mezi skinheads a boneheads. Bylo to násilné období, obzvlášť pokud jsi byl otevřený antifašista.

Jeff: V osmdesátkách to mělo ještě navíc nádech provokace kvůli špatné pověsti, kterou scéna měla – i když neoprávněně. A právě když jsme zjistili, že ta pověst je nespravedlivá, udělalo to celou věc ještě přitažlivější – byl to opravdový underground, který jsi musel bránit. Pro mě to bylo všechno dohromady – ostrý vzhled, tvrdý zvuk a k tomu přístup, který tě prostě vtáhl.

Byli jste tehdy součástí nějaké crew nebo kolektivu, který vás formoval?

Nic: Ano. Ta původní SHARP parta, se kterou jsme se poznali jako kluci, později zmizela, ale jiní SHARP zůstali aktivní do roku 1994. Znovu jsme SHARP rozjeli někdy kolem 1996 nebo 1997. Fašouni na nás útočili, scéna byla ovlivněná apolitismem a my jsme se museli zorganizovat. Myslím, že to bylo úspěšné. Fašounská aktivita postupně vyšuměla – stejně tak i SHARP jako organizace. Radikálnější z nás se začali nudit a potřebovali ventil, tak jsme kolem roku 1999–2000 založili RASH a rozšířili aktivity i mimo antifašismus.

Jeff: Já se k tomu dostal v dost zvláštní době – skoro nikdo už otevřeně nemával vlajkou, protože scéna měla kvůli médiím hroznou pověst. Takže kromě toho, že jsme hráli v kapele, jsme byli hlavně rádi, že jsme našli pár dalších lidí, co to mají stejně, a mohli s nimi chodit na koncerty a dát si pivo.

Hráli jste v kapelách jako Shock Troops, Street Troopers, Vagabonds, Sons of Pride… Jsou některé z nich stále aktivní? Jak na tyto projekty vzpomínáte?

Nic: Žádná z těch kapel už není aktivní. S kapelou Street Troopers jsme měli před pár lety reunion, při té příležitosti jsme nahráli nevydaný song Sharp as a Knife a jeden úplně nový, napsaný právě pro tuhle akci. Nejlepší vzpomínky mám (jak se Street Troopers, tak s Union Made) na hraní na americkém východním pobřeží, v oblasti Středozápadu a v Ontariu pro různé antirasistické crews a organizace. Byla to šílená doba.

Jeff: Ani jedna z těch kapel není aktivní už víc než dvacet let. Sons of Pride nedávno odehráli jednorázový koncert na Montreal Oi Festu a byla to zábava. Ale jinak tyhle kapely pro mě zůstávají skvělými vzpomínkami na naši divokou mladost.

Jaká je atmosféra v Over The Hill ve srovnání s vašimi předchozími kapelami?

Nic: Baví mě dělat muziku s jinými lidmi, než s kterými jsem hrál dřív. Jsme při psaní nových věcí hodně produktivní. Všichni jsou to zkušení muzikanti s desítkami let za sebou. Díky tomu to dobře šlape jak po hudební stránce, tak na pódiu – a zároveň si to všechno užíváme.

Jeff: Máme celkově silné soustředění. Sdílíme široký záběr hudebních vlivů, takže si snadno předáváme nápady nebo inspirace. A taky se nám daleko líp krotí ega než za mlada.

Je něco, co jste se naučili z minulosti a dnes děláte jinak?

Nic: Soustředím se na to, abych napsal co nejvíc nových skladeb. Je snadné sklouznout k tomu, že jen přehráváš pořád stejný set – jakmile máš dost věcí na koncert. Naučil jsem se tomu vyhnout.

Jeff: Rozhodně! Děláme kratší skladby, bez zbytečných kudrlinek, a s důrazem na silné sbory. Nemáme hlavního autora – každý přispívá a všechno se počítá. Respektujeme tempo ostatních a věříme, že se nakonec vždycky sejdeme. Funguje to skvěle a je to díky tomu mnohem zábavnější.

Co vás inspirovalo napsat album o stárnutí v punkové a skinheadské subkultuře?

Nic: Všiml jsem si, že všichni zpíváme písničky o mládí, ale na koncertech kolem mě stáli lidi třicet plus. Zdá se, že starší publikum je v Severní Americe nová norma – a tak bylo načase o tom napsat. A co lepšího, než se přitom trochu zasmát sami sobě?

Jeff: Jak se říká – piš o tom, co znáš!

Je deska čistě osobní, nebo jste chtěli mluvit za celou generaci? A jaké reakce zatím zaznamenáváte?

Nic: Některé texty vycházejí z osobních zkušeností, ale myslím, že vystihují naši generaci obecně. Reakce na texty i témata byly skvělé. Plníme tím určité prázdné místo – můžeš si pustit Oi!, které má texty relevantní k tomu, co prožíváš jako starší člověk ve scéně. Lidi podle mě oceňují celé album jako celek.

Jeff: Myslím, že to nejlepší vzniká, když píšeš pro sebe – a ono to zrovna osloví i další. Když vezmu v úvahu vzkazy, které jsme dostali, zdá se, že se v našich textech dost lidí poznalo. Veteráni scény si k tomu asi najdou blíž, ale i mladší publikum si podle mě užívá ten rytmus – a sebekritický humor je něco, čemu rozumí každý.

Jak vznikla spolupráce s UVPR a jaké je to pracovat s tímhle labelem?

Nic: Ka Rott z UVPR pochází původně z Montrealu a byli jsme ve stejné crew. Je to dobrá kamarádka. Ben také nějakou dobu žil v Montrealu a je to úžasný, zapálený člověk. UVPR je můj nejoblíbenější label. I když normálně vydávají jen francouzské kapely, tak jsem je tak dlouho otravoval, až s námi nakonec souhlasili – když si poslechli nahrávku. Spolupráce s nimi je naprostá radost.

Co je na stárnutí v subkultuře, která oslavuje mládí, to nejtěžší?

Nic: Myslím, že je to především vnitřní boj. Vždycky jsme se oceňovali podle toho, jak jsme tvrdí, jak jsme spolehliví, jak zvládáme být všude se svými kámoši, jak moc zvládneme vypít… Ale to jsou všechno věci, které jsou s věkem těžší – nebo rovnou nemožné. A přesto na nich pořád stavíme svou identitu. Je to existenciální dilema. Musíme se naučit vážit si sami sebe jinak, aniž bychom přitom zradili to, kým jsme.

Jeff: Občas mě napadne, že bych něco udělal jinak, kdybych tehdy věděl to, co vím dnes. A pak je tu ještě jeden problém – udýchat celý koncertní set.

Cítíte se dnes spíš jako veteráni scény, nebo pořád jako aktivní účastníci?

Nic: Nikdy jsem nepřestal chodit na koncerty, podporovat kapely, potkávat se s lidmi. Takže se pořád cítím jako aktivní účastník.

Jeff: Asi obojí? Pořád chodíme na koncerty, sledujeme nové kapely – mladé i zavedené – kupujeme si jejich vinyly a merch. Celá tahle scéna a subkulturní muzika je pořád to, co nám dává energii a dává životu smysl.

Co posloucháte v poslední době? Které kapely nebo projekty máte rádi?

Nic: Podle mě nikdy nevycházelo tolik kvalitního Oi! jako teď. Francouzské Oi! je momentálně naprosto epické. Americké kapely jako Slugger jsou špička. Baskické kapely jako Kaleko Urdangak jsou skvělé. MESS z Mexika jsou výborní. Street Code z Toronta jsou brutální a mají brzo vydat album. V Montrealu to taky hodně žije – křest naší desky proběhl s třemi skvělými novými místními kapelami: Mortier, Ain’t Right a Jail. Poslouchám je všechny.

Jeff: Je tu spousta úžasných nových kapel – Slugger z Kalifornie a Sikm mi hned přijdou na mysl, taky Badterms. Momentálně mám až nezdravou posedlost Haywire 617. A místní Hood Rats z Montrealu jsou naprosto skvělí, podle mě hodně nedocenění. Stejně tak Mortier a Ain’t Right – výborný brickwall Oi. Cuir z Francie, se kterými jsme měli možnost si i zahrát, jsou skvělí – jak hudebně, tak nápadem. A mimochodem – poslední dobou taky hodně poslouchám Jamese Browna, krásně to vyvažuje celkový mix. A velký respekt našim kamarádům Ultra Razzia, kteří pořád vydávají skvělý materiál a naživo jsou naprosto výborní. Milujeme je!

Stále sbíráte vinylové desky? A podle čeho vybíráte, co si pustíte?

Nic: Jo, pořád mám sbírku desek. Mám většinu původních Oi! a punkových alb a taky hromadu novějších věcí. Snažím se zaměřovat na nové desky a každou si aspoň párkrát pustit.

Jeff: Poslední roky jsem velkou část sbírky prodal, ale některé kusy jsem si nechal a čas od času si pořídím něco nového. O tom, co si pustím, rozhoduje nálada a taky to, jestli mám chuť pročítat si texty, prohlížet insert atd. – to hraje velkou roli.

Máte blízko i k jiným skinheadským stylům jako reggae, rocksteady nebo ska?

Nic: Jasně. Nic se nevyrovná pořádné taneční DJ noci.

Jeff: Rozhodně. To je jedna z věcí, která mi subkulturu ještě víc otevřela. Nejčastěji se vracím ke kompilacím ze Studia One – skvělý výběr umělců v tomhle žánru a kvalita vydání je nepřekonatelná.

Jak vás ovlivnilo to, že mluvíte francouzsky i anglicky?

Nic: Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale asi nám to umožnilo vnímat Oi! jako mezinárodní věc víc než jiným lidem v Kanadě nebo v USA.

Jeff: Je to asi moje nejoblíbenější věc na tom, že žiju tady. Otevírá to hrozně moc možností. Když můžeš zpívat se stejným zápalem song od Camera Silens i od Cock Sparrer, protože se v těch textech opravdu poznáš, je to k nezaplacení.

Vidíte rozdíl mezi frankofonní a anglofonní scénou v Kanadě?

Nic: Scény se spíš definují podle velkých měst než podle jazyka. Právě města jsou tím pojítkem – v Kanadě i USA.

Jeff: V punku, Oi! a hardcore scéně asi moc ne – pořád jsme underground a nemůžeme si dovolit držet stranou lidi, kteří jsou na stejné vlně. Realita je, že pro anglicky zpívající kapely je víc příležitostí, protože je větší publikum. Ale frankofonní Oi! zažívá posledních deset let zlatou éru a hodně se dostalo i k anglicky mluvícím posluchačům. Když se podíváš na kapely jako Rixe nebo Béton Armé, je jasné, že jazykové bariéry překonávají bez problémů.

Rozhodujete se vědomě, v jakém jazyce zpívat, nebo to jde přirozeně?

Nic: Jde to přirozeně. Jsem Francouz, ale vyrůstal jsem v anglické čtvrti, takže jsem bilingvní. Over The Hill je první kapela, pro kterou píšu i francouzské texty. Vzniklo to úplně přirozeně během psaní songů a baví mě to.

Máte někdy pocit, že vám je kvůli jazyku bližší evropská scéna než ta americká?

Nic: Historicky jsme byli blíž americkým kapelám, hlavně kvůli možnosti koncertovat. Americký hardcore měl velký vliv na montrealské punkové kapely osmdesátých let. V devadesátkách jsme byli víc napojení na americké Oi! – opět díky koncertní dostupnosti. Ale dnešní komunikace nás hodně přiblížila i evropským kapelám, hlavně těm francouzským. Montreal Oi Fest tenhle vztah výrazně upevnil.

Jeff: Myslím, že i víc než jazyk nás s americkou scénou pojí společné zážitky – třeba jak lehké bylo většinu života překročit hranici. Hardcore byl vždycky součástí naší scény a mnohem víc přijatý skinheadskou kulturou než v Evropě. V Severní Americe je pro skinheady přirozené se s hardcorem ztotožnit, kdežto v Evropě to možná není vnímané jako „tradiční“ součást kultury.

Jaká je punková a Oi! scéna v Montrealu dnes?

Nic: Gentrifikace rozmetala punks a skins po okrajích města. Dřív jsme byli všichni v centru a tyhle byty se staly ohniskem aktivit. Už taky nemáme to jedno konkrétní místo, ten roh ulice, kde bys našel někoho každý večer jako v osmdesátkách nebo devadesátkách. Ilustrace na našem LP zobrazuje Bloky, což bývalo místo, kde se punks scházeli. Dnes máme víc dobrých kapel, dobré vztahy s kluby, dobré promotéry, jasný antifašistický postoj a spoustu zábavy. Scéna je teď víc postavená na konkrétních akcích než na neustálém vysedávání.

Jeff: Když to srovnám s osmdesátkami a devadesátkami, tak počet lidí, co pravidelně chodí na koncerty, je úžasný. Místní i zahraniční kvalitní kapely tomu hodně pomáhají. Jak říká Nic – dnes jsou koncerty tím místem setkání, ne bary nebo ulice, jako dřív (kruci, jsme staří).

Existují v Montrealu místa, která pro vás mají zvláštní význam?

Nic: Z těch, co už neexistují… bary jako LeClub-Graffiti, Le vieux-Pen, Loonies a Bar St-Laurent… obchody s deskami jako Dutchies, Le Pick Up nebo Primitive… a místa na potkávání jako už zmíněné Bloky nebo Loud House.

Jeff: Nic je z nás nejmladší, takže pár legendárních míst mu uniklo – třeba The Terminal, Station 10, původní verze klubu Madhatter (ještě existuje, ale se scénou už nemá nic společného). Jailhouse Rock Café byl skvělý, stejně jako Dax Club… Jen když to všechno píšu, vrací se mi spousta vzpomínek. A taky obchod New Age Records poblíž NDG – měli v suterénu bedny s nehranými originálními reggae deskami ze 60.–70. let. V osmdesátkách a devadesátkách měli aktuální věci, ale když jsi přišel a vypadal „správně“, rovnou tě poslali dolů – byla to sranda.

Kam v Montrealu chodíte na koncerty, pivo nebo nakupovat desky? Kam by měl zajít punk nebo skinhead, který navštíví město?

Nic: Bar Yermad nám slouží už od roku 1997 a pořád funguje. Foufs, ikonická punková scéna z osmdesátek, se k nám po covidu zase přidala. Nejlepší obchod s deskami je Sonik – skvělá hudba a pivo s fajn lidmi. A pokud chceš zažít opravdový streetpunk život, běž do Traxide (dnes Biu), DIY prostor, kde jsou malé, ale divoké koncerty.

Jeff: Turbo Haus hostí různé scény, ale punk, Oi! a hardcore tam mají silnou základnu a je to příjemné místo k setkání. Nově se přidává i The Blue Dog s dobrými koncerty. A jestli máš rád hospody, tak Barfly je montrealská klasika – zažilo se tam spousta nezapomenutelných koncertů.

Je scéna dnes víc uzavřená, nebo otevřená?

Nic: Určitě otevřenější. Dřív to bylo hodně násilné a těžké se dostat do party – pořád se někde někdo pral, často i mezi sebou. Dneska je většina věcí hodně v klidu – pokud nejsi člověk, co se veze po plotě.

Jeff: Mnohem méně klik, širší hudební záběr (i u starších lidí), a to dělá scénu otevřenější, než když jsem do ní vstupoval. Méně násilí taky přispívá k větší účasti. Kdybys mi před 35 lety řekl, jak bude scéna vypadat dnes, nevěřil bych ti – a asi bych si myslel, že je to špatně. Mýlil bych se!

Objevují se v Montrealu noví punks a skins, nebo je to pořád stejná parta známých tváří?

Nic: Co se týče skins, tak většinou pořád stejné známé tváře. Mezi punky je pár mladších, kteří se přidávají.

Jeff: Většinou známé tváře. Mladší generace se méně váže na konkrétní subkulturu a spíš je vnímají jako celek.

Jak byste popsali kanadskou Oi! scénu – dříve a dnes?

Nic: Kanada je obrovská země s kulturní rozmanitostí, takže je těžké ji definovat jako celek. Každé velké město má svoji vlastní scénu.

Jaký máte vztah k americkým kapelám? Cítíte spíš propojení, nebo vzdálenost?

Nic: Nejsem dnes ta pravá osoba, co by na to odpověděla. Moje vztahy s americkými kapelami sahají do devadesátek. Lepší odpověď by měl třeba Sylvain z The Prowlers, který dělá koncerty.

Jeff: Z pohledu vlivů tam určitě cítím silné propojení. Jak jsem říkal dřív – máme hodně podobné zážitky z undergroundu a ze života v Severní Americe obecně. Hardcore byl vždycky pojítkem mezi scénami na obou stranách hranice.

Sledujete evropskou scénu? Co vás na ní baví nejvíc?

Nic: Francouzský Oi! zažívá posledních deset let neskutečnou jízdu. Mým favoritem je Bromure. Také Baskicko je plné výborných kapel. Skvělé je, že tahle generace má jasně dané antifašistické postoje, často i propojení se SHARP.

Jeff: Rozhodně sleduju. Teď je tam spousta skvělých kapel – Cuir, Rixe, Cran, Claimed Choice a další drží Francii na špici. Taky Giuda nebo Hard Wax. Upřímně, tenhle rozhovor by mohl být jenom výčtem výborných kapel.

Co pro vás znamená být i po 20–30 letech stále součástí subkultury?

Nic: Nedokážu si představit, že bych neměl subkulturu ve svém životě – byl bych bez ní nešťastný. Žiju v odlehlé malé komunitě v Arktidě a do Montrealu jezdím co nejčastěji, abych si tenhle život pořád užíval.

Jeff: Je zvláštní, že i když to v určitých obdobích nebyla úplná priorita, pořád to bylo hluboko uvnitř jako něco, co tě drží při životě. Skvělé je, že mladší generace tu štafetu přebírají. Myslím, že budoucnost je v dobrých rukou.

Změnil se s věkem váš vztah k psaní textů a tvorbě hudby?

Nic: Jo, určitě. Dřív to byla dřina. Teď mě jamování a skládání baví. Od chvíle, co jsem začal brát věci s nadhledem a uměl si dělat srandu sám ze sebe, jde to mnohem snáz.

Co byste chtěli, aby si mladší posluchači odnesli z vaší hudby?

Nic: Doufám, že pochopí, že mít srandu a umět se zasmát sami sobě je důležité – zvlášť v subkultuře, která staví na tvrdosti. V písni “Can’t Run” zpíváme:

„Býval jsem ten v první linii,

ale čas mě sejmul v plný síle.

Chtěl bych ještě jednou bojovat,

ale moje vyhřezlá plotýnka řekla – ani náhodou.

Směj se mi teď, jednou se zasměju já,

až taky budeš… over the hill.“

Jeff: Že v tom můžeš pokračovat i po mládí – jen si dávej pozor, ať si na pódiu nezlomíš kyčel.

Máte poslední slovo!

Nic: Díky za rozhovor. Užijte si desku!

Jeff: Díky, že jste nás oslovili – hodně štěstí se zinem a zdravím všechny čtenáře. Cheers!

DISKOGRAFIE:
Older, Not Wiser LP (Une Vie Pour Rien, 2025)

VIDEO:

Never Forget

BANDCAMP: https://1url.cz/XJVs6

INSTAGRAM: https://1url.cz/pJVs8

Hi, I am Nic, singer for Over The Hill. I am the youngest of the band. I evolved in the scene through the 90s, whilst the rest of the band evolved through the late 80s and the 90s. I was always a politically involved person, more so than the others. Our experiences are quite different. I am also the one who writes the lyrics for Over The Hill.

Hey, I’m Jeff, lead guitarist in Over The Hill. I’m the middle child to this gang of geezers. There are certainly some shared experiences amongst us, but the other lads have their own stories to tell, so I won’t do that for them. They trust us enough to represent the band without embarrassing them too much, so hopefully we’ll accomplish this here.

When and how did you first get involved in the scene? Was it punk, hardcore, Oi! or something else that grabbed your attention?

Nic: At the age of 14, my friend and I would travel to the city to get some music. I explored all kinds of alternative music but finding punk music was a feeling of relief, like I finally scratched that itch I had since birth. Through liner notes and college radio shows, we found our way in local punk bands like Banlieue Rouge and French punk bands like Bérurier Noir. A bunch of other kids from our high school joined our little crew and it became a hotbed for bands, punks and antifascist skins all through the 90s.

Jeff: Punk and hardcore made their way to my ears in my mid-teens and I just kept diving further. It was probably inevitable that I’d reach Oi! through those. Some friends had already started to investigate Oi! Chartbusters and other compilations and it snowballed from there. Having bands like Agnostic Front and Cro-Mags frequently give a nod to Oi!, and Judge covering Blitz’s Warriors pointed a shiny arrow towards the hardest version of punk.

Which bands influenced you the most early on, musically, lyrically, ideologically?

Nic: The bands I mentioned earlier really cemented a political left idea of skins, which is still an influence today. At age 15 (1991), I shaved my head and we headed into it as redskins and antifascists. We quickly met a crew of the OG MTL SHARPs. They got us into Agnostic Front and Sick Of It All, and took us to a RAR (Rock Against Racism) show in Ottawa where we saw a ton of bands, but remember being blown away by Life Sentence from Chicago. Those American hardcore bands really hit a chord for me musically, and stayed with me, even though UK 82 and Oi became my music of choice once I moved from the suburbs to the city of Montreal.

Jeff: Mid 80s, Dead Kennedys and The Misfits really set the stage for me. This was followed by NYHC combined with The Business and Cockney Rejects. Our current project is the product of 35+ years of influences musically, but it’s probably more influenced by our mindsets going in. We have way less delusions than when we were young, so I think it allowed us to make exactly what we wanted to, with zero exterior pressure.

What is your perception of the skinhead scene when you first got into it? Drawn to the music, lyrically, musically or attitude?

Nic: We were very poorly educated about the subculture. We had very little information about the originals. The “Spirit of 69” was slowing making its way in America. The skinhead scene was extremely polarized back then. Yet, a lot of people went back and forth between being skins and boneheads. It was a very violent time to be in the scene, especially as a vocal antifascist.

Jeff: In the 80s it had an extra layer of transgression because of its (wrongful) association to some shady shit. But when we discovered this reputation was unjustified, it made it that much more attractive; true underdog stuff you needed to defend. I would say all three: having this clean, sharp look with a tough sound and an attitude to match was something that made you want to belong.

Were you part of any crew or collective that shaped you back then?

Nic: Yes. The OG SHARP crew we met as kids moved on, but other SHARPS stayed active until 1994. We restarted SHARP around 1996 or 97. Fascists were attacking us, apoliticalism was influential in the scene, and we needed to get organised. I consider it being a success. The fascist activity fizzled out, but so did SHARP as an organisation since they were gone. The more radical elements of us were bored and needed an output so we started RASH around, 1999 or 2000, and spread our activities beyond antifascism.

Jeff: I got into it at a weird moment in time, when very few people were waving the flag because of the horrible reputation the press had given the scene. So aside from being in a band, we were just happy to have found enough people that were into the same things come out to shows and have a pint with us.

You played in bands like Shock Troops, Street Troopers, Vagabonds, Sons Of Pride… Are any still active? What memories do you have of those projects?

Nic: None of them are still active. I had a Street Troopers reunion many years ago, for which we recorded a previously unreleased track, Sharp as a Knife and a new one we wrote for the occasion. My best memories (with Street Troopers and Union Made) are playing on the American east coast, Midwest and Ontario for different anti-racist crews and organisations. It was a crazy time.

Jeff: None of these bands have been active for over 20+ years at this point. Sons Of Pride recently played a one-off show at the Montreal Oi Fest and it was fun. But apart from that, those bands serve as brilliant memories of our youthful craziness.

How is the atmosphere in Over The Hill different from previous bands?

Nic: I am enjoying making music with different people than before. We are very productive in writing new songs. They are all great musicians with decades of experience. It makes for great musicianship and showmanship, and we have fun doing it.

Jeff: Strong focus overall. We have a lot of depth to our mutual musical interests and it makes it easier to give ourselves reference points. And our egos are easier to manage compared to our younger selves.

Is there anything you learned from your past that you now do differently?

Nic: I focus on writing as many songs as possible. It is easy to just practice the same songs once you have enough for a show. I’ve learned not to fall into that trap.

Jeff: Definitely! Shorter songs, no frills, strong backing vocals. There is no main songwriter, every contribution counts and makes a difference. Respect everyone’s pace and trust we’ll all converge when required. It’s worked quite well and makes it much more fun.

What inspired you to write an album about aging in the skinhead and punk subculture?

Nic: I noticed we were all singing along the same songs about youth, yet everyone around us was 30 and up at shows. An older scene seems to be the new normal in North America, so it is about time someone writes about it. And what better way than to laugh at ourselves.

Jeff: You know what they say: write about what you know!

Is the record purely personal, or were your trying to speak for a whole generation? What kind of response has the album received so far?

Nic: Some songs have very personal references, but I think they can represent my generation in many ways. People have responded very well to the themes and lyrics. We are filling a void. You can listen to the Oi you love with lyrics that are more relevant to your reality, as an older person in the scene. The album is appreciated as a whole from what feedback I get.

Jeff: I think the best material are things you write for yourself and happen to speak to a wider audience. Up to now, if we consider the kind comments we’ve had from listeners, it seems others see themselves in our lyrics. So scene veterans might connect more. The younger crowd at least seem to appreciate the beats even if the lyrics may not reflect their experience. But self-deprecation is something everyone can enjoy, so that’s easy for relate to.

How did your collaboration with UVPR come about? What is it like working with that label?

Nic: Ka Rott from UVPR is originally from Montreal and we were in the same crew. She is a good friend. Ben also lived in Montreal for a while and he is a great dedicated human. They are my favorite label. So even though they only produce French bands. I bugged them long enough that they accepted to work with us when they heard the recording. It has been an absolute pleasure to work with them.

What’s the hardest part of growing older in a subculture that’s focused on Youth?

Nic: I think it is mostly a personal struggle. We valued each other by our toughness, our capacity of always being there at every turn with your friends, our drinking… which are all things that are harder or even impossible to do when you are over the hill. They are the basis of what we value yet we are unable to fulfill those expectations upon ourselves. It’s an existential dilemma, and we need to value ourselves differently without betraying our identity.

Jeff: Sometimes thinking you could have done some things differently if you knew then what you know now. Also: having enough breath to finish your set.

Do you see yourselves more as scene veterans now, or still active participants?

Nic: I never stopped going to shows, supporting bands and hanging out with everyone. So I still feel like an active participant.

Jeff: Both? We all still go to shows regularly, listen to the latest releases of both young and established artists, as well as support them by getting their vinyl and merch. This whole scene and subculture music in general is the fuel to our fire still to this day. It’s what makes everything worthwhile.

What bands do you listen to these days? Which projects do you respect and enjoy.

Nic: There was never as much quality Oi bands with solid releases as there is now in my opinion. France Oi is absolutely epic at the moment. American acts like Slugger are top. Basque bands such as Kaleko Urdangak are amazing. MESS from Mexico are solid. Street Code from Toronto are brutal and have an album coming out soon. Montreal is kicking it right now. Our album launch was with 3 great new local bands. Mortier, Ain’t Right and Jail. I listen to all of it.

Jeff: There are so many amazing newer artists making the rounds currently: Slugger CA and Sikm come to mind, as well as Badterms. I have an unhealthy obsession with Haywire 617 at the moment. And MTL locals Hood Rats are incredible, so underrated. Same for Mortier and Ain’t Right, excellent brick wall Oi. Cuir from France, who we’ve had the pleasure to play with, are freaking awesome, from their sound to their concept. I’m also currently on a James Brown binge, adds a nice balance to the mix. Major props as well to our homies Ultra Razzia who keep releasing top tier material and are brilliant live. Love ‘em!

Are there any new bands you like that have truly impressed you? Which labels do you like.

Nic: My previous answer pretty much covers this question. Asides from UVPR, I love what Longshot music is releasing right now.

Jeff: Mortier from MTL have really found a great vibe to call their own, and their lyrics are very interesting, deep stuff for an Oi band.

Do you still keep a vinyl collection at home? How do you decide what to spin?

Nic: Yes, I do still have a record collection. I have most of the OG oi and punk records as well as a lot of the new stuff. I try to focus on the newer records by playing them at least a couple of times each.

Jeff: I’ve sold a huge chunk of my collection in the last few years, but I’ve kept a few and even get some new stuff here and there. Mood and how much time I want to spend going through the insert, lyrics etc. are the main criteria for picking what’s going on deck.

Are you also close to other skinhead styles, such as reggae, rocksteady and Ska?

Nic: Yes, nothing beats a proper dancing DJ night.

Jeff: Yes, big time. It’s one of the aspects of the cult that really widened my listening habits. I most frequently revisit the Studio One compilations. They offer such a great variety of artists in the genre and the quality of the releases is unmatched.

How was being both French and English speakers shape your experience?

Nic: I never thought about that so much, but I guess it gave us the chance to appreciate oi from around the world compared to our other Canadian and American counterparts.

Jeff: It is probably my favourite thing about living here. It opens so many different options and opportunities. Being able to sing along to a Camera Silens song with as much passion as a Cock Sparrer song because you relate fully to the words and meaning is priceless.

Do you see a difference between the francophone and anglophone scenes in Canada?

Nic: The scenes are defined by the major cities they are around, more than the language. Cities seem to be the uniting and defining factors in Canada and the US.

Jeff: In the punk / oi / HC scenes, not so much, as we’re all still an underground community and we can’t really afford to keep anyone on the same wavelength as us away. The reality is that there are more opportunities for Anglo artists, because there are more Anglo listeners for this kind of stuff. But Franco Oi! has been going through a golden age in the last ten years and has crossed over strongly to Anglo audiences. We look at bands like Rixe and Béton Armé and it’s undeniable that they transcend language barriers.

Do you consciously think about what language to sing in, or does in come naturally?

Nic: It comes naturally. I am French but I grew up in an English neighborhood, so I am bilingual. Over The Hill is the first band I write French songs for. It just happened that way writing the songs. I am enjoying it.

Do you ever feel like you have more in common with the European scene than the American one, because of the language.

Nic: Historically, we are closer to American bands because of the touring possibilities. American hardcore greatly influenced 80s punk bands in Montreal. The 90s were better connected to American Oi for the same reason. Modern communications have seriously gotten us closer to European’s though, especially French bands. The Montreal Oi fest solidified that connection.

Jeff: I think beyond language, there is a deeper shared experience with our American counterparts because of how easy it’s been to cross the border over most of our lives. Also, hardcore has always been part of our scenes here and has been more embraced by the skinhead culture here than it has in Europe. I think it’s more natural for baldies in North America to relate to HC, whereas in Europe it might not be seen as a traditional aspect of the culture.

What is the punk-oi scene like in Montreal today?

Nic: Gentrification has splattered punks and skins in the outskirts of the city. A lot of us used to be in the central neighborhoods, and those apartments became the center of activities. We also don’t have that central street corner where you could always find punks and skins any night of the week, like in the 80s and 90s. Our LP illustration represents the Blocs, which used to be the place for punks to meet. What we do have is a lot more solid bands, solid relationships with key venues, good promoters, clear anti-fascist stances and a lot of fun. The scene is built around specific shows and less about hanging out all the time.

Jeff: Compared to what it was like in the 80s-90s, the sheer number of people who show up to gigs on the regular is incredible. Lots of quality bands both locally and from abroad certainly encourage that. As Nic mentions, shows are the assembly point now, as opposed to regular hangout spots as was the case a few decades ago (fuck we’re old).

Are there places in Montreal that hold a special meaning for you?

Nic: Of the places that are now gone… Bars like LeClub-Graffiti, Le vieux-Pen, Loonies and Bar St-Laurent… record stores like Dutchies, Le Pick Up and Primitive… Hang out spots like The Blocs mentioned earlier or the Loud House.

Jeff: Nic being the youngster of the band, he missed a few other amazing places like The Terminal, Station 10, the Madhatter in its earliest incarnation (still exists but is far removed from the scene now). Jailhouse Rock Café was amazing as well, the Dax club… Just typing these out brings back so many memories. New Age records near NDG, which had crates of absolute gems of 60s-70s reggae in its basement, all mint and unplayed. They carried all the current stuff in the 80s-90s, but it you walked in and if you looked the part, they would automatically point you to the basement, it was hilarious.

Where do you go to gigs, grab a beer or buy records? If a skinhead or punk visits Montreal, where should they go to find out what’s happening?

Nic: Yermad is the one Bar that has been serving us since 1997 and still does. Foufs, an 80s punk staple venue, has reunited with us since Covid. Sonik is the best record store you can go to for music and have a beer with cool people. If you like the real street punk life, go to Traxide (now Biu), a DIY venue that is awesome to party at with regular small shows.

Jeff: Turbo Haus caters to a few scenes but are supportive of oi/punk/HC and is a nice place to hang out. More recently The Blue Dog also hosts some cool shows. And if you like your dive bars, the Barfly is a Montreal classic, fun place with lots of great shows over the years.

Do you find the scene more closed off or open over the years?

Nic: More open. It used to be very violent and hard to get into the circle, so many fights, even amongst each other. Everything now is very chill for the most part, unless you walk the fence.

Jeff: A lot less cliques and broader musical horizons from most younger people (even some of the older ones keep wider interests) make it way more open than when I got into it. Less violence also contributes to having more people involved. If you would have told me what the scene would be like 35 years down the road, I would have not believed it and probably thought it would be a bad thing. I would have been wrong!

Are the new punks and skins still coming up in Montreal, or is it the same familiar crew?

Nic: The same familiar skin crews for the most part. Punks have a little more young ones getting in.

Jeff: Mostly familiar faces. The younger crowd is less committed to a specific subculture and tend to embrace them as a whole.

How would you describe the Canadian Oi scene both past and present?

Nic: Canada is so big geographically, and so diverse culturally, that it is hard to define it. Every big city is different.

What’s your relationship like with bands from the US? Do you feel a connection or more of a distance?

Nic: I am not the right person to answer that question scene wise today. My relationships with American bands dates form the 90s. Promoters like Sylvain from the Prowlers would be best to answer that question.

Jeff: Speaking more from an influence perspective, I would say there is a strong connection. This goes back to my earlier comments regarding a more shared experience around the underground and North American life more generally similar in many ways. HC has always been a connecting tissue for many of us on both sides of the border, so that contributes to it as well.

Do you follow the European scene? What do you enjoy the most about it?

Nic: France Oi is on an absolute tear in the last decade. Bromure are my favourite of the bunch. The Basque country is also a hotbed for good Oi. It is great that this generation of bands have clear antifascist associations with SHARP for example.

Jeff: Yes, most definitely. Many amazing artists currently killing it: Cuir, Rixe, Cran, Claimed Choice and many others are keeping France on top of the scene in the last few years. Giuda are another great example. Hard Wax as well, honestly this interview could be us listing out bands forever.

What does it mean to you to still be part of the subculture after 20 or 30 years?

Nic: I can’t imagine not having our subculture in my life, I would be miserable without it. I live in a very remote small community in the arctic and I travel to Montreal as much as I can to live that part of my life.

Jeff: It’s interesting because even when it wasn’t always at the forefront, it’s still such a core part of what sets your soul on fire that it’s hard to imagine life without it. It’s great to see how younger generations take the mantle as well. I think the future is in good hands.

Has your relationship with writing lyrics and creating music changed with age?

Nic : Yes it has. It used to be a chore. I am enjoying jamming and writing songs now. Writing became much easier when I started to have a laugh at ourselves.

What would you like younger listeners to take away from your music?

Nic: I hope that they get that having fun and laughing at ourselves is essential to a subculture that values toughness as ours does. From our song “Can’t Run”: “I used to be the guy in the frontline, but I got ass kicked by father time. I would love to fight another day, but my crushed disc said -no way-. Laugh at me now, someday I will, when just like me, you’re over the hill.”

Jeff: That they can keep doing this after they’re young, just be careful not to break a hip on stage.

Last words are yours!

Nic: Thanks for the interview. Enjoy the record!

Jeff: Thanks for having us, good luck with the zine, cheers to you and your readers!

DISKOGRAPHY:
Older, Not Wiser LP (Une Vie Pour Rien, 2025)

VIDEO:

Never Forget

BANDCAMP: https://1url.cz/XJVs6

INSTAGRAM: https://1url.cz/pJVs8

Shaved For Battle jedou syrový bootboy Oi!, který má blíž k 84 stylu než k americkému Oi! načichlému hardcorem. Zvukově je to spíš brickwall než cokoli jiného, nepohybují se hudebně ani ve vlně nových US Oi! kapel, které reprezentuje třeba Castillo nebo Slugger. Nečekej ani žádné hloubavé introspekce ani post-punkové výlety – prostě přímočarý, hrdý a hrubý Oi! sound. Zpěvákův chraplák je nekompromisní a s přehledem táhne celou desku, i když občas není úplně jednoduché mu rozumět. Na albu je deset skladeb a kapela šlape – ostatně novinky sype ven v solidním tempu.

Přestože je zvuk tvrdý, celé to působí dost melodicky – aniž by to ztrácelo na síle. Textově si Shaved For Battle si na nic nehrají. Texty jsou surové, přímočaré a bez politické korektnosti – přesně to, co od Oi! čekáš. Písně jsou o spravedlnosti (When Justice Comes from You), o agresi a vzteku (Face Reality, Fuck You). Žádné litování, žádné výmluvy: „Jsi tlustej? Tak běž do gymu a makej na sobě. Žiješ u rodičů a stěžuješ si na smůlu? Tak se srovnej“ (The Easy Way, Shame). Tohle je podle mě přesně to, co má Oi! znamenat – žádné ukňourané sentimentální balady, ale bojovná energie a postoj.

Kapela se vymezuje vůči politickému extrémismu z obou stran a idiotům co nekriticky přijímají nesmyslné doktríny (Two Sides Of A Coin, Your Enemy), proti scénovým mentorům, co jsou „true“ tři měsíce (Hostile), a taky proti systému, kde pár miliardářů dusí zbytek společnosti. Kritizují především úpadek dělnické kultury i hodnot, na kterých podle nich stálo USA (American Values).

Za mě jedna z výrazných kapel poslední doby. Poctivá Oi! muzika bez kompromisů. Jsem zvědavý, kam se kapela posune dál – a taky, jestli se někdy podívají i do Evropy. Jejich texty jsou dost patriotické a zaměřené hlavně na americký kontext, takže těžko říct, jestli vůbec chtějí oslovit publikum i mimo USA.

Nejlepší skladby: American Values, The Easy Way, Your Enemy

Musically, Shaved For Battle play raw, no-frills bootboy Oi! – closer to the ’84 school than to the American Oi! that’s often soaked in hardcore. Sonically, this is straight-up brickwall. They’re not part of the new wave of US Oi! acts like Castillo or Slugger. Also don’t expect any deep introspection, nor any post-punk detours – this is pure, proud, and rough Oi! through and through. Just proud, aggressive, and to-the-point Oi! fronted by a harsh, gravel-throated vocalist who drives the whole thing forward, even if the delivery sometimes makes the lyrics hard to catch. There are ten songs on the LP and the band’s output has been consistent – they’ve been cranking out new material at a solid pace.

Despite the toughness, the record feels surprisingly melodic – without sacrificing any bite. Lyrically, Shaved For Battle don’t sugarcoat anything. The lyrics are raw, direct, and totally un-PC – exactly what you want from Oi! Themes range from justice (When Justice Comes from You) to aggression and rage (Face Reality, Fuck You). No self-pity, no excuses: „You’re fat? Hit the gym and work on yourself. Still living at your parents‘ place and blaming bad luck? Get your act together“ (The Easy Way, Shame). To me, that’s the essence of what Oi! should be – no whining, just defiance and grit.

They take aim at political extremism from both sides, and at the kind of idiots who blindly swallow every trendy doctrine without thinking (Two Sides of a Coin, Your Enemy). They also go after scene gatekeepers who’ve been „true“ for about three months (Hostile), and critique a system where a handful of billionaires suffocate the rest of society. Their biggest concern seems to be the decline of working-class culture and the values they believe once defined the USA (American Values).

To me, they’re one of the standout bands of the moment. Straight-up, uncompromising Oi! with something to say. I’m curious to see where they go next – and whether they ever plan to come over to Europe. Their lyrics are deeply patriotic and heavily rooted in the American context, so it’s hard to say if they even want to reach an audience beyond the U.S.

Top tracks: American Values, The Easy Way, Your Enemy